Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Byla lunojasná podzimní noc.
Lehynkou mlhou zastřený měsíc stál zádumčivě nad Petřínem a ve stříbrné, poněkud matné jeho záři lesklo se zvlhlé dláždění jako mírným větříkem zčeřená hladina jezera.
Občas zavál takměř již mrazivý vítr severní. Jelikož vál přímo proti mně, zrychlil jsem krok, a asi za čtvrt hodiny octnut jsem se před mřížovým vjezdem do Kinskě zahrady.
Hlavní vrata i vrátka poboční otevřena byla dokořán, a obstarožný portýr, starý můj známý, jsa oblečen v kožich, jako za největší zimy, přecházel netrpělivě s místa na místo.
"Sjelo se mnoho hostů?" oslovil jsem portýra. "Mnoho," zněla přitlumená, poněkud nevrlá odpověď. "A slavnost už dávno zahájena?"
"Možná; ale nemohu říci zcela jistě. Mladý pan Bedřich asi před půl hodinou vyjel, a teprve před chvílí zas přijel."
"Jaká to vlastně slavnost?" vyzvídám.
"Nemohu povědít; ale mladý pán, o němž jsme soudili, že je mrtev, vrátil se, a nejspíše jemu na počest..."
"Tedy přece!" zamumlal jsem mimovolně, a teprve teď jsem byl úplně přesvědčen, že vše, čeho jsem byl před chvílí ve své mansardě svědkem, nebyl přelud, nýbrž skutečnost.
"Já přec také mohu nahoru?" tážu se jen tak mimoděk, věda napřed, že by mne starý portýr vpustil, i kdyby měl přímo rozkaz, aby žádného nezvaného hosta nevpouštěl.
"Vždyť pak vás mám v seznamu hostů na prvním místě," zni odpověď.
"Sbohem tedy!" pravím, a ubírám se po široké písčité vozové cestě dále do mírného vršku.
Chlad podzimních nocí byl již v krásném parku zůstavil zřejmé stopy své neúprosné ničící síly.
Listí stromů a keřů bylo již úplně žluté a z větší části opadalé; tu a tam trčely už zcela holé, tmavé větve stromů do výše a v bledém přísvitu měsíce leskly se zvlhlé kmeny, větve i žluté listy v různých, mnohdy divuplných odstínech světelných.
Noční ticho rušeno jen občas zavanutím chladného severního větru, jenž úpěnlivě ve větvích zakvíle, odvanul jen tu a tam po zemi ležící zvlhlé listí o několik kroků dále, a jako by neměl dosti síly, ihned zase jen slabě sviště a šelestě v dáli znenáhla zanikal.
Zanedlouho octnut jsem se na místě, odkud byl ještě roku 1866 volný pohled na jižní část Prahy.
Nad městem vznášela se lehká mlha a rozkládal se tajemný poklid podzimní noci.
Obloha byla šerá a lehynké šedavé mráčky hnaly se prudce k jihu, důkaz to, že bylo ve výši stále větrno. časem zahalil některý mráček i měsíc a lehký stín přelétl pak kvapně Prahu, jako by pospíchal do tajemné říše věčného zapomenutí.
Zastaviv se, zahleděl jsem se na chvíli na překrásný obraz, jenž se přede mnou rozprostíral.
Možná, že bych byl postál déle; ale znenadání ozvalo se s výšin stráně temné houkání sovy, a jediný tento zvuk bdícího živého tvora připomenul mi, že nejsem ještě u cíle své noční cesty.
Obrátiv se, zrychlil jsem krok, a v několika okamžicích vyhoupnuty se asi pět set kroků přede mnou bělavé obrysy knížecího letohrádku.
Všechna okna byla osvětlena; před vilou míhaly se temné postavy lidské; opodál pak jsem spatřil celou řadu čekajících povozů, jako jsem je byl druhdy o různých slavnostech častokráte vídal...
Po chvílí jsem zaslechl z dáli přitlumené zvuky hudby, vycházející patrně zletohrádku.
Jaká to hudba, nemohl jsem určitě rozeznati; zdáloť se mi, že není bujně veselá, jakou slýcháváme o slavnostech radostných, nýbrž zádumčivá, smutná jako pochod pohřební...
Za několik okamžiků však hudba umlkla, neslyšel jsem než rupání písku pod svýma nohama. Zrychlil jsem krok ještě více.
čím více jsem se blížil k letohrádku, tím více ubývalo temných lidských postav, jež se byly před ním míhaly, a když jsem se posléze octnul přímo před budovou, bylo kolkolem úplně pusto a mrtvo, jako když býval zámek neobydlen.
Jindy bych byl něco podobného shledal aspoň nápadným; ale připomenuv si nyní, že přicházím k zvláštní slavnosti, kterou pořádají na počest eskamotéra, jenž po mnoholetých studiích chce hosty překvapiti produkcí neobyčejnou, nepodivil jsem se ani tomu, že vešed po několika schůdkách do foyeru, octnul jsem se v čiré tmě. Ohlédl jsem se jen, a zaslechnuv za sebou vrznutí a hřmotné bouchnutí velkých dveří, soudil jsem, že vše to děje se jaksi k zvýšení dojmu.
Zůstav státi, čekal jsem chvíli, co se bude dále díti. Avšak kolem panovalo hluboké ticho a z počátku i čirá tma.
