Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Zajisté se ještě pamatuješ, že kopali jsme na místě, kde byla půda sypká, a že jsme přišli zanedlouho na celou vrstvu rumu. Rum ten byl do rokle dle všeho před lety navezen a s rumem tím dostala se tam také krabice s mineráliemi. Krabice však ležela dle všeho již předtím mnoho let v rumu; bylať řezem tak rozežrána, že měla na několika místech větší i menší průlomy.
Kameny, jež jsme porůznu v rumu nalezli, dostaly se tam dle všeho jen tím způsobem, že při nakládání a skládání rumu některým z větších, řezem rozežraných otvorů krabice vypadly.
Když jsme krabici vykopali, viděli jsme sice, že je řezem rozežrána, a já sám se pamatuju, že mi z ní, když jsem z rokle prchal, několik kamenů vypadlo.
Zel, že byla rokle známým ti způsobem osvětlena, čímž rozčilení mé nabylo tehdy rázu šílenosti. Jinak by se nám bylo vše na místě vyjasnilo."
"Jaké příčině přičítáš však příšerné bledě žluté osvětlení rokle a sirnatý zápach?" tážu se.
"Příčině zcela přirozené," odtušil přítel. "Pamatuješ se ještě, že jsme vykopali tenkrát také několik kusů realgaru?"
"Pamatuju."
"Já však se pamatuju ještě na více, neboť navzdor své bezpříkladné rozčilenosti dával jsem nejbedlivější pozor na vše, co jsme konali a co se kolem nás dělo, a vím, žes tenkráte několik kusů realgaru pohodil stranou a že některé z nich padly na suchou trávu opodál. Když pak se tráva od odlítnuté hlavičky sirky vzňala, vzňaly se a hořely také kusy realgaru, čímž plamen nabyl příšerné, bledě žluté barvy, jako by v osamělé rokli dělo se cosi nadpřirozeného.
"Dle toho tedy rozpadá se důsledně veškerá tvá kombinace vniveč," pravím. "Dle toho tedy byla veškerá tvá duševní práce marná a tajemství Balkova obrazu svatého Xaveria i 'neocenitelný poklad' pouhý klam!"
"Možná a možná také že ne!" odtušil k mému podivení klidně přítel.
"Ty tedy ani po takové zkušenosti ještě nevěříš?"
"Nevěřím ničemu," praví přítel, "pouhá víra je mi tolik jako pouhý sen; přemýšlím však, soudím a kombinuju. Jedno ovšem je už jisto, že poklad, o který se jedná, není na onom místě, jež jsem naznačil. Avšak vylučuje to již existenci pokladu vůbec?"
"Cožpak se nemůžeš zbavit šílené té myšlenky?"
"Nemohu, naprosto nemohu, a kdybych dnes byl na svobodě, bez odkladu bych zahájil práci svou poznovu." -
"A co tě medle k tomu opravňuje?"
"Podstata věci samé," pokračoval přítel. "Dvě věci jsou zde možný; buď diktoval umírající Balko mé babičce cosi zcela bezpodstatného, a pak jest ovšem vše pouhý klam, nebo diktoval věc podstatnou, a pak netřeba se ještě vzdávati veškeré naděje, když nezdařila se kombinace a cíle nedosaženo prvním pokusem. Pro obé ovšem nemám žádných důkazů; avšak kdybych veškerou svou dosavadní kombinaci musil uznat za mylnou, kdybych i téměř neviditelné známky na obraze, z kterých jsem si byl sestavil plán cesty k pokladu, musil pokládati za imaginární, o jedné věci nelze mi přece pochybovati."
"A ta je?"
"Že mnou sestavený plán obrazu, když jsem jej dle své kombinace kladl na situační plán Prahy, na jednom z plánů těch úplně souhlasil s klikatými ulicemi, a to od domu, v němž v Balkovi vznikla první myšlenka k obrazu, až k Oujezdské bráně..."
"A nemohlo by to býti náhodou?" namítám. "A to právě tak, jako se krabice s mineráliemi náhodou dostala do rokle a jako jsi tam sám náhodou nalezl první drahokamy?"
"Náhodou!?" vzkřikl přítel a pokračoval: "Nevěřím v náhodu, pro mne náhoda neexistuje! Což nevíš už, že zabýval jsem se, ovšem doposud marně, řešením 'problému náhody'?
A teď bych měl ustati, teď bych měl opomenout příležitost ku zkoumání náhod, o nichž doposud ještě nemohu udati, náležejí-li mezi onen druh, pro který již známe také zákony, dle kterých se řídí, nebo mezi ony, jež dosud nutno vřaditi mezi nerozřešitelné, poněvadž nejsou známy jich zákony?
