Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

11. kapitola

Darrell Standing se poprvé uvádí do stavu smrti zaživa.

Dveře se s třeskem zabouchly a znemožnily přístup světlu až na nepatrnou trošku a já jsem byl zanechán o samotě, vleže na zádech. Pomocí kousků, kterým jsem se ve svěrací kazajce dávno naučil, se mi podařilo posunout se na podlaze centimetr po centimetru, až jsem se okrajem podešve pravé boty dotkl dveří. To pro mne znamenalo nesmírné povzbuzení. Nebyl jsem tak docela sám. Kdyby bylo zapotřebí, mohl bych se aspoň klepáním dorozumět s Morrellem.
Správce Atherton však patrně udělil dozorcům přísné rozkazy, protože i když se mi podařilo zavolat Morrella a povědět mu, že se chystám provést jeho pokus, dozorci mu zabránili odpovědět. Mě mohli jen proklínat, protože jsem byl na deset dní ve svěrací kazajce a nehrozil mi tedy žádný další trest.
Vzpomínám si, že jsem si tehdy všiml, jak nezkalenou mám mysl. Obvyklá bolest, působená svěrací kazajkou, byla v mém těle, ale má mysl byla tak netečná, že jsem si už neuvědomoval bolest o nic víc než podlahu pod sebou nebo zdi okolo. Nikdo nikdy nebyl v příhodnějším stavu mysli a ducha pro takový pokus. Rozumí se, že jsem za to měl co děkovat své naprosté slabosti. Ale bylo v tom ještě něco víc. Dlouho jsem se školil, abych dovedl zapomínat na bolest. Neznal jsem pochyby ani strach. Zdálo se mi, že celým obsahem mé mysli je naprostá víra v její převahu. Tato netečnost mi připadala téměř jako sen, a přece působila svým způsobem kladně, takřka až k vrcholu exaltace.
Začal jsem soustřeďovat svou vůli. I tehdy tělo ztrácelo citlivost a trnulo následkem ztráty oběhu krve. Upjal jsem svou vůli k malíčku na pravé noze a umínil jsem si, že tento prst musí v mém vědomí přestat žít. Umínil jsem si, že tento prst zemře - že zemře, pokud jde o mne, který jsem jeho pánem a něco zcela jiného než on. To byl nejtěžší zápas. Morrell mě upozornil, že to takové bude. Nebyl tu však ani stín pochybnosti, která by narušovala mou víru. Věděl jsem, že ten prst zemře, a poznal jsem, kdy umřel. Umíral článek po článku, přinucen mou vůlí.
Ostatní bylo snadné, ale pomalé, to připouštím. Článek po článku, prst po prstu přestaly existovat prsty na obou mých nohou. A tento proces pokračoval článek po článku. Přišel čas, kdy přestal existovat kus mého těla od kotníků dolů. Přišel čas, kdy přestalo existovat všechno od kolenou dolů.
Vrchol mé naprosté exaltace byl takový, že jsem nepocítil ani sebemenší hnutí radosti nad svým úspěchem. Nevěděl jsem nic, než že nutím své tělo, aby zemřelo. Věnoval jsem se jen a jen tomuto úkolu. Prováděl jsem jej tak důkladně, jako když zedník klade cihly, a považoval jsem své dílo za samozřejmost, za jakou považuje svou práci zedník.
Za hodinu bylo mé tělo mrtvo až po boky a já jsem mu vnucoval postupující smrt od boků vzhůru, od jednoho kloubu k druhému.
Když jsem dospěl do výše srdce, začalo se mi poprvé kalit a mást vědomí. Z obavy, že bych mohl pozbýt vědomí, umínil jsem si zadržet získanou smrt, a soustředil jsem se na prsty na rukou. Mozek se mi zase vyjasnil a smrt mých paží až po ramena nastala v nejkratším čase.
V tomto stadiu bylo z mého hlediska mrtvé celé mé tělo až na hlavu a na malý kousek hrudi. V mozku mi už nezněl tlukot a bušení sevřeného srdce. Srdce mi bilo pravidelně, ale slabě. Radost nad tím - kdybych se jí v takové chvíli odvážil - by byla znamenala konec mých pocitů.
V tomto místě se má zkušenost rozchází se zkušeností Morrellovou. Zatímco jsem stále ještě automaticky napínal vůli, začal jsem upadat do snu, jak se to stává na rozhraní spánku a bdění. Zdálo se mi také, jako by se mi mozek zázračným způsobem rozrůstal uvnitř lebky, ta se však nezvětšovala. Občas se mi zatřpytilo nebo se zablesklo světlo, jako bych i já, svrchovaný pán, přestal na okamžik existovat a v příštím okamžiku se stal zase sám sebou, zůstávaje stále obyvatelem tělesné schránky, které jsem vnucoval smrt.
Nejvíc mě zaráželo zdánlivé zvětšování mozku. Nepřekročil stěnu lebky, a přece se mi zdálo, že jeho povrch je už mimo lebku a rozšiřuje se dál. Bylo to provázeno jedním z nejpozoruhodnějších pocitů nebo zážitků, s jakými jsem se kdy setkal. Čas a prostor, pokud tvořily obsah mého vědomí, se nesmírně rozšířily. A tak, když jsem otevřel oči, abych si to ověřil, viděl jsem, že stěny mé těsné cely se rozestoupily, takže cela se podobá prostorné audienční síni. A zatímco jsem o tom uvažoval, věděl jsem, že se rozestupují dál. V jedné chvíli mi napadlo, že kdyby se tak rozestupovala celá věznice, musely by být vnější zdi San Quentinu na jedné straně daleko v Tichém oceáně a na druhé straně by musely zasahovat do nevadské pouště. K tomu se přidružila myšlenka, že může-li jedna hmota prostupovat druhou, pak stěny mé cely mohou proniknout stěnami věznice a tak přenést mou celu i mě na svobodu. Ovšemže to byl čistě fantastický nápad a já jsem ho tehdy za takový považoval.
Rozšíření času bylo stejně pozoruhodné. Srdce mi tlouklo jen v dlouhých intervalech. Dostal jsem nový nápad a začal jsem zvolna a bezpečně počítat vteřiny mezi dvěma údery srdce. Zprvu, jak jsem jasně zjistil, uplynulo mezi dvěma údery něco přes sto vteřin. Když jsem však počítal dál, intervaly se prodlužovaly tak, že mě počítání unavilo.
A zatímco tato iluze rozšíření času a prostoru trvala a rostla, zjistil jsem, že uvažuji jakoby ve snu o novém hlubokém problému. Morrell mi řekl, že se osvobodil od svého těla tím, že své tělo zabil - nebo že je vyloučil ze svého vědomí, což bylo ovšem jedno a totéž. Avšak moje tělo mělo tak blízko k úplné smrti, že jsem naprosto bezpečně věděl, že rychlým soustředěním vůle na dosud živý kousek zbytku mého těla přestane existovat i moje tělo. Avšak - a v tom byl onen problém, a na ten mě Morrell neupozornil - mám donutit i hlavu, aby zemřela? Učiním-li to, nebude tělo Darrella Standinga mrtvo navždycky, bez ohledu na to, co bude s jeho duchem?
Zkoumal jsem svou hruď a zvolna bijící srdce. Rychlý nátlak mé vůle byl odměněn. Neměl jsem už hruď ani srdce. Byl jsem jen mysl, jen duše, vědomí, říkejte si tomu, jak chcete, vtělené do mlhavého mozku, který sice měl svůj střed uvnitř lebky, ale šířil se dál mimo ni.
A pak přišly světelné záblesky a byl jsem pryč. Skokem jsem se vyhoupl nad střechu věznice a nad kalifornskou oblohu a byl jsem mezi hvězdami. Říkám vědomě "mezi hvězdami". Kráčel jsem mezi hvězdami. Byl jsem dítě. Měl jsem na sobě průsvitná, oblačná, jemně zbarvená roucha, třpytící se ve studeném svitu hvězd. Rozumí se, že tato roucha měla svůj základ v době, kdy jsem se jako chlapec chodil dívat na cirkusové umělce, a v mých chlapeckých představách o tom, jak chodí oblečeni mladí andělé.
