Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Zastavil jsem se, kdežto přítel volným krokem ubíral se dolů.
"Neopomiňte mi podati zprávu o stavu nemocného buď ještě dnes, nebo aspoň zítra!" pravil ke mně kvapně, ale šeptem ředitel, když byl dospěl až ke schodům. A se zvláštním, neobyčejným účastenstvím díval se za sestupujícím přítelem.
"Teď však pospěšte za ním, aby nepřišel k úrazu," dodal po malé chvíli, načež se obrátil, aby se vrátil nazpět do posluchárny.
Několika skoky seběhl jsem ze schodů, a vzav přítele pod pažím, vedl jsem jej k domovu.
Přítel cestou ani na jedinou moji otázku neodpověděl. Tázal jsem se ho na věci nejrozmanitější, cítí-li nějakou bolest, nepobolívá-li ho snad hlava a podobně; ale přítel vždy jen záporně hlavou zavrtěl.
Teprve když jsme přibyli k jeho bytu, pravil sám, aniž bych se ho byl znovu tázal: "Nechoďme, prosím tě, ještě nahoru! Jsem dosud rozčilen a nerad bych někoho polekal. Myslím, že rozčilení mé přejde; není to poprvé..."
"Že to není poprvé?" opáčil jsem zvědavě.
"A bojím se, že také ne naposled. Ale nemluvme o tom víc! Aspoň dnes už ne. Prosím tě snažně!" odvětil přítel.
Vyhověl jsem jeho přání.
Asi po dvě hodiny procházeli jsme se ještě po Praze, rozmlouvajíce o věcech, jež by snad nebyly pranikoho jiného zajímaly kromě nás dvou.
Zanedlouho se mi zdálo, že duševní stav přítelův jest opět normální. Odpovědi i otázky jeho aspoň byly logicky tak přesný, že neměl jsem příčiny o tom pochybovati.
Doprovodiv jej posléze domů, pospíšil jsem k řediteli Schneidrovi, abych mu podal uspokojující zprávu; ale nestihl jsem ho v bytu.
Druhého dne zrána zastavil jsem se před přednáškou u přítele; ale tento ležel - v deliriu... Byl rozpálen, mluvil často a mnoho, ale nesouvisle. Jak se zdálo, mučily duši jeho neustále děsivé jakési přízraky.
Lékař, jenž byl k němu právě povolán, vyslovil se, že je stav jeho sice povážlivý, nicméně že jest naděje v brzké a úplné uzdravení.
Bez odkladu pospíšil jsem s touto zprávou k řediteli. Zastal jsem jej v předsíni jeho bytu. Vyslechl mě mlčky, zdánlivě lhostejně; ale z četných otázek, jež mi pak kladl, nabyl jsem přesvědčení, že jej osud přítelův zajímá jako osud člověka buď neobyčejně známého a milého, nebo neznámého sice, ale něčím zvláštním vynikajícího.
Uvedl mě do své pracovny a přes hodinu trvalo pro mne nehrubě příjemné examinování.
Musil jsem v stručnosti vypravovati vše, co jsem věděl o přítelově minulosti, o jeho povaze, zvycích a náklonnostech.
Téměř každá důležitější moje odpověď zavdala podnět k celé řadě dalších podrobnějších otázek, jež měly vesměs jen jediný ucel: vysvětliti neb aspoň přijíti na stopu záhadné chorobě přítelově.
Vypověděl jsem sice o příteli dosti zajímavého; ale ředitel, jak se zdálo, nebyl tím uspokojen.
Později, když jsme takovýmto způsobem přikročili k rozboru psychologickému, často se na chvíli zamyslil, nežli mi položil otázku další.
"Je přítel váš nábožný nebo snad bigotní?" otázal se mimo jiné.
Přímá odpověď na tuto otázku ředitele a zároveň katechety byla pro žáka dosti choulostiva, ale přece jsem odpověděl pravdivě, že je přítel spíše opak toho.
"Či snad byl dříve někdy nábožným?" tázal se ředitel dále. "Nebo byl snad někdo z jeho příbuzenstva nebo z osob, jež mu byly z mládí nablízku, neobyčejně nábožným? Čítal snad někdy se zvláštní zálibou legendy svatých a světic, knihy o zázracích nebo bibli?"
