Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Položiv pak plán obrazu na situační plán Prahy takovým způsobem, že vychodiště prvního krylo vychodiště druhého a prvních několik přímek plánu obrazu bylo kongruentní se směrem tolika též ulic plánu Prahy až k Oujezdské bráně, shledal jsem, že plán obrazu sahá dále až za Smíchov, a to až na vinici Malvazinka zvanou.
Tam tedy musí býti poklad."
Přítel dokončil.
Musím vyznati, že vypravování, vlastně logická jeho analysa, učinila na mne zvláštní dojem.
Zpočátku naslouchal jsem s nedůvěrou. Čím podrobněji však přítel své myšlenky rozvinoval, čím hlouběji nechával mne nahlédnouti v tajuplnou duševní svou dílnu při práci nejen tak nevděčné, ale i po zralém uvážení vždy ještě téměř beznadějné, tím pozorněji jsem naslouchal, tím více nabýval jsem přesvědčení, že nenalézám se ve společnosti pouze člověka neobyčejně nadaného a bystrozrakého, jak jsem byl o něm až dosud soudil, nýbrž že přítel můj náleží mezi onen druh řídkých lidí, kteří se mohou vším právem a s nadějí na úspěch pokusiti o řešení nejtěžších a nejzáhadnějších problémů vůbec.
Pravda sice, že v přítomném případu jediná falešná hypotéza zbortila celou skvělou stavbu duševní; nicméně právě touto svou bystrozrakou kombinací, právě tímto upotřebením všech možných prostředků a vyhledáváním oněch, jež dle všeho pravdě nejpodobněji mohly sloužiti za základ dalšího bádání a zkoumání, osvědčil přítel nepopiratelně, že má nejen vzácné nadání, nýbrž i řídkou propravu, jichž je k řešení záhadných problémů druhu jakéhokoli nevyhnutelně potřebí.
Byltě se osvědčil tak zručným, že i v případu, kdyby nynější jeho kombinace za příčinou nějaké falešné hypotézy nebo konkluze nevedla k cíli, byl bych mu musil přiřknouti palmu vítězství.
Následkem těchto svých úvah vstal jsem, když přítel skončil, a podav mu s nelíčenou radostí ruku, vřele jsem ji stiskl řka: "Jsem úplně spokojen; ale jedná se ještě jen o to, podařilo-li se ti nalézti dle plánu na výšině u Malvazinek místo, kde jest poklad ukryt."
"Buď bez starosti, všechno jev pořádku," odpovídá přítel s jistotou, "neboť kdybych nebyl se svou prací u konce a jist výsledkem, věř, že bych o tom nebyl ani slovem hlesnul. Bývaloť mi častokráte dosti líto, když jsi pátral po příčině, za kterou jsem v den našeho prvního setkání se v chrámě svatomikulášském vyskočil na oltář k obrazu svatého Xaveria a tam před tvýma očima pokračoval ve své tajemné práci; nicméně nemohl jsem se přece zpronevěřiti zásadám a povědíti něco, dokud jsem nenabyl úplné jistoty. Již v době, když jsme se seznámili, byl jsem s prací svou skoro úplně hotov; avšak později naskytly se některé nesprávnosti v mé kresbě plánu, že musil jsem předsevzíti nejpřísněji! kontrolu. Ba ještě před několika měsíci vypátral jsem velkou jednu chybu, která by mne byla bezmála přivedla k zoufalství. Trapný tento duševní stav můj trval, jak ti dobře známo, až donedávna. Nyní však je vše šťastně skončeno, a libo-li ti, můžeš jít dnes se mnou poklad vyzvednout."
"Nyní v noci?" tážu se udiven.
"Kdypak jindy?" opáčil přítel. "Což myslíš, že můžeme v okolí Prahy, byť i na nej odlehlejším místě, začít ve dne kopat, aby nás lidé při práci nepřekvapili? A kdož ostatně ví, jak je poklad hluboko, jak dlouho budeme musit kopat?"
"A máš také nástroje ku kopání?"
"Jakž se můžeš tázat?" odpovídá. "Když jsem vypátral místo, postaral jsem se také o vše, čeho je třeba k vyzdvižení pokladu. Chceš-li mne tedy doprovodit..."
"S radostí," pravím. "Což ale, jdeme-li přece marně?" dodávám poněkud nedůvěřivě.
"Marně?" zvolal přítel. "Nikoli! Přesvědčím tě bez odkladu."
"Jsem věru dychtiv, přesvědčíš-li mne," připomínám klada důraz na poslední dvě slova.
Přítel mlčky vstal, otevřel skříň u okna, a vyndav cosi z malé krabičky, přistoupil zase ku stolu.
"Znáš to?" táže se podávaje mi jakýsi kámen do ruky.
