Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola V.

Avšak má první noc v podpalubí lovců byla tam zároveň mou nocí poslední. Hned nazítří byl nový lodní důstojník Johansen vyhnán Vlkem Larsenem z kajuty, poslán do podpalubí, aby nadále spal tam, a já jsem se zatím ujal maličkého pokojíka v kajutě, kde se hned prvního dne cesty vystřídali dva obyvatelé. Důvod této změny, jak se o něm samozřejmě Lovci brzy dověděli, vyvolal u nich nemálo bručivého reptání. Ukázalo se, že Johansen prožíval ve spánku vše, co se za den událo. Jeho ustavičné mluvení, vykřikování a houkání povelů bylo Vlku Larsenovi příliš nesnesitelné, a proto prostě tuto nepříjemnost podstrčil lovcům.
Po bezesné noci jsem vstával zesláblý a celý rozbolavělý, abych kulhavě nastoupil pouť svým druhým dnem na palubě Přízraku. Thomas Mugridge mě vyhnal z kavalce již o půl šesté a učinil to způsobem velmi podobným oné metodě, jíž vyháněl Bill Sykes svého psa; jenže surovost páně Mugridgeova byla zaplacena stejnou mincí a ještě s úroky, Nadělal hromadu zbytečného hluku (ležel jsem celou noc s očima otevřenýma) a musil tím několik lovců probudit; jitřním šerem zasvištěla těžká bota a pan Mugridge pronikavě zaskučel bolestí a pokorně prosil kdekoho za odpuštění. Později jsem v kuchyni viděl, že má potlučené a oteklé ucho. Už nikdy se z úplna nevrátilo do původní podoby a námořníci je potom nazývali "karfiól".
Můj den byl naplněn rozmanitými bědami. Už večer předtím jsem si sebral své usušené šatstvo z kuchyně a ráno jsem se místo do kuchařových oblékl do svých šatů. Hledal jsem peněženku. Kromě trochy drobných (a mám na takové věci dobrou paměť), obsahovala sto pětaosmdesát dolarů ve zlatě a v bankovkách, Peněženku jsem sice našel, ale její obsah, až na drobné stříbrné mince, byl z ní vybrán. Jakmile jsem vyšel na palubu, abych se ujal svých povinností v kuchyni, promluvil jsem o tom s kuchařem. Třebaže jsem očekával odpověď jistě nevrlou, byl jsem překvapen bojovnou řečností, jíž se mi za to dostalo.
"Nelejte, Humpe," spustil se zlomyslným plamínkem v očích a s vrčením v hrdle; "nechtěl byste jednu do nosu? Jestli si vo mě myslíte, že jsem zloděj, tak si to nechte pro sebe, nebo uvidíte, jak se zatraceně mejlíte. Koukám jak slepý kotě, jaká je tohleto vod vás vděčnost! Vobjeví se mi tu takovej kus lidskýho vodpadku, já se ho ujmu tadyhle ve svý kuchyni a hezky se vo něj starám a tuhleto z toho mám! Po druhý si můžete táhnout ke všem čertům, to já na to říkám, se ví, a stejně mám chuť ukázat vám, zač je toho loket!"
Dopověděl to, zdvíhal pěstě a vykročil na mne. Hanba mi, jak jsem se přikrčil před hrozící ranou a vyběhl jsem z kuchyňských dveří. Co jiného mi zbývalo? Síla a nic než síla převládala na této lodi surovců. Mravní přesvědčování zde bylo něčím neznámým, Udělejte si sami obrázek: muž obyčejné výšky, útlé postavy, se slabým, nevyvinutým svalstvem, který žil pokojným, mírným životem a není zvyklý žádnému způsobu násilnictví - co mohl takový člověk dělat? Abych se čelem postavil těmto lidským šelmám, nemělo o nic víc smyslu, než kdybych se postavil rozzuřenému býku.
Tak jsem si to hned tehdy promýšlel, když jsem cítil, že se musím ospravedlnit a vyrovnat s vlastním svědomím. Jenže toto ospravedlnění neuspokojuje. Do dneška si nemohu dovolit mužně pohlédnout nazpět na ony příhody a cítit se zplna očištěn. Mé postavení se skutečně vymykalo rozumové úvaze o chování a vyžadovalo něco víc než chladné rozumové závěry. Podíváme-li se na to jenom ve světle formální logiky, nenajdeme vůbec nic, zač bych se musil stydět; a přece mi ve vzpomínce nitro zaplavuje hanba a ve své mužné hrdosti cítím, že má mužnost byla jakýmisi nepostižitelnými způsoby dotčena a poskvrněna.
Což konec konců všechno vlastně nic neříká. Rychlost, jak jsem utekl z kuchyně, způsobila mi ukrutnou bolest v koleně a na hraně horní paluby jsem bezmocně klesl. Londýňan mě však nepronásledoval.