Pokud jsem přítele znal, musil jsem na vše odpovědíti záporně.
"Miluje snad čtení románů nebo knih dobrodružných, fantastických?" pokračoval examinátor dále. "či snad má zálibu v čtení filosofickém?"
"Nemiluje ani románů, ani knih filosofických," odvětil jsem. "Ale mohla-li míti na něho nějaká kniha vliv, mohou to býti spisy Oerstedovy, hlavně téhož spis Duch přírody, jejž od několika roků se zvláštní zálibou studoval."
Ředitel na chvíli se zamyslil; pak zavrtěv hlavou, odbočil ve svém vyptávání se na pole jiné.
"Netrpěl přítel váš nikdy nějakou chorobou mozku, nervů nebo zraku?"
Odpověděl jsem opět záporně, poněvadž mi o tom všem nebylo nic známo.
Tak a podobně vyptával se ředitel dále, až posléze vida, že není možno tímto způsobem dojíti cíle, propustil mě s žádostí, abych mu přinášel každodenně zprávy o průběhu přítelovy choroby.
Učinil jsem tak se vší svědomitostí; ale jen jednou, když jsem totiž referoval o přízracích, jež přítele v deliriu pronásledují, zpozoroval jsem v tváři ředitelově mírné uspokojení.
Pokud z nesouvislých řečí nemocného přítele bylo lze souditi, zdálo se mu, že nalézá se v jakési pošmurné budově, bud v nějakém klášteře nebo chrámě. Mluvilť o křížových chodbách, o krucifixech a obrazích svatých - pak zas o jakési příšerné obludě, měnící každým okamžikem svou tvář.
Jindy se počal modliti, ale nikdy se nedomodlil, nýbrž vždy ustal asi v polovici, a snaže se pak vztyčiti se, šermoval prudce rukama ve vzduchu, jako by někoho odháněl.
Toť vše, co bylo možno z nesouvislých, trhaných řečí jeho vyrozuměti.
Asi ve čtrnácti dnech pozdravil se přítel tak dalece, že mohl opět vycházeti a za několik dní také přednášky navštěvovati.
Přišel do školy, jako by se nebylo pranic přihodilo, a nejevil nižádného překvapení nebo pohnutí, když o nejbližší přednášce o náboženství setkal se opět s ředitelem.
Po přednášce jej ředitel zavolal k sobě a optal se, jak se mu vede. Současně díval se mu upřeně do očí.
Přítel odpověděl, ale ředitel hned nato rychle podotknul: "Dovolte, abych se vám díval do očí u okna - na světle."
Přítel beze slova poodstoupil k oknu a ředitel díval se mu delší chvíli zkoumavě do očí.
"Vyť máte oko velmi zajímavé," pravil posléze. "Pupila je velká a neobyčejně vypouklá - jste krátkozraký?"
Přítel přisvědčil.
"Navštivte mě po příští přednášce navečer v mém bytě," vece zase ředitel. "Rád bych s vámi o něčem pohovořil."
Přítel slíbil a vzdálil se.
Na cestě k domovu připomenul ke mně, že se ostýchá jíti k řediteli, ba že se ho skoro bojí.
"Snad se nebojíš jeho ohyzdnosti?" rozesmál jsem se.
"Nikoli; ale muž ten činí na mne dojem takměř příšerný. Zdá se mi, že jsme se byli už jednou v životě setkali. Jeho účastenství se mnou a mojí chorobou zdá se nasvědčovati, že se nemýlím."
"Myslím, že se přece jen mýlíš," odvětil jsem a na doklad tvrzení svého uvedl jsem několik vyjádření ředitelových, z kterýchž bylo lze souditi, že přítele mého neznal a nezná, že o minulosti jeho praničeho nevěděl a že teprve záhadným případem o přednášce byl na něj upozorněn.
"Prozatím nemohu odpírat, poněvadž nemohu podati důkazů," pravil přítel. Ale nechť již tomu jakkoli, tolik je jisto, že škaredá tvář, drsný hlas a vůbec veškeré chování podivného muže toho budí v mé duši vzpomínky, souvisící úzce s mojí chorobou."
"Tedy skutečně myslíš, žes churav?" ptám se soucitně.
