Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jako jest břemeno nesoucímu vždy těžší, čím déle je nese, tak bude také stále přibývati utrpení lidstva a vědomí lidské bídy, až posléze lidstvo v bolestném zármutku pochopí veškerou nicotu svého snažení.

Německý filosof

Nestarejte se více o vědu, v jejímž jméně by vás rádi spoutali! Úrodní tato věda musí zahynouti se světem, který ji zastupuje a obsluhuje, a na jejím místě vznikne věda nová, rozumná a živá...

Bakunin r. 1869 k mládeži ruské

Nevím sice, co bych odpověděl, kdyby mě dnes někdo vyzval, abych mu nakreslil a vymaloval růžové poupě. Ale tolik vím najisto, že bych nyní již ani pouhou konturu nedovedl, ačkoli jsem byl ještě před několika lety pokládán od mnohých, zejména od svých učitelů kreslení, za "nepopiratelný talent".
Tenkráte naléháno na mne, abych se oddal malířství, a sice výlučně květinářství, ba jeden z učitelů mých dodával mi odvahy slovy: "Mineš se cílem života, zvolíš-li jinou dráhu!"
Minouti se cílem života! Jak hluboký to zdroj klamů, bludů a utrpení! A přece jak nesčíslný počet lidí přechází přes něj hravě a s úsměvem, aniž by zkoumal záhadný a osudný význam těchto několika slov!
Náležím k tisícům těchto lidí...
Nedbal jsem napomenutí učitelova, ba ze vzdoru, že mne chtěl někdo k něčemu nutit, oddal jsem se s horlivostí studiu věd reálních, aniž bych byl hrubě dbal, že zbyla mi neodolatelná příchylnost k malířství vůbec.
Téměř nevědomky počal jsem vedle svých studií znenáhla konati studia estetická, zejména studia o české malbě.
Nemaje příležitost k cestování, nedospěl jsem ovšem v studiích těch z příčin nasnadě ležících příliš daleko, neboť veškeré mé vědomosti bylo možno zredukovati na povrchní známost některých víceméně zdařilých rytin dle obrazů slavných mistrů, pak na známost pražské obrazárny a některých vzorných maleb v pražských chrámech.
Jaký tudíž div, že nebylo mi nepříjemno, když mne navštívil přítel a příbuzný, malíř krajinář zvučného jména, kterýž byl z Vídně výhradně jen za tím účelem zavítal do Prahy, by se zde z vlastního názoru seznámil s nejlepšími pracemi českých malířů?
Nabídnul jsem se příteli za průvodce, a již druhého dne časně zrána vydali jsme se na cestu.
Najmuvše si povoz, sjezdili jsme Prahu a navštívili tak skoro všechny chrámy a kostelíčky, o nichž jsem věděl, že nalézá se v nich nějaká důležitá malba, starobylostí nebo výtečností pozornost zasluhující.
Projezdili jsme tři dny.
Zahájivše uměleckou exkurzi v kostelíku na Vyšehradě, prohlédli jsme kostel po kostelu.
Byli jsme s výsledkem celkem nejen spokojeni, nýbrž i překvapeni.
Největším počtem obrazů v chrámech pražských jest zastoupen proslavený náš Karel Škréta; není takměř ani chrámu, v němž by nebylo buď několik, neb aspoň jeden z jeho obrazů.
Kromě prací Skřetových spatřili jsme některé obrazy od Brandla a Rainera, pak dva obrazy od nejslavnějšího malíře nizozemského Petra Pavla Rubense, dále některé malby od Cimbrechta, Cossarta, Trevisaniho, Wilmanna, Noseckého, Biesa, Haeringa, Lišky, Hessa a některých jiných.
Odpůldne třetího dne odebrali jsme se do nejbohatšího, nejnádhernějšího a nejimpozantnější ho chrámu pražského u svatého Mikuláše na Malé Straně.
Z obrazů poutaly pozornost naši nejvíce svatý Michal od neapolského malíře Solimeny, svatá Barbora od Ludvíka Kohla, Spasitel na kříži od Škréty a vedle fresek v úplně kulaté kopuli a třech apsidách od Frant. X. Bálka nejvýtečnější dílo tohoto umělce, nalézající se po pravé straně na jednom z pobočných oltářů: umírající svatý Xaverius.
V chrámě svatomikulášském, v němž jsme skončili svou uměleckou pouť, zdrželi jsme se delší čas.