"Koukejte, jak prchá! Koukejte, jak prchá!" slyšel jsem ho křičet. "A to ještě se zchromenou nohou! Vraťte se, chudinko, maminčin mazánku. Neuhodím vás, na mou duši ne!"
Vrátil jsem se a dal jsem se do práce; tím ta episoda zatím končila, ačkoli další její vývoj mě ještě očekával. Prostřel jsem v kajutě k snídani a v sedm hodin jsem obsluhoval lovce i důstojníky. Bouře se zřejmě v noci vyčerpala, třebaže se dosud hnaly velikánské vlny a vál prudký vítr. Plachty byly seřízeny za časné ranní směny, takže Přízrak uháněl pod všemi až na obě vrchní plachty a volný nástavec. Tyto tři plachty, jak jsem z rozhovorů vyrozuměl, měly být napjaty hned po snídani, Dověděl jsem se také, že Vlk Larsen hleděl do krajnosti využít bouře, protože ho hnala k jihozápadu do oněch končin oceánu, kde doufal, že potká a využije severovýchodní pasát. S tímto stálým větrem urazí největší díl své plavby k Japonsku, stočí se na jih do tropů a potom na sever, jakmile se přiblíží břehům Asie.
Po snídani jsem zas ještě něco zažil, co by mi nikdo nemohl závidět. Když jsem byl hotov s mytím nádobí, vyčistil jsem v kajutě kamna a popel jsem vynášel na palubu, Vlk Larsen stál nedaleko kormidelního kola s Hendersonem, zabrán v hovoru. Kormidloval námořník Johnson. Jak jsem vykročil k návětrné straně, viděl jsem, že náhle a významně pokývl hlavou, jenže jsem to omylem pokládal za projev zdvořilosti, že mi prostě dává dobré jitro. On však se ve skutečnosti pokoušel varovat mě, abych šel popel vyhodit na stranu podvětrnou, Já jsem si ovšem chybu neuvědomoval a obešel jsem Vlka Larsena i lovce a vyhodil jsem popel přes palubu do větru. Vítr jej ovšem zanesl zpátky, a nejen na mne, ale také na Hendersona a na Vlka Larsena. V mžiku mě kapitán nakopl, prudce, jako se kopá do psa. Neměl jsem ani tušení, že by kopnutí mohlo způsobit takovou bolest, Odpotácel jsem se od něho a napůl v mdlobě jsem se opřel o stěnu kajuty. Svět se mi před očima točil a bylo mi zle. Žaludek se mi bolestně zdvíhal a jen s námahou jsem se doplížil k zábradlí. Ale Vlk Larsen mě nepronásledoval. Smetl si popel s obleku a dál rozprávěl s Hendersonem. Johansen viděl příhodu s horní paluby a poslal dva námořníky, aby to neřádstvo po mně uklidili.
Později dopoledne jsem zažil překvapení naprosto odlišného rázu. Podle kuchařových pokynů jsem šel do pokojíka Vlka Larsena uklidit a ustlat postel. Nad hlavou lůžka visela na zdi police plná knih. Podíval jsem se na ně a s údivem jsem objevoval jména jako Shakespeare, Tennyson, Poe a De Quincey. Byla tam také vědecká díla representovaná jmény jako Tyndall, Proctor a Darwin. Také hvězdářství a fysika zde byly zastoupeny a všiml jsem si Bulfinchova "Věku bájí", Shawových "Dějin anglické a americké literatury a Johnsonovy "Přírodovědy" ve dvou velkých svazcích. Také řádka gramatik tam byla, na příklad Metcalfova, Reedova a Kelloggova; usmál jsem se, když jsem spatřil výtisk díla "Vybraná angličtina".
Nedovedl jsem nijak srovnat takové knihy s takovým mužem, a rád bych byl věděl, zda je vůbec může číst. Když jsem se však dostal k ustýlání postele, našel jsem mezi pokrývkami úplné cambridgeské vydání Browninga. Patrně mu vypadlo z ruky, když usínal, a bylo otevřeno u básně "Na balkoně" a všiml jsem si tu a tam tužkou podtrženého verše. A nadto ještě, když jsem knihu za kymácení lodi upustil, vypadl z ní list papíru. Byl počmárán geometrickými vzorci a jakýmisi výpočty.
Ujasnil jsem si, že tento hrozný člověk není žádný zabedněnec, jak by nevyhnutelně vyplývalo z toho, jak brutálně se projevoval. Najednou se stal záhadou. Jedna nebo druhá stránka jeho povahy byla dokonale srozumitelná; ale spojení těch dvou stránek v jedné osobě udivovalo. Zmínil jsem se již o tom, že mluvil výtečným jazykem, jen tu a tam porušovaným nepatrnými nepřesnostmi. Rozumí se ovšem, že v běžném hovoru s námořníky a lovci se jeho řeč někdy přímo ježila chybami, ale ty vyplývaly z užívaného výraziva; ale těch několik vět, které vyměnil se mnou, to byla řeč čistá a správná.
