Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

3. kapitola

Celý ten den jsem ležel v kobce a lámal si hlavu nad příčinou tohoto nového a nepochopitelného trestu. Dospěl jsem jen k závěru, že nějaký špicl o mně nalhal, že jsem nějakým způsobem porušil vězeňský řád, aby se tak zalichotil dozorcům.
Kapitán Jamie se zatím užíral zlostí a chystal se na noc a Winwood zatím poslal čtyřiceti doživotním vzkaz, aby se připravili k útěku. A dvě hodiny po půlnoci byli všichni vězeňští dozorci v pohotovosti. Byli mezi nimi i dozorci z denní směny, kteří měli spát. Když nadešla druhá hodina, vpadli do cel oněch čtyřiceti mužů. Vpád byl proveden současně. Všechny cely byly pozotvírány v témž okamžiku a muži, které Winwood označil, byli nalezeni mimo pryčny, jak dřepí za dveřmi úplně ustrojeni. Tím se ovšem bezpečně ověřily všechny lživé výmysly, které podvodný poeta upředl pro kapitána Jamieho. Čtyřicet odsouzenců na doživotí bylo přistiženo v okamžiku, kdy se připravovali k útěku. Co na tom, že později všichni shodně tvrdili, že útěk zosnoval Winwood? Ředitelský sbor věznice věřil do jednoho, že těch čtyřicet mužů lže ve snaze o vlastní záchranu. Stejně tomu věřila i omilostňovací komise, protože neuplynuly ani tři měsíce a Cecil Winwood, podvodník a básník, nejodpornější z lidí, dostal milost.
Nu, a věznice, nebo ohrádka, jak se ve vězeňské hantýrce říká, je cvičnou školou filozofie. Žádný vězeň v ní nemůže prožít léta, aniž mu splaskly nejmilejší iluze a metafyzické bubliny. Učili nás, že pravda přetrvá a vražda že vyjde najevo. A tady máte ukázku toho, že vražda ne vždycky vypluje na povrch. Strážce dvora, někdejší správce Atherton a ředitelský sbor věznice, ti všichni věří ještě dnes v existenci dynamitu, který nikdy neexistoval, leda ve vrtošivě řízeném, na přespříliš vysoké obrátky běžícím mozku zvrhlého šejdíře a básníka Cecila Winwooda. A Cecil Winwood dosud žije, zatímco já, nejlepší, nejdokonalejší, nejnevinnější ze všech zúčastněných půjdu za pár krátkých týdnů na šibenici.
A teď musím povědět, jak těch čtyřicet odsouzenců na doživotí vstoupilo do ticha mé kobky. Spal jsem, když se vnější dveře chodby s třeskem otevřely a hluk mě probudil. "Nějaký ubožák," řekl jsem si a vzápětí jsem si pomyslel, že dostává co proto, když jsem zaslechl, jak někdo byl sražen k zemi, jak na něčí tělo temně dopadají rány, jak někdo náhle vykřikl bolestí, jak se ozývají sprosté kletby a zvuk těla, vláčeného po zemi. Každý z mužů byl totiž celou cestu týrán.
Dveře kobek se otvíraly jedny po druhých a tělo za tělem bylo vhozeno, vstrčeno nebo zavlečeno dovnitř. A neustále přicházely další skupiny dozorců s dalšími ztlučenými vězni, kteří byli stále ještě biti, a další dveře kobek se otvíraly, aby přijaly zkrvavené stíny mužů, kteří se provinili tím, že zatoužili po svobodě.
Když se teď ohlížím zpátky na tyto události, říkám si, že člověk musí být velký filozof, aby mohl léta a léta snášet trvalý náraz takových zvířeckých zážitků. Já jsem takový filozof. Vytrpěl jsem osm let mučení, a když se jim nakonec dodnes nepodařilo zbavit se mne nějak jinak, dožadují se toho, aby mi státní mašinérie položila oprátku na krk a vahou mého vlastního těla mi zarazila dech. Vím, jak znalci podávají znalecké posudky o tom, že pádem do propadliště si oběť zláme vaz. A oběti se nikdy nevracejí, stejně jako ten Shakespearův poutník, a nemohou tedy dosvědčit opak. Ale my, kteří jsme žili v kobkách, známe případy, o kterých se šušká ve vězeňských kryptách, případy, kdy se oběti vaz nezlomil.
