Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

2. kapitola

Jsem Darrell Standing. Co nevidět mě vyvedou ven a pověsí. Zatím říkám, co mám na srdci, a píšu na těchto stránkách o jiných dobách a jiných místech.
Po odsouzení jsem přišel strávit zbytek svého "přirozeného života" do vězení v San Quentinu. Ukázalo se, že jsem nenapravitelný. Nenapravitelný, to je strašný lidský tvor, takový je aspoň význam slova "nenapravitelný" ve vězeňské psychologii. Stal jsem se nenapravitelným, protože se mi ošklivil zbytečný pohyb. Vězení bylo jako každé vězení hotová ostuda a urážka, samý zbytečný pohyb. Dali mne do tkalcovny juty. Zločinné plýtvání pohyby mě rozčilovalo. A jak taky ne? Jak vyloučit zbytečný pohyb, to byl můj obor. Před třemi tisíci lety, dříve než byly vynalezeny parní stroje a parou poháněné tkalcovské stavy, hnil jsem zaživa ve vězení ve starém Babylóně, a věřte mi, mluvím pravdu, když říkám, že za těch dávných časů jsme my vězni dosahovali na ručních stavech lepších výsledků než vězni v dílnách se stroji poháněnými parou v San Quentinu.
Zločinné plýtvání se mi protivilo. Bouřil jsem se. Snažil jsem se ukázat dozorcům asi dvacet účinnějších způsobů. Bylo na mne učiněno udání. Dostal jsem samovazbu a byl jsem zbaven světla a potravy. Vyšel jsem ven a pokoušel jsem se pracovat v nevýkonném zmatku tkalcovských dílen. Bouřil jsem se. Dostal jsem samovazbu a svěrací kazajku. Byl jsem přidržen s rozpjatými pažemi na zemi a potají zbit a ztlučen tupými dozorci, jejichž všechna inteligence dohromady stačila právě k tomu, aby jim ukázala, že jsem jiný a ne tak hloupý jako oni.
Vydržel jsem dva roky tento zoufalý útisk. Je strašné pro člověka být spoután a hlodán krysami. Ti zvířečtí dozorci byli krysy a hlodali mou inteligenci, hlodali všechny jemné nervy mého živého těla a mého sebevědomí. A já, který jsem býval v minulosti chrabrým bojovníkem, v tomto současném životě jsem vůbec nebyl bojovník. Byl jsem farmář, agronom, profesor připoutaný k psacímu stolu, otrok laboratoře, zajímající se jen o půdu a o zvyšování úrodnosti půdy.
Bojoval jsem na Filipínách, protože bojovat patřilo k tradicím Standingů. Neměl jsem schopnosti bojovníka. Bylo to všechno příliš směšné, to vhánění tříštivých cizích těles do těl drobných mužíčků. Bylo to k smíchu vidět Vědu, jak jako nevěstka zaprodává všechnu moc svých vymožeností a důvtip vynálezců, aby bylo možno vhánět cizí tělesa do těl černého lidu.

Jak říkám, poslušen standingovských tradic, šel jsem do války, a zjistil jsem, že nemám k válčení schopnosti. A tak mě ocenili i moji představení, udělali ze mne totiž ubytovatelova písaře, a jako písař za psacím stolem jsem bojoval celou španělsko-americkou válku.
Plýtvání pohyby v tkalcovské dílně mě dohánělo k zuřivosti ne proto, že bych byl bojovník, nýbrž proto, že jsem byl myslící člověk, a proto jsem byl také pronásledován dozorci tak dlouho, až se ze mne stal "nenapravitelný". Čísi mozek pracoval, a já jsem byl za jeho práci trestán. Když jsem se stal svou nenapravitelností tak pověstný, že si mě správce Atherton zavolal na koberec do své kanceláře, aby si se mnou promluvil, řekl jsem mu:
"Milý pane správce, myslet si, že ti vaši dozorci, ty smradlavé krysy, mi mohou vytlouct z hlavy řeči, které mám v mozku jasné a definitivní, je velký nesmysl. Celá organizace téhle věznice je pitomá. Vy jste politik. Z politické protekce hospodských povalečů v San Francisku a demokratických nohsledů si dovedete utkat úplatkářské místo, jaké právě zastáváte, ale jutu tkát neumíte. Vaše tkalcovské dílny se opozdily za dneškem o padesát let."