Když jsem takto zahlédl také jeho druhou stránku, nabyl jsem z toho odvahy a rozhodl jsem se promluvit s ním o své ztrátě peněz.
"Byl jsem okraden," řekl jsem mu maličko později, když jsem ho viděl samotného přecházet po horní zadní palubě.
"Prosím, pane," opravil mě, ale pouze přísně, bez hrubosti.
"Byl jsem okraden, prosím, pane," polepšil jsem se.
"Jak se to stalo?" zeptal se.
Na to jsem mu celou tu příhodu vypravoval, jak mé šatstvo zůstalo v kuchyni, aby uschlo, a jak později, když jsem se o tom zmínil, málem mě kuchař zbil.
Usmál se mému povídání. "Paběrky zlodějíčka," konstatoval; "kuchtovy paběrky. A nemyslíte, že váš ubohý život stojí za to? A krom toho je v tom pro vás poučení. Časem se naučíte sám o své peníze lépe pečovat. Domnívám se, že až dosud to za vás dělal advokát nebo obchodní jednatel, viďte?"
Vycítil jsem posměšek za těmi slovy skrytý, ale důrazně jsem se zeptal: "Jak dostanu ty peníze zpátky?"
"To je vaše starost. Tady nemáte ani advokáta, ani obchodního jednatele, takže se budete muset spoléhat sám na sebe. Jak se zmocníte dolaru, sevřete ho v hrsti. Člověk, který nechává své peníze povalovat jako vy, zaslouží, aby o ně přišel. A kromě toho jste zhřešil. Nemáte práva přivádět své bližní do takového pokušení. Kuchtu jste pokoušel a on podlehl. Přivolal jste na jeho nesmrtelnou duši nebezpečí. A když jsme u toho, věříte na nesmrtelnost duše?"
Za té otázky líně pozdvihl oční víčka a zdálo se, že mi otvírá jejich hlubiny a že zírám do jeho duše. Byl to však klam. Ať se to zdá jakkoli přepjaté, nikdy se žádný člověk nepodíval nijak hluboko do duše Vlka Larsena, ani ji nezahlédl - o tom jsem přesvědčen. Byla to velmi osamělá duše, jak jsem se měl ještě poučit, nikdy nesnímala masku, třebaže ve vzácných okamžicích to někdy předstírala.
"Vyčetl jsem nesmrtelnost z vašich očí," odpověděl jsem a na zkoušku jsem vynechal "prosím, pane", domnívaje se, že za tak důvěrného rozhovoru si to mohu dovolit.
Ani si toho nevšiml. "Tím asi chcete říci, že vidíte něco živého, ale to ještě nemusí znamenat, že by to musilo žít na věky."
"Vyčetl jsem v nich víc než jen to," řekl jsem směle.
"To tedy čtete vědomí. Čtete, že život si uvědomuje, že žije; ale stále ještě nic dalšího, žádnou nekonečnost života."
Jak jasně myslil a jak přesně svou myšlenku vyjadřoval! Do té chvíle mě zvědavě pozoroval a teď odvrátil hlavu a podíval se na olověné moře směrem do větru. V očích měl pusto a rysy okolo úst mu zpřísněly a zhrubly. Zřejmě naň padla chmurná nálada.
"A co z toho?" ptal se náhle naléhavě, obraceje se na mne. "Jestliže jsem nesmrtelný - nač?"
Zarazil jsem se. Jak bych mohl tomuto člověku vysvětlovat svůj idealismus? Jak bych mohl vyjádřit řečí něco vytušeného citem, něco podobného tónům hudby slyšené ve spánku, něco přesvědčujícího, a přece nevýslovného? "Več tedy věříte?" zaodporoval jsem otázkou.
"Věřím, že život je hudlařina," odpověděl bez otálení. "Je to jako kvas, jako kvašení se to hýbe a může se to pohybovat minutu, hodinu, rok nebo sto let, ale nakonec se to pohybovat přestane. Větší pojídají menší, aby se mohli dál pohybovat, silnější požírají slabší, aby si zachovali sílu. Šťastlivci dostávají nejvíc jídla a pohybují se nejdéle, to je to celé. Co vy si o tom všem myslíte?"
Mávl rukou a nedůtklivě ukázal na několik námořníků, kteří pracovali na lodním středu s jakousi motanicí lan. "Pohybují se; právě tak se pohybují slimejši. Pohybují se, aby se najedli, a jedí, aby se dál pohybovali. Tady to máte. Žijí pro své břicho a jejich břicho je udržuje naživu. Je to kruh; nikam se s tím nedostanete. Oni také ne. Nakonec znehybní. Již se nepohybují. Jsou mrtví."
