Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Přítelův hněv trval několik dní. Potkali jsem se náhodou několikráte na ulici, ale přítel vždy vzdorovitě ode mne se odvrátil.
Nemaje v tu dobu žádné obzvláštní příčiny vtírati se mu, čekal jsem klidně, až pobouřené vlny jeho citlivosti poněkud se utiší. Vědělť jsem, že přátelství naše jest takového druhu, že nelze je pouhou, byť sebecyničtější urážkou, nýbrž jen skutečnou zradou na přátelství samém zničiti.
Že tomu bylo skutečně tak, dokazuje okolnost, že přítel za několik dní sám vrazil do mého bytu a s ironickým jásotem: "Viktoria! Viktoria! Teď je světu pomoženo!" počal se ke mně chovati, jako bychom se nebyli až dosud ani v nejmenším pohněvali.
Příčinou návštěvy té byl přítelův nejnovější nález; byltě vypátral novou učenou brožurku jakéhosi německého profesora, jenž se v ní s nejvážněji tváří chlubí, že podařilo se mu rozřešiti záhadný problém kvadratury kruhu a ku chloubě své připojuje také své "vědecké" důvody.
"Nemáme-liž nyní vyhráno?" pokračoval přítel strkaje mi brožurku. "Konečně po tolikerém namáhání vystupuje člověk, jenž nalezl způsob, jak možno nesourodé předměty porovnávat, jak možno křivku měřit přímkou, kdežto až dosud mělo se všeobecně za to, že možno porovnávat jen předměty stejnorodé!
Od tohoto okamžiku je všem sví želům odpomoženo. Možno-li křivku měřit přímkou, proč medle nebylo by možno měřit talent a práci zlatem nebo bankovkami? Až po dnešní den nebylo možno duševní práci nikdy spravedlivě odměnit, poněvadž se dala měřit zase jen prací duševní a nikdy nestejnorodými hodnostmi, vyznamenáním, pochvalou, slávou a penězi. Teď, teď je svět umělců, vědátorů a podobných spasen..."
Přítel by byl zajisté ve své řeči pokračoval, kdybych ho nebyl nevrle přerušil, aby mi místo slov raději dovolil brožurku přečíst, bych o ní mohl pronésti svůj soud.
Rozumí se samo sebou, že jsem brožurku dostal a také přečetl.
Od té doby žili jsme s přítelem zase v nejlepší shodě. Opět jsme se scházívali, opět jsme debatovali o nejrůznějších věcech způsobem vážným i lehkomyslným, opět jsme se hádávali a přeli, jako bývá vůbec zvykem u lidí mladších, u nichž názory doposud ještě nejsou úplně vykrystalizovány.
Znenadání zpozoroval jsem však na příteli zvláštní změnu. Vážnost povahy jeho byla se téměř přes noc přeměnila v zasmušilost hypochondra.
Byl-li jindy málomluvný, vydržel nyní v mé společnosti třeba několik hodin, aniž by slova pronesl, a bychť byl začínal hovor o věci pro něho sebezajímavější. Kdykoli potom přece něco pronesl, byl výrok jeho jen důkazem, že myšlenky jeho bůhvíkde bloudily.
Současně se zasmušilostí ducha dostavila se také chorobná citlivost, takže i obcování s ním bylo v době té nehrabe příjemné, poněvadž při každé příležitosti postřehl jsem buďpohrdlivý pohled, sarkastický úsměv neb úšklebné zkřivení úst, anebo jsem byl odbyt i příkrým, odpuzujícím, ba i hrubým nějakým výrokem.
Všechny symptomy od kalného mdlého oka a stále zakaboněného čela až po ono trapné a soustrast budící vzezření lidí trápených nezhojitelnou jakous chorobou nasvědčovaly tomu, že s přítelem stala se změna povážlivá: buď že ochuravěl nebezpečně tělesně, nebo že duševní neduh, jehož prvopočáteční známky domníval jsem se již dříve dosti často pozorovati, zhoršil se v takové míře, že bylo nutně potřebí lékařské pomoci.
Marné bylo mé naléhání, aby se přítel poradil s lékařem; vždy, kdykoli jsem se mu o tom zmínil, odbyl mne nevrle, že lékaře nepotřebuje; ba když jsem později sám do bytu lékaře poslal, ukázal tomuto zcela zdvořile dvéře a plížíval se dále ulicemi pražskými se svěšenou hlavou, zakaboněným celém, zamyšlen, bled a vysílen jako člověk nosící brzkou smrt ve svých prsou.
