Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Rozhlédl jsem se kolem.
Mladý manžel měl pravdu. Větší část hostů skutečně se dívala na novomanžele, kteří si znenadání a způsobem tak podivným a poněkud zmateným počali vzájemně vytýkat nevěru.
Bylo sice zcela zřejmo, že se oba stydí, že snaží se zakrýti svůj hněv a pobouření; ale nic naplat - hovor veden výše naznačeným způsobem dále, vždy prudčeji a vášnivěji.
Každou chvíli bylo slyšeti přitlumeným hlasem pronesenou nějakou sotisu z úst manželčiných - on pak ji káral, ona zapírala, že něco podobného pronesla, tvrdíc, že urážlivá slova pronesl on, kdežto on zase svatosvatě ujišťoval, že o ničem neví.
Zvláštní, podivný tento spor vždy více se rozčilujících a rozhořčujících mladých lidiček trval skoro půl hodiny. Ženuška dorážela na chotě vždy prudčeji, on se kabonil, hněval, káral ji - ale nic naplat! Jazýček její byl vždy ostřejší a jízlivější, až posléze mladý manžel v největším rozhorlení vyskočil a hrozivé vztáhnu! ruku svou proti ubohé žínce.
V okamžiku tom vyskočil však i můj přítel; a zadržev ruku manželovu, pravil: "Račte, ctěný pane, odpustit - vaše panička jest úplně nevinna - vše byl pouhý, ačkoliv negalantní žert - ona o ničem neví..."
"Jak to možná!" tázal se udiven a posud hněvivým hlasem manžel. "Vždyť pak slyším na vlastní uši..." "Pravda," dí můj přítel, "ale nikoli hlas drahé a milé své paničky, nýbrž - můj... "Jak tok Co tím míníte"
"Jsem, pane, břichomluvcem, a přitlumeným hlasem pronesená slova o nevěře, skandálu a vůbec všechny sotisy, které jste slyšel vy sám i vaše paní manželka, a o nichž vy jste se domníval, že je pronáší vaše paní, kdežto paní vaše byla toho mínění, že je pronášíte vy - všechna tato slova, která způsobila zmatek, pronášel jsem já. Na mně tedy jest, prositi za prominutí, a trvám, že nezvyklý, ale přece nevinný žertík ten prominete."
Mladý manžel i jeho choť byli z počátku tak pomateni, že nevěděli, mají-li slovům těm věřiti; ale když pak přítel pronesl ještě několik chlácholících a omlouvajících slov, jednak hlasem manželovým, jako by mluvil ze sklepa, jednak hlasem manželčiným shůry od stropu, uvěřili oba, a tváříce se usmířenými, žertík prominuli...
Z toho, co jsem byl právě o přítelově zručnosti a obratnosti v jeho "pseudovědě" napověděl - k vyčerpání celého repertoiru nestačila by ani tlustá kniha - vysvítá, že mohl směle závoditi i s nejzručnějšími eskamotéry, veřejně se produkujícími. Avšak hlavní zřetel jeho obrácen byl od prvopočátku k "citování duchů".
Aparáty a prostředky, kterýchž při tom používal, tajil i přede mnou. Kdysi se mne otázal, přeju-li si vidět některou historickou osobnost, že mi ji bude citovat. Jmenoval jsem Napoleona I.
Minulo několik nocí, aniž by se mi byl Napoleon zjevil; ale kdysi, když už jsem byl na přítelův slib zapomněl, probudilo mne v noci lehké zaklepání na dvéře ze sna.
Vztyčiv se na loži, mnu si oči. Jelikož však se klepání opakovalo, otázal jsem se: "Kdo to?"
Místo odpovědi otevřely se zlehka dvéře a vážným krokem vešel Napoleon I, jak jsem jej byl nesčíslněkráte vídal vyobrazeného - všedém kabátě, bílých spodkách, s vysokými jezdeckými botami a historickým třírohým kloboukem.