"Byl jsem churav," dí přítel. "Byl jsem a možná že dříve nebo později ochuravím poznovu. Ale choroba má byla a bude jen následkem, nikoli příčinou toho, co se se mnou dálo o známé ti přednášce, když se náhle tak intenzívně zablesklo."
"Nechápu, co tím myslíš," dím suše a poněkud bezmyšlenkovitě, neboť slova přítelova byla tak jasná, že nepřipouštěla než jediného výkladu.
"Pochopíš, až ti někdy v souvislosti budu vypravovat jen jediný výjev z mladistvých dob," praví přítel; "ale přislib mi, že večer po nejblíže příští přednášce o náboženství doprovodíš mě k bytu ředitelovu a že na mne počkáš, až se vrátím."
Slíbil jsem, že s ochotou tak učiním, a od té doby jsme o záležitosti té již nemluvili.
Několik hodin po nejblíže příští odpolední přednášce o náboženství doprovodil jsem přítele po jeho přání až k bytu ředitelovu a ubezpečil jej, že počkám, až se vrátí.
Páter Schneider bydlil v prvním patře přední části školní budovy v ulici Mikulandské. Několik oken bytu šlo na ulici, několik do dvora. K bytu přicházelo se po několika nehrabe pohodlných schodech z průjezdu.
Na cestě k řediteli přítel téměř ani nepromluvil. V průjezde se zastavil, a vytáhnuv z kapsy několik oblázků, pravil: "Zůstaň na ulici! Kdyby se mi stalo něco lidského, tj. kdybych měl potřebí tvé pomoci, mrštím jedním nebo několika z těchto kamenů do okna."
"Budiž bez starosti!" dím na to. "Vždyť snad se nejedná..."
Nedomluvil jsem.
Přítel rychlým krokem pospíšil po schodech. Slyšel jsem ještě trhnutí zvoncem, pak vrznutí dveří a několik nesrozumitelných slov, načež dvéře zavrzly poznovu.
Vyšed z průjezdu na ulici, přecházel jsem volným krokem po protějším chodníku.
Byl pozdní, nepříjemný, skoro bouřlivý večer listopadový.
Ulicí prošel jen zřídkakdy někdo a každý chvátal. Válť ulicí mrazivý vítr severovýchodní. Obloha byla temná a vzduchem poletovaly drobné vločky sněhu. Někdy vítr úpěnlivě zaskučel, jindy zase zalehl vší silou do oken, že po několik vteřin řinčela, jako by řetězy chřestil.
Přese všechnu nepohodu čekal jsem trpělivě skoro hodinu.
Ve dvou oknech ředitelova bytu bylo světlo; ale to bylo vše, co jsem pozoroval.
Světlo se nikterak neměnilo; soudil jsem tudíž, že přítel zcela klidně a tiše s ředitelem rozmlouvá, jako jsem to činíval já, když jsem o příteli nosil řediteli raporty.
Avšak právě tato jednotvárnost nemálo přispívala k tomu, že jsem se posléze stal poněkud netrpělivým. Mrazilo mne. Počal jsem přecházeti rychleji, abych se zahřál. Nic však naplat! Mrazivý vítr vehnal mě do průjezdu. Počal jsem přecházeti v průjezde. Ale minula skoro opět hodina, a přítel se nevracel.
Netrpělivost má rostla. I vyšel jsem poznovu na ulici a přešel několikráte po protějším chodníku, dívaje se do osvětlených oken ředitelova bytu.
Tentokráte jsem pozoroval, že míhají se tam dva stíny, ba zaslechl jsem i hlas ředitelův.
Mluvil cosi živě, ba vášnivě. Napjal jsem sluch, nebylo-li by možno něco vyrozuměti, ale v témž okamžiku zaslechl jsem divoký výkřik a hned nato řinklo sklo... Přítel byl kamenem mrštil do okna...
Střelhbitě obrátil jsem se a pospíšil do průjezdu, bych vyběhl nahoru. Ale již mezi vraty slyšel jsem v prvním patře bouchnutí dveřmi, pak pádné skoky přes schody, a nežli jsem k těmto doběhl, pádil již přítel podle mne jako postřelená laň.
Vyběhl jsem za ním na ulici, volal za ním. Nic naplat! Přítel utíkal.
Chvátal jsem za ním, ale nedohonil jsem ho.
Pospíšil jsem do jeho bytu, ale ani tam jsem ho nezastal...
