Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

1. kapitola

Odjakživa jsem věděl, že znám i jiné doby a jiná místa. Věděl jsem o jiných osobách, které žijí ve mně. A věř mi, stejně jsi na tom byl i ty, můj čtenáři. Začti se zpátky do svého dětství a pocit povědomí, o němž hovořím, se ti připomene jako zkušenost z dětských let. Tehdy ses ještě neustálil, nevykrystalizoval. Byl jsi tvárný, byl jsi duch v proměnlivém stavu, vědomí a osobnost v procesu utváření, ano, utváření a zapomínání.
Hodně jsi toho zapomněl, milý čtenáři, a přece si při četbě těchto řádků vzpomínáš na mlhavý sled minulých událostí z jiných dob a z jiných míst, kam jsi nahlížel dětskýma očima. Dnes si myslíš, že to byly sny. Kdyby to však byly jen sny, které se ti tehdy zdávaly, odkud by se byla vzala jejich podstata? Naše sny se kupodivu skládají z věcí, které známe. Látka našich nejčiřejších snů je látka našich zážitků. Jako dítěti, jako nemluvněti se ti zdávalo, že padáš z velké výšky, zdávalo se ti, že létáš vzduchem, jako létá to, co patří vzduchu, sužovali tě lezoucí pavouci a mnohonožci, kteří žijí v bahně, slyšel jsi jiné hlasy, viděl jiné tváře, děsivě známé, a pozoroval jsi jiné východy a západy slunce; když na ně teď pohlížíš zpět, víš, že byly jiné, než jaké jsi kdy spatřil.
Nu dobrá. To, co jsi v dětství občas letmo zahlédl, je z jiného světa, z jiného života, jsou to věci, které jsi v tomto vymezeném světě svého vymezeného života nikdy neviděl. Ale kde tedy? Jiné životy? Jiné světy? Možná, že až si přečteš všechno, co napíšu, dostane se ti odpovědi na zmatené otázky, které jsem ti předložil a které sis v duchu kladl ještě dřív, než ses dostal k četbě toho, co právě píšu.

Wordsworth to věděl. Nebyl jasnovidec ani prorok, byl to jen obyčejný člověk jako ty nebo kdokoli jiný. Co věděl on, víš i ty, a ví to každý. Ale on to vyslovil nejvýstižněji, ve sloce začínající slovy: "Ne v úplné nahotě, ne v naprostém zapomnění..."
Ach pravda, kolem nás novorozenců se stahují stíny vězení a příliš brzy zapomínáme. A přece jsme se jako novorozenci pamatovali na jiné doby a na jiná místa. My, bezmocná nemluvňata, chovaná v náručí nebo lezoucí po zemi po čtyřech, snili jsme své sny o létání vzduchem. Ano, a snášeli jsme útrapy a muka děsivých snů o mlhavých a příšerných věcech. My, novorozené děti bez zkušeností, jsme se zrodili se strachem, se vzpomínkou na strach - a vzpomínka znamená zkušenost.
Co se mne týká, věděl jsem, že jsem býval tulákem po hvězdách, věděl jsem to už v době, kdy jsem si začínal vytvářet svůj slovník, ve věku tak útlém, že jsem tehdy ještě vydával jen zvuky znamenající hlad a spánek. Ano, já, jehož rty ještě nikdy nezašeptaly slovo "král", jsem si vzpomínal, že jsem kdysi býval královským synem. A nadto jsem si pamatoval, že kdysi jsem byl otrokem a synem otroka a že jsem nosil na krku železný obojek.
A nejen to. Když mi byly tři a čtyři roky a pět let, nebyl jsem to ještě já. Byl jsem něčím, co se tvoří, byl jsem duch v proměnlivém stavu, který ještě nezchladl v pevný tvar v kadlubu určitého těla, času a místa. V tom období ve mně zápasilo všechno, čím jsem byl v deseti tisících životů předtím, a kalilo to můj proměnlivý stav svou snahou vtělit se do mne a stát se mnou.
Je to bláznivé, že? Můj čtenáři, který se mnou, jak doufám, poputuješ daleko v čase a prostoru, měj, prosím, na paměti, že jsem o těchto věcech mnoho přemýšlel, že za krvavých nocí a v potu temnot, trvajících léta, jsem byl sám s mnoha svými jinými já, a bral jsem je v potaz a pozoroval je! Prošel jsem pekly všech životů, abych ti přinesl zprávy, o které se se mnou podělíš, až se ti naskytne příležitost strávit v pohodlí hodinku nad mými tištěnými stránkami.