"Oni sní," vpadl jsem mu do řeči, "mají zářivé, oslnivé sny -"
"O tom, čím by si nacpali břich," uzavřel mudrcky. "A ještě víc... Nabaštit se. O větší chuti a ještě větším štěstí, jak tu chuť uspokojit." Hlas mu zhrubl. Nebylo to míněno lehkomyslně. "Neboť, hleďte, snívají o šťastných plavbách, na nichž vydělají víc peněz, o povýšení na lodní důstojníky, o nálezu pokladu - zkrátka o tom, jak by se lépe dostali na kobylku svým bližním, aby mohli celou noc nerušeně spát, aby dostali dobré jídlo a špinavou práci aby za ně udělal někdo jiný. Vy a já jsme zrovna takoví. Není tu rozdílu až na to, že my dva jídáme víc a lépe. Já teď požírám námořníky i vás. Ale dříve jste vy jídal lépe než já. Spával jste v měkké posteli, nosil jemné prádlo a obleky, jídal dobrá jídla. Kdo udělal ty postele? To šatstvo? Ta jídla? Vy ne. Vy jste ve vlastním potu ještě nikdy nic neudělal. Žijete z příjmu, který vydělal váš otec. Jste jako dravý pták, který se vrhá na ty pomalé ňoumy dole a vyrve jim právě ulovenou rybu. Jste jedním z těch, kdo vytvářejí tak zvanou vládu, poroučejí všem ostatním a jedí potravu, kterou ti ostatní obstarali a rádi by ji snědli sami. Nosíte teplé šatstvo. Oni je vyrobili, ale sami se třesou chladem v hadrech a doprošují se vás, nebo vašeho advokáta či vašeho obchodního jednatele, který vám opatruje vaše peníze, o zaměstnání."
"Ale to s tím nemá co dělat," zvolal jsem.
"Naopak." Mluvil teď rychle a v očích mu hořelo. "Je to prasečí hltavost a takový je život. Jaký účel nebo smysl může mít nesmrtelnost prasečího hltounství? K jakému cíli vede? Oč vůbec jde? Vy jste žádné potraviny nevyrobil. A přece ty, které jste snědl nebo proplýtval, mohly zachránit život dvaceti chudákům, kteří potraviny vyrobili, ale nedostali jíst. Jakému nesmrtelnému účelu jste tím posloužil? Jakému oni? Uvažujme o vás a o mně. Co znamená vaše vychloubačná nesmrtelnost, když se váš život srazí s mým? Vy byste rád zpátky na pevninu, protože tam jsou výhodné podmínky pro váš způsob prasečí hltavosti. Ale já jsem si z rozmaru umínil, že vás zadržím tady na palubě lodi, kde se daří mé prasečí hltavosti. A také vás tu zadržím. Buď z vás něco udělám, nebo vás zničím. Možná, že umřete dnes, možná tento týden nebo příští měsíc. Mohu vás jedinou ranou pěsti zabít ihned, neboť jste ubohý slaboch. Jestliže však jsme nesmrtelní, kde jsou příčiny toho všeho? Chovat se hltavě, jako jsme se chovali vy a já celý život, to se mi nezdá právě nejvhodnějším jednáním pro nesmrtelné. Znovu tedy, oč vůbec jde? Proč jsem vás tu zadržel? -"
"Protože jste silnější," podařilo se mi vybreptnout.
"Ale proč jsem silnější?" pokračoval ve svých ustavičných otázkách. "Protože jsem větší kus kvasu než vy? Nechápete? Což to nevidíte?"
"Ale jaká beznaděj takto!" odporoval jsem.
"Souhlasím," odpověděl. "Nač potom se vůbec pohybovat, když tedy pohyb je život? Nepohybovat se a nebýt součástí toho kvašení znamená zbavit se beznaděje. Jenže a v tom to vězí - my chceme žít a pohybovat se, i když k tomu nemáme žádné důvody, protože je náhodou v povaze života žít a pohybovat se. Kdyby toho nebylo, život by zemřel. A protože je ve vás tento život, sníte o své nesmrtelnosti. Život ve vás je živý a chce se mu zůstat živý na věky. Třesky plesky! Celá věčnost prasečí hltavosti!"
Náhle se otočil na podpatku a odcházel k přídi. U kraje horní zadní paluby se zastavil a zavolal mne k sobě.
"A poslyšte, kolik vám to ten kuchta ukradl?" zeptal se.
"Sto osmdesát pět dolarů," odpověděl jsem.
Přikývl jen. A za okamžik, když jsem sbíhal schodištěm, abych v kajutě prostřel k obědu, slyšel jsem ho na lodním středu hlasitě nadávat námořníkům.