Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola I.

Ani vlastně nevím, kde začít, a někdy, spíš jen žertem, přičítám to všecko na vrub Charleymu Furusethovi. Měl v Mill Valley letní chatu přímo ve stínu hory Tamalpais a nechával ji neobydlenou kromě zimních měsíců, kdy se tam povaloval a četl si Nietzscheho a Schopenhauera, aby dal mozku odpočinout. Když pak přišlo léto, raději se vařil v potu a opékal v horku a v prachu města a mořil se tu v ustavičné dřině. Kdybych byl neměl ve zvyku zajíždět k němu každou sobotu odpoledne a zůstávat u něho až do pondělního rána, nebyl bych se onoho kritického lednového pondělka plavil po Zálivu San Franciska.
Cestoval jsem ovšem na plavidle naprosto bezpečném, neboť Martinez byl nový převozní parník a konal teprve svou čtvrtou nebo pátou plavbu na trati mezi Sausalitem a San Franciskem. Nebezpečí vytvářela hustá mlha, jež zahalovala záliv a které jsem se já, jako suchozemec, bál jen pramálo. Naopak, pamatuji se na poklidné potěšení, s nímž jsem zaujal výhodné místo na přídi horní paluby, rovnou pod kapitánovou kabinou, a s radostí jsem pustil svou obraznost napospas tajemné říši mlhy. Vál svěží větřík a nějakou chvíli jsem byl v té provlhlé neviditelnosti sám - a přec ne sám, neboť jsem si matně uvědomoval blízkost lodivoda a druhého muže, v němž jsem tušil kapitána, v zasklené kabině přímo nade mnou.
Pamatuji se, že jsem myslil na to, jak příjemné jsou výsledky dělby práce, že nepotřebuji studovat mlhy, větry, mořské proudy a vůbec mořeplavectví, abych mohl navštěvovat přítele, který se usídlil až na protějším břehu jednoho výběžku mořského zálivu. Jak výhodné, že se lidé specializují, uvažoval jsem. Zvláštní znalosti lodivoda a kapitána vystačí pro mnoho tisíc lidí, kteří se nevyznají na moři a v mořeplavectví o nic lépe než já. A naproti tomu zas já, místo abych věnoval své síly poznávání spousty jevů a faktů, soustředil jsem se na několik jevů zvláštních, na příklad na rozbor takového faktu, jako je význam a zařazení E.A.Poea v americké literatuře - jak to dokazuje na příklad můj essay v posledním čísle magazínu Atlantic. Při vstupu na parník, jak jsem procházel uzavřenou kabinou, zočil jsem dychtivýma očima tlustého pána, který četl Atlantic, otevřený právě na stránce mého essaye. A zde máme opět tu dělbu práce, odborné znalosti lodivoda a kapitána, jimiž ti dva umožňují onomu tlustému pánovi těšit se z mé odborné znalosti Poea, zatím co ho bezpečně převážejí ze Sausalita do San Franciska.
Neznámý rudolící člověk přibouchl za sebou dveře kabiny, přidupal na palubu a vyrušil mě z přemítání. Přesto jsem si onu myšlenku vryl do paměti zároveň s úmyslem použít jí v chystaném eseji, který jsem zamýšlel napsat pod titulem "Nezbytnost svobody jako zásady umělce". Ten rudolící pohlédl letmo na kapitánovu kabinu, rozhlédl se pronikavě kol dokola mlhou, dupal na konec paluby a zase zpátky (na obou nohou měl zřejmě protézy) a zůstal stát vedle mne s nohama rozkročenýma a s výrazem živého potěšení v tváři. Jistě jsem se nemýlil, když jsem si v duchu uhadoval, že strávil svůj život na moři.
"Z takového ohavného počasí, jako je tohleto, mívají lidi hlavu předčasně šedivou," pravil a pokývl směrem ke kapitánově kabině.
"Nedomníval jsem se, že by z toho mohlo vzejít nějaké zvláštní napětí," odpověděl jsem. "Zdá se to prosté jako násobilka. Kompas jim ukazuje směr, znají vzdálenost a rychlost. Nazval bych to přímo matematickou jistotou."
"Napětí!" zachrčet. "Prosté jako násobilka! Matematická jistota!"