Tedy, abych se zase vrátil, říkám, že ve věku tří, čtyř a pěti let jsem ještě nebyl sám sebou. Byl jsem jen něčím, co se utváří, a nabýval jsem tvaru v kadlubu svého těla a uvnitř směsi, z níž jsem se skládal, zápasila všechna mocná, nezničitelná minulost, aby rozhodla o formě tohoto utváření. Hlas křičící do noci hrůzou ze známých věcí, které jsem já ovšem neznal a znát nemohl, nepatřil mně. Stejně tomu bylo s mým dětským hněvem, láskou a smíchem. V mém hlase se ozývaly jiné hlasy, hlasy mužů a žen z dávných dob, všechny stínové zástupy předků. A když jsem ve zlosti cenil zuby, byl to odraz vyceněných zubů zvířat starších než hory a v hlasovém šílenství mé dětské hysterie se vší její rudou zlobou se ozýval bezcitný, tupý řev zvířat z dob před Adamem, po geologickém zformování světa.
A tím je tajemství odhaleno. Rudá zloba! Ta mne v tomto mém současném životě zničila. Pro ni budu za pár krátkých týdnů vyveden z této cely na vyvýšené místo s propadlištěm, nahoře opatřené dobře napjatým provazem, a tam mne pověsí za krk a nechají mne viset, dokud nebudu mrtev. Rudá zloba mne vždycky ničila v každém z mých životů, rudá zloba je totiž mé neblahé osudové dědictví z dob slizkých věcí, z dob před rozvojem světa.

Je načase, abych se představil. Nejsem blázen ani šílenec. Chci, abyste to věděli a abyste proto věřili tomu, co vám povím. Jsem Darrell Standing. Několik málo z vás, kteří to čtete, mne pozná okamžitě. Dovolte mi však, abych o sobě podal vysvětlení většině, které jsem cizí. Před osmi lety jsem byl profesorem agronomie na zemědělské fakultě Kalifornské univerzity. Před osmi lety otřásla ospalým univerzitním městečkem
Berkeley vražda, spáchaná na profesoru Haskellovi v jedné z laboratoří fakulty důlního inženýrství. Vrahem byl Darrell Standing.
Jsem Darrell Standing. Byl jsem přistižen při činu. Nebudu se teď přít, kdo byl v případě profesora Haskella v právu a kdo ne.
Byla to čistě soukromá záležitost. Šlo o to, že jsem v návalu vzteku, posedlý onou neblahou rudou zlobou, která byla mou kletbou celé věky, zabil svého kolegu profesora. Ze soudních spisů vysvítá, že jsem se toho dopustil, a tentokrát souhlasím s tím, co říkají soudní spisy.
Ne, za tuto vraždu mne nepověsí. Byl jsem za ni odsouzen na doživotí. Tehdy mi bylo šestatřicet let. Dnes je mi čtyřiačtyřicet. Osm let, která mezitím uplynula, jsem strávil v kalifornské státní věznici v San Quentinu. Z toho pět let jsem prožil ve tmě. Říká se tomu samovazba. Lidé, kteří to přežili, tomu říkají smrt zaživa. A přece za těchto pět let smrti zaživa jsem si dokázal získat svobodu, jakou poznal jen málokdo. Jako nejpřísněji izolovaný vězeň jsem se toulal nejen světem, ale i časem. Ti, kteří mě uvěznili na bezvýznamných pár let, poskytli mi zcela nevědomky širý prostor věků. Dík Edu Morrellovi se mi vlastně dostalo pěti let toulek po hvězdách. Ale Ed Morrell, to je zas jiná historie. Povím vám o něm později. Mám toho povídat tolik, že ani nevím, jak začít.
Dobrá, tak tedy začátek. Narodil jsem se ve státě Minnesota, na usedlosti s čtvrtinou přistěhovaleckého podílu půdy. Matka byla dcerou švédského přistěhovalce. Jmenovala se Hilda Tonnesonová. Mým otcem byl Chauncey Standing ze starého amerického rodu. Jeho rod sahal až k Alfrédu Standingovi, zapsanému služebníku nebo otroku, chcete-li, který byl dovezen z Anglie na virginské plantáže za časů, kterým se říkalo staré už tehdy, když se mladistvý Washington vypravil vyměřovat půdu do pensylvánské divočiny.
