Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Od smrti Schneidrovy minulo několik roků.
Bývalí spolužáci moji byli se už rozprášili do všech úhlů světa. Větší část byla svá studia s rozmanitým úspěchem skončila. Někteří, a to část dosti značná, byli studií už dříve zanechali, a skoro všichni zaujímali již ve společnosti rozličná, víceméně pevná postavení.
Jen někteří, ke kterým se byl "osud" zachoval poněkud macešsky, trávili ještě život v nejistotě nevědouce, kdy a kam je asi příznivý nebo nepříznivý vítr "osudu" zavane.
V létě roku 1865 náležel jsem ještě mezi tyto problematické existence. Neodolatelná náklonnost k studiu věcí abstraktních, dumavá mysl a zvláštní, takřka nepochopitelný druh lehkomyslné sebedůvěry odvrátily mě od dráhy praktické a vrhly na pole studií povšechných.
S horlivostí takřka zimnicnou oddal jsem se soukromému studiu nejrozmanitějších věd.
Filosofii, filologii, historii a vědy přírodní pěstoval jsem rovněž tak horlivě jako matematiku, teologii, ba i lékařství a právnictví. Nebylo téměř oboru lidského vědění nebo snažení, jejž bych byl pokládal za méně důležitý oborů hlavních, a proto neopovrhl jsem ani studiem předmětů nejbizarnějších a zdánlivě nejmalichernějších.
Básnictví bylo mi rovněž tak milé jako spiritualismus, mnemonika neméně vzácná než logika, slovem každá kniha, kterou jsem dostal do ruky, musila být čtena a obsah její zkoumán.
Povstal z toho sice bezpříkladný chaos v mé duši, ale přes to vše nesnažil jsem se ani dost málo, bych uvedl aspoň některé speciální studium v jakýs takýs systém.
Takřka chorobná záliba v chaotickém tomto vlnění nejrozmanitějších myšlenek, problémů a hypotéz pošinula zdravou myšlenku, že jest úplně nemožno všechny vědy ob sáhnout i, do pozadí takměř nedohledného. Chtěl jsem se stati společnosti co možná nejprospěšnějším; ale v mladistvé nezkušenosti zabloudil jsem v předběžných pracích na scestí, z kterého jsem se nikdy již nedostal.
Nedbal jsem nedostatku, jenž se dosti často dostavil, nedbal jsem takzvaných "moudrých rad" svých přátel, slovem žil jsem jen sobě, svým bizarním snům a neméně bizarním snahám.
Obývaje malou mansardu studentskou v jedné z nejtišších ulic malostranských, živil jsem se nuzně dvěma nebo nanejvýš třemi kondicemi.
Skrovná knihovna má vbrzku mi nedostačovala. Celé dny trávil jsem ve veřejných knihovnách, hlavně v knihovně universitní, a připomenutého právě roku 1865, rozhodnul jsem se posléze, že odprodám antikváři celou, nehrubě vzácnou knihovničku svou, kterou jsem vůči přístupným pokladům veřejných knihoven pokládal za úplně zbytečnou.
Kdysi, myslím, že to bylo ke konci měsíce června, počal jsem skutečně svou knihovničku brakovati. Knihy, jež jsem pokládal za zbytečné, rovnal jsem na hromádky, knihy pak, jež mi byly ještě poněkud milý a s nimiž bych se byl přece nerad rozloučil, rovnal jsem zase do přihrádek.
Sotva jsem byl takto asi hodinu zaměstnán, byl jsem vyrušen. Někdo zaklepal na dveře, a nežli jsem seskočil ze židle, na které jsem právě u většího regálu s knihami stál, vešel do jizbičky mladý důstojník kyrysnický.
Několik okamžiků na mne zkoumavě pohlížel, nato popošel několik kroků a micky podával mi ruku.
"Což mě již nepoznáváš?" vece zvučným barytonem, když jsem poněkud váhal stisknouti podanou mi pravici.
Po hlasu poznal jsem přítele, jehož dobrodružství o přednášce Schneidrově a později v bytu ředitelově bylo mi tak často tanulo na mysli, že mi byl i po letech osobou nejen milou, nýbrž i nanejvýš zajímavou.
Seskočiv rychle z židle, přivítal jsem jej s nelíčenou, upřímnou srdečností a brzo nato byl jsem v pravém křížovém ohni nejrozličnějších otázek.
Poznal jsem z toho, že přítel i na mne v době našeho rozloučení vzpomínal a že jej osudy mé aspoň rovněž tak zajímají jako mne osudy jeho. Otázky jeho následovaly tak rychle za sebou, že jsem sotva stačil odpovídati.
"A tyto hromady knih?" otázal se mimo jiné, rozhlížeje se zvědavě po jizbičce. "Či snad se stěhuješ?"
"Nikoli! Rád bych to haraburdí prodal antikvaři."
"Antikváři prodat?!" opáčil poněkud přítel udiveně,
"Tedy jsi se už nabažil studií?" pokračoval po malé přestávce. "Ale dobře tak činíš... Jak na tobě pozoruju, nesvědčí ti studium příliš valně -"
"Z čeho tak soudíš?"