Je to divná věc, věšet člověka. Nikdy jsem neviděl nikoho věšet, ale očití svědci mi vyprávěli dopodrobna o tuctu poprav, takže vím, co se mi stane. Až budu stát na propadlišti, spoután na nohou i na rukou, s uzlem na šíji a s černou kápí staženou přes obličej, nechají mě sletět dolů; dokud se provaz nenapne a prudkým trhnutím nezarazí sílu mého pádu. Pak se kolem mne shluknou doktoři a budou se střídat jeden po druhém, každý z nich vystoupí na stoličku, obejme mě pažemi, abych se nehoupal jako kyvadlo, přitiskne mi ucho pevně na prsa a bude počítat slábnoucí údery mého srdce. Někdy uplyne po otevření propadliště dvacet minut, než srdce přestane bít. Ach, věřte mi, jakmile jednou dostanou člověka na šibenici, ubezpečují se o jeho smrti co nejvědečtějším způsobem.
Odbíhám ještě od svého vyprávění, abych položil společnosti pár otázek. Mám právo takto odbočovat a ptát se, protože co nevidět mě vyvedou ven a udělají to se mnou. Jestliže to domněle důmyslné zařízení - uzel a smyčka - a domněle důmyslný propočet váhy oběti a délky provazu zlámou oběti vaz, proč spoutávají oběti ruce? Společnost jako celek není s to na tuto otázku odpovědět. Ale já vím proč, a ví to každý neodborník, který se někdy zúčastnil lynčování a viděl, jak oběť vyhodí ruce vzhůru, zatne je do provazu, a aby mohla dýchat, uvolňuje si smyčku na krku, která ji dusí.
A ještě jednu otázku bych chtěl položit sebedbalému, ve vatičce chovanému členu společnosti, jehož duše nikdy nezabloudila do horoucích pekel. Proč navlékají oběti přes hlavu a přes obličej černou kápi, dřív než ji pustí do propadliště? Mějte, prosím, na paměti, že co nevidět navlečou takovou černou kápi přes hlavu mně. Mám tedy právo se ptát. Bojí se ti tví pochopové, ó občane, který si na sobě dáváš tolik záležet, bojí se ti tví pochopové pohledět na výraz hrůzy ve tváři, na výraz té hrůzy, kterou páchají na nás za tebe a na tvůj příkaz?
Mějte, prosím, na paměti, že tuto otázku nekladu v roce dvanáct set po Kristu ani v době Kristově, ani v roce dvanáct set před Kristem. Já, který mám být pověšen v tomto roce, roku tisíc devět set třináct po Kristu, kladu tyto otázky vám, kteří jste údajně Kristovými následovníky, vám, jejichž pochopové mě vyvedou z cely a schovají můj obličej pod kus černé látky, protože si netroufají pohledět na hrůzu, kterou na mně spáchají, dokud ještě budu živ.
A teď zpátky k situaci v kobkách. Když odešel poslední dozorce a vnější dveře se s třeskem zavřely, všech těch čtyřicet ztýraných, zklamaných mužů začalo hovořit a klást otázky. Ale takřka vzápětí Jack Plachtička, obrovitý námořník, odsouzený na doživotí, zařval jako býk, aby ho všichni slyšeli, a nařídil jim mlčet, aby se mohlo provést sčítání. Kobky byly plné a jedna kobka po druhé hlásila počet vězňů. Tak se zjistilo, že všechny kobky jsou obsazeny vězni, kterým lze důvěřovat, a žádný donašeč se tu tedy nemohl schovat a poslouchat.
Vězni pochybovali jen o mně, protože jsem byl jediný, kdo se nezúčastnil spiknutí. Podrobili mě důkladnému výslechu. Mohl jsem povědět jen to, jak jsem se ráno vynořil z kobky a ze svěrací kazajky a jak jsem - pokud mohu zjistit, zcela nesmyslně a bezdůvodně - znovu zavřen do kobky, z které jsem byl venku jen pár hodin. Mé označení nenapravitelného vězně svědčilo v můj prospěch a ostatní se brzy rozhovořili.
Jak jsem tam tak ležel a naslouchal, poprvé jsem se doslechl o plánovaném útěku. "Kdo to na nás píchl?" To bylo to jediné, po čem se pídili, a odpověď na tuto otázku hledali celou noc. Pátrání po Cecilu Winwoodovi bylo marné a podezření vůči němu bylo všeobecné.
"Je tu jen jedna věc, hoši," řekl nakonec Jack Plachtička. "Brzy bude ráno a vyvedou nás ven a připraví nám hotové peklo. Přistihli nás při činu, oblečené. Winwood na nás nalíčil past a pak to na nás píchl. Vyvedou nás jednoho po druhém a budou nás mlátit. Je nás čtyřicet. Každá lež musí vyjít najevo. A tak tedy každý z nás, když ho skřípnou, poví prostě pravdu, celou pravdu, k tomu mu dopomáhej Bůh."