Dosud ještě nejsem přesvědčen o možnosti ani o nemožnosti nalezení pokladu, a dokud myslící člověk nebyl přesvědčen, dotud nemá a nesmí se vzdávati naděje, dotud je jeho povinností pokračovati v práci.
A což medle, kdyby byl Balko několik okamžiků před svou smrtí mluvil jen obrazně? Kdyby byl tajemně poukázal k pokladu jen proto, aby byl někdo povzbuzen k hlubokému a vytrvalému přemýšlení, ke kombinaci, která i v případě, kdyby byla falešnou a mylnou, musila by bystrost jeho ducha zvýšiti?
Či nepovídá Balko ve svém posledním diktandu doslova: 'A komu se podaří tajemství to vypátrati, nemůže zůstati pro lidstvo bez ceny, neboť duch jeho nabude oné síly a průpravy, jaké je potřebí k obrovskému dílu na prospěch veškerého lidstva?'
A nestálo by to za to, kdyby si člověk při této práci zjednal tolik průpravy a síly, by aspoň protivenství světa snášel s rezignací muže nezoufajícího ani v okamžicích zdánlivě beznadějných, kdyby tím nabyl oné duševní síly a pružnosti, bez kterých tolik životů tak záhy klesá v prach a kterými i člověk v nejtrudnějších dobách, byť i klesl a krvácel, poznovu z prachu se zvedá, a třeba pohaněn, pokořen, v hlubinách duše uražen a ze sterých ran krváceje, přece nikdy nespouští ideál ze zřetele?"
Přítel na několik okamžiků se odmlčel, načež pokračoval: "Teprve několik týhodnů před svým zatčením nalezl jsem v jedné z četných modlitebních knížek, jež jsem byl po matce a babičce zdědil a nikdy neotevřel, vzácnou listinu, koncept Balkova jednoho dopisu k jakémusi příteli.
List byl psán v jazyku italském. Pisatel uvádí na počátku některé úryvky ze svých mladších let a zmiňuje se o jakémsi starci Eleazarovi, s kterýmž se byl v Itálii setkal a jenž příkladem i slovy tradicionelní názory Balko vy podkopav, zůstavil jej bez rady a bez pomoci v pochybnostech, což však nezůstalo nadlouho bez vlivu na Balkova ducha.
Balko počal hlouběji přemýšleti. Vlastní jeho zkušenosti mu dokázaly nicotu nejlepších lidských úmyslů; dokázaly mu, jak klamné jsou naše naděje, jak často bývá v životě opovrhováno zásluhou, nadáním, duchem a ctností, a jak často zase slabost, zbabělost a ničemnost slavívá triumfy.
Nejděsnější beznadějnost vžírala se v jeho ducha. Často se mu zdálo, že stav se malířem, minul se cílem svého života, že měl se stati vědátorem, aby na základě vědy pokusil se o rozřešení děsné této hádanky a zasadil se pak o reformu.
Pokusil se o to; avšak tehdejší věda, tehdejší vzdělanost a osvěta neposkytly mu pražádné opory.
'Poskytuje ti vzdělanost poklidu a míru?' táže se Balko ve svém listě. 'Chrání tě před klamy a bludy, před malomyslností a zbabělostí, před vášněmi a náruživostmi, před mravním úpadkem, před padoušstvím?
Nikoliv! Jinak by nebylo tolik nešťastných, zklamaných, malomyslných, zbabělých, vášnivých a náruživých mezi vzdělanci, ba nebylo by mezi nimi také tolik padouchů.
Jak ale možno býti jinak! Kdyby chlebařští nedouci nevtloukali odpadky úřadní vědy do mládeže, by z ní učinili skoro výhradně jen chlebaře takového kalibru, jako jsou sami, bylo by ovšem aspoň poněkud jinak.
Rozhlédni se však kolem sebe, zkoumej a zpytuj, a zhrozíš se té bezedné prázdnoty a pustoty, která na tě zívá.
V trudných okamžicích, když jsem přemýšlel o nicotě lidského snažení, vznikla ve mně myšlenka, že člověk aspoň poměrně může dosáhnouti štěstí neoblomnou, skálopevnou důvěrou v myšlenku, byť sebeklamnější, a snažil jsem se myšlenku svou vtěliti v tazích umírajícího svatého Xaveria...'
Potud Balko ve svém dopisu, psaném před více nežli sto lety," pokračoval přítel po krátké přestávce. "Rozhlédni se nyní po stu letech kolem sebe a rci, zda a pokud se co změnilo?
