Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Několikráte přešel jsem přes dvůr po jedné straně, a obešed pak uprostřed dvora se nalézající besídku, byl bych ve své promenádě pokračoval, kdyby nebylo cosi zvláštního moji pozornost tak upoutalo, že mimovolně jsem se zastavil.
Podle besídky jen několik kroků přede mnou ležel na zemi na trochu slámě natažen vychrtlý muž v trestnickém oděvu; hlavu měl opřenou o levou ruku, v pravici držel stéblo slámy a pohyboval rukou tou, jako by do země dlaždicemi vrýval pravidelné jakés figury.
Za chvíli popošel jsem několik kroků kupředu.
Na zemi ležící muž, jenž byl, jak se zdálo, do své hříčky tak zahloubán, že si ničeho nevšímal, co se kolem něho dělo, pozvedl poněkud hlavu a lhostejně na mne se podíval.
"Xaverie!" vzkřikl jsem, poznav v muži přítele, jehož jsem byl skoro tři léta neviděl.
Tento poznal i mne na první pohled, a napolo se vztýčiv, podával mi mlčky ruku.
"Probůh, jaké to shledání!" pravím tiskna příteli ruku. "Kde jsme se to po letech shledali?"
"V kriminále," odpovídá přítel chladne, jako by se jednalo o ustanovení místa, kde se o příštím výletu do okolí setkáme.
"Jak to možno?" tážu se.
"Zcela prostě," odtuší s nejklidnější tváří a polosarkastickým úsměvem přítel. "Byl jsem obžalován a odsouzen; za dva nebo tři dni budu dopraven do trestnice v Subenu."
"Jsi už dlouho uvězněn?"
"Přes rok trvala vyšetřovací vazba, asi čtvrt léta uplynulo, nežli nabyl rozsudek právní platnosti, a v trestnici subenské mám strávit sedm roků."
"Sedm roků!" zvolal jsem v pohnutí.
"Sedm roků," opakoval monotónně přítel.
"A pro jaký zločin jsi byl odsouzen?"
"Pro krádež," dí přítel chladně.
Odpověď ta působila na mne jako zdrcující zpráva o smrti nejdražšího přítele; odmlčel jsem se.
"Pro zločin sprosté krádeže," opakoval přítel temně.
"Není možno!" vyrazil jsem ze sebe.
"A přece faktum, na kterém se nedá nic více změnit," odtušil přítel a dodal: "Leč nemohu si až dosud naříkati, chovali se ke mně po celou dobu, co zde meškám, dosti přívětivě. Jakmile jsem byl odsouzen, dali mne k "písařům", tj. mezi vzdělanější trestníky, kteří opisujou soudní akta za trochu lepší stravu, a když jsem později povážlivěji počal churavěti, učinili mi trudný stav můj v nemocnici trestnice dle možnosti příjemným."
Teprve nyní jsem si všimnul pozorněji přítelovy tváře.
Nebyla se sice příliš změnila, známky choroby však byly patrny; zažloutlá druhdy pleť byla již nahnědlá a jemnými žilinami protkána, oko hlouběji zapadlé a horečně se lesknoucí, úzké rty pak zvadlé a zmodralé, slovem výraz obličeje jevil člověka nevýslovně trpícího.
"Již dlouho churavíš?" tážu se soucitně, ačkoli jsem byl po prvním bedlivějším pohledu poznal známky plicního neduhu, jenž již po mnoho měsíců konal svou zhoubnou práci, proti které není žádného léku.
"Skoro tak dlouho, co jsem zde."
"A necítíš žádného ulehčení?"
"Časem; ale nedávám se ničím, ba ani příznivými a potěšnými výroky lékaře másti. Vím příliš mnoho, než abych neznal podstatu a průběh své choroby; vím, že blížící se rozklad, jemuž prostě říkají umírání, nedá na sebe již dlouho čekat, a očekávám jej klidně, abych jej mohl podrobiti ještě analyse..."
Tak mluvil přítel, ležící přede mnou na zemi bez naděje a bez útěchy.
A jakou útěchu mohl jsem mu poskytnouti? Duch tak samostatný, který dle všeho i nyní ještě - když už jen takřka nitkou souvisel se zchřadlým tělem, od něhož každým okamžikem mohl se odtrhnouti, aniž k tomu bylo potřebí nějakého násilí - nebyl pozbyl své síly; duch, který doposud ještě měl úplnou vládu nad hmotou, od které závisel, a který vzdor tomu, že počal již osudný rozklad hmoty, přece ještě vítězoslavně stál nad ruinou těla, nelekaje se ani dost málo, že s tělem navždy zanikne - takový duch nepotřeboval útěchy a byl by jí hrdě povrhnul. Mlčel jsem tedy.