Mlčky ubíral se pomalu k oknu a odtud opět ku dveřím. Chtěl jsem vidění osloviti; ale neučinil jsem tak - a připomínám jako zvláštnost, že po dnešní den nevím, proč jsem tak neučinil.
Více experimentů tohoto druhu jsem neviděl. Přítel vždy, kdykoli jsem si podobného něco přál, odkazoval na později, až bude míti všechny potřebné aparáty a až nabude ještě větší zručnosti.
Často mi též vypravoval, že zabývá se sestrojením zvláštních automatů, kterýmiž chce prováděti pravé "zázraky" a klamati celé velké společnosti vzdělanců i vědátorů.
Chtěl později sezvati značný počet přátel a příznivců tohoto druhu zábavy a provésti několik druhů experimentů nejkombinovanějších a tudíž nejzáhadnějších.
Ubezpečoval mne, že budu opravdu překvapen, a podle všeho, co jsem byl již viděl, mohl jsem vším právem souditi, že přítel slovu svému dostojí.
Tak žili a studovali jsme po několik roků. Z počátku mnohostranné, později pak jednostranné naše studium nezůstalo bez následků.
Krátce před r. 1860 propadli jsme ve škole tak eklatantně, že na tak zvanou "opravu" , po prázdninách nebylo možno ani pomysliti. Opakovali jsme tedy a propadli následujícího roku po druhé a po roce - po třetí. Přítelovu otci, kterýž byl svému synkovi častokráte žertem vyhrožoval, že jej dá na ševcovinu, nebude-li ve škole prospívat, konečně došla trpělivost, a po dlouhé, důkladné rodinné poradě usneseno, že bude nejlíp, když se přítel stane - vojákem.
Přítel ničeho nenamítal a za krátký čas navštivil mne v munduru kadeta c. k. pěšího pluku knížete Konstantina ruského.
"Nu - což tyť" oslovil mne, podávaje mi ruku. "Chopil jsem se tesařství."
"Navždy." "Nevím; praktikuje teď, neboli jinými slovy, jsem zapsán jako praktikant, ale širočinu jsem posud neměl v ruce."
"A možná, že snad jaktěživ míti nebudeš," rozesmál se mladý kandidát krvavého řemesla.
"Možná," odpovídám; "ale nemáme si co vyčítat možná, že ty zas jaktěživ již nebudeš mít v rukou některý svůj kouzelný aparát."
"I to, to! Právě proto přicházím. Rád bych tě haraburdí toho zbavil; vždyť pak se tu v tom pokojíčku nemůžeš ani hnouti." "Dobře. Ale kam to dáme?"
"Dám sem zejtra nebo pozejtří dopravit několik beden - ty mi pomůžeš, a tak. vše uložíme. Bedny dám donést, aby nikdo nevěděl, do sklepů knížecího zámku, a kdybych si někdy snad přece... víš, až budu míti bud v Terstu, v Pešti nebo v některé katolické vsi tyrolské notně dlouhou chvíli... nu, pak ti budu psát, a ty mi potřebné aparáty vyhledáš a zašleš."
Slíbil jsem.
A druhého dne naplnili jsme s přítelem neméně nežli pět velkých beden knihami, aparáty i preparáty, slovem vším možným kouzelnickým haraburdím.
Následujícího dne dal přítel bedny odvézti.
Viděli jsme se sice ještě několikráte; ale asi za dva nebo tři týdny obdržel přítel rozkaz, aby se odebral do Králové Hradce k depotu svého pluku.

Od té doby jsem osiřel. Přítel mi nepsal, já jemu také ne, a tak skončilo druhdy nerozlučné přátelství naše obapolnou, ovšemže jen zdánlivou lhostejností.
Teprve po dvou letech - tuším, že to bylo v lednu nebo v únoru roku 1866 - dal o sobě přítel věděti, zaslav mi delší list.
