Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Avšak příčinou chmurných mých myšlenek nebyly tak okolnosti, za kterýchž vznikaly, nýbrž v první řadě zajisté má duševní ochablost. Byltě jsem v poslední době tak usilovně studoval, že jsem po čtrnácte dnů ze své mansardy takměř ani nevyšel. Kdo z vlastní zkušenosti ví, jak dusná nevolnost skličuje ducha lidského po dlouhém duševním napětí, pochopí tehdejší duševní můj stav úplně. Zabýval jsem se již po několik měsíců hlavně optikou a upotřebenou matematikou vzhledem k astronomii; ale studia má nedařila se mi po mém přání, a v duši mé panovalo doposud ono chaos, jež nutně vždycky předcházívá pozdější vykrystalisování důležitějších zásad nějaké vědy.
Ký div, že ve zvláštním tomto duševním rozpoložení sáhl jsem častěji po sklence než obyčejně, ký div, že opustil jsem hospůdku dříve, než jsem měl původně v úmyslu, a že jsem se octnul ve své osamělé mansardě v mnohem nevrlejším rozpoložení mysli, než jsem ji byl opustil.
Unaven sklesl jsem na židli u psacího svého stolku. Mimoděk sáhl jsem do skříně po knize, a rozevřev ji, chtěl jsem čísti. Ale sotva jsem přečetl asi půl stránky, odstrčil jsem knihu, a podepřev si oběma rukama hlavu, počal jsem přemýšleti. Vbrzku změnilo se přemýšlení v dumání a toto zanedlouho v poloviční dřímotu... Znenadání se mi zdálo, že slyším z daleka hrčení kočáru. Zvedl jsem hlavu a naslouchal.
Vůkol mne panuje hrobové ticho a venku jen občas zakvílí podzimní vítr bolestně a úpěnlivě. Hrčení vždy více se blíží, až octnul se kočár, jak se zdálo, před domem, v němž jsem bydlel. Zde se zastavil. Chtěl jsem vstáti a vyhlédnouti oknem; ale následkem unavenosti přemohl jsem svou zvědavost a zůstal seděti. Zaslechl jsem ještě, jak někdo zazvonil na domovníka, jak se později dveře domu otevřely a zavřely.
V domě sice nikdo nebydlel, kdo by mohl přijížděti domů v kočáře; ale lidské hlasy a jmenovitě hlas domovníkův, jež jsem byl zaslechl, byly důkazem, že přibyl někdo, kdo má právo do domu vejíti.
V několika okamžicích přemohla mne však dřímota poznovu.
Jak dlouho trvala, nemohu udati; ale byl jsem z ní vyrušen slabým zaklepáním na dveře.
Poznovu zvedl jsem hlavu a naslouchal.
Přede mnou na stole hořela lampa, osvětlujíc žlutavým světlem svým jen mdle mou mansardu; kolem panovalo opět hrobové ticho.
Však co to?
Klepání na dveře slyším poznovu a zcela zřetelně. "Vejděte!" pravím mdlým hlasem.
Klika klapla a dveře se zlehka pootevřely. Mezi dveřmi spatřil jsem v pološeru štíhlou mužskou postavu. Byl jsem od ní deset kroků vzdálen a nemohl jsem rysy obličeje ani šat její rozeznati.
"Kdo to? A čeho si přejete v tak pozdní době?" oslovil jsem postavu stojící nepohnutě mezi dveřmi.
Místo odpovědi otevřely se dvéře dokořán, a žlutavý pablesk lampy osvítil postavu...
Vzkřikl jsem zděšeně; chtěl jsem vyskočiti, ale nohy mi vypověděly službu...
Mezi dveřmi stál - přítel...
Několik okamžiků panovalo mrtvé ticho.
Přítel, nepromluvě ani slova, stál nepohnutě, já pak nemohl s něho oka spustiti.
Tvář jeho byla sice na smrt bledá; ale jasné modré oči sálaly životem a kolem rtů pohrával lehynký, přívětivý úsměv.