Syn Alfréda Standinga bojoval v revoluci a vnuk ve válce roku 1812. Od té doby nebylo války, aby v ní Standingové nebyli zastoupeni. Já, poslední ze Standingů, který brzy zemře bez potomstva, jsem byl za naší poslední války jako prostý voják na Filipínách, a abych se jí mohl zúčastnit, vzdal jsem se v mladém věku, na počátku své kariéry, profesorského místa na Nebraské univerzitě. Můj ty bože, když jsem se tehdy vzdával místa, čekala mne hodnost děkana zemědělské fakulty na této univerzitě - mne, tuláka po hvězdách, plnokrevného dobrodruha, toulavého Kaina věků, bojovného hlasatele nejvzdálenějších dob, básníka snícího při svitu luny o časech zapomenutých a podnes nezaznamenaných v historii lidstva, napsané lidskou rukou.
Jsem tedy zde, s rukama zarudlýma na chodbě vrahů ve státní věznici ve Folsomu, a čekám na den, který určí státní mašinérie, kdy mne služebníci státu vyvedou do toho, o čem si bláhově namlouvají, že je to tma, které se bojí, tma, která v nich probouzí děsivé a pověrečné představy, tma, která je žene uřícené a naříkající k oltářům jejich bohů, stvořených ze strachu a podobných člověku.
Ne, nikdy se nestanu děkanem žádné zemědělské fakulty. A přece jsem se v zemědělství vyznal. Bylo to moje povolání. Byl jsem k němu zrozen, vychováván, cvičen, a byl jsem v něm mistrem. Měl jsem pro ně geniální vlohy. Dovedu vybrat od oka krávu s vysokým obsahem tuku v mléce a přenechat Babcockovu tukoměru, aby dosvědčil, jak zkušené mám oko. Stačí mi podívat se ne na pozemek, ale na celou krajinu, a dovedu říci, jaké má půda přednosti a nedostatky. Mám-li stanovit, zda je půda kyselá nebo zásaditá, nepotřebuju k tomu lakmusový papír. Opakuji, měl jsem geniální vlohy pro polní hospodářství v nejvyšším vědeckém smyslu. A přece stát, zahrnující všechny občany státu, se domnívá, že může tuto mou moudrost vymazat do věčné temnoty provazem, který mi dají kolem krku a škubnutím, které způsobí zemská tíže - tuto mou moudrost, která se ve mně zahnízdila za tisíciletí a zcela dozrála dřív, než na obdělaných trojských polích začali pást svá stáda kočovní pastýři.
Kukuřice? Kdo jiný by se vyznal v kukuřici? Provedl jsem ve Wistaru pokus, kterým jsem zvýšil roční výnos kukuřice v každém okrese státu Iowa o půl miliónu dolarů. To už patří historii. Nejeden farmář, který si dnes jezdí v automobilu, ví, kdo mu umožnil koupit si automobil. Mnoho dívek s něžnou hrudí a chlapců s jasným čelem, kteří hloubají ve středoškolských učebnicích, nemá ani potuchy, že vyšší vzdělání jsem jim umožnil já svým wistarským pokusem.
A řízení statku! Aniž musím studovat filmový záznam, dovedu zjistit, kde se plýtvá zbytečnými pohyby, ať jde o celou farmu nebo o zemědělského dělníka, o plán hospodářských budov nebo o plán pracovních sil. O těchto věcech vyšla moje příručka s tabulkami. Není nejmenší pochyby o tom, že právě v tuto chvíli sto tisíc farmářů vraští nad jejími rozevřenými stránkami obočí, dříve než vyklepou poslední dýmku a půjdou si lehnout. A přece jsem překonával i své tabulky, jen jsem se na člověka podíval a hned jsem věděl, kam ho zařadit a jaký je jeho koeficient zbytečných pohybů.
A zde musím skončit první kapitolu svého vyprávění. Je devět hodin a na chodbě vrahů to znamená, že se musí zhasnout. Právě teď slyším, jak zlehka našlapuje dozorce v gumových botách, přichází mě pokárat za to, že má petrolejka ještě hoří. Jako kdyby pouhý živoucí mohl kárat odsouzeného k smrti!