Po stu letech! Jaké to změny, co tu vynálezů, co tu zdokonalení!
Po Velké francouzské revoluci, po tisícerých nových vymoženostech věd a jich zpopularizování, po staletém obrovském namáhání tisíců poctivců, zdaž nemusíš s Bálkem zvolati, že ani nynější osvěta nechrání před mravním úpadkem a padoušstvím, před bludy a vášněmi neb aspoň, když jsi se všeho toho uvaroval, před malomyslností a zbabělostí, slovem že ani nynější osvěta neblazí, ne sílí a neuspokojuje?
Pochopuju, že jako před sto lety i nyní pouhá úřadní věda musí tě uvésti na scestí a nemůže míti jiných následků kromě zmalátnělosti, že život musí se stati břemenem vždy nesnesitelnějším, břemenem, pod jehož tíží konečně klesneme bez útěchy, bez naděje.
Avšak jako byl Balko ve své beznadějnosti nalezl útěchu v pevné, skálopevné naději v myšlenku, právě tak jsem přesvědčen, že nynější stav nemůže potrvati, že nynější osvěta, která neblazí, nesílí a neuspokojuje, musí zaniknouti, aby na jejích troskách vznikla osvěta nová, osvěta ryzé lidskosti."
Přítel dokončiv svěsil hlavu a zadumal se.
Nerušil jsem ho; spočívaloť v jeho vzezření tolik zádumčivosti jako ve vzezření člověka, kterýž se byl naposledy ještě vzmužil, aby pak navždy sklesl v agónii ducha.
Poznal jsem sice přítele, jakým býval druhdy; avšak síla jeho byla již zlomena, oko ztrhané a poslední slova jeho byla také posledním vzplanutím ducha.
Po chvíli zvedl hlavu a podávaje mi ruku pravil: "Měj se dobře! Tamo přichází dozorce mé chodby: musím jíti, ana doba mé vycházky již minula."
A vskutku mezi vraty byl se objevil dozorce. An tam však zůstal stati a se strážníkem se rozhovořil, pravil jsem k příteli: "Na něco jsme ještě zapomněli. Doposud jsi mi nepověděl, z jaké příčiny jsi uvězněn. Možno-li ti tedy, prosím..."
"Máš pravdu," přerušil mne přítel. "Byl bych skutečně zapomenul; ale budu v několika okamžicích hotov. Když jsem po osudné noci, v které jsme kopali poklad, nabyl posléze přesvědčení o svém klamu, zmocnila se mne nevýslovná lítost. Styděl jsem se před tebou, před světem, ba sám před sebou a rozhodl se, že odjedu do Vídně, aniž bych o tom komu dal zprávu.
Úmysl svůj jsem také provedl, a ubytovav se ve Vídni v malé komůrce, žil jsem nějaký čas bídně z nepatrného svého důchodku. Leč kdysi po půlnoci poctila mne policie svou návštěvou a zatknula mne pro podezření z krádeže.
Byl jsem dopraven do vyšetřovací vazby a o prvním výslechu dověděl jsem se příčinu.
V době, když jsem ještě meškal v Praze, spáchána v svatomikulášském chrámě zvláštní krádež: z drahocenné monstrance na oltáři svatého Xaveria vyloupány byly všechny drahokamy.
Zavedeno tudíž vyšetřování a poctivý kostelník chrámu při výslechu stvrdil přísahou, že odpůldne před nocí, v které se krádež udála, zastavil se náhodou, když chrám zamykal, před oltářem svatého Xaveria a viděl tam monstranci neporušenou, kdežto druhého dne ráno, když chrám otevíral, krádež sám zpozoroval.
Udání to ovšem by nebylo vedlo k žádnému výsledku, kdyby nebyl poctivý a dobrý muž ten později v jakési společnosti mimochodem pronesl, že klíc od sakristie měl jsem v tu dobu také já. Připomenutí jeho udáno u soudu a ve vyšetřování pokračováno.
Kostelník musil jako svědek udati vše, co věděl, a ačkoli sám ujišťoval, že mne nemá v pražádném podezření, neměl na to vyšetřující soudce žádného ohledu, nýbrž dal po mně pátrati.
Nenadálé mé zmizení z Prahy bylo hlavní příčinou, že podezření, jež na mne padlo, zůstalo na mně lpěti.
Byl jsem stíhán zatykačem, a jelikož jsem se ve Vídni neskrýval, byl jsem také vbrzku vypátrán a zatčen, načež celá záležitost odstoupena trestnímu soudu ve Vídni.
Krádež byla dle všeho spáchána v osudnou dobu, kdy jsem právě končil svou namáhavou práci a nalézal se v tak bezpříkladném rozčilení, že jsem téměř ani nevěděl, co se kolem mne děje.