"Z bledé, pouvadlé pleti, hluboko vpadlých očí a dutého hlasu, slovem z celého tvého vzezření."
Musím se přiznati, že mě slova ta poněkud překvapila. Byltě jsem v poslední době do svých studií tak zahloubán, že nedbal jsem hrubě nepatrné jakés nevolnosti, která mě časem skličovala. Že by to mohlo býti symptomem choroby následkem studií, mne ani nenapadlo.
Přítelova slova však mě také upozornila na vzezření přítelovo.
Pohlédnuv na něj pozorněji, shledal jsem, že stala se s ním tělesně podstatná změna. Ze štíhlého, bledého mladíčka byl se stal statný, zdravím kypící muž vysoké postavy.
Mužně krásná jeho tvář byla poněkud sluncem osmahlá; ale temně modré oči, červené líce, jemné, aristokratické rty a slabé chmýří nad hořejším rtem, zvláště pak hebký, kučeravý hnědý vlas dodávaly jí rázu neobyčejně příjemného.
Chování jeho bylo elegantní, nenucené, řeč téměř lahodná. Uniforma kyrysnická výborně mu slušela a nepřepínám, dodám-li, že náležel přítel bez odporu mezi nejšvarnější důstojníky, jež jsem byl vůbec spatřil. -
"Mýlíš se," pravil jsem po chvíli. "Jsemť úplně zdráv a nenapadlo mne ustati v studiích."
"Proč chceš tedy prodat knihy?" táže se přítel.
Vysvětlil jsem mu to několika slovy.
Přítel se na několik okamžiků odmlčel.
"Nepochopuju," pravil posléze. "Ale buďsi! Učiň, jak uznáš za dobré. Možná že zbaviv se společnosti mrtvých knih, počneš život nový, který ti půjde líp k duhu."
"Pochybuju," dím rozhodně. "Právě tak jako pochybuju, že bys ty zase mohl se vrátit k studiím."
"V tom mýlíš se zase ty!" vece přítel taktéž rozhodně. "Nezapomněl jsem, čím mi bývaly a čím mi mohou býti, a často, přečasto jsem vzpomínal oněch dob, kdy jsme společně..."
"Ale jak jsi se mohl státi vojákem?" tážu se. "Vždyť snad jsi nemusil..."
"Pravda, že jsem nemusil; ale bída mne k tomu dohnala. Věděl jsem, že zadávám svou volnost, svou krev, ba snad i život svůj. Avšak octnuv se na rozcestí zemříti buď hlady hned, anebo se dát živit a vyčkati, nevyvolí-li si mne snad náhoda za oběť, zvolil jsem poslednější."
"Ale tvá mírná povaha, tvé zásady lidskosti! Jakž možno je srovnati s povahou a zásadami soldatesky?"
"Zcela jednoduše," vece přítel, pohrávaje rukovětí svého palaše. "Zapomínáš na povahu lidskou vůbec. My všichni, kteří jsme uvykli hantýrovat morálkou a zásadami, pokládáme člověka, a tudíž i sami sebe za jakousi vyšší bytost a domýšlíme se do sebenejsmělejších extravagancí. Ale mýlíme se! Často jsou okolnosti silnější a zásady naše rozplynou se v dým... Podobně dělo se i mně. Domnívalť jsem se, že jsem člověk tichý, mírný a dobrý; myslil jsem, že bych nemohl ani chrousta zašlápnouti, ale mýlil jsem se, jako se mýlili všichni, kdož tak o mně soudili."
"Přes to vše nemohu se spřátelit s myšlenkou, že bys byl tak zdivočel, abys mohl chladnokrevně nebo se zálibou rozpoltit lebku člověka, jenž ti nikdy neublížil, kterého jsi nikdy předtím nebyl ani spatřil."
"A přece se tak stalo," dí přítel a trpký úsměv přeletěl sličnou jeho tvář.
"A nepocítils nikdy lítosti?" tážu se. "Netanulo ti nikdy na mysli v dobách úplné osamotnělosti, kdy bývá člověk sám k sobě nejupřímnější, žes pod jiným jménem spáchal vlastně vraždu, tudíž zločin nejděsnější?"
"Co by mi prospěla lítost?" dí přítel poněkud rozpačitě. "Či možno nastavit levou líc, když ti cizí palaš rozetne pravou a krev ti řine po prsou? Či možno složit ruce v klín a klidně se dívati, když k zběsilosti rozvášněný cizák žene se po tobě, by tě utratil?"
"Toť jen příklad obrany. Zde ovšem může platit 'zub za zub, oko za oko'," připomínám. "Ale cožpak jsi vždy jednal v obraně? Nebyls nikdy útočníkem sám?"
"Pravda," vece přítel. "Bylo mi nevolno, ba nepochopitelně úzko, když jsem se nalézal poprvé v bitevním šiku a zdáli počala hřímati děla. Čím živěji jsem si v duchu představoval děsný obraz, jenž se měl zanedlouho přede mnou rozvinouti, tím větší nepokoj a úzkost se mne zmocňovaly. Ale vbrzku vše přešlo."