Poměrně nejdéle stáli jsme před Balkovým svatým Xaveriem.
Bylo odpoledne a sluneční paprsky vnikajíce do chrámu od jihozápadu byly příčinou, že k západu obrácený obraz nalézal se v nejlepším světle.
Dlouho díval se přítel pátravým zrakem na obraz, já stál mlčky podle přítele; posléze tento, jako by se nemohl jaksi up a matovati, otázal se: "Byl Balko Čech?"
"Nebyl," dím. "Narodil se ve Vratislavi. V Praze strávil toliko poslední dobu svého života a zde také zemřel. Otec jeho byl taktéž malířem. Balko vzdělal se dle školy italské. Později přiměl vlastního svého syna, by se oddal malířství i on, a sám jej vyučoval; ale práce synovy nad malby otcovy nevynikly."
"Již vím, již vím," podotknul přítel, jako by si byl teprve životopisnými daty připamatoval stanovisko, jež Balko v umění zaujímá.
"Ale cosi mne na tomto obraze přece mýlí," pokračoval po malé chvíli, nespouštěje z obrazu očí. "Pozoruju sice zřejmě nepatrné stopy italské školy; ale původnost koncepce a provedení vůbec nelze popříti a nepatrné reminiscence v části technické nepadají zde takměř ani na váhu. Čím déle však se na obraz dívám, tím více se mi zdá, že pozoruju na něm cosi ztuhlého v kontuře, co pozoroval jsem na obrazích malířů německých. Ba zdá se mi, jako by nebyla zde tato ztuhlost a dřevěnost nahodilá, nýbrž zúmyslná..."
Zbystřil jsem sice svou pozornost při dívání se na obraz; ale nezkušené oko mé nevypátralo pranic zvláště nápadného.
Pronesl jsem tedy své vlastní mínění v tomto smyslu; leč přítel, jehož oko bylo daleko zkušenější a bystřejší mého, setrval i poté na svém tvrzení.
Tím skončili jsme svou uměleckou pouť a opustivše chrám jeli jsme k domovu.
Na cestě přítel podotknul: "Ani jsem se nenadál, že je v pražských chrámech tolik bohatství; žel jen, že skoro všechny tyto poklady umění malířského jsou víceméně zanedbány, že větší část obrazů nalézá se v nejšpatnějším světle a že jsou po tolika kostelích roztroušeny. Nebylo by možno veškeré, neb aspoň nejvýtečnější obrazy umístit v jednom nebo ve dvou z největších chrámů a obrátiti tak na české umění malířské všeobecnou pozornost?"
"Pochybuju, že by to bylo možno," odvětil jsem s jistotou. "Za prvé neznám nikoho, jenž by se myšlénky té ujal a měl také dost prostředků i energie k jejímu provedení. Za druhé vzbudila by myšlénka ta velmi tuhý odpor, neboť tolik je jisto, že by ani jediný z chrámů pražských nevzdal se bez protestu vzácné památky umělecké na okrasu nebo na prospěch některého jiného chrámu."
"Něco však se přece musí stát, nemá-li české umění malířské starší doby zůstat i nadále tak nevšímáno, jako až dosud," namítnul přítel. "Vezmi kterýkoli umělecký lexikon německý, francouzský neb anglický, vezmi kteroukoli knihu o historii malířství v některém cizím jazyku, vezmi kterýkoli cizojazyčný seznam a shledáš, že o českých malířích vůbec, ba ani o Škrétovi a Brandlovi není tam buď ani zmínky, anebo pranepatrná poznámka, nic neznamenající.
Zdá se, ba jest jisto, že je v tomto nevšímání sobě českého umění systém. Němečtí naši sousedé, žijící od pravěku v nepřátelství s národem českým, tupili vše, co bylo českého, a co nemohli přímo tupiti, aspoň systematicky ignorovali; národové francouzský, anglický a jiní jsou pak příliš vzdáleni, by si byli dříve malé zemičky české všímali, a vážili tudíž vědomosti své o ní ze spisů nejbližších našich sousedů, Němců.
Pravda sice, že nelze mluviti v přísném slova smyslu o jakési zvláštní české škole malířské, avšak malířství české může se honositi dosti četnými, v mnohém ohledu i originálními pracemi, že nezůstalo by zajisté bez blahodárného vlivu, kdyby aspoň nejvýtečnější malby české přišly u všeobecnější známost jak umělců, tak laiků. A proto, jak jsem již připomenul, něco se stati musí."