Po nějakém čase, když oko mé, octnuvši se náhle z šera lunojasné noci v temnu, bylo tmě poněkud uvyklo, zpozoroval jsem několik kroků před sebou světlejší prouhu.
Přiblíživ se k ní, shledal jsem, že prouhu tu tvoří šerý odlesk měsíce, vnikající přivřenými jen dveřmi z vedlejší komnaty.
Otevřel jsem dvéře dokořán a vešel do komnaty. Byla prázdna a bez nábytku, a ačkoliv jsem už po mnoho let v zámku nebyl, připomenul jsem si přece, že komnata ta sloužívala druhdy za předsíň, kterouž se chodívalo na chodbu, vedoucí k hlavnímu prostrannému sálu, v němž obyčejně větší slavnosti konány.
Pamatoval jsem se též, že chodívalo se tudy do sálu vždy, kdykoli tam někdo nechtěl vejíti vchodem hlavním, nýbrž nepozorovaně jedním z vchodů vedlejších.
Věda, kudy se jde, popošel jsem o několik kroků k oknu, kterýmž vnikal šerý odlesk měsíční záře do komnaty a u něhož nalézaly se tajné tapetové dvéře, vedoucí do chodby.
Bez obtíže nahmatal jsem na stěně nepatrnou vyvýšeninu v podobě ploché hlavičky malého cvočku - tajné péro - a stisknuv je otevřel jsem si dvéře, jako jsem byl před lety nesčíslněkráte učinil.
Spatřil jsem před sebou dlouhou klenutou chodbu beze všech okras.
Pološerý svit lunojasné noci vnikal dovnitř jen několika okny, ale dostačil k osvětlení aspoň potud, že bylo lze zcela zřetelně rozeznati, že jest chodba úplně prázdna.
V místech, kde vnikal svit měsíční okny dovnitř, odrážel se od sněhobílých stěn a zčásti i od hladkých, čtverhranných, střídavě bílých a černých dlaždic podlahy způsobem tak zvláštním, že na pouhém reflexu bylo lze rozeznati, kdykoli vysoko nad zámkem nějaký mráček měsíc přelétl.
Vešel jsem do chodby.
Ale k nemalému podivení mému ovanul mne podivný chlad, jako by byla chodba na druhém konci otevřena. Nerozmýšleje se dlouho, ubíral jsem se chodbou dále, až jsem se octnul na místě, kde tvoří pravý úhel s chodbou jinou. I tato druhá chodba byla úplně prázdna. Prošel jsem ji, a octnuv se v chodbě třetí, myslil jsem, že nalézám se u vchodu do sálu. Ale místo dveří, kterýmiž jsem byl před lety častokráte nepozorovaně do sálu vešel, nalezl jsem holou stěnu.
Popošel jsem tudíž dále k rohu; ale zde jsem zpozoroval, že s chodbou třetí hraničí chodba čtvrtá, tvořící s předcházející taktéž pravý úhel.
Nebylo pochybností, že v době několika roků, co jsem byl zámek nenavštívil, staly se zde změny, o nichž jsem neměl ani tušení.
Chodby aspoň byly přestavěny a vchod do sálu z chodeb buď zazděn nebo na jiném místě.
Prošel jsem tedy i chodbu čtvrtou; ale ani zde nenalezl jsem žádných dveří, aniž nějakého východu.
Zároveň se mi zdálo, že chodby, kterýmiž jsem byl již prošel, tvoří pravidelný rovnoběžník.
Popošel jsem tudíž z čtvrté chodby zase do první.
Dle reflexu na stěnách a na podlaze domníval jsem se, že nalézám se v chodbě, do kteréž jsem byl vešel z předsíně; ale dveří, kterýmiž jsem byl vešel a jež se byly za mnou nepochopitelným způsobem zavřely, nemohl jsem již najíti.
Hledal a pátral jsem po stěnách několik minut, ale úsilí mé bylo marné.
Chvíli jsem přemítal, jak to možné, a posléze vzniklo ve mně domnění, že octnut jsem se podle všeho v chodbách, z nichž nebylo vyváznutí, pokud přítel eskamotér neuznal za dobré pronésti své kouzelné "Efetta!"
Musím se přiznati, že mne tato introdukce přítelova umění překvapila.
Vylákati člověka v noci z domova pod záminkou, že jde k hostině, až k zámku, v němž zcela zřejmě rozeznává slavnostní ruch, nechati jej vejíti otevřeným vchodem do zámku a vlákati jej do chodeb, z nichž nelze najíti východu - zdál se mi býti eskamotérský experiment rovněž tak nesnadný jako originelní.
"Vyčkejme tedy, až se zručnému kouzelníku zlíbí propustiti nás z vězení," pomyslil jsem si, a klidně šel jsem první chodbou dále k druhé a touto k třetí atak dále, až jsem se octnut zase na témže místě, odkud jsem byl vyšel.
Chvílemi jsem se zastavil a naslouchal; ale neslyšel jsem nic, než občas zašelestění větru, když zasvištěl nad zámkem a opřel se o okenice, jež mnohdy zařinčely.
Později však i tyto zvuky umlkly úplně a v chodbách rozhostilo se tajemné hrobové ticho, rušené jen dutým, skoro příšerným ohlasem mých kroků.
Z počátku jsem byl zcela klidný; když však minulo asi půl hodiny, počal jsem býti poněkud netrpěliv.

***