Nicméně jsem takto oděn kráčel mezihvězdným prostorem, nadšen vědomím, že jsem se vydal na velkou dobrodružnou pouť a že na jejím konci najdu všechny kosmické vzorce a objasním si nejzazší tajemství vesmíru. V ruce jsem držel dlouhou skleněnou tyčku. Bylo mi uloženo, že se musím koncem této tyčky dotknout každé hvězdy, kolem které půjdu. A věděl jsem s naprostou jistotou, že kdybych vynechal jen jedinou hvězdu, byl bych uvržen do nějaké nesmírné propasti nepředstavitelného a věčného trestu a viny.
Dlouho jsem pokračoval ve své hvězdné pouti. Říkám-li dlouho, musíte mít na paměti nesmírné rozšíření času, k němuž došlo v mém mozku. Putoval jsem totiž prostorem po staletí a koncem své hůlky, vedené neomylným okem a rukou, jsem se dotýkal každé hvězdy, kterou jsem míjel. Cesta byla čím dál jasnější. Nevýslovný cíl nekonečné moudrosti se neustále blížil. A přece jsem se nedopustil žádné chyby. Nebylo to žádné jiné já. Nebyl to zážitek, který by někdy býval mým zážitkem. Celou dobu jsem si uvědomoval, že jsem to já, Darrell Standing, kdo kráčí mezi hvězdami a dotýká se jich skleněnou hůlkou. Zkrátka, věděl jsem, že tu není nic skutečného, nic, co kdy bylo nebo co mohlo někdy být. Věděl jsem, že to není nic než směšná orgie obrazotvornosti, jakou lidé zakoušejí ve snech po požití drog, v deliriu nebo v pouhé obyčejné dřímotě.
A potom, když má nebeská pouť pokračovala docela vesele a dobře, minul jsem koncem tyčky jednu hvězdu a v tom okamžiku jsem věděl, že jsem spáchal těžký zločin. A v tom okamžiku mě zasáhl úder, strašný a nutkavý, neúprosný a pánovitý jako železná podkova osudu, a odrazil se ozvěnou ve vesmíru. Celá hvězdná soustava zablýskala, roztočila se a zřítila se v plamenech.
Rvala mě nejtěžší, trhavá smrtelná křeč. A v tom okamžiku jsem byl Darrell Standing, odsouzenec na doživotí, ležící ve svěrací kazajce v samovazbě. A znal jsem bezprostřední příčinu, proč jsem byl takto přivolán. Byl to úder kloubu o zeď, přicházející od Eda Morrella z cely číslo pět, který mi začínal hláskovat nějaké sdělení.
A teď, abyste si učinili představu o rozšíření času a prostoru, které jsem pociťoval. O mnoho dní později jsem se ptal Morrella, co se mi snažil sdělit. Bylo to stručné poselství, totiž: "Standingu, jsi tam?" Vyťukal to rychle, zatímco dozorce byl na vzdálenějším konci chodby, do níž se otvíraly dveře cel. Jak říkám, vyťukal to poselství velmi rychle. A teď se podívejte! Mezi prvním a druhým úderem jsem byl pryč, mezi hvězdami, oděn v oblačná roucha, a dotýkal jsem se každé hvězdy, kolem níž jsem putoval na cestě za vzorci, které by mi objasnily všechna tajemství života do posledního. A stejně jako předtím pokračoval jsem v této pouti po staletí. Pak přišlo předvolání zpět, úder kopyta osudu, nejvyšší trhavá smrtelná křeč a byl jsem zase zpátky ve své cele v San Quentinu. To byl druhý úder kloubu Eda Morrella. Interval mezi tímto a prvním úderem nemohl být delší než pětina vteřiny. A přece se mi čas rozšířil do tak nepředstavitelně obrovských rozměrů, že během jedné vteřiny jsem prožil toulku po hvězdách, trvající věky.
Vím, čtenáři, že ti to všechno připadá zmatené. Souhlasím s tebou. Je to zmatené. Ale takový byl můj zážitek. Bylo to pro mne stejně skutečné jako had, kterého vidí člověk stižený deliriem tremens.
Podle nejvelkorysejšího odhadu mohlo vyťukání otázky trvat Edu Morrellovi dvě minuty. Pro mne však mezi prvním a posledním úderem jeho kotníku uplynuly aeony. Už jsem nedokázal kráčet hvězdnou stezkou s tak nevýslovnou, ničím nezkalenou radostí, protože se mi do cesty položil strach před neodvratným odvoláním zpět, které mě roztrhá, rozerve na kusy, až budu vržen zpátky do pekla svěrací kazajky. A tak se aeony toulek po hvězdách staly aeony strachu.
A celou tu dobu jsem věděl, že mě tak krutě připoutává k zemi kotník Eda Morrella. Snažil jsem se k němu promluvit, požádat ho, aby přestal. Ale vyloučil jsem tělo ze svého vědomí tak důkladně, že jsem nebyl s to je vzkřísit. Mé tělo leželo mrtvo ve svěrací kazajce, přestože jsem dosud obýval jeho lebku. Marně jsem se namáhal, abych donutil svou nohu vyťukat poselství Morrellovi. Usoudil jsem, že mám nohu. Provedl jsem však pokus tak důkladně, že jsem žádnou nohu neměl.
Hned poté - a proto, jak teď vím, že Morrell dohláskoval své sdělení - pokračoval jsem v cestě mezi hvězdami a nikdo mě neodvolal zpět.
Později jsem si během své cesty uvědomoval, že usínám a že je to sladký spánek. Čas od času jsem se ospale pohnul - prosím, čtenáři, všimni si toho slova - POHNUL jsem se. Pohyboval jsem nohama, pažemi. Cítil jsem na kůži čisté, hebké ložní prádlo. PocŘoval jsem tělesné blaho. Ach, jak to bylo příjemné! Tak jako žíznící na poušti sní o šplouchajících kašnách a tekoucích pramenech, tak jsem já snil o úniku ze sevření kazajky, o čistotě v místech špíny, o hladké, sametové zdravé pleti místo mé tlusté kůže scvrklé na pergamen. Snil jsem, ale s jistým rozdílem, jak uvidíte.
Procitl jsem. Byl jsem v naprosto bdělém stavu, přestože jsem neotevřel oči. A uvědomte si, prosím, že nic z toho, co přijde teď, nebylo pro mne žádným překvapením. Všechno to bylo přirozené a očekávané. Ujišťuji vás, že jsem to byl já. Nebyl jsem však Darrell Standing. Darrell Standing neměl s bytostí, kterou jsem byl, společného víc než kůže Darrella Standinga, scvrklá na pergamen, s chladnou, hebkou pletí, která patřila mně. O nějakém Darrellu Standingovi jsem nevěděl a ani vědět nemohl, uvážím-li, že Darrell Standing tehdy ještě nebyl na světě a neměl se narodit ještě několik století. Však uvidíte.
Ležel jsem se zavřenýma očima a lenivě naslouchal. Zvenčí se ozýval klapot mnoha kopyt, spořádaně se pohybujících po kamenných dlaždicích. Podle cinkotu kovových součástek brnění a postrojů, který jej doprovázel, jsem poznal, že ulicí pod mými okny projíždí nějaký jízdní průvod. Lhostejně jsem se v duchu ptal, kdo to asi je. Odněkud - a já vím odkud, věděl jsem totiž, že ze dvora hospody - ozvalo se zvonění a dusot koní a nedočkavé ržání, poznal jsem, že to je kůň, který čeká na mne.
Ozvaly se kroky a nějaký pohyb, kroky jasně naznačující, že jsou tlumeny, aby nezpůsobily hluk, a přece schválně hlučné a prozrazující tajný úmysl probudit mě, jestliže dosud spím. V duchu jsem se tomuto uličnictví usmál.