Vzav kámen a pohlédnuv naň, poznal jsem, že to jasně žlutý topas. Mlčky kývnul jsem hlavou, že kámen znám.
"A tento?" ptá se přítel podávaje mi jiný kámen. "Ametyst," dím, aniž bych byl kámen vzal do ruky.
"A což tento?" dotírá na mne přítel položiv třetí část na stůl, modrý průhledný kamínek.
"Safír," odpovídám, poznav drahokam na první pohled.
"A všechny tyto kameny," praví přítel, "nalezl jsem na místě, kde budeme kopat, hned prvního dne, když jsem byl holí něco země odrýpl. Jsem tudíž zcela jist, že nepůjdeme marně."
"Pojďme tedy!" dím na to rozhodně.
Zanedlouho byli jsme připraveni na cestu.
Bylo již asi deset hodin večer, a ačkoli měsíc jasně svítí, vzal přítel přece pro možný případ noční svítilnu. Ozbrojivše se kromě toho tlustými holemi, vyšli jsme z bytu přítelova.
Noc byla nadmíru klidná, teplá a jasná. Měsíc byl téměř v úplňku a jenom tu a tam na obloze stál zdánlivě nepohnutě buď hustý osamělý mráček, nebo sněhobílý obláček, jehož okraje leskly se v stříbrném svitu luny jako drahocenný hermelín kolem labutí dívčí šíje.
V ulicích pražských bylo již skoro úplně pusto.
Z někdejší Umrlčí ulice až k Oujezdské bráně potkali jsme jen několik jednotlivých osob a policejní hlídku; ještě pustěji bylo na Smíchově, kde kromě malého hocha nikoho jsme nepotkali.
Mlčky šli jsme podle sebe. Přítel byl, jak se zdálo, poněkud již unaven a příliš zaujat svými myšlenkami, aby byl měl velké chuti do hovoru, a já pak nechtěl ho vyrušovat, mlčel jsem z přátelské šetrnosti.
Došedše po hlavní silnici k smíchovskému parnímu mlýnu, dali jsme se směrem k západu až k vršině, známé pod jménem Skalka, načež obrátivše se opět ve směru jižním, šli jsme volným krokem skrze nepatrné kaštanové stromořadí podle úbočí vršiny Skalky k západu se sklánějícího až k vinici Santoška. Odtud počíná cesta do kopce.
Nejprve musili jsme skrze hluboký úvoz, jehož obě strany jsou porostlé křovím a vysokými stromy, jichž koruny vysoko nad úvozem splývají, tvoříce takto jakýsi druh zeleného baldachýnu. Skoro v zenitu se nalézající měsíc vrhl sice veškerou svou záři přímo do úvozu, nicméně pro husté koruny stromů vnikalo dovnitř jen tu a tam několik paprsků, jež postříbřivše zde dutinu prohnilého jasanu, tam zas mechem porostlý kmen agátu, nebo zachvívajíce se na listech osiky, nebo proniknuvše až na zem, tvořily na temné půdě místy buď úplně jasné, nebo šeré, křivolaké a pitvorně pohyblivé prouhy a jiné o válo vité nebo hranaté a nejrozmanitějším způsobem stočené a propletené siluety, čímž tmavý úvoz nabyl tak zvláštního rázu, že by se byl výborně hodil za stafáž k některému z Doréových kouzelných obrazů.
Přešedše úvozem, přišli jsme ku vchodu do vinice Březinká.
Neznaje další cesty k pokladu, zůstal jsem stati; přítel mlčky pokynul, abych ho následoval, a popošed ještě několik kroků po vozové cestě, vedoucí k Malvazinkám, dal se pak jižním směrem po křivolaké, úzké stezičce vzhůru do nepatrného kopečku, porostlého travou, křovím i stromy.
Následoval jsem ho a za několik vteřin octnuli jsme se na vršině.
Poznovu jsem se zastavil, abych se kolem rozhlédl. Bývalť jsem na místě tom druhdy za dne dosti často; avšak za tiché lunojasné noci byl z vršiny pohled čarokrásný.
Vzduch byl čistý a průzračný jako křišťál a jenom v dáli zdálo se, jako by stříbrná mlha počínala se rozkládati nad obzorem.
Na západ na vršině bylo vidět bílé domky Malvazinek, na sever část bělohorského bojiště, kamenné lomy, zasmušilý Petřín a část Malé Strany, na severovýchod pak ostatní Prahu. Na východ vyčníval v dáli nad vršinu jen vyšehradský kostelík a na jih bylo viděti stráň vršiny, na které nalézá se židovský hřbitůvek, jehož bílé kameny v lesku měsíce podobaly se zdáli zkamenělému stádu stříbrných ovcí.
Sotva jsem byl postál několik okamžiků, připomenul mi přítel, že máme nakvap; následoval jsem ho tedy.