A tím se také stalo, že po dnešní den nemohl jsem se upamatovati, kde jsem se nalézal, když byla krádež spáchána.
Důkazů pro svou nevinu jsem neměl a nemám žádných, okolností podezřívajících bylo takové množství, že nemohl jsem po provedeném přelíčení, když jsem byl odsouzen, ani slova ku svému ospravedlnění pronésti."
"Proklatě!" pravím. "Balkův svatý Xaverius tedy je příčinou tvého uvěznění!"
"Ano," vece přítel. "Leč na tom není ještě dosti; osudný obraz ten je také příčinou mé choroby."
"Jak to?"
"Od oné noci, kdy jsme společně kopali poklad, cítím svou chorobu. Zimničně rozechvěn a rozpálen sklesl jsem tenkráte u zdi židovského hřbitova a zůstal tam v chladu nočním několik hodin beze smyslů ležeti. Od té doby..."
"Pamatuješ se snad aspoň na datum, kdy byla krádež spáchána?" přerušuju přítele nechtěje, aby se šířil o nejtrapnější pro něho záležitosti.
"Ovšemže," odpovídá tento a dává mi rok i den.
"Nemýlíš se?!" vzkřikl jsem překvapen. "Je to skutečně rok a den?!"
"Tak aspoň je udáno v aktech."
"A nemůžeš se nikterak upamatovati, kde jsi v tu dobu byl?"
"Nemohu," zní odpověď dutým hlasem.
"Zato se pamatuju já," pravím. "V tu dobu jsme společně kopali poklad."
Přítel upřel na mne nedůvěřivě své vyhaslé oko. -
"Není možno!" zvolal s trpkou beznadějností.
"Nejen možno, nýbrž jisto," odvětil jsem. "Neboť nejenže mám datum to zabezpečeno a ve svých zápiskách pod tímto datem celou podivnou událost podrobně zaznamenánu, já o tom později také vypravoval několika přátelům, z nichž každý pravdivost mého udání dosvědčí."
Přítel, kterýž byl již před delší chvílí vstal z lavičky, stál přede mnou nepohnutě.
"Konečně tedy bude přece podán důkaz o mé nevině," dí po chvíli chvějícím se hlasem.
"Ještě dnes učiním přiměřená opatření a v několika dnech jsi na svobodě."
"Já na svobodě? Já?" vzkřikl přítel klesaje mi do náručí.
Vtom přikvapil dozorce a připomenul nám, že je čas opustiti dvůr a vrátiti se do cel.
Rozloučiv se s přítelem díval jsem se, kterak o dozorce se opíraje ubírá se matným krokem k chodbě vedoucí k nemocnici.
Odebrav se pak do "své" cely, učinil jsem bez odkladu, jak jsem byl příteli přislíbil.
Nechtěje se sám chopiti iniciativy, napsal jsem v noci příteli malíři list, a pověděv mu v podstatě, co jsem právě vypravoval, žádal jsem jej, aby v té věci učinil přiměřené kroky, by nevinně uvězněný přítel pokud možná nejdříve mohl dosíci svobody.
Druhého dne dopoledne, když jsem se ubíral v průvodu c. k. strážníka z trestnice k Nejvyššímu soudu, vhodil jsem list do nejbližší skříně na dopisy, kolem které jsme se ubírali, a byl jsem jist, že jakmile přítel malíř můj list obdrží, nebude přítel Xaverius dlouho ve vězení dlíti, poněvadž důkaz jeho neviny byl tak jasný, že nedalo se nic jiného očekávati nežli bezodkladné propuštění na svobodu.
Po odbytém řízení u Nejvyššího soudu odebral jsem se opět v průvodu c. k. zřízence do trestnice.
Přítele Xaveria nespatřil jsem však již ani téhož, aniž následujícího dne, a když jsem se tázal po příčině, odpověděno mi, že choroba jeho poněkud se zhoršila, takže mu nelze opustiti lože.
Třetího dne asi k čtvrté hodině odpolední tyl jsem znenadání zavolán do žalářníkovy kanceláře a zvěstováno mi tam, že byla udělena amnestie ve věcech tiskových.
Přečetli mi ještě dotyčný dokument, dali mi jej podepsat a sdělili pak, že jsem na svobodě.
Vrátil jsem se do "své" cely, sebral své věci a provázen dozorcem spěchal jsem chodbou k východu.
U vrat, vedoucích do dvora, v němž jsem se byl procházíval, pohlédl jsem zběžně do dvora a mimovolně jsem se zastavil.

***