"Pravda, že by bylo záhodno, aby se něco stalo," odvětil jsem, jsa slovy přítelovými přesvědčen. "Jde toliko o způsob, jakým by to bylo lze nejsnáze provésti."
"Něco bychom mohli zatím učinit již my," děl přítel. "Vydejme sbírku nejvýtečnějších českých obrazů v barvotisku!"
"Souhlasím; ale kdo převezme tak velký náklad na věc, o které se naprosto nedá říci, vyplatí-li se?"
"Toť moje starost," pravil soudruh. "Sdělím návrh četným svým přátelům, a budou-li s ním souhlasit i, je podniknutí zabezpečeno. Každý z nich vzal by si jeden nebo dva obrazy na starost a při příležitostí by zhotovil zdařilé kopie; později postarali bychom se také subskripcí o potřebný kapitál k vydání první sbírky, která by dle okolností mohla obsahovati třeba jen dvě nebo tři kopie. Text, jenž by se musil přidati v jazyce českém, ruském, vlašském, francouzském a anglickém, musil bys obstarat sám a prosím také, abys v tom směru konal další studia a snažil se i mezi svými přáteli získat příznivců pro tuto myšlénku."
S návrhem byl jsem sice spokojen, ale uznal jsem přece za dobré podotknouti, že asi sotva budu moci spoluúčinkovati při věci, ke které je potřebí dlouholetých přípravných studií.
"Neboj se, že bude tvých služeb již letos potřebí," odtušil přítel. "Jsem jist, že při nejlepší vůli a energii mohlo by se teprve za několik roků začít vydávati, a žádám tě tedy jen, abys v tom směru konal další studia, jež i v případě nezdaření se našeho plánu zajisté ti nebudou na škodu."
Nemoha již z pouhé slušnosti odporovati, slíbil jsem, že učiním, jak si přítel přeje. A upřímně řečeno, po dlouhou dobu byl jsem myšlénkou tou tak zaujat, že téměř na nic jiného jsem nemyslil.
Ještě téhož dne večer rozloučil jsem se s přítelem, jenž jel nazpět do Vídně. Na cestě zastavil se jen na krátkou dobu v Kutné Hoře, aby si tam prohlédl některé malby Brandlovy, zejména téhož Krista na kříži v nedalekém chrámě sedleckém. -
Od té doby uplynulo několik roků, aniž bych byl přítele svého již spatřil. Dopisovali jsme si sice, leč zřídka a vždy jen několik slov, takže jeden o druhém téměř pranic jsme nevěděli.
O společném plánu v listech svých nikdy jsme se nezmínili. Nemoha se ve věci té uchopiti iniciativy, čekal jsem na vyzvání přítelovo, ale tento o plánu mlčel.
Možná že svěřiv se tím svým přátelům, nenalezl u nich podpory...
Mimoto staly se i v soukromém životě našem dosti podstatné změny.
Přítel stav se učitelem kreslení korunního prince Rudolfa a arcivévodkyně Gisely, a chtěje vedle toho ještě i tvůrčímu duchu svému zadost učinit i, byl pracemi příliš zahrnut, já pak, stav se z bezstarostného studentiska člověkem odkázaným na sama sebe, musil jsem se vzdáti zatím všech dalších estetických studií a poohlédnouti se po zaměstnání praktickém.
Městská rada rodného mého města nechtěla mě za diurnistu, okresní jedno zastupitelstvo nechtělo mě za svého sluhu, a tak stal jsem se nejdříve diletujícím spisovatelem a později žurnalistou, čímž plán v příčině vydání nejkrasších obrazů českých malířů v barvotiscích, když snad právě ne navždy, aspoň na dlouhá léta odročen.
Mnohá myšlénka zapustí často kořeny své tak hluboko, že člověku přes všechno vzpírání se i po letech ještě se vrací, jako by chtěla upomenout, že rozechvěvši kdysi mozkové nervy, byla uznána za schopnu života, a přece nebyla zrealizována.
Podobně dělo se i mně.
Ještě po letech, když jsem už byl pozbyl veškeré naděje na její uskutečnění, vracela se myšlénka o vydání nejvýtečnějších maleb českých v barvotiscích s takovou houževnatostí a neústupností, že mnohdy i proti mé vůli vehnala mne do některého chrámu nebo knihovny, abych se připravoval k úloze, kterou jsem měl při uskutečnění myšlénky té převadti.
