Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek (str. 277-278)

Těsně vedle hlavy matčiny odpočívala rázovitá, již jen po skráních sporými šedinami pokrytá hlava otcova.
Hustý, žlutavě bílý vous pokrýval skoro polovici rozhalených prsou.
Mužná, energická tvář jevila odhodlanost a vytrvalost; napříč vráskami rozbrázděné čelo, svraštěné, husté, prošedivělé brvy a poněkud zanícená, ale rovněž tak tmavá víčka očí jako matčina, pod nimiž druhdy taktéž jiskrné černé oko plálo, činily tvář skoro už osmdesátiletého kmeta starší tváře rovněž tak staré matky.
Dlouho díval jsem se na tyto dvě tváře, v nichž zračil se poklid smrti.
Myšlenka, že tak a nejinak budou snad vbrzku odpočívati v rakvi, šlehla mou duší.
Zachvěl jsem se a před duševním zrakem mým vyhoupl se chmurný obraz jejich života: bezpříkladný boj o skývu chleba k uhájení se před smrtí hlady, dlouhý řetěz strádání, útrap, bolestí a muk, jež jen mdlý zásvit neuvědomělé jakés naděje činil snesitelnými.
Krev hnala se mi prudce k mozku a zase nazpět k srdci.
Oči se mi zakalily, nohy se mi počaly chvěti - div jsem neklesl...
Náhle se otec pohnul.
Chtěl jsem couvnouti; ale nohy mi vypověděly službu. Zůstal jsem jako přimrazen a upíral zrak svůj neodvratně na tvář otcovu.
Klidný její výraz změnil se náhle ve výraz mračný.
Přimodralé otcovy rty několikráte se zachvěly, natažená pravice zaťala se v pěst a s pouvadlých rtů splynula slova:
"Mé dítě - mé poslední dítě zhanobit? - Ne, ne! Raději smrt..."
Zatajil se mi dech. Nemohl jsem se hnouti aniž zraku svého odvrátiti.
Hned nato však mračný výraz ve tváři otcově ustoupil jemnému pousmání, jako když v chmurný zimní den paprsek slunce přelétne temnou pláň, a se rtů mu splynula slova:
"Trp - trp - jen sama sebe nezhanob!... Nelidskost posud panuje, ale lidskost ji přece zardousí...
V pěst zaťatá pravice pomalu se otevřela a dřívější poklid rozhostil se po otcově tváři.
Zrak můj svezl se s tváře na otevřenou, rozpracovanou mozolovitou dlaň - horká slza vyhrkla z očí a revolver mi vypadl z ruky.
Teprve nyní jsem se vzpamatoval.
Rychle zvedl jsem zbraň a pomalu jako zbabělec vplížil jsem se nazpět do své jizby, kde jsem takořka bez vlády klesl na lože...
Od toho okamžiku byl jsem zase vrácen sobě.
Vím, že nás všechny, kdož jsme a zůstaneme kandidáty existence, brutální nelidskost ještě často udeří v plná prsa, až zavrávoráme nebo klesneme...
Ale vytrvejme!...
A nepřejme si více, než aby žádný z nás nesklonil šíje před sobeckostí, by žádný z nás nepustil ze zřetele spásnou hvězdu lidskosti...