Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Jasný duch jeho vznášel se nad touto spoustou různého poblouzení duševního, a opíraje se o vymoženosti věd, seznamoval se s veškerými těmito průpravnými studiemi spíše ze zvědavosti než z potřeby, ačkoliv si netajil, že při praktickém provádění může mu znalost těchto duševních poblouzení nemálo přispěti k zvýšení přirozeného klamu.
Přítel pracoval tudíž v oboru svém nejen pilně a horlivě, nýbrž i samostatné.
Z knih eskamotérských se přiučoval nejen známým již experimentům, nýbrž kombinoval a experimentoval na základě nabytých zkušeností samostatně, slovem pracoval systematicky, snaže se svou "pseudovědu" založiti na základech pokud možná nejširších a nejpevnějších.
Ký div, že když pak se později prakticky produkoval, překonal mnohdy očekávání všech, kdož byli produkci přítomni.
Příjemný zevnějšek, uhlazená, ohebná dialektika, lehký i sarkastický vtip a dlouholetým cvikem nabytá zručnost technická napomáhaly mu při experimentech nejtěžších.
Na doklad, jaké zručnosti byl nabyl, uvedu z mnoha set více méně známých i neznámých experimentů, jež jsem byl viděl na vlastní oči, pouze několik.
Polykání hořící smůly a oblázků, soukání tkaniček a pentlí z úst, vrážení si nože do prsou nebo polykání jehel, nožů a mečů náleží sice z větší části do oboru ošumělého kejklířství, ale přítel vyznal se v tom a podobném jako kterýkoli po venkově obdivovaný patron komediantů.
Pěkný, původní experiment provedl přítel jednou o svatební hostině jednoho z mých příbuzných.
Seděli jsme za dlouhým stolem uprostřed prostranného sálu. Bylo nás celkem asi dvanáct. V čele tabule seděla nevěsta, podle ní ženich, pak družička a mládenec. Já seděl naproti družičce, přítel na druhém konci stolu, asi půl druhého sáhu od nevěsty.
Byli jsme veselé mysli. Jídla byla hojná i výborná, rozmar vždy růžovější. Žert a šprým opanovaly zanedlouho pole hovoru úplně.
Když už byla hostina skoro u konce, přinesena na stůl velká hluboká mísa vařených raků a postavena před nevěstu. Tato však, bud že nebyla krmi té přílišná milovnice, nebo z galantnosti vybídla ženicha, aby podal mísu dále.
Ženich uposlechl, a tak šla mísa z ruky do ruky, až octla se, ovšemže již skoro prázdná, zase před nevěstou. Rozumí se samo sebou, že zbyla v ní skoro samá račátka, poněvadž si byl každý vybral raky největší.
Nevěstinka zpozorujíc, že ženich raků posud nepožil, chtěla mu ochotně vybrati ze zbylých ráčat aspoň jedno nebo dvě největší; i nahnula poněkud svou hlavinku, upřela slídivě modrá očka do mísy a úbělovou ručkou sáhla střelhbitě po největším ráčeti.
Avšak sotvaže je položila ženichovi na talíř, škubla sebou a s lehynkým výkřikem zděšení couvla od stolu z mísy upírala na nevěstu své jasné oči hnusná - ropucha...
"Co to?" vzkřikl ženich, a popadnuv vidličku, píchl do žáby.
Tato vyskočila z mísy na stůl zrovna před nevěstu. Všickni hosté jevili podivení; jenom přítel můj, sedě klidně na druhém konci stolu, připomenul: "Pročpak ubožáčka bodáte"
Nato vstal a dotknul se žáby, která přes hlavu nevěstinu skočila ku dveřím.
Ženich vyskočiv šlápl jednou nohou na žábu, a k nemalému podivení všech žába lidským hlasem zaúpěla: "Běda! už je po mně veta!"
Ženich odskočil, a přítel, nahnuv se k zemi, zvedl místo žáby sněhobílou - dámskou rukavičku.
Vzav pak nevěstin kapesní šáteček, zaobalil do něho rukavičku, a položiv sbalený šáteček před nevěstu, zamumlal, jako mumlával proslulý Bosco, zaklínací formulku italskou: "Spiriti miei ubbidite!"
A když pak šátek jedním z hostů rozbalen, nalezeny v něm drahocenné zlaté náušnice, přítelův dárek nevěstince...