Ale nač pokračovat v této tirádě? Byla to totiž tiráda, ukázal jsem mu, jaký je blázen, a výsledkem bylo jeho rozhodnutí, že jsem beznadějně nenapravitelný.
Kdo chce psa bít - znáte to pořekadlo. Dobrá. Správce Atherton schválil nalezenou hůl s konečnou platností. Stal jsem se lovnou zvěří! Sváděli na mne přestupky nejednoho vězně a za nejednoho jsem platil v kobce o chlebu a o vodě nebo pověšen za palce a stoje na špičkách dlouhé hodiny, z nichž každá byla delší než kterýkoli ze životů, které jsem prožil.
Inteligentní lidé jsou krutí. Hloupí lidé jsou příšerně krutí. Strážci a lidé nade mnou, počínaje správcem, byli tupí netvoři. Poslouchejte a dovíte se, co se mnou provedli. Ve věznici byl jeden básník, vězeň, zvrhlý básník se zapadlou bradou a hustým obočím. Byl to podvodník. Byl to zbabělec. Byl to čmuchal. Byl to fízl - je divné, když profesor agronomie používá takových slov v psaném projevu, ale profesor agronomie se přece může naučit divným slovům, když je zavřen do vězení na zbytek svého života.
Tento básník a podvodník se jmenoval Cecil Winwood. Byl trestán už předtím, a protože to bylo věčně čenichající žluté psisko, zněl přesto poslední rozsudek nad ním na pouhých sedm let. Při dobrém chování se dala tato doba podstatně zkrátit. Má doba bylo doživotí. A přece ten bídný zvrhlík dokázal přidat k mému doživotí pořádnou dávku věčnosti, jen aby sám získal několik krátkých let na svobodě.
Vylíčím z druhého konce, co se stalo, protože jsem se to dověděl teprve po krušné době. Tento Cecil Winwood, aby se zavděčil správci dvora a pak správci věznice, ředitelství věznice, omilostňovací komisi a guvernéru státu Kalifornie, zosnoval léčku v podobě hromadného útěku z vězení. Nyní si všimněte tří věcí: za prvé, spoluvězni nenáviděli Cecila Winwooda do té míry, že by mu nebyli dovolili vsadit si při dostizích štěnic ani unci tabáku značky Bull Durham - a dostihy štěnic byly mezi vězni oblíbeným sportem. Za druhé, já jsem byl pes, na kterého se hledala hůl. Za třetí, Cecil Winwood potřeboval pro svou léčku psy, na které se hledala hůl, odsouzence na doživotí, zoufalce, nenapravitelné.
Odsouzenci na doživotí však Cecila Winwooda nenáviděli, a když jim vyložil svůj plán na hromadný útěk z vězení, vysmáli se mu, otočili se k němu zády a proklínali ho jako špicla, kterým skutečně byl. Nakonec je však obalamutil, čtyřicet nejzatvrzelejších opatrníků z celého stáda. Chodil za nimi znovu a znovu. Vykládal jim, jakou má ve vězení moc díky tomu, že jako vězeň hodný důvěry pracuje ve správcově kanceláři a může volně používat domácí lékárny.
"Dokaž mi to," řekl mu Dlouhý Bill Podruh, horal, který si odpykával doživotní trest za vyloupení vlaku a který po léta celou duší tíhl k útěku, aby mohl zabít spolupachatele loupeže, který proti němu vystupoval jako svědek obžaloby.
Cecil Winwood přistoupil na důkaz. Tvrdil, že může uspat stráže na tu noc, kdy dojde k útěku.
"Mluví se snadno," řekl Dlouhý Bill Podruh. "Ale my to potřebujem vidět doopravdy. Uspi některého dozorce dnes v noci. Je tady Barnum. Ten za moc nestojí. Včera zmlátil toho pomateného Číňana v Bláznivé uličce - a to ještě k tomu ani nebyl ve službě. Dnes má noční. Uspi ho dnes v noci a připrav ho o místo. Ukaž mi to, a pak si s tebou o celé věci promluvíme."