"Ponsi," přikázal jsem, neotvíraje oči, "vodu, studenou vodu, rychle, celou potopu. Dlouho do noci jsem pil a teď mám hrdlo v plamenech."
"A taky jste dnes pořádně zaspal," vyplísnil mě a podal mi vodu, kterou už držel připravenou.
Posadil jsem se, otevřel oči a oběma rukama jsem zvedl korbel ke rtům. Pil jsem a přitom jsem se díval na Ponse.
Všimněte si teď dvou věcí. Mluvil jsem francouzsky a neuvědomoval jsem si, že mluvím francouzsky. Až teprve později, když už jsem byl zpátky v cele a rozpomínal jsem se na to, o čem teď vyprávím, uvědomil jsem si, že jsem hovořil francouzsky - ano, a hovořil jsem dobře. Pokud jde o mne, o Darrella Standinga, který teď píše tyto řádky na chodbě vrahů ve folsomské věznici, znám jen středoškolskou francouzštinu natolik, že mohu v tomto jazyce číst. Ale mluvit, to je pro mne nemožné. Taktak že se dokážu trochu srozumitelně prokousat jídelním lístkem.
Abych se však vrátil. Pons byl drobný, vetchý stařeček. Narodil se v našem domě, vím to, protože o tom padla zmínka právě v ten den, který líčím. Ponsovi bylo šedesát. Byl skoro bezzubý, a přestože vysloveně kulhal, takže při chůzi těžce napadal na nohu, každý jeho pohyb byl velice čilý a čiperný. Ke mně se choval s nestydatou důvěrností. To proto, že strávil v mém domě šedesát let. Dřív než jsem se začal batolit, byl sluhou mého otce a po smrti mého otce (ten den jsme o tom s Ponsem hovořili) stal se mým sluhou. Kulhal od té doby, co byl raněn na bojišti v Itálii při jízdním útoku. Právě když vytáhl mého otce zpod kopyt, kopí mu projelo stehnem, on padl a byl podupán koňmi. Můj otec, který byl při vědomí, ale následkem svých ran bezmocný, byl svědkem toho všeho. A tak, jak říkám, Pons si vysloužil právo na takovou nestydatou důvěrnost, přinejmenším mu aspoň syn mého otce nemohl odporovat.
Když jsem do sebe sál ten dlouhý doušek z korbele, Pons potřásl hlavou.
"Slyšel jsi, jak to ve mně vařilo?" zasmál jsem se, když jsem mu vracel prázdný korbel.
"Jako váš otec," řekl beznadějným tónem. "Jenže váš otec se dokázal polepšit, ale pochybuju, že to dokážete vy."
"Onemocněl na žaludek," zažertoval jsem, "takže doušek lihoviny mu ho obracel naruby. Když něčí nádržka neudrží pití, je moudré nepít."
Zatímco jsme hovořili, snášel mi Pons k lůžku kusy oděvu.
"Jen pijte dál, pane," odpověděl mi. "Vám to neublíží. Vy umřete se zdravým žaludkem."
"Chceš říci, že mám žaludek vyložený plechem?" schválně jsem dělal, jako bych nepochopil.
"Chci říci..." začal ukvapeně škodolibým tónem, potom se zarazil, jako kdyby si uvědomil, že ho škádlím, ohrnul zvadlé rty a urovnal záhyby na mém novém sobolím plášti, který visel přes opěradlo židle. "Osm set dukátů," ušklíbl se. "Tisíc koz a sto tučných volů v jednom plášti, který vás má hřát. Dvacet statků na vzácných zádech mého pána."
"A v tomhle je sto krásných statků, k tomu jeden nebo dva hrady, o paláci možná ani nemluvě," řekl jsem, natáhl jsem ruku a dotkl se rapíru, který Pons právě kladl na židli.
"To vyhrál váš otec svou zdatnou pravicí," namítl mi Pons. "Ale co váš otec vyhrál, dovedl také udržet."
Tu se Pons odmlčel, aby vystavil opovržení můj nový šarlatový kabátec z atlasu, úžasné dílo, které jsem si marnotratně pořídil.
"Šedesát dukátů za tohle," obviňoval mě Pons. "Váš otec by byl spíš poslal všechny krejčí a židy z celého křesťanského světa do horoucích pekel, než by byl zaplatil takovou cenu."
A zatímco jsme se oblékali, totiž zatímco mi Pons pomáhal s oblékáním, popichoval jsem ho dál.
"Je mi úplně jasné, Ponsi, žes neslyšel poslední novinu," řekl jsem škádlivě.
Nastražil uši jako stará drbna, a tou také byl.
"Poslední novinu?" zeptal se. "Snad od anglického dvora?"
"Ne," zavrtěl jsem hlavou. "Možná, že je to novinka pro tebe, ale jinak je to stará věc. Neslyšel jsi o tom? Řečtí filozofové si o tom šuškali bezmála před dvěma tisíci lety. A pro tu novinu jsem si vzal na záda dvacet tučných statků, žiju u dvora a stal se ze mne švihák. Víš, Ponsi, svět je jedno z nejhorších míst, život jedna z nejsmutnějších věcí, každý z nás umře, nu, a když umře... tak je mrtev. A proto dnešní lidé, lidé jako já, aby unikli zlu a smutku, vyhledávají překvapení, necitelnost a bláznivé milkování."
"Ale co ta novina, pane? O čem si šuškali ti filozofové před tolika
lety?"
"O tom, že Bůh je mrtev, Ponsi," odpověděl jsem vážně. "To jsi nevěděl? Bůh je mrtev a já budu brzy také mrtev a nosím na zádech dvacet tučných statků."
"Bůh žije," zaníceně mě ujistil Pons. "Bůh žije a jeho království je na dosah. Povídám, pane, na dosah. Možná, že už zítra nastane konec světa."
"To říkali už ve starém Římě, Ponsi, když si z nich Nero dělal pochodně, aby si jimi svítil na své kratochvíle." Pons se na mne útrpně podíval.
"Příliš velká učenost je nemoc," řekl naříkavě. "Vždycky jsem byl proti tomu. Ale vy musíte vždycky prosadit svou a vláčet moje staré tělo s sebou, ať studujete hvězdářství a číslice v Benátkách, básnictví a všechny ty italské fot-de-rols ve Florencii a hvězdopravectví v Pise a bůhvíco v té bláznivé německé řeči. Fuj, ti filozofové! Pane, já, Pons, váš sluha, ubohý stařec, který nepozná písmeno od klády, já vám říkám, že $ůh žije a doba, kdy stanete před ním, není daleko." Odmlčel se, jako by se náhle na něco rozpomněl, a dodal: "Je tady ten kněz, co jste o něm mluvil."
V tom okamžiku jsem si vzpomněl na ohlášenou návštěvu.
"Proč jsi mi to neřekl dřív?" zeptal jsem se zlostně.
"Co na tom záleží?" řekl Pons a pokrčil rameny. "Cožpak tu stejně nečeká už dvě hodiny?"
"Proč jsi mě nezavolal?"
Pohleděl na mne přemýšlivým, přísným okem.
"Svalil jste se na postel a začal zpívat jako kohout: Zežulíčka kuká, kuku, kuku, kuku, kuku."
Vysmíval se mi pro tu nesmyslnou písničku. Zpíval ji falzetem, který tahal za uši. Bezpochyby jsem hulákal ten nesmysl cestou do postele.
"Máš dobrou paměť," poznamenal jsem suše, když jsem se snažil zahalit si ramena sobolím pláštěm; pak jsem jej hodil Ponsovi, aby ho odložil stranou. Zatrpkle potřásl hlavou.