Připadalo mi, jako by se vzepjal a opřel zády o vzduch, jak na mne upřel zrak. "A co tadyhle ten odliv, který se žene ven ze Zlaté brány?" tázal se ostře, ba spíše vykřikl. "Jak rychle ten odplývá, co? O kolik nás snáší, co? Jen si poslechněte tohleto! Prosím! Bóje vyzvání, a div na ni nenarazíme! Vidíte, jak ti tady nahoře mění směr!"
Z mlhy bylo slyšet pochmurné vyzvánění a viděl jsem, jak náš lodivod prudce otáčí kormidelním kolem. Zvon, který se zdál přímo před námi, zněl najednou ze strany. Píšťala našeho parníku ochraptěle vřískala a co chvíli k nám doléhaly z mlhy zvuky píšťal jiných plavidel.
"Tohle je nějaká převozní loď," říkal mi rudolící člověk a ukazoval do směru píšťaly zvučící vpravo. "A tamhle! Slyšíte to? Obyčejná trubka, do které se fouká ústy. Jakýsi starý plochý škuner, velmi pravděpodobně. Jen si dej pozor, škuneráčku! Och, však jsem si to myslel! Teď se někdo zamotal do zatracené kaše!"
Neviditelná převozní loď pištěla sirénou znovu a znovu, a trubka, do níž se fouká ústy, houkala jako posedlá hrůzou. "A teď se navzájem uctivě zdraví a pokoušejí se od sebe vymotat," vysvětloval ten rudolící muž, když uspěchané houkání a troubení přestalo.
Obličej se mu leskl, rozčilení mu blýskalo v očích, jak ten křik trub a sirén překládal do srozumitelné řeči. "To je parní siréna, co řádí tamhle vlevo. Slyšíte tamhletu loď, jako by měla v krku žábu - to je parní škuner, jak se to vůbec dá posoudit. Dere se od mysů k přístavu proti tahu odlivu."
Pronikavá menší siréna pištěla jako šílená přímo před naší přídí a velice blízko. Na Martinezu zabouřily údery gongů. Naše lopatková kola se zastavila, pravidelné bušení ustalo a znovu se rozhučelo. Ta pronikavá píšťala, připomínající uprostřed jekotu těžších kusů spíš drnčení cvrčka, pronikala k nám mlhou víc ze strany a rychle umdlévala, až to drnčení zaniklo. Pohlédl jsem tázavě na svého společníka.
"Jedna z těch čertovsky smělých jachtiček," poučil mě. "Skoro bych až litoval, že jsme ji nepotopili, frajerku mrňavou! Takové nadělají nejvíc svízelí. A nač vlastně jsou? Kdejaký osel si vleze na takovou lodici a prohání ji od čerta k ďáblu, kvičí si s tou píšťalkou, jako by ho na nože bral, a na celý svět křičí, aby na něj všichni dali pozor, protože si to milostpán nese a sám si na sebe pozor dát neumí! Milostpán si to nese! A ty, člověče, ty taky dávej pozor! Přednost směru! Samozřejmá slušnost! Vždyť takový chlap ani neví, co tohle všecko vlastně znamená!"
Jeho bezdůvodné rozhořčení mě ovšem výtečně pobavilo, a jak dupal hněvivě sem a tam po palubě, oddával jsem se znovu romantice mlhy. A romantická dozajista byla - tato mlha jako šedivá tma nekonečného tajemství, zadumaného nad roztočeným práškem Země; a nad lidmi, pouhými tečkami světla a jiskřivosti, zakletými do své nesmyslné radosti z práce, kteří projíždějí na svých ořích ze dřeva a ze železa samým jádrem tajemství, poslepu tápají skrze neviditelno, hlaholí a vyzvánějí s důvěrou v dorozumění, zatím co srdce jim těžkne nejistotou a strachem.
Hlas mého společníka mě vzpamatoval, až jsem se zasmál. Také já jsem tápal a bloudil celou tu dobu, co jsem se domýšlel, že se s jasným zrakem projíždím skrze tajemství.
"Hola! Někdo se tady na nás hrne," říkal. "Slyšíte to? Blíží se rychle. Jako by se nechumelilo. Soudím, že nás ještě neslyší. Vítr fouká obráceně."
Přímo proti nám vál svěží vítr a píšťalu jsem jasně slyšel poněkud ze strany a maličko vpředu.