To všechno mi Dlouhý Bill později vypravoval v kobkách. Cecil Winwood měl námitky proti tomu, aby se ukázka předvedla ihned. Tvrdil, že potřebuje jistý čas, aby mohl ukrást z lékárny uspávací prášek. Poskytli mu čas a on jim za týden oznámil, že je připraven. Čtyřicet otrlých odsouzenců na doživotí čekalo, až dozorce Barnum usne ve službě. A Barnum usnul. Přistihli ho, jak spí, a propustili za to, že usnul ve službě.
Rozumí se, že to odsouzence na doživotí přesvědčilo. Bylo však třeba přesvědčit i správce dvora. Tomu Cecil Winwood denně podával hlášení o tom, jak postupují přípravy k útěku - všechny vymyslela a zpracovala jeho obrazotvornost. Správce dvora žádal předvedení důkazu. Winwood mu předvedl důkaz, a jak to provedl, dověděl jsem se teprve po roce, tak pomalu se dostávají navenek tajnosti vězeňských intrik.
Winwood řekl, že čtyřicet mužů osnujících útěk mu důvěřuje a že mají ve věznici už takovou moc, že se chystají začít pašovat dovnitř automatické pistole prostřednictvím dozorců, které podplatili.
"Dokaž mi to," řekl podle všeho správce dvora.
A poeta podvodník mu to dokázal. V pekárně se obvykle pracovalo v noci. Jeden z vězňů, pekař, měl první noční směnu. Byl to špicl správce dvora a Winwood to věděl.
"Dnes v noci," řekl správce, "přinese Summerface tucet automatických pistolí ráže 44. Až bude mít příště volno, přinese střelivo. Ale dnes v noci mi předá v pekárně pistole. Máte tam dobrého špeha. Ten vám zítra podá zprávu."
Summerface byl dobrácký dozorce statné postavy, který se sem dostal z Humboldt County. Byl to prostoduchý, dobrácký ťulpas a neměl nic proti tomu, aby si vydělal poctivě dolar na tabáku, který pašoval vězňům. Tu noc se vrátil ze San Franciska a přivezl s sebou patnáct liber nejjemnějšího cigaretového tabáku. Dělával to už dřív a dodával tabák Cecilu Winwoodovi. A tak právě té noci, aniž co tušil, odevzdal tabák Winwoodovi v pekárně. Byl to velký, objemný balík nevinného tabáku v papíře. Spicl pekař viděl, jak Winwood přebírá balík, a příštího dne ráno o tom podal zprávu správci dvora.
Avšak přespříliš živá obrazotvornost podvodného básníka se zatím rozjela a strhla ho s sebou. Dopustil se přeřeknutí, které mě stálo pět let samovazby a přivedlo mě do cely odsouzenců, v níž píšu tyto řádky. A já jsem o tom celou dobu nic nevěděl. Nevěděl jsem dokonce ani o útěku, na jehož plán nalákal čtyřicet odsouzenců na doživotí. Nevěděl jsem nic, naprosto nic. A ostatní věděli málo. Odsouzenci na doživotí nevěděli, že na ně líčí past. Správce dvora nevěděl, že se na něho strojí léčka. Summerface byl ze všech nejnevinnější. V nejhorším případě si mohl dělat výčitky svědomí jen proto, že se mu podařilo vpašovat do věznice trochu neškodného tabáku.
A nyní k hloupému, operetnímu podřeknutí Cecila Winwooda. Příští den ráno, když potkal správce dvora, tvářil se vítězoslavně. Jeho obrazotvornost se rozjela tryskem.
"No, tak ta věc se sem dostala, jak jsi řekl," poznamenal správce
dvora.
"A je jí dost, aby se s ní dalo vyhodit půl věznice do povětří," podpíchl ho ještě Winwood.
"Dost čeho?" zeptal se správce.
"Dynamitu a rozbušek," žvanil dál ten blázen. "Je toho pětatřicet liber. Váš špeh viděl, jak mi to Summerface předává."
V tu chvíli se asi správce dvora málem zhroutil. Vím, jak mu asi bylo - pětatřicet liber dynamitu jen tak volně ve věznici!
Říká se, že kapitán Jamie - to byla jeho přezdívka - si sedl a chytil se za hlavu.
"Kde je teď?" vykřikl. "Chci ho. Hned mě tam zaveď."
A právě tehdy si Cecil Winwood uvědomil svou chybu.