Přítel popošel asi dvacet kroků směrem západním a přišel k živému plotu, dal se směrem jižním těsně kolem plotu, až jsme přišli k roklině obrostlé kolkolem hustým hložím a šípkem, u jejíhož vchodu stál starý ořech s dutým kmenem.
Od této rokle dali jsme se k západu a asi po čtyřiceti krocích přítel se zastavil. Byliť jsme posléze šli širší, kyprou travou porostlou cestou, jejíž obě strany byly šeříkovými keři porostlé, a zastavili jsme se před žitným polem na svahu vršiny k jihu.
"Hned jsme na místě," praví přítel. "Teď musíme skrze žito.
Abychom je však příliš nezcuchali a také jiné lidi neupozornili, že tudy někdo šel, učiň, prosím, po mém příkladu!"
Poté přítel rozběhnuv se, skočil do pole asi šest kroků od meze, načež opatrně klasy odhrnuje, kráčel skrze žito dále.
Učinil jsem jako on a za několik okamžiků byli jsme u jiné, šeříkovými keři obklopené rokle.
Prodravše se skrze keře, seběhli jsme po úzké stezičce do rokle, kde mne zarazila neobyčejně silná vůně mateřídoušky, divizny, heřmánku a podobných rostlin, rostoucích na osamělých stráních.
Ježto byl měsíc právě v zenitu a rokle se nalézala na jižním svahu vršiny, padaly paprsky měsíce skoro kolmo do rokle, takže kromě nepatrných stínů, jež vrhalo několik malých, v rokli rostoucích švestkových a třešňových stromů, nebylo v rokli místečka, kde by nebylo úplně jasno.
Přítel, kterýž byl jevil vždy větší nepokoj, čím více jsme se blížili k místu, nemohl utajiti svého rozčilení, když octnuvše se v rokli zastavili jsme se.
Bylo patrno, že je v největší míře nedočkav na konečný výsledek naší dobrodružné výpravy.
"Kde máš nástroje a kde budeme kopat?" pravím k příteli, jenž vyhodil z kapsy noční svítilnu na zem do trávy a hledal cosi v houští.
"Zde je motyka a lopata," dí přítel vytahuje obé z křoví. "Přinesl jsem je sem dnes dopoledne po jednotlivých kusech pod kabátem, aby to nikdo nepozoroval."
"Kde počnem svou práci?" tážu se poněkud netrpělivě.
"Právě na místě, kde stojíš," zní odpověď.
Stál jsem zrovna uprostřed rokle, a bera motyku, kterou mi přítel podával, otázal jsem se ještě: "Jak jsi ale vypátral toto místo? Nalezl jsi zde snad drahokamy dříve než..."
"Nikoli," přerušil mě přítel. "Analogicky jako při stanovení vychodiště na plánu z obrazu a na situačním plánu Prahy hledal jsem zde střed, a teprve poté, když jsem zde půdu prozkoumal a shledal, že je právě v středu rokle půda sypká, kdežto všade jinde je pevnější, rýpal jsem zde holí a nalezl kameny. Že tomu tak, snadno tě přesvědčím. Buď tich a poslouchej!"
Poté udeřil lopatou na plocho několik kroků opodál a otázal se: "Jaký slyšíš zvuk?"
"Nesnadno říci," dím.
"Udeřím jinde ještě jednou, dej pozor!" pravil přítel a udeřil na jiném místě. "Slyšels?" táže se.
"Slyšel," odpovídám. "Avšak i tu je nesnadno říci, jaký to zvuk."
"Možná tedy že porovnáním poznáš aspoň rozdíl. Udeřím na místě, kde stojím."
Udeřiv otázal se: "Je to týž zvuk jak dříve?"
Musil jsem vyznati, že není.
"A jaký rozdíl je mezi nimi?" táže se přítel.
"Ani to nemohu udati."
"Nezdál se ti býti první zvuk, jako když udeříme na půdu mastnou, hustou a tvrdou, kdežto druhý podobal se úplně zvuku jako po udeření na půdu sypkou a písčitou?"
"Vskutku, právě tak, jak pravíš," dím, když mi byl přítel svým vysvětlením přispěl ku pomoci.
"Teď však do práce!" zvolal přítel nedočkavě. "Jinak nás překvapí jitro uprostřed práce."
"Do práce tedy!" dím zvedaje motyku, bych počal.
"Dříve však odhrab přec suchou trávu, kterou jsem byl natrhal a rozházel na místě, kde jsem holí rýpal!" připomenul přítel, a nečekaje, až tak učiním, shýbl se, a shrábnuv oběma rukama slunečným vedrem vyschlou trávu, odhodil ji na hromadu stranou, kde ležela pohozená svítilna. Poté dali jsme se do práce.