I přítel se zamlčel, a teprve po chvíli, jako by chtěl rozmluvu převésti na jiný předmět, podotknul: "Nikdy bych se nebyl nadál, že zde se setkáme. Věděl jsem sice, že sem na několik dní přibude český žurnalista, že bys to však byl ty, ani ve snu mi nenapadlo. Jak se ti stále vedlo?"
V několika minutách pověděl jsem příteli vše, co si přál vědět, a skončil jsem otázkou, jak se vedlo jemu; leč v témž okamžiku, co jsem otázku pronesl, probleskla mým mozkem myšlenka a dodal jsem: "Teď teprve se mi zdá, že pochopuju příčinu, pro kterou se s tebou setkávám na tomto místě. Jsemť jist, že poklad, jejž jsme spolu nalezli, byl hlavní příčinou. Nalezli u tebe drahokamy, a když jsi se nemohl vykázati, jak jsi jich nabyl, padlo na tebe podezření krádeže. Není-liž pravda?"
"Nikoli!" odtušil přítel s úsměvem člověka, znajícího záhadnou jakous záležitost, o kteréž mu někdo napovídá naivní výklad. "Drahokamů u mne nenalezeno, a nemohlo tudíž z té příčiny na mne padnouti žádné podezření. Leč zajímá-li tě ještě osud člověka, jakým jsem já, povím ti několika slovy, čeho je třeba k objasnění situace."
Poté přítel, kterýž byl stále na zemi polovztyčen ležel, vstal a usedl na nedalekou dřevěnou lavičku před besídkou.
Když jsem byl mlčky následoval jeho příkladu, počal vypravovati v tento smysl: "Jako děsný sen připomínám si poslední dobu svého pobytu v Praze, kdy končil jsem svou dlouholetou namáhavou duševní práci: odhalení tajemství Balkova obrazu svatého Xaveria.
Jsem jist, že se ještě dobře pamatuješ, jaký život jsem vedl a že jsi se domyslil, v jakém duševním stavu jsem asi byl, když dokončiv štastně svou práci, nalezl jsem některé drahokamy, takže jsem tě směle mohl vyzvati, abys mne doprovázel na dobrodružné výpravě.
Nyní, když jsem už nabyl úplného klidu, zdá se mi, že bylo vše pouhý sen. Bezpříkladně namáhavou duševní prací byl jsem již tak zemdlen, ba až k smrti unaven, že ani radost nad šťastným výsledkem nemohla již ochablé mé nervy osvěžiti.
Obzvláště v poslední době, kdy jsem ještě nebyl nabyl úplné jistoty, býval jsem tak rozechvěn a rozčilen, že jsem po celé noci téměř ani oka nezamhuřoval. Unaven kladl jsem se na lože a vstával ještě unavenější, neboť nejistota, která mé nitro rozchvívala, udržovala mne stále v zimničném rozčilení.
Byltě jsem přes míru pracoval a přes míru se namáhal; duševní můj stav podobal se pokraji šílenosti.
V tu dobu podniknuta naše dobrodružná výprava.
Vím sice, že zdál jsem se býti dosti klidným, když jsme se spolu za luno jasné noci vypravili ku kopání pokladu; leč vnitřní rozčilení mé bylo tak ohromné, že jsem jen s napětím veškerých svých sil zachoval aspoň zdánlivě poklid ducha.
Čím více jsme se blížili k osudnému místu, čím déle jsme v práci pokračovali a neomylných důkazů nalézali, že dlouholetá duševní moje práce nebyla marná, tím více rostlo mé rozčilení.
A možno se tudíž diviti, že dostoupilo největší výše, když jsi konečně vykopal třpytící se kov a kovovou krabici?
Možno se diviti, že zůstal jsem strnulý rozčilením a radostí, že počínal jsem si jako smyslů zbavený, zvláště v tajemném okamžiku, když měsíc vyhoupnuv se ze mraků, osvítil na několik okamžiků náš nález a zase se ukryl za mrak, když hned poté suchá tráva se vzňala a rudý její plamen proměnil se nevysvětlitelným způsobem v bledě žlutý a celou rokli příšerně osvěcoval?
Možno se diviti, že v okamžiku tom připamatoval jsem si rychlostí blesku nej důležitější momenty, které předcházely, že zdálo se mi, jako by svatý Xaverius, jehož obraz jsem si byl tak hluboko v paměť vštípil, znenadání se objevil v žlutém plamenu, že se vztyčil a hrozivě pozvednuv ruku kynul mi, bych uprchl?!
Vše to bylo přeludem; nicméně nervy mého mozku byly v tu dobu tak rozechvěny, že nemohl jsem míti jiné představy kromě přeludu.