"Dobrý večer," pravil po chvíli a učinil několik kroků kupředu. Zaslechnuv zařinčení šavle, všimnut jsem si, že je oblečen v šat důstojnický.
"Což nejsi mrtev?" vyrazil jsem ze sebe, když se byl přítel asi na tři kroky ke mně přiblížil.
"Jakž bych mohl býti mrtev, když stojím před tebou?" opáčil přítel jasným, příjemným svým hlasem.
"Sním nebo bdím?" vypravil jsem namáhavě ze sebe. "Což jsem tě neviděl v Nechanicích s rozpoltěnou lebkou umírajícího a později i - mrtvého?"
"Možná, žes viděl mne, a možná také, žes viděl někoho jiného," odpovídá neočekávaný můj host; "ale teď stojím před tebou, jak vidíš, živ a zdráv - nemůže tudíž býti žádné pochybnosti. Zde má pravice!"...
Poté mi podával ruku.
Okamžik jsem váhal, ale podal jsem mu ruku svou přece a cítil, že ruka přítelova není studená, nýbrž teplá jako druhdy bývala.
Udivení mé rostlo; ale přes to vše nemohl jsem přece ještě jaksi uvěřiti, že bych se byl před několika měsíci v Nechanicích v osobě přítelově zmýlil.
"Tys vyplnil mé poslední přání," pokračoval přítel, když jsem byl ruku jeho stiskl a zase pustil, "a já zas dostál svému slovu... navštěvuju tě..."
"Ale jak to vše možné?" otázal jsem se nedůvěřivě. "Zcela jednoduše," odpověděl; "především však dovol, abych si usedl, a pak ti vše povím stručně, poněvadž nemám času nazbyt."
Mlčky přitáhl jsem opodál stojící židli a přítel usedl podle mne.
"Nuže?" otázal jsem se."
Tys viděl patrně v Nechanicích důstojníka mně podobného. Byl to nadporučík Jiruš, jenž byl v bitvě u Probluze těžce raněn a zemřel, jak jsem se později dověděl, v Nechanicích. Mýlka mohla se státi jen tím, že mi byl podoben. Toť celý zázrak."
"Ale jakž bylo možno u něho najíti list, jejž jsem byl tobě zaslal a v němž farář nechanický nalezl moji adresu?"
"I to je zcela jednoduché. Několik hodin před bitvou ležela větší část pluku našeho v malém lesíku v záloze. Mužstvo bylo připraveno k boji; jen důstojníci přecházeli od setniny k setnině nebo stáli rozmlouvajíce.
Nesmíš se domnívati, že lehká mysl vojenská bývá před bitvou obzvláště vážnou; žertuje se mnohdy i v nejkrutější seči, neřku-li, když čeká se netrpělivě na znamení k pochodu a k palbě.
Pamatuju se zcela dobře, že mi tenkráte nebylo právě do smíchu; ale měl jsem dlouhou chvíli a vytáhl tvůj dopis, abych si jej ještě jednou přečetl.
Náhodou přiblížil se ke mně nepozorovaně nadporučík Jiruš, a domnívaje se, že čtu nějaký milostný lístek, vytrhl mi jej žertem z ruky, aby jej mým soudruhům nahlas přečetl; ale v témže okamžiku zazněl rozkaz k pochodu.
Nadporučík Jiruš, strčiv dopis do kapsy, spěchal ku své setnině, kdežto já, vytasiv šavli, postavil jsem se v šik, a za několik okamžiků počala již palba tak prudká, že jsme na nic jiného nemyslili než na nepřítele.
Výsledek boje znáš; já byl zajat, a právě jsem se vrátil z Královce, kde jsem se, jak se samo sebou rozumí, náležitě nudil."
"Proč jsi mi aspoň nenapsal lístek?" otázal jsem se, když byl přítel dokončil.
"Z pouhého vrtochu," zněla klidně odpověď. "Kromě toho mučil a trápil jsem se tam až do omrzení po tvém příkladu studiemi matematickými a astronomickými."