"Na to nemusím mít dobrou paměť, vždyť jste to vyřvával znovu a znovu tisíckrát, až nám půl hospody začalo bouchat na dveře a nadávat vám, že jste vrah jejich spánku. A když už jsem vás konečně uložil do postele, nezavolal jste mě a neporučil, i kdyby přišel sám ďábel, abych mu řekl, že moje paní spí? A nezavolal jste mě ještě jednou zpátky, nestiskl mi paži tak, že na ní mám dnes modřinu, a neporučil mi, abych vás ráno nebudil, je-li mi milý život, tučné maso a teplo u krbu, leda kvůli jedné věci?"
"Kvůli které?" zeptal jsem se chvatně, protože jsem za nic na světě nebyl s to uhodnout, co jsem mu asi řekl.
"Kvůli srdci jednoho černého luňáka, jak jste řekl, který se jmenuje Martinelli, ať je to kdokoli, kvůli srdci Martinelliho, kouřícímu na zlaté míse. Mísa musí být ze zlata, řekl jste mi, a říkal jste taky, že vás musím probudit písničkou: Zežulička kuká, kuku, kuku, kuku. Potom jste mě učil zpívat: Zežulička kuká, kuku, kuku, kuku."
A když Pons to jméno vyslovil, hned jsem věděl, že patří knězi, Martinellimu, který přešlapuje nekonečné dvě hodiny ve vedlejší místnosti.
Když Martinellimu dovolili vstoupit a když mě pozdravil mým šlechtickým titulem a jménem, hned jsem věděl, že je to moje jméno. Byl jsem hrabě Vilém ze Sainte-Maure. (Vidíte, tehdy jsem mohl jen vědět a později jsem si mohl jen vzpomínat, co bylo předtím v mém vědomí.)
Kněz byl Ital, snědý a malé postavy; vyhublý postem nebo sžíravým hladem, který nebyl z tohoto světa, a ruce měl malé a jemné jako žena. Ale ty jeho oči! Byly zchytralé a lstivé, úzké jako štěrbiny, s těžkými víčky, pichlavé jako oči fretky a zároveň lhostejné jako oči slunící se ještěrky.
"Odklad už trvá dlouho, hrabě ze Sainte-Maure," začal chvatně, když Pons, kterému jsem dal znamení pohledem, odešel. "Ten, kterému sloužím, začíná být netrpělivý."
"Začněme jinou písničku, knězi," přerušil jsem ho zlostně. "Pamatujte, že teď nejste v Římě."
"Můj vznešený pán..." začal.
"Vládne vznešeně v Římě, možná," vpadl jsem mu znovu do řeči. "Tady jsme ale ve Francii."
Martinelli pokrčil pokorně a trpělivě rameny, ale oči mu svítily jako baziliškovi a usvědčovaly jeho ramena z přetvářky.
"Mého vznešeného pána se do jisté míry týká, co se děje ve Francii," řekl klidně. "Ta dáma není pro vás. Můj pán má jiné plány." Olízl si tenké rty. "Jiné plány s tou dámou... a s vámi."
Věděl jsem ovšem, že tou dámou myslí velkovévodkyni Filipu, vdovu po Geoffreyovi, posledním vévodovi z Akvitánie. Avšak Filipa, přestože byla vévodkyně a vdova, byla žena mladá, veselá a krásná, a na mou věru, pro mne jako stvořená.
"Jaké má plány?" zeptal jsem se bez obalu.
"Jeho plány jsou velkorysé a dalekosáhlé, hrabě ze Sainte-Maure, příliš velkorysé a dalekosáhlé, než abych si je troufal vytušit, tím méně pak znát nebo o nich rozprávět s vámi nebo s kýmkoli."
"Ech, vím, že velké věci jsou v proudu a že slizcí červi se svíjejí pod zemí," řekl jsem.
"Řekli mi, že jste tvrdošíjný, ale uposlechl jsem rozkazu."
Martinelli se zvedl k odchodu a já jsem vstal zároveň s ním.
"Říkal jsem, že to bude zbytečné," pokračoval. "Ale byla vám poskytnuta poslední příležitost, abyste se mohl rozhodnout jinak. Můj vznešený pán jedná víc než šlechetně."
"Nu dobrá, rozmyslím si celou tu věc," řekl jsem lehkomyslně, když jsem s úklonou vyprovázel kněze ke dveřím.
Na prahu se prudce zastavil.
"Čas na rozmyšlenou už minul," řekl. "Přišel jsem si pro rozhodnutí."
"Rozmyslím si to," opakoval jsem a pak jsem řekl, jako by mě to dodatečně napadlo: "Nejsou-li plány mé dámy v souladu s mými, pak se plány vašeho pána mohou zdařit podle jeho přání. Pamatujte, knězi, že není mým pánem."
"Neznáte mého pána," řekl slavnostně.
"Ani si ho nepřeji poznat," odpověděl jsem.
A naslouchal jsem pružnému, lehkému kroku malého pletichářského kněze, jak sestupuje po vrzavých schodech.
Kdybych zašel do podrobností všeho, co jsem viděl za toho půl dne a půl noci, po které jsem byl hrabětem Vilémem de Sainte-Maure, nevešel by se úhrn této látky ani do deseti knih stejně objemných jako ta, kterou právě píšu. Vynechám toho hodně, abych pravdu řekl, vynechám takřka všechno, protože jsem ještě nikdy neslyšel, že by odsouzenec dostal milost, aby mohl dokončit své paměti, alespoň v Kalifornii ne.
Když jsem ten den vyjížděl na koni z Paříže, byla to Paříž dávných století. Ty úzké uličky, to byla hotová ostuda špíny a kalu. Ale musím přeskakovat. A přeskočím všechny příhody toho odpoledne, celou vyjížďku za městské hradby, velkou slavnost, kterou pořádal Hugo de Meung, hodokvas a pitku, kterých jsem se zúčastnil. Popíšu jen konec dobrodružství, a ten začíná ve chvíli, kdy jsem stál a žertoval s Filipou; ach, můj ty bože, byla zázračně krásná. Velká dáma, ano, ale především a potom a vždycky žena.
Smáli jsme se a ležérně žertovali a kolem nás se tísnil rozveselený dav, pod našimi žerty se však skrývala hluboká vážnost muže a ženy, kteří se dostali dost daleko přes práh lásky, a přece si nejsou jeden druhým příliš jisti. Nebudu vám ji popisovat. Byla drobné postavy, graciézně štíhlá - ale ne, to bych ji začal popisovat. Zkrátka, byla to pro mne jediná žena na světě a já jsem málo dbal o to, že dlouhá ruka šedivého starce v Římě se může vztáhnout přes půl Evropy mezi tuto ženu a mne.
A ten Ital, Fortini, se naklonil k mému rameni a zašeptal: "Někdo by si s vámi rád promluvil."
"Někdo musí počkat, až se mně zlíbí," odpověděl jsem stručně.
"Nikdy nečekám, až se někomu zlíbí," zněla jeho stejně stručná odpověď.
A zatímco ve mně kypěla krev, vzpomněl jsem si na kněze, na Martinelliho, a na šedivého starce v Římě. Věc byla jasná. Byla to schválnost. Byla to ta dlouhá ruka. Fortini se na mne líně usmíval a já jsem se zatím na chvilku odmlčela uvažoval, ale v jeho úsměvu byla tresť vší drzosti.
Tenkrát přišla chvíle, kdy jsem měl zachovat největší klid. Ale začal se ve mně zvedat starý rudý vztek. To bylo knězovo dílo. Toto byl Fortini, který neměl nic než svůj rodokmen a byl považován za nejlepšího šermíře, jaký se objevil v Itálii za posledních deset let. Dnes večer je to Fortini. Nepodaří-li se mu splnit starcův příkaz, bude to zítra jiný šermíř a pozítří další. A kdyby snad neuspěli ani ti, pak mohu čekat dýku sprostého najatého vraha do zad nebo lektvar sprostého traviče ve svém poháru vína, v mase nebo v chlebu.
"Nemám čas," řekl jsem. "Kliďte se odtud."
"Záležitost, kterou s vámi chci projednat, spěchá," odpověděl.