"Převozní parník?" zeptal jsem se.
Přikývl a potom dodal: "Jinak by se takhle nehnal." Krátce se zachechtl. "Tadyhle začínají dostávat strach." Pohlédl jsem nahoru. Kapitán vystrčil z okna kabiny hlavu i s rameny a napjatě zíral do mlhy, jako by jí mohl proniknout pouhopouhou silou vůle. Měl v tváři stejné úzkostné napětí jako můj společník, který oddupal k zábradlí a upíral právě tak napjatý pohled směrem k neviditelnému nebezpečí.
A pak se to všecko stalo s nepředvídatelnou rychlostí. Připadalo mi to, jako by se mlha rozlomila proražena klínem a z ní vystoupila příď velikého parníku, ověšená po obou stranách mlžnými věnci. Vypadaly jako chaluhy na tlamě mořské obludy. Bylo vidět kapitánský můstek a muž s bílým plnovousem se vykláněl z kabiny a lokty se opíral o rám. Viděl jsem jeho modrou uniformu a pamatuji se, že jsem si zvlášť všiml, jak je úhledný a klidný. Jeho klid byl za daných okolnosti strašný. Ten člověk přijímal osud, bral ho za ruku, vykročil s ním a chladně předvídal úder. Jak se tak vykláněl, přejel po nás klidným a odhadujícím okem, jako by si přesně stanovil bod srážky, a vůbec si nevšímal, když na něho náš vztekem zbledlý lodivod vykřikl: "To jste to vyved!"
Když na to vzpomenu, uvědomuji si, že to byla poznámka příliš samozřejmá, aby vyžadovala odpověď.
"Chyťte se něčeho a držte se," řekl mi ten rudolící člověk. Jeho rozhulákaná domýšlivost byla ta tam a zdálo se, že se také nakazil tím nadpřirozeným klidem. "A teď si jen poslechněte, jak začnou ženské ječet," řekl stroze - skoro zatrpkle, napadlo mě, jako by to všecko už jednou zažil.
Plavidla se srazila dřív, než jsem se mohl podle jeho rady zařídit. Musili do nás vrazit přímo vprostřed boku, protože jsem nic neviděl, neznámá paroloď projela zatím z dohledu. Martinez se ostře naklonil a bylo slyšet praskot a lámání dřev. Srazilo mě to, natáhl jsem se na mokrou palubu jak dlouhý tak široký, a ještě než jsem se dostal opět na nohy, uslyšel jsem vřískot žen. Jistě právě to způsobilo - tento nepopsatelný zvuk, z něhož se v žilách krev sráží -, že jsem propadl panice. Připamatoval jsem si záchranné pásy uložené v kabině, ale ve dveřích jsem se srazil s bláznivým náporem mužů i žen, který mě vrhl zpátky. Nedokážu si vzpomenout, co se dělo v příštích několika minutách, ačkoli mám jasnou vzpomínku na to, jak stahuji s věšáku nad hlavou záchranné pásy a ten rudolící člověk je upíná okolo postav hloučku hysterických žen. Tato vzpomínka je výrazná a ostrá jako vzpomínka na kterýkoli obraz, co jsem jich jakživ viděl. Je to obraz a mohu ho vidět i teď - roztříštěné okraje díry v boční stěně kabiny a tou dírou se dovnitř dere a v kruzích víří šedivá mlha; opuštěná čalouněná sedadla a na nich rozházené doklady náhlého útěku, všude balíčky, kabelky, deštníky a šály; ten tlustý pán, kterého jsem viděl číst můj esej, nyní upjatý v korku a v plachtovině, s rozečteným magazínem dosud v ruce se mě ptá s jednotvárnou naléhavostí znovu a znovu, zda se domnívám, že hrozí nebezpečí; ten rudolící člověk dupe na svých protézách statečně okolo a připíná záchranné pásy každému, kdo přijde; a konečně ten blázinec vřískajících žen.
