Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Sezvi staré naše přátele a připomeňte si mne při plných pohárech!...
Vyplníš-li toto mé poslední přání, můžeš býti jist, že tě i potom ještě aspoň jednou - navštívím..."
Přečta poslední řádky, pousmál jsem se, jako se usmíváme paradoxonu...
Od té doby jsem o příteli nic již nezvěděl, až po bitvě u Králové Hradce.
Obdržel jsem totiž poštou, dle všeho poslední před úplným přerušením spojení poštovního, lístek následujícího znění: "Vážený pane!
Právě byl do našeho města dopraven mladý důstojník, nadporučík pluku Královéhradeckého. Je raněn těžce; má rozťatou lebku a jest úplně bez sebe.
Byl nalezen teprve dnes asi hodinu cesty odtud na pokraji malého lesíka v roklině, do které se byl, jak se zdá, po svém poranění dovlekl.
V okamžiku, kdy Vám píši, není osobnost jeho ještě zjištěna; ale doufám, že se to stane ještě dnes nebo zejtra. Z listu u něho nalezeného dověděl jsem se Vaši adresu, a zasílám Vám truchlivou tuto zprávu, abyste mohl příbuzné a přátele raněného uvědomit, kde se nalézá.
S úctou P. Vojtěch Nosal, farář v Nechanicích."
V tu dobu nebylo sice cestování do krajin pruským vojskem obsazených obzvláště snadné a příjemné; ale přes to vše bez odkladu jsem se rozhodl, že odjedu do Nechanic.
Napsav malý lístek přítelovu otci a přiloživ k němu dopis mechanického faráře, odejel jsem, nečekaje ani na odpověď, zdali byl můj lístek poslem doručen, po dráze do Kolína, kam se ještě dojíždělo, a odtud povozem do Nechanic.
Přibyl jsem do Nechanic po druhé hodině s půlnoci. Před městem zastavila povoz vojenská hlídka pruská. Pověděl jsem, kam a z jaké příčiny jedu, a poddůstojník hlídky dal jednomu muži rozkaz, aby povoz doprovodil k farnímu domu a vyčkal tam, až budu vpuštěn.
Za několik minut octnul se povoz na náměstí před farou. Seskočiv s vozu zazvonil jsem, a za několik okamžiků byla otevřena malá vrátka.
Pověděl jsem i zde, proč přijíždím, a byl jsem vpuštěn do dvora, kdežto kočímu s povozem rozkázáno, aby vjel do dvora zadními vraty.
Muž, jenž byl vrátka otevřel, uvedl mne do domu, a připomenuv, že uvědomí pana faráře, kterýž se byl právě vrátil od umírajícího důstojníka saského, jenž ležel s mnohými raněnými v chrámě, odešel.
Zůstal jsem v malé předsíňce sám jen několik okamžiků; postranní dvéře vrzly a se světlem v ruce vstoupil pan farář.
Uvítal mne vlídně, a odmítnuv rovněž tak přívětivě omluvu moji, že vyrušuju pozdě v noci, uvedl mne do prvního patra, kde byl dal svůj salon a několik pokojů pro raněné upraviti.
"Osobnost jeho posud není zjištěna," pravil pan farář, otvíraje dvéře do salonu, "ale doufám, že jej poznáte." Vstoupili jsme do salonu, v němž panovalo pološero. Podle stěn leželo asi dvacet vojínů na improvisovaných lůžkách po zemi; ně-kolik postelí s těžce raněnými rozestaveno bylo poblíž oken.
K jedné z nich mne pan farář uvedl a mlčky nadzvedl světlo do výše.
Pohlédl jsem raněnému, jehož hlava byla obložena ledem, v bledou, zsinalou tvář, a na první pohled poznal jsem přítele.

Byl stále ještě bez sebe; ležel s očima zamhouřenýma, a toliko namáhavé dýchání bylo ještě známkou života.