Mimoděk jsme poněkud zesílili hlas, takže nás Filipa slyšela.
"Táhni odtud, ty italský pse," řekl jsem. "Běž si výt někam jinam. Hned ti budu k dispozici."
"Měsíc vyšel," řekl. "Tráva je suchá a výborná. Není rosa. Za rybníkem, na dostřel šípu doleva, je volné prostranství, tiché a odlehlé."
"Hned budete mít, co si přejete," zašeptal jsem nedočkavě.
On však stále ještě čekal těsně u mne.
"Hned," řekl jsem. "Hned vám budu k službám."
Potom promluvila Filipa se vší smělostí a neochvějností svého ducha.
"Uspokojte přání toho pána, Sainte-Maure. Věnujte se mu teď. A provázej vás štěstí." Odmlčela se a pokynula na pozdrav svému strýci, Jeanu de Joimville, který šel právě kolem, byl to její strýc z matčiny strany, z rodu Joinvillů z Anjou. "Provázej vás štěstí," opakovala a pak se ke mně naklonila, aby mi zašeptala: "Provází vás mé srdce, Sainte-Maure. A nezdržte se dlouho. Budu na vás čekat ve velkém sále."
Byl jsem v sedmém nebi. Vznášel jsem se v oblacích. Bylo to poprvé, co se upřímně přiznala ke své lásce. A toto požehnání mi dodalo takovou sílu, že jsem věděl, že bych mohl zabít dvacet Fortiniů a vypláznout jazyk na dvacet šedivých starců v Římě.
Jean de Joinville chvatně odvedl Filipu stranou a já s Fortinim jsme bleskurychle skončili svou domluvu. Rozešli jsme se, on šel vyhledat nějakého přítele nebo nějakého známého a já také a všichni jsme se měli sejít na určeném místě za rybníkem.
Nejprve jsem našel Roberta Lanfranca a pak Henryho Bohemonda. Než jsem je však našel, setkal jsem se se stéblem trávy, které ukazovalo, odkud vane vítr, a slibovalo mi pravou vichřici. Znal jsem to stéblo trávy, Guy de Villehardouina, mladého neotesaného venkovánka, který přišel ke dvoru poprvé, byl to takový malý ohnivý kohoutek. Byl ryšavý. Modré oči, maličké a smáčknuté blízko k sobě, byly červené, aspoň na bělmu, a měl pleť, jakou takoví lidé mívají, červenou a pihovatou. Celý vypadal jako uvařený.
Když jsem šel kolem něho, znenadání do mne vrazil. Ach, to se rozumí, že to bylo naschvál. A dopálil se na mne a ruka mu sjela k rapíru.
"Věru," řekl jsem si, "ten šedivý stařec má spoustu všelijakých podivných nástrojů." A uklonil jsem se kohoutkovi a zabručel: "Račte mi prominout mou neobratnost. Byla to moje vina. Promiňte mi, Villehardouine."
Nedal se však tak snadno udobřit. A zatímco kypěl a naparoval se, zahlédl jsem Roberta Lanfranca, kývnutím jsem ho přivolal a vysvětlil mu, co se stalo. "Sainte-Maure vám poskytl zadostiučinění," usoudil. "Požádal vás o prominutí."
"Vskutku, je tomu tak," vmísil jsem se nejlíbeznějším tónem. "A prosím vás ještě jednou, Villehardouine, abyste mi prominul mou nesmírnou neohrabanost. Tisíckrát vás prosím za prominutí. Byla to moje vina, třebaže neúmyslná. Ve spěchu na jistou schůzku jsem se dopustil neobratnosti, nejpolitováníhodnější neobratnosti, ale neúmyslně."
Co mohl ten tupec udělat jiného než neochotně přijmout omluvy, které jsem mu tak štědře nabízel? A přece, když jsme s Lanfrancem pospíchali dál, věděl jsem, že v nejbližších dnech nebo hodinách se ten mladík s rozpálenou hlavou postará, abychom spolu na trávníku změřili zbraně.
Nevysvětloval jsem Lanfrancovi nic víc, než že ho potřebuji, a on měl pramalý zájem na tom, aby dál strkal do celé věci nos. Byl to čilý mladík, nanejvýš dvacetiletý, ale byl vycvičen ve zbrani, bojoval ve Španělsku a jako šermíř si získal úctyhodnou pověst. Jen černé oči mu zablýskly, když uslyšel, co se chystá, a byl tak dychtivý, že sám získal Henryho Bohemonda, aby se připojil k nám.
Když jsme přišli všichni tři na otevřené prostranství za rybníkem, Fortini s dvěma přáteli už tam na nás čekali. Jeden z nich byl Felix Pasquini, synovec kardinála téhož jména, těšící se stejné důvěře svého strýce, jaké se těšil jeho strýc u šedivého starce. Druhý byl Raoul de Goncourt, jehož přítomnost mě překvapila, protože na společnost, v níž se octl, to byl příliš dobrý a šlechetný muž.
Podle pravidel jsme se pozdravili a podle pravidel jsme přikročili k věci. Pro nikoho z nás to nebylo nic nového. Půda pod nohama byla dobrá, jak bylo slíbeno. Rosa nebyla. Měsíc jasně svítil a Fortiniho i moje čepel byly vytaseny k vážné hře.
Věděl jsem, že jakkoliv jsem ve Francii považován za dobrého šermíře, Fortini je lepší. Věděl jsem také, že s sebou nesu srdce své dámy a že mou zásluhou bude tento večer na světě o jednoho Itala méně. Říkám, že jsem to věděl. V mé mysli nemohlo být o výsledku nejmenší pochyby. A když se naše rapíry setkaly, začal jsem uvažovat, jakým způsobem bych ho měl zabít. Neměl jsem chuť na dlouhé zápolení. Rychle a skvěle, to byl vždycky můj způsob. A kromě toho jsem po uplynulých měsících hýření a zpěvu "Zežuličlka kuká, kuku, kuku, kuku," v nekřesťanských ranních hodinách věděl, že nejsem připraven na dlouhý zápas. Mé rozhodnutí znělo: rychle a skvěle.
Avšak zvítězit rychle a skvěle byla nesnadná věc, když proti mně stál tak dokonalý šermíř jako Fortini. A nadto náhoda tomu chtěla, že Fortini, vždycky klidný, s neúnavným zápěstím, vždycky jistý sám sebou a podle pověsti vytrvalý, když šlo o takovou věc, zvolil si toho večera rovněž rychlé a skvělé vítězství.
Byla to rozčilující, dráždivá záležitost, protože se stejnou jistotou, s jakou jsem vycítil jeho úmysl bojovat jen krátce, cítil jsem i týž vlastní úmysl. Pochybuji, že by se mi můj kousek zdařil, kdyby místo měsíčního svitu byl bílý den. Kalné světlo mi pomáhalo. Pomohlo mi také to, že jsem o okamžik dřív uhodl, co zamýšlí. Byl to časový útok, obvyklý, ale nebezpečný trik, zná jej každý nováček, trik, který položil na záda nejednoho statečného muže, když se o něj pokusil, a který je pro každého, kdo jej provádí, tak nebezpečný, že šermíři jej nemají příliš v lásce.
Věnovali jsme se svému dílu sotva minutu, když jsem pod všemi jeho okázalými útoky, rychlými jako šipka a jako blesk, vytušil, že Fortini uvažuje právě o tomto časovém útoku. Přál si, abych provedl výsun a výpad, ne proto, aby jej odrazil, ale proto, aby jej časově přesně odhadl a odvrátil lehkým otočením zápěstí, přičemž namíří hrot svého rapíru tak, aby mnou projel, zatímco mé tělo bude pokračovat ve výpadu. Je to choulostivá věc, ano, choulostivá v pravém slova smyslu. Kdyby odvrátil můj výpad o zlomek vteřiny dřív, byl bych varován a zachráněn. Kdyby jej odvrátil o zlomek vteřiny později, můj výpad ho zasáhne.