"Schoval jsem ho," zalhal - byl totiž nucen lhát, protože to byl jen tabák v malých balíčcích a už dávno byl rozdělen obvyklými cestami mezi vězně.
"Dobrá," řekl kapitán Jamie, který se zatím vzpamatoval. "Okamžitě mě tam zaveď."
Žádné ukryté výbušniny, ke kterým by ho mohl zavést, tu však nebyly. Nebyly a nikdy neexistovaly, leda ve fantazii toho odporného Winwooda.
Ve velké věznici, jako je San Quentin, se vždycky najdou nějaké úkryty. A když Cecil Winwood vedl kapitána Jamieho, musel hodně rychle přemýšlet.
Jak kapitán Jamie později vypověděl před ředitelským sborem a jak dosvědčil i Winwood, cestou k úkrytu mu Winwood řekl, že ukládal dynamit společně se mnou.
A já, právě propuštěný po pěti dnech v kobce a po osmačtyřiceti hodinách ve svěrací kazajce, já, na němž i hloupí dozorci mohli poznat, že jsem příliš slabý, než abych mohl pracovat v tkalcovské dílně, já, kterému dali den volna na zotavenou po příliš hrozném trestu, já byl označen za toho, kdo pomáhal ukrýt neexistujících pětatřicet liber výbušniny!
Winwood zavedl kapitána Jamieho k domnělému úkrytu. Rozumí se, že tam žádný dynamit nenašli.
"Můj ty bože! Standing mě doběhl," zalkal Winwood. "Vyzvedl schovaný dynamit a uložil ho někde jinde."
Správce dvora řekl něco šťavnatějšího než "můj ty bože". A bez okolků a chladnokrevně zavedl Winwooda do své kanceláře, zamkl dveře a strašlivě ho zmlátil - to všechno vyšlo najevo před ředitelským sborem. Ale až později. Zatím Winwood, dokonce i když dostával bití, přísahal, že co řekl, je pravda.
Co měl kapitán Jamie dělat? Byl přesvědčen, že ve věznici je volných pětatřicet liber dynamitu a čtyřicet odsouzenců na doživotí se chystá k útěku. Zavolal si Summerface na koberec, a přestože Summerface trval na tom, že balík obsahoval jen tabák, Winwood přísahal, že to byl dynamit, a bylo mu uvěřeno.
V této chvíli jsem vstoupil na scénu či vlastně odešel z ní já, odvedli mě totiž ze sluneční záře a z denního světla do kobek a v kobkách a v samovazbě, daleko od slunce a denního světla, jsem pak hnil pět let.
Byl jsem zmatený. Právě mě propustili z temnice a ležel jsem týrán bolestí ve své obvyklé cele, když mě odvedli zpátky do kobky.
"Teď," řekl Winwood kapitánu Jamiemu, "přestože nevíme, kde dynamit je, je v bezpečí. Standing je jediný, kdo o něm ví, a z kobky nemůže dát nikomu zprávu. Muži jsou připraveni k útěku. Můžeme je dopadnout při činu. Já mám určit hodinu. Řeknu jim, že to bude ve dvě hodiny v noci, a řeknu jim také, že až dám dozorcům uspávací prášky, odemknu cely a rozdám jim automatické zbraně. Nepřistihnete-li ve dvě hodiny v noci těch čtyřicet, které vám označím, oblečených a čerstvých jako rybičky, pak mi, kapitáne, můžete dát samovazbu až do konce mého trestu. A jakmile bude Standing a s ním těch čtyřicet v kobkách, budeme mít moře času na to, abychom dynamit našli."
"I kdybychom měli rozebrat věznici kámen po kameni," dodal odhodlaně kapitán Jamie.
To bylo před šesti lety. Za celou dobu, která zatím uplynula, nikdy nenašli tu neexistující výbušninu, přestože při jejím hledání obrátili celou věznici tisíckrát naruby. Přesto však správce Atherton věřil v existenci dynamitu do posledního dne, který strávil ve službě. Kapitán Jamie, který je stále ještě správcem dvora, věří podnes, že dynamit někde ve věznici je. Zrovna včera vážil dalekou cestu ze San Quentinu do Folsomu a pokoušel se mě ještě jednou přimět, abych prozradil úkryt. Vím, že se mu nikdy nebude dýchat volně, dokud mě nepověsí.