Chvěl jsem se na celém těle, nevýslovná úzkost se mne zmocnila, a nevěda, co činím, letěl jsem jako fúriemi hnán bez cíle z rokle.
Nevím, následoval-li jsi mne a víš-li, co se dále se mnou dělo; nevědělť jsem, co děje se kolem mne.
Pamatuju se jen, že letěl jsem přes pole, že seskočil jsem ze zdi, s kterouž bylo úbočí vršiny z jedné strany v stejné výši, že jsem kvapil skrze zahradu a pak do vrchu, neohlížeje se ani vpravo ani vlevo, tím méně nazad, odkud jsem byl tak mimořádným způsobem vypuzen a dále hnán.
Drže křečovitě v jedné ruce lesklý kov, v druhé těžkou plechovou krabici, stoupal jsem přes pole do výše.
Asi v polovici vršiny jsem cítil, že mne opouštějí síly; nemohl jsem už krabici unésti, ale přece jsem se vlekl dále, až posléze sklesl jsem vysílen na zem u jakési zdi...
Na více se nepamatuju, aniž vím, jak dlouho jsem beze smyslů ležel na zemi.
Ranní chladný vítr a oslňující záře vyšedšího slunce byly příčinou, že jsem procitnul z mrákot jako z těžkého sna. Otevra oči shledal jsem, že ležím pod širým nebem u židovského hřbitova smíchovského. Slunce bylo již asi hodinu nad obzorem a celá krajina leskla se v zlatých jeho paprscích jako v zarůžovělé skvoucí mlze.
Čarokrása letního jitra však mi byla lhostejnou, neboť první mou myšlenkou byla krabice s drahokamy. Rozhlížeje se kolem sebe, pátrám po krabici; marně však, krabice i kov byly zmizely."
"Ukradeny!?" zvolal jsem přerušiv přítele.
"Nikoli!" odpovídá tento. "Jako blesk vyskočil jsem se země a div jsem radostí nezajásal; krabice ležela několik kroků ode mne u mezi, opodál pak leskl se v slunci žlutý kov.
Téměř v mžiknutí oka měl jsem kov v ruce; však místo zlata, jež jsem se domníval míti, držel jsem v ruce kus sirníku železitého.
Upustiv jej na zem sáhl jsem střelhbitě do kapsy po kamenech, jež jsme byli porůznu nalezli, a shledal, že to skutečně smaragd a rubín, čímž poznovu oživena ve mně naděje.
"Nezkoumaje dlouho kameny ty, vrhl jsem se na krabici. Byla místy řezem již tak rozežrána, že mohly jednotlivé kameny vypadnout: nepokusil jsem se tedy v chvatu ani o její otevření, nýbrž vysypal obsah její na mez. Bylo v ní asi čtyřicet kamenů nejrůznějšího druhu, tvaru i hodnoty; spatřil jsem chalcedon, ametyst, jaspis, opál, chryzolit, turmalín, topas, několik granátů, chryzoberyl, mezi tím však také křemen, opuku, ba i několik odrůd uhlí.
Leč již při prvním pohledu na vysypané z krabice kameny zůstal jsem jako omráčen, neboť místo 'neocenitelného pokladu', jejž jsem hledal a o jehož existenci jsem byl úplně přesvědčen, ležely přede mnou kameny bez ceny."
"Jak to?" přerušuju přítele. "Vždyť pak aspoň kameny, jež jsem měl v ruce, nebyly bez ceny. Či nebyly pravé?"
"Ovšemže nebyly zcela bez ceny, ovšemže byly pravé," odtušil přítel. "Však místo neocenitelného, tedy přinejmenším drahocenného pokladu měl jsem před sebou pouze sbírku minerálií, jejíž cenu jsem úhrnem páčil asi na tři sta zlatých, poněvadž jednotlivé drahokamy nebyly hlazeny a vůbec byly takového druhu, že jich naprosto nebylo možno použiti k něčemu jinému, leda do sbírky minerálií."
"Jak ale přišly na místo, jež jsi po dlouholeté duševní práci tak namáhavým způsobem naznačil co místo, na kterém musí býti poklad, o němž se byl umírající Balko tak tajemným způsobem před tvou babičkou zmínil? Či byla snad jen tato krabička s mineráliemi tím pokladem?
"Nikoli," odvětil přítel a pokračoval klidně ve svém vypravování: "Když jsem se poněkud ze svého nemilého udivení vzpamatoval, vysvětlil jsem si vše, od nalezení prvního drahokamu až po tajemné osvětlení rokle, když jsme v ní krabici nalezli.
Krabice nedostala se do rokle jinak nežli náhodou, právě tak jako jsem tam já náhodou nalezl první tři drahokamy.

***