"Již tomu třetí den," zašeptal ke mně pan farář, "co byl dopraven sem, a lékaři vzdávají se naděje úplně. Doporučují led na hlavu a k užívání chinin, jinak jen klid..."
Chtěl jsem přítele osloviti; ale pozoruje těžký jeho zápas, obrátil jsem se k odchodu.
Vyšli jsme ze salonu.
Poděkovav na chodbě panu faráři za jeho laskavost, chtěl jsem odejíti; ale pan farář přívětivě mne vyzval, bych zůstal aspoň až do rána jeho hostem. Jsa k smrti zemdlen, přijal jsem pozvání to s radostí a vešel pak s hostitelem svým do přízemí.
"Neráčíte vědět, velebný pane, o přítelově poranění nic bližšího?" otázal jsem se, když jsme byli v prostranném pokoji zasedli za velký stůl.
"V strašném zmatku, jenž zde od několika dní panuje," počal pan farář, "nebylo možno dovědět se takměř pranic podstatného. Nevímeť posud o strašné bitvě dne 3. července ničeho více, než některé podrobnosti z úst několika lehce raněných.
Pluk vašeho přítele zúčastnil se bitvy u Jičína, kde však byl rozražen. Jedno oddělení dalo se na zpátečním pochodu směrem k Smiřicům, druhé silnější oddělení směrem jižním, a bylo pak přiděleno k prvnímu armádnímu sboru. Dne 3. července bylo oddělení to mezi zálohami prvního armádního sboru, a zdá se, že odpoledne asi ku čtvrté hodině vysláno bylo ku podpoře bojujících v okolí Probluze.
A v tomto boji byl přítel váš raněn. Pokud možno z poranění samého souditi, byl raněn palašem právě v okamžiku, když se byl po něčem k zemi shýbnul; neboť hoření část lebky jest skoro úplně odštípnuta. Poraněni jeho jest smrtelné, a všickni lékaři, kteří byli ránu ohledali, nemálo se diví, že přítel váš po-sud jest na živu."
Sotvaže byl pan farář domluvil, otevřely se dvéře. Vstoupil jeden z mužů, kteří raněné obsluhovali, a pošeptal něco panu faráři.
Smutný pohled duchovního vnukl mi mimovolnou otázku: "Snad mrtev?" "Mrtev," opakoval pan farář temně.
Vyšli jsme ještě jednou nahoru do salonu. Přítel ležel bez přikryvky natažen na loži. Druhdy sličná, mladistvá tvář jeho měla výraz nevýslovně bolestný.
"Pohřben musí býti ještě dnes ráno," podotknul pan farář.
Přistoupil jsem těsně k loži a dotkl se přítelovy ruky. Byla již studená jako led...
Oči se mi zalily slzami... Odvrátil jsem se, a nemoha pro-mluviti, sešel jsem s panem farářem zase dolů... Okny vnikal již první zásvit ranní. Pan farář, zůstaviv mne v prvním pokoji, odebral se do své ložnice... Ulehl jsem oblečen na pohovku; ale na usnutí nebylo možno ani pomysliti...
Asi za dvě hodiny nastal na dvoře čilý ruch. Vstal jsem, a přecházeje po pokoji, čekal jsem takměř v horečném rozčilení...
Dočkal jsem se.
Po deváté hodině konán společný pohřeb všech vojínů, kteří byli právě minulé noci svým ranám podlehli. Doprovodil jsem přítele na poslední cestě; viděl jsem,
jak byl spuštěn do hrobu... a se srdcem zdrceným vrátil jsem se bez odkladu nazpět do Prahy.
Nyní po letech, když už jsem byl tak častokráte svědkem, jak krutě, neúprosně řádívá smrt v řadách žijících, jak náhle a bezohledně schvacuje ledový její dech mnohdy i bytosti životní silou překypující - nyní bych zajisté i smrt přítelovu snáze pojal po jeho přání a přesvědčení jako vítanou osvoboditelku z útrap a bolestí, jakýmiž byla tak zvaná prozřetelnost smrtelníky v tak hojné míře obmyslila.
