Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek

Když si vazoun Jim Belden troufl pronést na první pohled neškodné tvrzení, že svrchní led je "ňákej divnej", nenapadlo ho ani ve snu, k čemu to povede. Nenapadlo to ani Lona McFanea, když tvrdil, že spodní led je věc ještě divnější; ani Bettlese, který s tím okamžitě vyslovil nesouhlas a prohlásil, že samotná existence něčeho takového je nesmysl. "A to mi povídáš zrovna ty," křičel Lon, "po všech těch letech, cos prožil v týhle zemi! Kolikrátpak jsme spolu jedli z jednoho hrnce!" "Ale dyť je to proti rozumu," trval na svém Bettles. "Podívej, voda je teplejší než led ..." "Na tom moc nesejde, jak se jednou proboříš." "Ale je teplejší, poněvadž není zmrzlá. A ty tady vykládáš, že na dně mrzne?" "Jenom spodní led, Davide, jenom spodní led. Copak ses nikdá neplavil, voda čirá jako sklo, a najednou jako když se nebe zatáhne, led začne vybublávat nahoru, až je ho od břehu ke břehu a řeka je zamrzlá a zakrytá, jako když napadne první sníh?" "To jo, to jo, víc než jednou, když jsem zdřímnul u kormidla. Ale pokaždý vyplul z nejbližšího bočního kanálu, a ne že vybublal nahoru." "A tos nikdy nesledoval kormidlo?" "Ne; však ty taky ne. Je to proti rozumu. Ať to rozsoudí, kdo chce!" Bettles se obrátil na kroužek u kamen, ale spor probíhal jen mezi ním a Lonem McFanem. "Jakejpak rozum, říkám ti pravdu. Minulej podzim, před rokem, jsme ten jev viděli, Sitka Charley a já, když jsme projížděli peřejema, víš, tam pod Fort Reliance. Bylo náležitý podzimní počasí - slunce se třpytilo na zlatejch modřínech a těch třepetavejch osikách; světlo prozařovalo každou vlnku; shora se snášela zima a spolu s ní modravej severskej opar. Však to znáš taky, jak se to valí k řece a jak se ve vírech vrší tlustej led - vzduch se jen třpytí a jiskří a člověk to přímo cejtí v krvi, jak s každým nadejchnutím nasává novej život. A v tý chvíli, chlapče, je ti svět příliš malej a popadne tě touha po cestování. Však jsem tehdá taky cestoval. Jak už jsem řek, pádlovali jsme, nikde ani stopa po ledu, akorát v těch vírech, když tu ten rudoch zvedne svý pádlo a vykřikne: "Lone McFane! Podívej se dolů! Už jsem o tom slyšel, ale nikdá jsem si nemyslel, že to uvidím!" Sám dobře víš, že Sitka Charley, stejně jako já, se tu náramně vyzná, takže musel vidět něco novýho. Pak jsme pluli s hlavou přes boky a zírali dolů do tý třpytivý vody. Bylo to jako tenkrát, kdy jsem žil u lovců perel a pozoroval, jak narůstají korálový břehy, jako by to byly nějaký zahrady pod mořem. A to byl ten spodní led, těsně se kupil kolem každýho skaliska, podobně jako ty bílý korály.