Kromě toho přestal se zabývati svými zamilovanými studiemi a mimo svůj obyčej zřídkakdy zdržoval se doma, takže jsem často několikrát musil do bytu, nežli jsem jej stihnul.
Kam chodil a za jakým účelem, nezvěděl jsem, aniž jsem vůbec mohl vypátrati příčinu nápadné změny, která se s ním byla tak znenadání stala.
Tak uplynulo několik měsíců.
Minula zima, minulo jaro a nastalo léto.
Povážlivý stav přítelův se neměnil a již jsem měl za to, že není žádné pomoci, když právě tak náhle, jako se byla změna stala, dověděl jsem se příčinu.
Navštíviv kdysi za krásného letního odpůldne přítele, zastihnul jsem jej u stolu v zadumání nad starým situačním plánem Prahy a okolí.
Když jsem vstoupil, obrátil přítel ke mně zažloutlý obličej a poznav mne vyskočil ze stolice s takovým kvapem, jakého jsem u něho po kolik měsíců nebyl zpozoroval, a padnuv mi kolem krku, počal mne líbati, jako by se byl po letech setkal s horoucně milovanou milenkou a nikoli s přítelem, kterého mohl spatřit každý den.
"Co se stalo?" tážu se udiven, bráně se neočekávanému a mezi mnou a přítelem zcela nezvyklému líbání.
"Konečně! Konečně!" odpovídá přítel s nelíčenou radostí.
"Tak přece mluv!" naléhám netrpělivě a přítel upřev na mne zkoumavý pohled, dí: "Konečně se mi podařilo vypátrat tajemství Balkova obrazu svatého Xaveria."
"Šílíš?!" vzkřiknul jsem mimovolně, neboť právě tak, jako mne byla nenadálá jarost a svěžest přítelova mile překvapila, zalekla mne neočekávaná poslední jeho slova, jako když ze záhonku fialek, v němž domníváš se nalézti ptáče, hnízdo své poprvé opustivší, zasyčí na tebe jedovatá zmije.
Přítel odstoupil několik kroků ode mne a s ledovým klidem pravil: "Nikoli, hochu drahý, nešílím! Promiň, že v prvním návalu radosti, když jsem tě spatřil, nechoval jsem se, jak se sluší na člověka mého rázu. Co však jsem řekl, na tom trvám; tajemství je šťastně rozluštěno, a libo-li ti, můžeš dnes v noci se mnou vyzvednouti poklad."
Nedůvěřivě pohlížel jsem mlčky na přítele, když popošel ke stolu, a jeda prstem po situačním plánu, pravil: "Zde je už správně a určitě naznačena cesta k pokladu. Není pochybnosti, že je pravá. Bude-li však také poklad za obrovskou tu práci stát, ovšem ještě nelze udati."
Poté nedbaje hrubě mé přítomnosti, počal zcela klidně přecházeti po komnatě.
Neobyčejný jeho klid nemálo mne mýlil, neboť právě takovým býval v dobách, kdy pokládal jsem jej duševně i tělesně za úplně zdravého.
"Doposud ničemu nerozumím, vlastně nic nechápu, Xaverie," přerušuju po chvíli mlčení. "Možno-li ti podat vysvětlení, ukojíš nejen mou zvědavost, ale zaplašíš i palčivé pochybnosti mé o tvém duševním stavu."
Přítel útrpně se usmál. V úsměvu jeho spočívala však jistota muže, který jest si vědom, že závisí jen na jeho vůli, aby v několika okamžicích zaplašil veškeré pochybnosti.
"Buď bez starosti o mé mozkové nervy," děl po chvíli. "Konajíť nyní právě tak solidně a klidně 'svou práci' jako kdykoli jindy, ledaže v tomto okamžiku nejsou snad tak příliš napjaty a rozechvěny jako v poslední době, kdy jsouce téměř bez přestání mou vůlí mrskány ku práci, nedovedly zroditi než pochybnost, nepokoj a nespokojenost, ba beznadějnost. Doba, kdy bylo třeba mysliti a pracovati, už minula; nyní možno o práci promluviti, a libo-li ti, povím ti, co..."
"Vypravuj tedy!" přerušil jsem přítelovu řeč.
Tento usednuv proti mně za stůl, jal se vypravovati v tento smysl: "Trvám, že doposud ještě se pamatuješ na tajemná slova, jež byl malíř Balko několik okamžiků před svou smrtí mé babičce diktoval.
Rovněž tak jest ti známo, jaký účinek měla mystická slova umírajícího na naivní mysl nejen mé babičky, nýbrž i po letech ještě na mysl mé matky.