Dát zjistiti smrt vrabce, holuba, zajíce, krtka nebo jiného menšího zvířete, vyloupnout mu perořízkem opatrně mozek z lebky, nahradit mozek libě páchnoucí, patrně nějakou tinkturou napuštěnou bavlnkou, a poručit pak zvířeti, aby se znovu probouzelo znenáhla k životu, jako by se probíralo z mrákotné mdloby, a posléze aby vyskočilo a ulítlo neb uteklo - jest sice eskamotáž dosti známá, nicméně přítel prováděl ji v tolikerých odstínech, že zajímala i diváky takové, kteří byli podobné experimenty viděli již nesčíslněkráte.
Kdysi provedl přítel experiment opravdu originální, svědčící hlavně o intelektuelní zručnosti jeho.
Seděli jsme spolu v jednom z nejelegantnějších hostinců pražských na jednom konci dlouhého, uprostřed místnosti se nalézajícího stolu.
Stoly podle stěn byly vesměs obsazeny. Byl pošmurný letní den; venku pršelo, a my oba byli mrzutí a nudili jsme se.
Zanedlouho přihrčel před hostinec kočár, a za několik minut vstoupil do hostince mladý páreček, patrně novomanželé, kteří trávili líbánky na cestách.
Zasedli na druhém konci stolu, u něhož jsme seděli, a mladý manžel objednal pro svou žínku i pro sebe oběd. Přítel můj, jsa nevrlejší a mrzutější mne, takměř si párečku ani nevšímal, já však zcela dobře pozoroval, že chovají se k sobě novomanželé velice něžně a pozorně, zřejmý to důkaz, že mají nanejvýš několik dní po svatbě, že se milují opravdově, vřele a upřímně, a že jsou šťastni.
Mladý manžel každou chvíli se naklonil k sličné růžolící ženušce, aby jí cosi pošeptal - arciže jen něco milého a sladkého -, neboť ženuška vždy se libě pousmála.
Pojedli polívky a jedli hovězinu. Při jídle jevili vzájemně neobyčejnou ochotu, starostlivost a pečlivost.
Každou chvíli se jeden druhého ptal, jak mu chutná, zdali by snad nepojedl to neb ono.
Z počátku veden hovor šeptem a nesrozumitelně; později, když byli společnosti, v kteréž se nalézali, poněkud přivykli, hlasitěji a občas zcela srozumitelně.
Slyšel jsem slova jen něžná, laskavá a milostná; hlas obou často se zachvíval vnitřním pohnutím, ačkoli konversace sama o sobě byla zcela všední.
"Pozoruješ, jak cukrujou?" zašeptal ke mně přítel. "Za půl hodiny, ba dříve ještě, budou se chtít rvát."
"To není možné," dím taktéž šeptem.
"Uvidíš," odpovídá přítel; "nevšímejme si jich, a pokračujíce ve své vlastní rozmluvě, poslouchejme zároveň jejich dialog."
Uposlechna slyšel jsem na vlastní uši následující rozmluvu:

On: Tys přece také ráda, zlatá má Vendulko, že jsme už v Praze, vidže?
Ona: Ba arci! Ani bys neuvěřil, jak mi blaze, jak jsem šťastna, že mohu nyní neustále dlít po tvém boku, že se ti mohu každou chvíli zadívat do očí... (Přitlumeným, poněkud temným hlasem: Jen kdyby nebylo tvé nevěry.)
On: Mé nevěry? Co ti napadá, cukroušku?!
Ona: Co mi napadá. Mně přec nic, pranic!... Ale tobě snad... Rci - jaké nevěry? Co tím míníš?
On: Já? Vždyť to pravíš ty!!
Ona: Já přec ani slůvkem...
On: Ale jdižiž, čtveračko - vždyť jsem slyšel na vlastní uši: "Jen kdyby nebylo tvé nevěry?"
Ona: Tos přec řekl ty a nikoli já...
On: Co ti napadá - já ani nehlesnul...
Ona: Ó, ty mi nevymluvíš, co jsem sami slyšela (Plačtivě:) Já toho od tebe nezasloužila, abys mně vytýkal nevěru. (Přitlumeným, poněkud temným hlasem: Je to skandál, vytýkat nevěru mně, když mluví celý svět o tvojí nevěře.)
On a ona (současně): O mé nevěře
On: Kdo se opovážil?
Ona: Toť pomluva!
On: A ty mi můžeš něco takového vytýkat zde - ve veřejné místnosti?
Ona: Vždyť já ani nemukám - to mi vytýkáš ty!
On: Ani mne nenapadlo!
Ona (plačtivě): Toť přespříliš! (Přitlumeným hlasem: Fuj, styď se!)
On (vztyčiv se trochu a hněvivě na ni pohlédnuv): Netrop přec veřejný skandál - vždyť se celý hostinec po nás divá...

***