Má to být rychlé a skvělé? pomyslel jsem si. Výborně, můj italský příteli, bude to tedy rychlé a skvělé, a hlavně rychlé.
Byl to svým způsobem časový útok proti časovému útoku, ale hodlal jsem ho obelstít tím, že budu rychlý až přespříliš. A byl jsem rychlý. Jak jsem řekl, provozovali jsme své dílo sotva minutu, když se to stalo. Rychlost? Můj výsun a výpad splynuly v jedno. Byl to bleskurychlý čin, výbuch, dílo okamžiku. Přísahám, že můj výsun a výpad byly o zlomek vteřiny rychlejší, než by se dalo předpokládat u kohokoliv. Získal jsem tento zlomek vteřiny. Fortini se právě o tento zlomek vteřiny pozdě pokusil odvrátit mou čepel a nabodnout mě na svoji. Odvrácena však byla jeho čepel. Projela mi kolem hrudi a já jsem byl uvnitř, na vnitřní straně jeho zbraně, která trčela v celé své délce do prázdného vzduchu za mnou a má čepel byla v něm, projela jím ve výši srdce od pravé strany k levé a ještě dál, ven z jeho těla.
Je zvláštní provést něco takového, nabodnout živého člověka na kus ocele jako na rožeň. Sedím tu ve své cele, a když o tom uvažuji, ustávám na chvíli v psaní. A často jsem uvažoval o měsíční noci ve Francii před dávnými lety, kdy jsem naučil toho italského psa rychlému a skvělému vítězství. Byla to tak snadná věc, probodnout něčí trup. Člověk by byl čekal, že se setká s větším odporem. Odpor by byl větší, kdyby hrot mého rapíru narazil na kost. Tehdy se však setkal jen s poddajným masem. A přece, projel jím tak snadno! Ještě když o tom píšu, cítím to v ruce a v mozku. Dámská jehlice do klobouku by nemohla projet švestkovým nákypem snadněji, než má čepel tělem toho Itala. Ach, tehdy na tom pro Viléma ze Sainte-Maure nebylo nic, nad čím by byl žasl, ale žasnu nad tím já, Darrell Standing, když si na to vzpomínám a vážím to po staletích. Je snadné, nanejvýš snadné zabít silného, živého, dýchajícího muže takovou surovou zbraní, jako je kus ocele. Lidé jsou totiž jako krabi s měkkým krunýřem, tak měkcí, tak křehcí a zranitelní.
Ale abych se vrátil k měsíčnímu svitu na louce. Když můj výpad zasáhl cíl, nastala znatelná přestávka. Fortini se neskácel hned. Ani já jsem hned nestáhl zpátky svou zbraň. Celou vteřinu jsme stáli nehybně, já rozkročen, s tělem skloněným, napjatým a vrženým vpřed, pravici nataženou ve vodorovné poloze. Fortini se zbraní nad mým tělem, takže jeho jílec a ruka lehce spočívaly na levé straně mých prsou, tělo měl ztuhlé, oči, otevřené dokořán, mu svítily.
Přísahám, tu vteřinu jsme se podobali sochám do té míry, že okolostojící si hned neuvědomili, co se stalo. Potom Fortini zalapal po vzduchu a slabě zakašlal. Jeho ztuhlý postoj se sesul. Ruka s jílcem na mých prsou se pohnula, potom mu paže sklesla k boku, až hrot rapíru spočinul na trávníku. Vtom k němu přiskočili Pasquini a de Goncourt a on jim klesl do náruče. Bylo pro mne věru těžší vytáhnout z něho ocel než vrazit ji do něho. Maso na ní lpělo, jako by si ji žárlivě střežilo. Věřte mi, očistit se od toho, co jsem provedl, mě stálo značnou fyzickou námahu.
Avšak bolest při zpětném stažení zbraně ho asi pobodla zpátky k životu a vědomí, protože setřásl své přátele, napřímil se a zvedl rapír do střehu. Já jsem se také postavil do střehu a žasl, jak je možné, že jsem ho probodl ve výši srdce, a přece jsem nezasáhl žádný životně důležitý orgán. Potom, dřív než ho mohli přátelé zachytit, nohy se pod ním podlomily a on padl ztěžka do trávy. Obrátili ho na záda, ale byl už mrtev, obličej příšerně nehybný v měsíčním světle, jeho pravice dosud svírala zbraň.
Ano, je to vskutku podivuhodně snadné zabít člověka.
Pozdravili jsme jeho přátele a chystali se k odchodu, když tu mě zadržel Felix Pasquini.
"Promiňte," řekl jsem. "Nechme to na zítřek."
"Stačí nám ustoupit jen o krok stranou," naléhal na mne, "tam je tráva ještě suchá."
"Dovolte tedy, abych ji skropil za vás, Sainte-Maure," požádal mě Lanfranc, který sám dychtil po tom, aby skolil nějakého Itala.
Zavrtěl jsem hlavou.
"Pasquini patří mně," odpověděl jsem. "Zítra bude první na řadě." "Jsou ještě další?" zeptal se Lanfranc.
"Zeptejte se de Goncourta," ušklíbl jsem se. "Domnívám se, že si už osobuje čest být třetí."
Nato se de Goncourt zatvářil tak, jako by se s tím nerad smiřoval. Lanfranc se na něho tázavě podíval a de Gouncourt přikývl.
"A po něm bezpochyby přijde ten kohoutek," pokračoval jsem.
A ještě než jsem to dořekl, zrzavý Guy de Villehardouin už kráčel směrem k nám po trávě zalité měsíčním světlem, byl sám.
"Aspoň toho tedy dostanu," zvolal Lanfranc téměř vtíravě, tak velká byla jeho touha.
"Zeptej se ho," zasmál jsem se a pak jsem se otočil k Pasquinimu. "Zítra," řekl jsem. "Udejte mi čas a místo a já tam budu."
"Tráva je nádherná," začal mě lákat, "místo je nádherné a já jsem si umínil, že Fortinimu musíte dnes večer dělat společníka."
"Bylo by lepší, kdyby ho provázel přítel," zažertoval jsem. "A teď mě omluvte, protože musím jít."
Zastoupil mi však cestu.
"Ať je to kdokoliv z nás," řekl, "začněme hned."
Poprvé za tu dobu, co jsem s ním mluvil, začal se ve mně zvedat
hněv.
"Sloužíte dobře svému pánu," zavrčel jsem na něho. "Sloužím jen své libosti," odpověděl. "Nemám žádného pána."
"Odpusťte, že jsem tak domýšlivý, ale domnívám se, že vám povím pravdu," řekl jsem.
"A ta je?" zeptal se mírným hlasem.
"Ze jste lhář, Pasquini, lhář jako všichni Italové."
Okamžitě se obrátil k Lanfrancovi a Bohemondovi.
"Slyšeli jste," řekl. "Teď už mi ho nemůžete odepřít."
Váhali a hleděli na mne, aby vyzvěděli, jaké je mé přání. Pasquini však nečekal.
"A jste-li ještě v rozpacích," řekl spěšně, "dovolte, abych vám z nich pomohl takto."
A plivl do trávy, mně pod nohy. Tu se mě zmocnil vztek a byl silnější než já. Říkám tomu rudá zloba - je to neodolatelná, vše přehlušující touha zabíjet a ničit. Zapomněl jsem, že ve velkém sále na mne čeká Filipa. Věděl jsem jen o křivdách, které na mně byly spáchány, jako byl neodpustitelný zásah šedivého starce do mých záležitostí, poselství, s kterém přišel kněz, drzost Fortiniho, Villehardouinova nestydatost a teď Pasquini, který se mi staví do cesty a plivá do trávy. Viděl jsem rudě. Myslel jsem rudě. Díval jsem se na všechna ta stvoření jako na ohavné, odporné býlí, které musí být vymýceno z mé cesty, ze světa. Rozzuřil jsem se na ty stvůry, jako zuří lev na oka sítě, do které ho polapili. Všichni stáli kolem mne. Byl jsem vlastně v pasti. Jediná cesta, jak se z toho býlí dostat, byla vysekat je, zašlapat do země a dupat po něm.