Můžeš si tedy snadno představiti, jaký účinek asi měla posvátná úcta mé matky"k obrazu, ke kterému se mystická slova ta vztahovala, na mne, když jsem v průvodu matčině celé dny trávíval před obrazem umírajícího svatého Xaveria, o kterémžto svatém, upřímně řečeno, podnes nevím více podstatného, nežli že náležel mezi stoupence pověstného Ignáce z Loyoly, že nadšen pro víru křesťanskou působil v Indii s bezpříkladným sebezapíráním nejen jako kněz, nýbrž i jako voják, že však svým přísným životem a vzorným příkladem daleko více mezi obyvatelstvem působil na prospěch víry křesťanské nežli zbraní a že slávy, kterouž mu po jeho smrti, jež jej stihla na cestě do města Goa, církev katolická prokazuje, vším právem zasluhuje.
Matka má ovšem znala celou řadu rozličných legend a životopisů podivuhodného tohoto muže, nicméně navzdor tomu, že mi je nesčíslněkráte vypravovala, nepřiměl by mne nikdo ani nejbolestnějším mučením k tomu, bych jen jedinou z nich znovu vypravoval."
"Kam zabíháš?" přerušil jsem vypravujícího. "Proti svému obyčeji počínáš zcela nelogicky. Jak se zdá, chtěls vypravovat o účinku matčiny úcty k obrazu a vůbec veškerého toho tajnůstkářství na svou mladistvou mysl, a odbočuješ k věcem, jež s tím naprosto nesouvisí. Co je mi v tu chvíli po životopise nebo legendách katolického misionáře v Indii?"
Přítel neuznav mého vyrušení z proudu řeči ani za hodno nejnepatrnější omluvy nebo poznámky, pokračoval ve svém vypravování: "Jako dítě a hoch, ba ještě jako mladík stával nebo klečíval jsem po boku své matky před Balkovým obrazem v oné zbožné bezmyšlenkovitosti, z kteréž rodívá se buď náboženský fanatismus, když je člověk duševně čilý, anebo onen druh otupělosti a otrlosti duševní, kterouž 'zbožný lid' nazývá 'oddání se do vůle boží', když je člověk na duchu obmezen.
Naštěstí pro mne vznikla ve mně zvláštní jakás pochybnost. Nevím sice kdy, kde a jak vzala původ, existence její však dosti záhy se přihlásila o své právo. Počal jsem pochybovati.
Zpočátku týkaly se pochybnosti věcí nepatrných, později vždy důležitějších, až posléze nebylo skoro ani jediné věci, ke které bych nebyl připsal znamení otázky na tak dlouho, dokud jsem nenabyl o ní úplného přesvědčení; slovem počal jsem mysliti a souditi.
Jak ti známo, byl jsem vychován v nejpřísnějších zásadách neboli předsudcích bigotnosti.
Myšlenkový boj o jich vykořenění byl tudíž tuhý a houževnatý; ale posléze přece vykořeněny úplně, takže nadešli dnové, kdy klečíval jsem v chrámě svatomikulášském po boku své zbožné matky s myšlenkami zcela profánními, kdy klečíval jsem tam pouze z té příčiny, bych dobrou a v mnohém ohledu převýbornou matku, která mimo svou zbožnost a víru neměla jiných duševních a mravních opor, svou negací posvátných tradic v hloubi duše neurazil a tak nevýslovně nešťastnou neučinil.
Duševní tento převrat děl se u mne velmi pomalu; bez přísných studií a bez mnohé nahodilé pomůcky vědecké, které jsem se instinktivně nebo za přispění jiných domohl, nebyl by se zajisté převrat ten stal ani tak rychle, ani tak úplně.
Jako na podzim opadává ze stromu jeden lístek po druhém, až zůstane holý kmen s větvemi, tak opadával znenáhla u mne ve filosofické výhni pochybností jeden lístek zbožnosti a pouhé víry bez přesvědčení po druhém, až zbyl holý kmen a několik větví: zásady a zásadečky víry a chorobný kořen: předpojatá mysl, z které byly vypučely.
Avšak i tento kmen a větve, ba i kořen znenáhla ztrouchnivěly a zbyl jen zárodek nového duševního života. Tento však počal znenadání klí čiti a vypučel z něho zdravý kořen nový: nepředpojatá mysl. v duši mé vznikly myšlenky nové, svěží, a z těchto vykrystalovaly se nové zásady, jež vrcholily v neobsáhlém dosud a nejrozličněji definovaném pojmu: bůh.