Právě to, ten vřískot žen, ze všeho nejvíc mi přepínal nervy. Musil také přepínat nervy toho rudolícího, protože mám ještě jeden obraz, který nikdy v mé mysli nevybledne. Tlustý pán cpe magazín do kapsy svrchníku a udiveně zírá. Zmatené klubko žen se staženými, zbledlými tvářemi a s otevřenými ústy ječí jak sbor duší zatracenců; a ten rudolící chlapík, s obličejem teď už vztekem nafialovělým, s pažemi vztaženými nad hlavu, jako by s výšin vrhal hromy a blesky, vykřikuje: "Buďte zticha! Budete už zticha!"
Pamatuji se, že ve mně ta scéna vyvolala náhlý výbuch smíchu a hned v příštím okamžiku jsem si uvědomil, že začínám i já sám propadat hysterii; vždyť jsou to ženy mého lidského rodu, ženy jako má matka a mé sestry, a na tyto ženy zde padá hrůza ze smrti a umírat se jim nechce. A pamatuji se, že zvuky, jež vyrážely, připomínaly mi kvičení vepřů pod nožem řezníkovým a hrůza mě pojala, jak byla ta podoba nápadná. Tyto ženy, nadané schopností nejvznešenějších citů a nejněžnější účasti, najednou vřískají s ústy dokořán. Chtěly žít, a zůstávaly zde bezmocné jak myši v pasti a vřískaly.
Tento děs mě vyhnal na palubu. Bylo mi až k zvracení zle a usedl jsem na lavici. Poněkud rozplývavě jsem viděl pobíhající a vykřikující lidi, kteří se snažili spustit na vodu záchranné čluny. Bylo to přesně tak, jak jsem o tom slýchal nebo jak jsem o tom čítal v knihách. Kladky se zadrhovaly. Nic nefungovalo. Jeden člun spustili s nezasazenými čepy, naplnil se ženami a dětmi a hned potom vodou a potopil se. Jiný člun spustili jedním koncem, druhým uvízl nahoře v kladce a nechali ho tak. Neznámý parník, který katastrofu způsobil, nebylo už vidět, slyšel jsem však některé muže říkat, že nám nepochybně pošle na pomoc čluny.
Seběhl jsem na dolní palubu. Martinez se potápěl rychle, hladina se už velmi přiblížila. Mnozí pasažéři skákali přes palubu. Jiní, už ve vodě, hlučně naléhali, aby je vytáhli zpátky. Nikdo si jich nevšímal. Mohutnělo volání, že se potápíme. Zachvátila mě panika z toho vzniklá a s přívalem druhých jsem rovněž letěl přes zábradlí. Vůbec nevím, jak jsem vlastně do vody skočil, ale hned v prvním okamžiku jsem poznal, proč si ti lidé ve vodě tolik přáli dostat se zpátky na převozní parník. Voda byla studená - tak studená, že to bolelo. Jak jsem se ponořil, sevřela mě štiplavá bolest tak rychle a pronikavě, jako bych padl do ohně. Zalézalo to až do morku kosti. Podobalo se to náruči smrti. S úzkostí a otřesen lapal jsem po dechu, plnil jsem si plíce, ještě než mě záchranný pás vyhoupl nad hladinu. Ústa jsem měl plná hořce slané chuti a štiplavá tekutina mě dusila v hrdle a v plících.
Ale ta zima, ta byla ze všeho nejmučivější. Měl jsem pocit, že to mohu vydržet jen několik minut. Všude okolo mne lidé sebou ve vodě mrskali a zápasili s živlem. Slyšel jsem, jak na sebe navzájem volají. A také údery vesel jsem slyšel. Zřejmě ten neznámý parník své čluny spustil. Jak míjel čas, žasl jsem, že vůbec ještě zůstávám živ. Dolní končetiny jsem již měl úplně bez citu a mrazivá mdloba mi ovíjela srdce a pronikala do něho. Vlnky se zlomyslnými zpěněnými hřebínky na mne ustavičně dorážely a šplíchaly mi do úst, vyvolávajíce nové záchvaty dusivého kašle.