Já kopal a přítel odhazoval vykopanou hlínu stranou, a sice v ten způsob, že nabrané z lopaty co možná nejpozorněji sesypával, aby mu nic neuklouzlo, co by mohlo míti nějaké ceny.
Práce šla dosti rychle. Půda byla skutečně sypká a písčitá.
Když jsem byl podle přítelova naznačení asi osm čtverečních stop půdy as na stopu do hloubky odkopal, počala býti půda ještě sypcí; přišli jsme na kusy cihel a opukového kamene, pak také na zvětralou, hlínou a pískem smíchanou maltu, slovem na starý rum, jenž sem byl dle všeho před lety zavezen.
Nato počal jsem kopati do hloubky a pracoval tak rychle, že přítel nestačil při svém opatrném odhazování vykopanou zemi odhazovati.
Práce naše trvala již skoro hodinu, aniž bychom byli něco nalezli nebo aspoň něčemu přišli na stopu. Pot řinul se mi z čela a unaven ustal jsem na okamžik od práce.
"Pročpak přestáváš?" napomíná přítel spatřiv, že ustávám kopati.
"Již mne to mrzí," odpovídám nevrle.
"Jen dál, jen dál!" volá přítel, neustávaje ani na okamžik od své práce. "Vždyť pak přec..."
Nedořekl... Jako tygr na svůj lup vrhl se na malý kamínek, jejž byl právě z lopaty sesypal a kterýž v měsíční záři jaksi se byl zaleskl.
Popadnuv kamínek pozorně jej prohlíží, a nemoha radostí téměř ani slova ze sebe vypraviti, podal mi jej.
Vzav kamínek a pohlédnuv naň, poznal jsem navzdor klamné měsíční záři, že to jak brčál zelený smaragd, a vrátiv jej zase příteli, počal jsem kopati s dvojnásobnou horlivostí a chutí.
"Prosím, kopej teď na místě, kdes vykopal smaragd!" připomíná přítel.
Uposlechl jsem a za několik okamžiků vykopl jsem jako pěst velký zelený kámen.
"Zas něco!" volám, a nežli jsem dořekl, měl již přítel kámen v ruce.
"Neznám to," praví soudruh podávaje mi kámen. "Ty snad se v tom vyznáš lépe."
"Malachitová ruda," pravím po prohlédnutí kamene, a dodav: "Nestojí za schování," odhodil jsem jej.
A opět jsme se dali do práce.
Asi po třetím kopnutí vyvalilo se z rumu vedle několika opukových kamenů také několik kamenů jasně růžové barvy.
Přítel vrhnul se na ně ještě prudčeji nežli na první nalezený smaragd, a já zvednuv jeden z nich, poznal jsem po delším prohlížení, že jsou to kusy realgaru.
"Zase nestojí za zvednutí," pravím, odhodiv kámen na hromadu vykopaného rumu, kdežto přítel, jenž byl mezitím všechny ostatní vybral, hodil je směrem k opodál ležící svítilně, takže několik z nich padlo na suchou trávu, kterou tam byl přítel odhrabal.
Sotva však jsme počali opět pracovati, přelétl lehký mráček měsíc, a hned poté ukryl se měsíc za hustý mrak, jenž se byl k zenitu došoural.
"Proklatě!" zvolal přítel shledav, že znenadání octli jsme se téměř v čiré tmě. "Dobře však, že jsem vzal svítilnu."
A střelhbitě letí k místu, kde leží svítilna, a rozsvěcuje v ní svíčku.
Rozčilení přítelovo dosáhlo dle všeho již neobyčejně vysokého stupně; chvěltě se na celém těle, takže mu nebylo naprosto možno svíčku rozsvítit. Musil jsem to učinit i místo něho. Postaviv pak rozsvícenou svítilnu na suchou trávu opodál, vrátil jsem se zase ke své práci a počal kopati poněkud volněji, poněvadž přítel za příčinou nedostatečného osvětlení musil pracovati obezřeleji a nestačil mi.
Netrvalo však ani pět minut, od lopaty přítelovy se zajiskřilo. Přítelova ruka jako blesk sahá po jiskřičce a přítel sám letí k svítilně.
"Rubín! Rubín!" volá po chvíli a hlas jeho se chvěje. "Kopej, kopej dále!"
Zatímco jsem se dal poznovu do práce, seděl přítel u svítilny, nemoha se nasytiti leskem nejnovějšího nálezu.
Několikráte kopnu a znenadání slyším zvláštní zvuk, jako by byla motyka zavadila o nějaký kov.
Přítel jej slyšel jako já a vzchopiv se letí ke mně. V chvatu převrhl svítilnu, jejíhož světla však jsme nepotřebovali, poněvadž se byl právě v tom okamžiku měsíc vyhoupnul z mraku.

***