Avšak tenkráte byl jsem ještě mlád, tudíž v stáří, kdy činívá úmrti milé bytosti hluboký dojem i na člověka méně sensitivního, nežli jakým jsem býval já, a proto není divu, že učinila na mne smrt přítelova dojem přímo zdrcující.
Z počátku se mi zdálo, že není ani možno, aby byl přijel opravdu mrtev, ale když jsem si v osamělých chvílích uvedl na paměť všechny podrobnosti, když jsem si živě připomenul, že hrob nikdy nevydává; co byl v lůno své přijal, když jsem se zahloubal v myšlenku, že přítele nikdy - nikdy již nespatřím, že jest pro mne i pro každého jiného navždy ztracen... zmocnil se mne po každé pocit nevýslovné trpkosti.
A přece vždy, kdykoli jsem si přítele připomenul, tanula mi na mysli slova z posledního jeho dopisu: "Kdybych padl - netruchli! Sezvi, staré naše přátele a připomeňte si mne při plných pohárech..."
Pokládal jsem za svou povinnost, vyplniti i toto poslední přání přítelovo; avšak v první době bránily mi vtom bolest a zármutek.
Vzdav se krátce po přítelově odjezdu do Králové Hradce dráhy praktické, počal jsem opět horlivě studovati, bych dvojnásobnou pílí nahradil, co jsem byl před lety jednostrannou studií zanedbal.
Po smrti přítelově pak dostoupila horlivost má v studiích dle všeho vrcholu nejvyššího. Studovával jsem takřka v zimničném rozechvění; ale přes to vše nemohlo ani nejusilovnější duševní namáhání zaplašiti vzpomínky na přítele a zejména myšlenku, že prohřešuju se na přátelství, když poslední přání přítelovo neplním.
Od smrti přítelovy uplynuly již skoro čtyry měsíce; nadešel podzim, a teprve nyní jsem se odhodlal k vyplnění posledního přání přítelova.
Sezval jsem na večer k poslednímu dni měsíce října všechny naše staré přátele a některé známé do malé, ale dobrým vínem slynoucí hospůdky malostranské, v kteréž jsme byli před lety často strávili mnohou veselou chvíli.
Avšak když jsem se v pozdní hodinu večerní do hospůdky dostavil, shledal jsem, že z dvanácti pozvaných nedostavil se mimo mne - ani jediný.
Smutně zasedl jsem za stůl, za nímž jsme před lety sedávali, a poručiv si dáti láhev žernoseckého, zadumal jsem se.
Hospůdka byla úplně prázdná.
Mohl jsem tudíž nevyrušován přemýšleti, a přemýšlel jsem o přátelství a věrnosti, o životě a smrti, a bůh ví o čem ještě...
Myšlenky a vzpomínky moje byly chmurné, trpké, ba bolestné. Ký div, že jednou z nejživějších byla vzpomínka na mrtvého přítele.
Obraz jeho tanul mi na mysli dosti živě sice, ale přece ne již tak, jako před čtyřmi měsíci, když jsem odjížděl z Nechanic... Blednulť již... a myšlenka, že časem svým vybledne úplně, že po letech nebudu si snad moci připamatovati ani jediný rys jeho tváře, budila vmé duši trpkost nevýslovnou....
Nikdy!... Poprvé v životě svém pochopil jsem hluboký a zároveň děsný význam prostičkého, nesčíslněkráte denně pronášeného slůvka toho...
Nikdy více nespatřit milou tvář, nikdy více nestisknout drahou ruku - nikdy - nikdy!...
Čím déle jsem o významu osudného slůvka toho přemýšlel, tím smutnější, tím beznadějnější myšlenky rojily se v mé hlavě.

***