"Dobrá," řekl jsem dost klidně, přestože mě vášeň ovládala do té míry, že jsem se třásl na celém těle. "Nejdřív vy, Pasquini. A vy, de Goncourte, potom? A nakonec de Villehardouin?"
Všichni po řadě přikývli a já s Pasquinim jsme se chystali ustoupit o krok stranou.
"Protože máte naspěch," navrhl mi Henry Bohemond, "a protože oni jsou tři a my tři, proč to nevyřídit všechno naráz?"
"Ano, ano," vykřikl nedočkavě Lanfranc. "Vy si vezměte de Goncourta. De Villehardouin bude můj."
Zadržel jsem však přátele pohybem ruky.
"Jsou zde na rozkaz," vysvětlil jsem jim. "Touží po mně tak silně, že jsem se, na mou věru, nakazil jejich touhou, a teď je chci mít a budu je mít sám pro sebe."
Všiml jsem si, že mé průtahy a řečnění dráždí Pasquiniho, a rozhodl jsem se vydráždit ho ještě víc.
"S vámi, Pasquini, si vyřídím své účty zkrátka," oznámil jsem mu. "Nechci, abyste dlouho otálel, zatímco Fortini čeká na vaši společnost. Vás, Raoule de Goncourte, potrestám po zásluze za to, že jste v tak špatné společnosti. Tloustnete a krátí se vám dech. Dám si na vás dost času, až se vám tuk začne rozpouštět a plíce budou lapat po dechu a hvízdat jako děravé měchy. A co se týká vás, de Villehardouine, nejsem ještě rozhodnut, jakým způsobem vás zabiju."
A pak jsem pozdravil Pasquiniho a dali jsme se do toho. Rozhodl jsem se, že té noci budu zvlášť ďábelský. Rychle a skvěle - to bylo ono. Nezapomínal jsem ani na to ošidné měsíční světlo. Pokusí-li se o časový útok, vypořádám se s ním stejně jako s Fortinim. Jestliže se o něj nepokusí, a hodně brzy, odhodlám se k němu sám.
Přesto, jak jsem ho vydráždil, byl opatrný. Přece jsem ho však donutil k rychlému způsobu boje a v kalném světle, kdy se muselo spoléhat méně než obvykle na zrak a víc než obvykle na cit, byly naše čepele v neustálém dotyku.
Neuplynula ještě ani první minuta souboje, když jsem ten kousek provedl. Předstíral jsem, že mi uklouzla noha, a jak jsem se napřimoval, předstíral jsem, že jsem ztratil dotyk se zbraní Pasquiniho. Podnikl výpad na zkoušku a já jsem pokračoval v přetvářce, tentokrát jsem odrazil jeho ránu zbytečně daleko stranou. Při tom jsem se vystavil jeho útoku, což byla nástraha schválně nalíčená, abych ho přilákal blíž. A vskutku ho přilákala. Bleskem využil toho, co považoval za neúmyslné odkrytí. Jeho výpad byl přímý a nepředstíraný, vložil do jeho váhy upřímně všechnu svou vůli a váhu svého těla. Ale z mé strany bylo všechno samá přetvářka a byl jsem na jeho výpad připraven. Má ocel se střetla s jeho jen lehce, když se čepele našich zbraní svezly po sobě. A mé zápěstí se otočilo jen o tolik, kolik bylo zapotřebí, ne o víc, a odvrátilo jeho čepel na koš mého jílce. Bylo to takové jemné odvrácení, jen o několik palců, sotva postačující, aby hrot jeho zbraně bodl mimo mé tělo a projel záhybem mého atlasového kabátce. Rozumí se, že jeho tělo následovalo ve výpadu za rapírem, zatímco hrot mého rapíru se setkal s jeho tělem na pravé straně prsou ve výši srdce. A má napřažená paže ztuhla a napřímila se jako ocel, která byla jejím prodloužením, a za ocelí a za paží stálo zpříma a pevně mé tělo.
Ve výši srdce, jak jsem řekl, vnikl můj rapír Pasquinimu do pravé strany prsou, nevynořil se však na levé straně, protože hluboko v jeho těle jsem narazil na žebro (ach, zabíjení lidí je řezničina!) tak rozhodně, že nárazem pozbyl rovnováhy a padl zpola na záda a zpola na bok. A ještě když padal a než dopadl, škubnutím a pootočením jsem z něho vytrhl svou zbraň.
De Goncourt k němu přiskočil, on ho však pohybem ruky požádal, aby se šel postavit proti mně. Pasquini nedokonal tak rychle jako Fortini. Kašlal a plival a s Villehardouinovou pomocí se opřel o loket, opřel si hlavu do dlaně a zase kašlal a plival.
"Šťastnou cestu, Pasquini," zasmál jsem se mu ve své rudé zlobě. "Pospěšte si, prosím, protože tráva na tom místě, co ležíte, najednou zvlhla, a kdybyste tam zůstal ležet, mohl byste se nastudit k smrti."
Když jsem se začal hned poté připravovat na utkání s de Goncourtem, Bohemond mi navrhl, že bych si měl chvilku odpočinout.
"Nikdy," řekl jsem. "Ještě jsem se ani pořádně nerozehřál." Pak jsem se obrátil k de Goncourtovi: "Teď roztancujeme a rozhvízdáme vás. Pozdrav!"
Na de Goncourtovi však bylo vidět, že bojuje pod tlakem rozkazu. Šermoval staromódním způsobem, jak se dalo čekat od muže jeho věku, ale nebil to lhostejný šermíř. Bil se klidně, odhodlaně, umíněně. Skvělý však nebyl a předtucha porážky ho skličovala. Snad dvacetkrát bych ho byl dostal, kdybych byl použil rychlého a skvělého způsobu. Zřekl jsem se ho však. Řekl jsem, že jsem smýšlel ďábelsky. Vskutku tomu tak bylo. Vyčerpával jsem jeho síly. Otočil jsem ho proti měsíci, takže na mne špatně viděl, bojoval jsem totiž ve vlastním stínu. A zatímco jsem ho vysiloval, až začínal sípat, jak jsem předtím předpověděl, Pasquini nás pozoroval s hlavou v dlani, kašlal a vyplivoval život.
"A teď jste na řadě vy, de Goncourte," ohlásil jsem konečně. "Vidíte, že jste proti mně bezmocný. Mohu vás dostat na tucet různých způsobů. Připravte se, vzchopte se, protože toto je způsob, jak vás dostanu."
Při těch slovech jsem prostě přešel z kvarty do terce, a jak se divoce kryl a zeširoka odvracel můj zásah, vrátil jsem se ke kvartě, zahájil výpad, zasáhl ho ve výši srdce a probodl ho skrznaskrz. A při pohledu na tento závěr začal Pasquinimu unikat život z těla, zabořil obličej do trávy, chvilku se ještě třásl a pak zůstal tiše ležet.
"Váš pán bude mít dnes večer o čtyři služebníky méně," ujistil jsem de Villehardouina v okamžiku, kdy jsme se dali do boje.
A do jakého boje! Ten hoch byl směšný. Člověk si nedovedl představit, v jaké idylické škole se učil šermovat. Počínal si doslova jako šašek. "Krátce a jednoduše," usoudil jsem, zatímco se zdálo, že se mu ryšavé vlasy ježí vzteky a dotíral na mne jako šílenec.