A tak se stalo, že kdysi za krásného letního odpoledne vstoupil jsem do malostranského chrámu u svatého Mikuláše a zastavil se před Balkovým obrazem umírajícího svatého Xaveria.
Bylo právě "požehnání", ale chrám byl skoro prázdný.
Nevšímal jsem si kněze u oltáře, ani lidí v chrámě, poněvadž v známém mi kostele kromě obrazu svatého Xaveria, před kterým jsem právě stál, v okamžení tom pranic mne nezajímalo.
Bylo to asi v tutéž dobu, jako když jsem byl obraz ten poprvé spatřil ve společnosti přítelově. Nalézal se opět v nejlepším světle; sluneční paprsky vnikající oknem nad oltář odrážely se od protější stěny a padaly pak zase na oltářní obraz tak, že nemohl jsem si přáti lepšího osvětlení vzácné této malby.
Čím déle jsem se na obraz díval, tím více poutal moji pozornost. Znal jsem sice krasší malby v pražských chrámech, leč právě tento obraz působil tenkráte na moji obrazotvornost neodolatelným jakýmsi kouzlem.
A přece není nic prostšího tohoto obrazu!
Umírající člověk!
Kolik miliónů lidí již umíralo a zemřelo zajímavěji, poetičtěji než tento muž, jejž zovou svatým Xaveriem!
Avšak dívajícímu se na obraz nenapadlo mi, čím muž ten byl a čím prospěl nebo uškodil pokroku lidstva; viděl jsem v něm pouze umírajícího člověka skálopevné víry, v kteréž byl nalezl svou spásu.
Obraz má vcelku ráz pošmurný, jako by byl malíř světlejších barev užil pouze ku zvýšení dojmu barev temných.
Na pustém břehu mořském umírá o samotě muž v černém řeholním oděvu. Pololeže odpočívá na improvisovaném loži, na hrubé rohožce, jsa zády opřen o skalisko, nad nímž je z hrubých kamenů, prken a jižních travin narychlo sdělán jakýsi druh střechy, mající umírajícího chránit aspoň před nejprudšími úpaly plamenného slunce indického.
Černé řeholní roucho je na prsou poněkud rozhaleno; dolení část těla je pokryta hrubou houní, zpod které je vidět jen obnažené kostnaté nohy zsinalé barvy. v levici drží umírající dřevěný kříž s Kristem, pravice pak v lokti ohnutá visí bez vlády z lože.
Hlava jevící druhdy energii a sílu, nyní pak již jen rezignaci a úplné oddání se v neodvratný osud, je poněkud nazad nachýlena; zsinalý, krátkým vousem zarostlý obličej, jehož mocně vyvinuté lícní kosti, hluboko zapadlé oči a vůbec všechny tahy jeví muže druhdy neobyčejně prudkého, vášnivého, ba fanatického, obrácen je k nebesům směrem k moři, jako by se zrak umírajícího stápěl v lesku slunce, jehož žlutavá záplava v pozadí obrazu nasvědčuje, že slunce buď teprve vyjde, anebo že bylo právě zapadlo...
Toť prostý obraz, pokud se naň ještě po letech pamatuju.
Výraz zsinalého obličeje, obzvláště očí hluboko v důlkách zapadlých a do neurčitého prázdna upřených nelze mi popsati.
V okamžicích, když jsem se díval na obraz, neviděl jsem v obličeji umírajícího výraz mnišského fanatismu, zřeknuvšího se veškerých světských rozkoší a pracovavšího jen za klamnou vidinu, nýbrž nejvyšší bolest, zmírněnou toliko pevnou nadějí v spasení, přesvědčující pevnost víry a vtělenou důvěru v myšlénku, kteráž, byť o ní i tisícové pochybovali, přece může býti člověku, zůstane-li jí věren, kotvou a konečně snad i spásou.
Chtěje se pohodlněji dívati na obraz, otevřel jsem zpovědnici naproti oltáři se nalézající a usednul do ní.
V chrámě, jak již připomenuto, nebylo téměř nikoho, a zdá se, že i kněz u oltáře dle toho se řídil: odbylť církevní obřady trochu dříve, než bývá v obyčeji.
Kněz odešel od oltáře, zbožní lidé, na větším díle penzistky a žebrácky, vykonavše svou pobožnost, počali opouštět chrám.