Zvuky se již vytrácely do nezřetelnosti, přece však jsem ještě zpovzdálí slyšel konečný a zoufalý sborový vřískot a poznal jsem tak, že se převozní parník Martinez potopil. Později - za jak dlouho, nemám nejmenší tušení - nabyl jsem opět vědomí v přívalu děsu. Byl jsem sám. Neslyšel jsem již žádné volání ani výkřiky - jenom šum rozvlněných vod, pod tíhou mlhy tak strašidelně a dutě ozvučný. Panika v tlačenici, která vzniká z jakés takés míry společného zájmu, není tak hrozná jako panika, když je člověk sám, a právě takovéto panice jsem nyní propadl. Kam mě voda unáší? Ten rudolící člověk říkal, že s odlivem táhne proud do Zlaté brány. Jsem tedy unášen ven na moře? A co záchranný pás, který mě drží nad vodou? Nemůže se každým okamžikem rozpadnout na kusy? Slýchal jsem, že zboží toho druhu bývá vyrobeno z papíru a z dutého rákosu, takže brzy nasákne vodou a pozbude schopnost udržet se na hladině. A plavat jsem vůbec neuměl. A zůstal jsem docela sám a zřejmě jsem se vznášel v samém středu šedivého prázdna z časů před stvořením světa. Přiznávám se, že jsem propadl šílenství, že jsem ječel tak hlasitě, jako ty ženy prve vřískaly, že jsem znecitlivělýma rukama bil kolem sebe do vody.
Jak dlouho to takto trvalo, nemám vůbec ani ponětí, protože to přerušila pausa prázdnoty, z níž nepamatuji nic víc, než co člověk může pamatovat z neklidného a chorobného spánku. Probouzel jsem se jakoby po celých staletích; a tu jsem uviděl, že se z mlhy vynořuje už takřka nade mnou příď lodi a tři trojúhelníkové plachty, a jak nabíraly vítr a začínaly táhnout, pleskaly o sebe. Tam, kde příď rozrážela hladinu, vody mocně pěnily a šuměly, a mně se zdálo, že jsem té přídi přímo v cestě. Pokoušel jsem se vykřiknout, byl jsem však příliš vyčerpán. Příď se prořízla hladinou, minula mě jen o málo a vyšplíchla mi proud vody až přes hlavu. Potom začal kolem mne odklouzávat černý bok korábu tak blízko, že jsem si naň mohl rukama sáhnout. Zkusil jsem ho dosáhnout v šíleném odhodlání zarýt se prsty do toho dřeva jako drápy, paže však jsem měl těžké a bez života. Znovu jsem se namáhal zavolat, nevydal jsem však ani hlásku.
Záď lodi mi proletěla před očima, klesajíc přitom do prohlubně mezi vlnami; zahlédl jsem muže stojícího u kormidelního kola a druhého, který, jak se mi zdálo, nedělal nic, jenom si pokuřoval doutník. Viděl jsem kouř vycházející mu ze rtů, jak pomalu obrátil hlavu a pohlédl přes vodu směrem ke mně. Byl to lhostejný, nezamýšlený pohled, takový náhodný a bezděčný skutek, jaké lidé činí, když nemají pro tu chvíli nic určitého na práci, ale přec jen cosi dělají, protože žijí a něco se dělat musí.
Avšak při tom pohledu šlo o život. Díval jsem se, jak koráb pohlcuje opět mlha; viděl jsem ještě záda námořníka u kormidla a hlavu toho druhého, jak se pomalu otáčí a jeho pohled se dotkl vody a bezděčně se po hladině zdvíhal až ke mně. V tváři měl výraz nepřítomný, jakoby hluboce zamyšlený, a já jsem z toho dostával strach, že i když na mně očima spočine, přesto mě ani tak neuvidí. Ale ty oči na mně přece jen utkvěly a hleděly přímo do mých; a spatřil mě, neboť přiskočil ke kormidelnímu kolu, odstrčil od něho námořníka a roztáčel kolo dokola, ručkoval rukojeti paprsků rukou přes ruku a současně vykřikoval jakési povely. Připadalo mi, že koráb zrovna odletěl v ostrém úhlu od původního směru a takřka okamžitě mi uskočil z dohledu do neviditelna v mlze.
Cítil jsem, že se propadám do bezvědomí, a snažil jsem se vší silou vůle vydrat se z rdousivé nicoty a tmy, které se nade mnou kol dokola zdvíhaly. Za chvíli jsem slyšel údery vesel, stále blíž a blíž, a potom volání. Když se již ten volající člověk velmi přiblížil, slyšel jsem ho podrážděně křičet: "Proč se, u všech sakrů, neozvete?" To znamená já, já se mám ozvat, pomyslil jsem si, a potom mě zavalily ta nicota a tma.