Vypravoval v něm rozmanité veselé anekdoty ze svého života, připomínal si své eskamotérské "bláznovství", a vyzvav mne, bych mu brzo odepsal a věděti dal, jak se po tu dobu vedlo mně, končil list svůj takto: "Znáš frázi: 'Ať žije rozkoš'? Neznáš-li ji, poznal bys ji v celém jejím dosahu, kdybys byl důstojníkem téhož pluku jako já. Veselejších, bodřejších soudruhů, veselejšího, bezstarostnějšího života vůbec ani si nepřeju...
Jen někdy - ale jen někdy, rozumíš? - když se blíží poslední dny měsíce a gáže už je dávno u všech všudy... bývá mi po čertech mrzuto...
Několikráte jsem si už vzpomněl na odpomoc, ale neprovedl jsem to...
A proto tě nyní prosím, kdybys tak náhodou o někom věděl, kdo by byl teď takovým bláznem, jako já býval před lety, piš mi - možná, že by odkoupil buď všechno, nebo aspoň část eskamotérského haraburdí, jež mám ve sklepích smíchovské vily knížat Kinských uloženo."
Takového zakončení listu jsem se nenadál.
Znaje přítelovu vášeň k zamilovaně jeho "pseudovědě", nemohl jsem uvěřiti, že by se z ní byl vymanil úplně, a domnívaje se, že právě citovaná slova přítelova listu jsou buď okamžitým nápadem nebo spíše ještě jakousi ryze eskamotérskou léčkou - bych měl za to, že přítel ve své "pseudovědě" vůbec ani se necvičí - odepsal jsem mu na to prostě, že neznám nikoho, kdo by koupil, co on ke koupi nabízí.
Že jsem se nemýlil, toho důkazem aspoň částečným byl druhý přítelův list, kterýmž mi odepsal na moji odpověď.
Vykládalť mi široce, že přes všechno své namáhání, by na eskamotěrské bláznovství zapomněl, nemohl jinak, než konečně zkusiti, zdali by se vášně té zbavil, kdyby své aparáty prodal; ale hned po odeslání listu prý toho trpce želel, že mi tak psal, a dodal, že v případu, kdyby se byl i kupec nahodil, aparátů svých by byl přece neprodal.
Ke konci listu pravil, že v prázdných chvílích přemýšlí neustále o sestrojení svých automatův, a ujišťoval, že produkce, dojde-li k ní někdy, bude velkolepá...
Krátce před vypovězením války rakousko-pruské obdržel jsem od přítele ještě jeden - poslední list. Byl psán opět svěže, skoro rozpustile; vyjímám z něho následující místo: "Za několik dní snad dojde rozkaz, abychom se vypravili do pole. Polituj svého ubohého přítele...
Bez aparátů a bez preparátů, bez karet a bez zrcadel, bez tinktur a bez všech možných nezbytných příprav bude musit mumlati: "Spiriti miei ubbidite", a druhdy vždy poslušní a ku všemu ochotní "duchové" snad po prvé mu vypoví - poslušnost...
Uprostřed deště kulí jest prostý kousek olova mocnější zaklínajících formulek, a šavle má a revolvér můj snad mnohému dopomohou, by se co možná rychlé spřátelil s tajemnou myšlenkou, že žádná moc lidská...
Eh! k čemu zabřídat v sentimentálnost?!... Dřív nebo později každý z nás se přesvědčí - jako se přesvědčily ty nesčíslné miliardy tvorů, kteří nás už byli předešli zda život končí smrtí... K čemu zbytečně mudrovat?...
A až nadejde poslední krutý zápas - možná, že budu úpěnlivě prosit: "Spiriti miei ubbidité " možná též, že budu úplně tich a že na své "spiriti" vůbec ani nevzpomenu...
Ale za jedno přec tě prosím: Kdybych padl - netruchli!

***