Běda, právě to jeho šaškovství mě zdolalo. Když jsem si s ním pár okamžiků pohrával a vysmíval se mu, jaký je neohrabanec, rozvzteklil se tak, že zapomněl i to méně než málo, co z šermu znal. Rozpřáhl se zeširoka rapírem, jako by tato zbraň měla nějakou váhu a nabroušené ostří, zasvištěl jím ve vzduchu a udeřil jím o můj koš. Užasl jsem. S něčím tak nesmyslným jsem se ještě nesetkal. Stál tu zcela nekryt a byl bych ho mohl probodnout rovnou. Jak jsem však řekl, užasl jsem nad tím a první, co jsem pocítil vzápětí, byla bolest, kterou mi způsobila ocel vnikající do mého těla, když mě ten neohrabaný venkovánek probodl a řítil se dál kupředu jako býk, až mi jeho jílec narazil do prsou a já jsem se skácel.
Když jsem padal, viděl jsem starost na Lanfrancově a Bohemondově tváři a zář uspokojení na tváři Villehardouinově, jak se do mne opíral.
Padal jsem, ale do trávy jsem nedopadl. Zahlédl jsem změť blýskavých světel, do uší mi zalehl hromový rachot, pak nastala tma, zvolna se rozblikalo kalné světlo, ucítil jsem nepopsatelnou svíravou a drásavou bolest a pak jsem uslyšel něčí hlas, který řekl: "Necítím nic."
Znal jsem ten hlas. Patřil správci Athertonovi. A věděl jsem, že já jsem Darrell Standing, který se právě vrátil několika stoletími zpátky do pekla svěrací kazajky v San Quentinu. A věděl jsem, že prsty, které se dotýkají mé šíje, patří správci Athertonovi. A věděl jsem, že konečky prstů, které je vystřídaly, patří doktoru Jacksonovi. A doktoru Jacksonovi patřil i hlas, který řekl:
"Nevíte, jak se zkouší tep na krku. Tady, zrovna tady, dejte prsty sem, co je mám já. Už jste na to přišel? No to jsem si myslel. Srdce slabé, ale pravidelné jako chronometr."
"Je to jen čtyřiadvacet hodin," řekl kapitán Jamie, "a ještě nikdy nebyl v takovém stavu."
"Předstírá, to je to, a na to můžete vsadit krk," vmísil se jim do řeči Al Hutchins, hlavní důvěrník. "Já nevím," trval na svém kapitán Jamie. "Když někomu ochabne tep natolik, že ho najde jen odborník..."
"Ech, já jsem prodělal v kazajce svá učednická léta," uchechtl se Al Hutchins. "A přiměl jsem vás, kapitáne, k tomu, abyste mě rozvázal, když jste si myslel, že mám duši na jazyku, a zatím jsem měl co dělat, abych se vám nevychechtal do očí."
"Co soudíte vy, doktore?" zeptal se správce Atherton.
"Povídám vám, že srdce pracuje skvěle," zněla odpověď. "To se rozumí, že je slabé. Ale to se dalo čekat. Povídám vám, že Hutchins má pravdu. Ten chlap simuluje."
Palcem mi nadzvedl oční víčko, nato jsem otevřel druhé oko a hleděl na skupinku mužů, skloněných nade mnou.
"Co jsem vám říkal?" vykřikl vítězoslavně doktor Jackson. A pak, přestože se mi zdálo, že mi námahou praskne obličej, sebral jsem všechnu svou sílu a usmál jsem se.
Přidrželi mi ke rtům vodu a já jsem dychtivě pil. Je třeba mít na paměti, že celou tu dobu jsem ležel bezmocně na zádech, s rukama pevně přitaženýma k tělu uvnitř svěrací kazajky. Když mi nabídli jídlo, vězeňský chléb, zavrtěl jsem hlavou. Zavřel jsem oči, abych jim dal najevo, že mě jejich přítomnost unavuje. Bolest, spojená s mým částečným vzkříšením, byla nesnesitelná. Cítil jsem, jak se mé tělo vrací k životu. Bodavá bolest si razila cestu šlachami na šíji do části mých prsou kolem srdce. A v mozku mi pevně utkvěla myšlenka, že Filipa na mne čeká ve velkém sále, a toužil jsem uniknout zpátky do oné poloviny dne a poloviny noci, které jsem právě prožil ve staré Francii.
A tak, když stáli okolo mne, snažil jsem se ze všech sil vyloučit živou část těla ze svého vědomí. Pospíchal jsem, abych odtud unikl, ale hlas správce Athertona mě zadržel.
"Chcete si na něco stěžovat?" zeptal se mne.
Teď jsem se bál jen jedné věci, totiž že mě dají rozvázat; musíte tedy pochopit, že jsem neodpověděl z chvástavosti, nýbrž že jsem chtěl svou odpovědí předejít tomu, aby mě vysvobodili.
"Mohli byste utáhnout kazajku trochu těsněji," zašeptal jsem. "Je příliš volná, než abych se v ní mohl cítit pohodlně. Málem bych v ní zabloudil. Hutchins je hlupák. A taky blázen. Neví ani zbla o tom, jak se utahuje svěrací kazajka. Pane správce, měl byste mu svěřit tkalcovskou dílnu. Pokud jde o špatnou výkonnost, je větší mistr než ten nynější vedoucí dílny, ten je jen hlupák, ale není zároveň blázen. Teď odtud zmizte všichni, když pro mne nedovedete vymyslet nic horšího. Jestli dovedete, pak tady rozhodně zůstaňte. Srdečně vás zvu, abyste zůstali, domníváte-li se ve své chabé představivosti, že jste pro mne vymysleli nějaký nový způsob mučení."
"Je to pomatenec, čistokrevný, zažraný pomatenec," mlel stále svou doktor Jackson a radoval se ze svého objevu.
"Ty jsi zázrak, Standingu," řekl správce. "Máš železnou vůli, ale já ji zlomím tak jistě, jakože je pámbu nade mnou."
"A vy máte králičí srdce," řekl jsem mu na to. "Jedna desetina pobytu v kazajce, který jsem prodělal v San Quentinu, vymáčkla by z vás to králičí srdce, až by vám vylezlo těma vašima dlouhýma ušima."
Ach, to sedělo, protože správce měl neobyčejně dlouhé uši. Myslím, že by byly zajímaly Lombrosa, jsem si tím jist.
"Co se mne týká," pokračoval jsem, "já se vám směju a tkalcovské dílně bych nemohl přát nic horšího, než abyste se jí ujal vy sám. Dostal jste mě a vylil jste si na mně všechnu svou špatnost, a já pořád ještě žiju a směju se vám do očí. Není to neschopnost? Nedovedete mě dokonce ani zabít. Není to neschopnost? Nedokázal byste ani krysu, zahnanou do kouta, zabít kusem dynamitu, skutečného dynamitu, ne takového, jaký jsem podle vašich pobloudilých domněnek někde schoval."
"Ještě něco?" zeptal se, když jsem ustal ve svém jízlivém výpadu.
Vtom mi blesklo hlavou, co jsem řekl Fortinimu, když se mi tak drze vnucoval.
"Táhni odtud, ty kriminálníku," řekl jsem. "Běž si ňafat někam jinam."
Pro člověka toho ražení, jako byl správce Atherton, muselo být strašné, když se do něho tak směle pustil bezbranný vězeň. Obličej mu zbělel vzteky a hlas se mu třásl, když mi hrozil:
"Jak je pámbu nade mnou, Standingu, já tě přece jenom dostanu."
"Můžete udělat jen jedno," řekl jsem. "Můžete utáhnout tuhle zoufale volnou svěrací kazajku! Jestli to nechcete udělat, zmizte. A je mi jedno, jestli se sem nevrátíte týden nebo celých deset dní."
A co může dělat třeba i vrchní dozorce velké věznice, aby se pomstil vězni, který už se stal obětí nejhorší pomsty? Možná že vrchnímu dozorci Athertonovi napadla ještě nějaká pohrůžka, začal totiž mluvit. Ale můj hlas nabyl cvikem na síle a začal jsem zpívat: "Zežulička kuká, kuku, kuku, kuku." A zpíval jsem, dokud se nezabouchly dveře a dokud na nich kvapně nezaskřípěly a nezavrzaly závory a zámky.