Za chvíli přibatolil se ze sakristie kostelník se svazkem klíčů v ruce a řinče jimi po zvyku svých kolegů na znamení, že opozdivší se mají už svrchovaný čas, aby svou pobožnost skončili a chrám opustili, ubíral se loudavě od hlavního oltáře ku vchodu chrámovému.
Sedě ve zpovědnici viděl jsem vše, co dělo se asi v třetině lodi chrámové, aniž bych byl viděn, a již jsem chtěl také chrám opustit, když mimo nadání cosi zvláštního moji pozornost upoutalo.
K postrannímu oltáři, na němž se nalézá obraz svatého Xaveria, přistoupil volným krokem mladý bledý muž v černém elegantním obleku, a kleknuv na klekátko před oltářem, sklonil hlavu do obou dlaní.
Zatím byl kostelník došel až ku vchodu chrámu.
Zanedlouho slyšel jsem rachotit zámek.
Nebylo pochybnosti, že kostelník vyčkav, až poslední lidé opustili chrám, zavřel hlavní vchod.
Opět za několik okamžiků viděl jsem kostelníka jiti nazpět od vchodu chrámu k hlavnímu oltáři a do sakristie; slyšel jsem rachotit klíče a zamykat dvéře, načež nastalo v chrámě hrobové ticho, rušené jen přitlumeným lomozem z ulice.
Byl jsem tedy s neznámým, několik kroků přede mnou před oltářem klečícím mužem v prostranném chrámě o samotě.
Místo na obraz svatého Xaveria zadíval jsem se nyní na neznámého, jehož přítomnosti v chrámě nemohl jsem si nikterak vysvětlit.
Bylo mi jaksi nevolno, že neopustiv chrámu, dokud byl čas, dal jsem se s neznámým člověkem, jehož úmyslů jsem neznal, zavříti do kostela, v kterémž je tolik bohatství nahromaděno.
Jak snadno mohlo na mne padnout i nejhrubší podezření, kdybych byl v chrámě dopaden, neboť tolik je jisto, že by mi nebyl nikdo uvěřil, že opozdil jsem se v svatyni jsa zahloubán v myšlénky před obrazem svátého Xaveria jako zbožný křesťan, jenž na modlitbách zapomíná na vše, co se kolem něho děje.
Chtěl jsem tedy pospíšit za kostelníkem, jehož hlas bylo ještě ze sakristie slyšeti; v okamžiku však, když jsem vstal, vzpřímil se také přede mnou klečící neznámý muž a překazil tak můj úmysl.
Několikráte přešel zamyšlen před oltářem, a postaviv se pak proti oknu, zadíval se na oltářní obraz. Stál mezi mnou a obrazem, kterýž, jak se zdálo, poutal veškerou jeho pozornost.
Dlouho stál nepohnutě, a jelikož byl obličej jeho obrácen k obrazu, viděl jsem tvář jeho jen zčásti; avšak vždy, kdykoli jen poněkud se pohnul nebo zraků svých z obrazu odvrátil, zhledl jsem tvář jeho v profilu.
Pozornost, kterou věnoval obrazu, byla velmi nápadná; nedívalť se naň pouze s jistotou znalce, jenž byl obraz už nesčíslněkráte viděl, nýbrž tak zkoumavě, jako by chtěl vypátrati nejtajnější motiv malířův.
Vida neobyčejnou pozornost, kterou neznámý muž věnoval mistrovskému dílu Balkovu, umínil jsem si setrvati na svém místě.
Mladý muž počal po chvíli opět přecházeti před oltářem; čas od času přejel si rukou čelo, jako by chtěl trapnou jakousi myšlénku zaplašit, brzo svěsil hlavu, brzo ji zase vzpřímil.
Zpočátku přecházel před oltářem volným krokem, později však vždy prudčeji, až posléze náhle se zastaviv, pohlédl zběžně na obraz a prudce ke mně se obrátiv, svěsil hlavu k prsoum a zadíval se upřeně před sebe k zemi.
Viděl jsem mu nyní přímo do tváře, takže kdyby byl očí jen pozvedl, byl by mne musil zhlednouti.
Neznámý však stál dlouho nepohnutě.
Učinil jsem po jeho příkladu, toliko s tím rozdílem, že jsem z něho očí nespustil. Jenom jednou zalétl zrak můj na obraz umírajícího svatého Xaveria a ihned svezl se zase na neznámého, leč v okamžiku tom se mi zdálo, jako by mě byl zklamal zrak: tvář Xaveriova byla tatáž jako tvář přede mnou v myšlénkách pohříženého muže.

***