Vrátil jsem se domů s pocitem nevýslovně trapné nejistoty. Tušil jsem, že přihodilo se příteli něco neobyčejného, co musí míti nutně takové též a snad i nebezpečné následky.
Téměř po celou noc nemohl jsem usnouti a marně jsem se namáhal, bych záhadné případy ty aspoň poněkud vysvětlil.
Časně zrána pospíšil jsem do bytu přítelova. Zastal jsem jej na loži rozpáleného a opět v deliriu, ale prudším než před třemi týdny.
Bylo mi pověděno, že přiběhl domů teprve po půlnoci celý zkřehlý a promrzlý, že blábolil nesrozumitelné řeci a vůbec že si počínal jako šílený. Tvář jeho byla potřísněna - krví, ale poranění neshledáno na něm žádného... Ještě v noci přivolaný lékař se vyslovil, že jest nebezpečí tentokráte daleko větší než minule, a pochyboval o uzdravení.
Několik dní vznášel se přítel mezi životem a smrtí. Zmatené řeči, jež v deliriu vedl, byly v podstatě podobné oněm, jež blábolil poprvé. Ale tentokráte bylo často slyšeti slova: "Kristus a krev rodička boží s mužskou tváří - strašná muka a andělská bytost..."
V jaké souvislosti byla slova ta s životem nemocného, nemohly mi udati ani osoby, které lůžko jeho takměř ani neopustily.
Posléze přece zvítězila bujná ještě životní síla. Přítel vyvázl z nebezpečí, ale pozdravoval se velmi pomalu. Lékař radil hlavně klid a vystříhání před jakýmkoli rozčilením.
Z té příčiny dopraven přítel navenek ku vzdáleným svým příbuzným na Šumavu a k radě lékařově vzdal se zatím na rok dalších studií.
Od té doby jsem ho nespatřil...
Zvláštní náhodou počal také páter Schneider churavěti. Do nejblíže příští přednášky přišel s obvázanou rukou.
Zanedlouho nedostavil se do přednášky; později musil se dáti častěji zastupovat a po několika měsících pomýšleno již na povolání substituta. Následujícího roku školního Schneider již nepřednášel a dne 17. března r. 1858 krátce před půlnocí, po dlouhé, trapné chorobě zemřel.
Viděl jsem mrtvolu jeho vystavenou v smutečně zastřeném salóně bytu zesnulého.
Ležela v černém rouchu kněžském v skvostné rakvi na pěkně upraveném katafalku. Kolem hořelo množství voskových svící.
Dlouho díval jsem se na mrtvolu.
Škaredá, apatická, druhdy vždy temně zarudlá tvář Schneidrova byla méně odporná a bledá jako kararský mramor. Nevysoké celo, jevící mrazivou rezignaci smrti, bylo hladké a klidné.
Tajemná životní síla, kteráž je byla druhdy tak často při řešení velkých záhad světa mračně vraštila, již nepůsobila; nezbyl než mrazivý klid, provázející počátek a průběh konečného rozkladu...
Mrtvola měla ruce položeny křížem na prsou a v rukou malý černý krucifix. Na pravé ruce, a sice mezi palcem a ukazovákem, zpozoroval jsem hlubokou, ovšem již zacelenou jizvu, táhnoucí se hlouběji do dlaně.
Katafalk s rakví byl umístěn uprostřed salónu.
Mrtvola ležela čelem proti stěně, na níž visela velká podoba Kristova na ebenovém kříži.
Byla to výtečná práce řezbářská z lipového dřeva. Tvář Kristova byla poněkud zasmušilá a tělo mělo zdáli barvu mrtvoly.
Když jsem je pozoroval zblízka, shledal jsem, že je levý bok buď nožem nebo jiným ostrým nástrojem vyrýpnut, a pod tím spatřil jsem na těle několik tmavých skvrn, jaké zůstavuje na dřevě uschlá krev.
Pohřeb Schneidrův nebyl prostý a jednoduchý, jak si byl zemřelý zaživa vždy přál, nýbrž skvělý, ba skoro velkolepý.
Zdá se, že muž ten, jenž se byl v životě přiznával k zásadám tak rozumným, v posledním trapném a bolestném zápasu se smrtí na zásady své úplně zapomněl...

***