'Co je bůh?' ozývalo se v mé duši v tisícerém ohlase. A v době té byl jsem duševně dospěl tak daleko, že nemohl jsem odpovědíti jinak nežli: 'Bůh je rezultující přírodních sil.'"
"Výborně!" zvolal jsem mimo volně.
Přítel však nedbaje opět mého vyrušení, pokračoval klidně dále: "A na tomto základě, ať již pravém nebo klamném, počal jsem svou nevděčnou práci: přemýšleti o tajemství Balkova obrazu svatého Xaveria. Nelze mi ovšem ani nejhlavnější výkony klop o tne a často zdánlivě úplně beznadějné mé duševní práce sledovati, a proto naznačím ti ji jen v nejhrubších obrysech.
První otázka, která se mi naskytla, byla: 'Je-li v obraze skutečně nějaké tajemství skryto, jakým způsobem a jakými prostředky je možno odvážiti se k jeho odhalení?'
Přemýšleje o této otázce, shledal jsem, že k odhalení jakéhokoli tajemství vůbec, a tudíž i tohoto možno se odvážiti jen s nejpřesnější logikou, a za nejvhodnější prostředky výpomocné uznal jsem matematiku a vědy přírodní.
K rezultátu tomuto dospěl jsem asi před dvanácti lety a od té doby věnoval jsem každý volný okamžik přísným studiím jmenovaných věd.
Čím hlouběji však jsem se zabíral do studia, tím více jevila se mi bezpodstatnost posledních slov umírajícího Bálka, jež byl mé babičce diktoval, a po mnohém přemyšlení zavrhl jsem vše jako pouhou halucinaci umírajícího, tudíž duševně již nepříčetného člověka.
Je-li skutečně jakého tajemství v obrazu, proč medle umírající Balko nenaznačil jeho podstatu nebo aspoň zdaleka způsob jeho odhalení? Proč pravil ke konci, že - kdo vytrvalostí a železnou vůlí obrněn bude před obrazem dliti, tomu že svatý Xaverius zjeví neocenitelný poklad?
Což nedlely babička a matka má 'vytrvalostí a železnou vůlí obrněny' před obrazem po mnoho let, což neupjal jsem já sám veškerou svou mysl na obraz, abych vypátral v něm skryté tajemství, a přece svatý Xaverius nejednal dle Balko v a slibu a neocenitelného pokladu nám nezjevil!
Posléze v rozmrzelosti nad marným mudrováním, kladením sobě otázek a jich často pošetilým zodpovídáním pohodil jsem pyšně hlavou a pevně jsem si předsevzal, že nebudu se již obírati záležitostí, která po zralém uvážení nezdála se mi býti než fantazmagorickým výtvorem mozku ve své pravidelné funkci již přerušeného.
Předsevzetí mé bylo sice pevné, nicméně provedení velmi nesnadné. Neboť uvážíš-li, v jakých poměrech jsem byl vychován, že obraz a jeho domnělé tajemství co den, ba téměř každou hodinu uváděny mi na mysl, přisvědčíš mi, když dím, že navzdor největšímu namáhání a skutečně násilnému zapuzování myšlenky na Balkův obraz nemohl jsem se jí zbaviti a že mne pronásledovala s houževnatostí palčivé vzpomínky na starý jakýs poklesek, jehož jsme se byli z mládí dopustili a jejž ještě před svou smrtí musíme napraviti.
Pevné vůli mé arci se poněkud podařilo odpuditi osudnou myšlenku aspoň potud, že nestala se nikdy na delší čas předmětem pravidelného hlubšího přemítání.
V době té zemřela má matka náhle, byvši raněna mrtvicí, právě když zrána odcházela jako obyčejně z chrámu svatomikulášského.
V den po jejím pohřbu seděl jsem doma o samotě zasmušen a rozlítostněn, probíraje se v listinách úředních i soukromých, jež byly po matce zbyly a kteréž ona u vzácné vážnosti chovala buď jako upomínky nebo listiny potřebné a nutné.
Osudnou náhodou nalezl jsem lístek, jejž byl Balko před svou smrtí babičce mé diktoval a o němž mi byla matka až dosud jen vyprávěla, aniž by mi jej byla kdy ukázala.
Pohled na polozpukřelý papír a nepravidelný kostrbatý švabach babiččin oživil v mé duši veškeré upomínky, a od toho okamžiku mělo mne tajemství Balkova obrazu opět ve svých tenatech. Marně jsem se přemlouval, marně jsem se bránil; mystická slova lístku pronásledovala mne ve dne v noci, až dozrálo ve mně předsevzetí, že pokusím se poznovu o rozřešení záhadného a více než pochybného tajemství.

***