A tam, v tom temném doupěti lidské nelidskosti čtyřicet odsouzenců na doživotí s ústy na mřížích od jedné kobky k druhé slavnostně slibovalo před Bohem, že budou mluvit pravdu.
Pravdomluvnost jim pramálo prospěla. Dozorci, ti vrazi placení občany, dávajícími si na sobě záležet a tvořícími stát, vrhli se na nás v devět hodin, nasyceni masem a spánkem. My nejenže jsme vůbec nesnídali, ale nedostali jsme ani vodu. A ztýraní lidé snadno upadají do horečky. Rád bych věděl, milý čtenáři, zda dovedeš postřehnout nebo aspoň sebemíň vytušit, co to znamená, když je někdo ztlučen - my vězni tomu říkáme mlátička. Ale ne, nebudu ti to povídat. Stačí, abys věděl, že tito ztýraní, horečkou zachvácení lidé leželi sedm hodin bez vody.
V devět přišli dozorci. Nebylo jich mnoho. Nebylo jich mnoho zapotřebí, protože otvírali kobky po jedné. Byli ozbrojeni násadami od krumpáčů, což je příhodný nástroj pro "ukázňování" bezbranného člověka. Brali jednu celu po druhé a od cely k cele bili a mlátili odsouzence na doživotí. Byli nestranní. Dostal jsem stejné bití jako ostatní. A to byl jen pouhý začátek, úvod k výslechu, kterému měl být podroben každý muž zvlášť, za přítomnosti zhovadilců, placených státem. Všem vězňům to naznačovalo, co může každý z nich očekávat v místnosti, kde se budou konat výslechy.
Prošel jsem většinou horoucích pekel vězeňského života, ale ze všeho nejhorší, mnohem horší než to, co se mnou hodlají zakrátko učinit, bylo zvláštní peklo, které se rozpoutalo v kobkách následující den.
Dlouhý Bill Podruh, otužilý horal, šel k výslechu první. Vrátil se za dvě hodiny, nebo lépe řečeno, dopravili ho zpátky a hodili ho na kamennou podlahu jeho kobky. Pak odvedli Luigiho Polazza, povaleče ze San Franciska, v Americe narozeného syna italských přistěhovalců, který se jim vysmíval a poškleboval a vyzýval je, aby se na něm pomstili.
Trvalo nějakou chvíli, než Dlouhý Bill Podruh přemohl bolest do té míry, aby mohl souvisle mluvit.
"Co je s tím dynamitem?" zeptal se. "Kdo ví něco o nějakém dynamitu?"
A samozřejmě nikdo nic nevěděl, přestože to bylo těžiště výslechu, kterému byl podrobován.
Luigi Polazzo se vrátil za necelé dvě hodiny, a vrátil se jako troska blábolící v deliriu a neschopná odpovídat na otázky, kterými ho po celé délce chodby zasypávali muži, na něž teprve čekalo to, co zakusil on, muži velmi žádostiví dovědět se, co s ním dělali a nač se ho při výslechu ptali.
V příštích osmačtyřiceti hodinách vyvedli Luigiho z cely ještě dvakrát a vyslýchali ho. Potom zmizel a od té doby žije na chodbě bláznů jako žvatlající blbec. Má silnou tělesnou konstrukci. Má široká ramena, rozšířené chřípí, klenutý hrudník, je to čistokrevný exemplář. Bude dál žvatlat na chodbě bláznů ještě dlouho po tom, co já se zhoupnu na oprátce a uniknu tak mukám kalifornských trestnic.
Odváděli muže za mužem, vždycky po jednom, a trosky mužů přinášeli zpět, vždycky po jednom, a ti pak zuřili a skučeli ve tmě. A jak jsem tam ležel a poslouchal nářek a sténání a všechny ty jalové tlachy mozků pomatených bolestí, začalo se mi jakoby ve vzdálené vzpomínce zdát, že kdesi kdysi jsem seděl na vyvýšeném místě, necitelný a pyšný, a naslouchal podobnému sboru nářků a stenů. Později, jak se ještě dovíte, jsem tuto svou vzpomínku přesně zařadil a zjistil, že to byly nářky a steny galejních otroků, přikovaných k lavicím, a že jsem je slyšel shora, z vyvýšené lodní zádi, když jsem se jako voják plavil na starořímské galéře. Plul jsem tehdy do Alexandrie v hodnosti důstojníka a cílem mé cesty byl Jeruzalém. ale tento příběh vám vypovím později. Zatím.