"Ale co tě přivádí v tak pozdní hodinu ke mně? - Kdy jsi přijel?" naléhal jsem na přítele, jsa již takměř úplně přesvědčen, že je živ a zdráv jako jindy.
"Přijel jsem dnes večer; ale již včera věděli všichni tvoji i moji přátelé, že přijedu, a proto se nedostavili dnes do hospůdky, kam jsi je byl pozval.
Toliko tebe jsem dříve o svém příchodu neuvědomil, a to proto, abych tě mohl tím více překvapiti. A nyní tě přicházím pozvat k hostině, kterou pořádá otec můj v zámku knížat Kinských z té příčiny, že vrátil jsem se živ a zdráv.
Přátelé naši a ostatní hosté jsou už v zámku nejspíše všichni - - a toliko já si vyjel, abych tě přivedl. Zároveň však ti také zvěstuju, že uspořádám nejskvělejší eskamotérské představení, k němuž jsem byl, jak víš, po několik roků konal pilné přípravy. Automaty a všechny aparáty mé jsou v nejlepším pořádku, a trvám, že se pobavíte všichni, kdož budete přítomni."
Ze všeho, co jsem byl právě slyšel a viděl, bylo zcela zřejmo, že navštívil mne domněle mrtvý přítel skutečně a že v bizarní své náklonnosti nikterak se nezměnil.
"Ale co vám napadlo, pořádat hostinu právě dnes; což není ji možno odročit?" ptám se po chvíli.
"Co ti napadá?" vece přítel. "Pořádá zábavu otec můj s vědomím knížat Kinských, kteří byli se své strany sezvali četné hosty. Viz jen, že je zámek slavnostně osvětlen!" Poté přistoupil k oknu, z něhož bylo vidět část vily knížat Kinských, a odhrnul záclonu. Všechna okna zámku byla skutečně osvětlena... "Hostina už počala asi před hodinou," pokračoval přítel; "moje produkce pak začne později, a proto jsem si vyjel, bych tě uvědomil. Chceš-li, přijeď! Ale odpusť, že musíš jíti pěšky sám. Musím nakvap jeti nazpět a bez tebe - ovšemže jen z důvodů ryze eskamotérských. Přijdeš tedy?"
"Přijdu," pravil jsem vstávaje.
Poté přítel rychle vstal, podal mi ruku a odešel. Slyšel jsem vzdalující se jeho krok, slyšel otvírat a zavírat dveře domu, pak jsem zaslechl zvuk, jako by někdo dvířka kočáru přirazil, a hned nato zahrčel odjíždějící kočár.
Naslouchal jsem hrčení jak v dáli vždy více umlkalo, až umlklo úplně.
Vše, čeho jsem byl právě svědkem, bylo přes všechnu pravděpodobnost a věrohodnost tak podivné, že zůstal jsem po delší čas seděti nepohnutě, nemoha se vzpamatovati.
Po chvíli vzmáhala se ve mně opět nedůvěra.
Jsa o samotě a nevida, že by se bylo kolem mne něco změnilo, byl jsem skoro toho mínění, že vše bylo pouhý sen; ale osvětlený zámek knížat Kinských, jejž jsem viděl z okna, utvrdil mne v domněnce, že jsem přece jen bděl a že mohu, ba že musím přání přítelovu vyhověti.
Na pocit, kterýž se mne byl zmocnil, když přítel odešel, nikdy nezapomenu.
Byloť mi tak nevýslovně příjemno, jako člověku, jenž byl mimo nadání zbaven děsivého nějakého přízraku, kterýž jej byl po dlouhý čas pronásledoval.
Cítil jsem neobyčejnou svěžest a sílu. Nerozmýšleje se dlouho, přehodil jsem přes sebe svrchní kabát, a vzav klobouk, vyšel jsem z komnatky své. Pomalu ubíral jsem se po schodech, zaklepal dole na dvoře na okno domovníkovo, a dav si otevříti dvéře, vyšel jsem na ulici.

***