"Ale jak možno, aby člověk tvé povahy mohl vésti první ránu?" dotírám na přítele.
"Máš-li chuti mě vyslechnouti, povím ti v stručnosti, jaký dojem na mne učinil první boj. Chci vypravovat jen, čeho jsem byl svědkem, a nikoli po příkladu jiných, kteří dovedou živě vylíčit celý průběh bitvy, aniž by byli více viděli nežli kotouče kouře a nepatrnou šrůtku v nejbližším okolí svém."
"Jen vypravuj!" vyzývám přítele. "Možná že pak pochopím, co zdá se mi býti až dosud nevysvětlitelné."
"Zúčastnil jsem se sice celého polního tažení v Itálii roku 1859," počal přítel vypravovati, "ale pluk náš nepřišel k boji, až teprve v rozhodné bitvě u Villafranky.
Asi ke třetí hodině zrána před bitvou dostal pluk náš rozkaz, aby se hnul kupředu. Po neschůdných vedlejších silnicích jeli jsme šerou nocí, až jsme se octli v širokém údolí nedaleko nepatrné jakés vesnicky.
Zastavili jsme se. Když se počalo rozednívati, spatřil jsem, v jakém místě se nalézáme. Po obou stranách byly nevysoké, ale příkré, lesem porostlé pahorky; trochu šikmo před námi rozprostíral se velký, mělký močál, podle něhož vedla silnice širokým údolím dále.
Dlouho jsme stáli, než zaduněly zdáli první temné rány z děl, znamení to k boji.
Pozornost celého pluku upjata byla k vršinám, za kterýmiž, jak se zdálo, palba zahájena.
Kolkolem panovalo hluboké ticho, rušené jen občas frkáním starších, hřmění děl uvyklých a po boji dychtících koní.
Mužstvo bylo klidno a mlčelivo. Vtipy, jež byly až donedávna v řadách pronášeny, náhle umlkly.
Znenadání zasvištěl před námi vzduchem šrapnel, jenž byl přes vršinu zabloudil až k nám, a hned nato uprostřed první škadrony padl. Divoký, nevylíčitelný zmatek v nejbližším okolí trval však jen několik okamžiků. Řady srazily se hned dohromady, jako by byl někdo hrachem hodil.
Jiný šrapnel padl do močálu a zastříkal blátem skoro čtvrt škadrony. Někteří z jezdců odpověděli na nemilé uvítání to smíchem, jiní zaklením. Avšak hned nato padl skoro v totéž místo do močálu šrapnel druhý, třetí a čtvrtý. Kůň jezdce vedle mne divoce zařičev vzepjal se a klesl i s jezdcem; kusy šrapnelu byly je nejspíš smrtelně ranily. Šik se poněkud rozstoupil; ale hned se opět srazil.
Více si toho nikdo nepovšiml; zaznělť za námi náhle táhlý, přitlumený zvuk trouby, velící: 'Zvolna kupředu!'
V mžiknutí oka hnul se celý pluk jízdy kupředu.
Zpočátku jeli jsme zvolna v těsných řadách širokým údolím. Neviděli jsme než strmé, lesem pokryté výšiny, neslyšeli než temné dunění děl a občas hromadnou palbu celých praporů pěchoty.
Údolí ponenáhlu se šířilo a škadrony stavěly se podle sebe.
Náhle zaznělo velení: 'Stůj!'
Pluk se zastavil. Neviděli jsme pranic; jen rachot děl nás upomínal, že zuří boj nablízku. Čekali jsme. Minula asi hodina.
Pluk stál připraven; mužstvo i koňstvo počínalo býti nevrlo. Čekáme druhou, třetí hodinu. Čekáme do odpoledne, ale rozkaz nepřichází.
Náhle zaznělo velení: 'Nazpět!'
Mrzutě hnul se pluk; ale po několika okamžicích zaznělo troubení k útoku.
Jízda se obrátila, poklusem ujížděla nazpět a objela vršinu, která ji dělila od bojiště.
Nalézáme se na planině.
K útoku troubí se z několika stran tempem vždy rychlejším.
První řady jízdy ujíždějí už rychleji kupředu. Nevidíš nežli velké a menší kotouče bílého kouře; neslyšíš než dusot koňský, dunění půdy, řinčení zbraně, zdáli pak palbu z děl, znedaleka víření bubnů a hromadnou palbu pěchoty, zblízka jen pronikavé troubení.
Zpočátku se ti zdá, jako bys byl na cvičení; jen poklus jízdy mění se rychleji v cval a tento rychleji v úprk. Není to už jízda, toť zběsilý úprk, šílený závod.
Náhle zaduní před tebou hromadný výstřel z ručnic, a teprve teď poznáváš, že žene pluk útokem proti pěchotě ve čtverci. Ze zmatku celého pluku pozoruješ, že v prvních řadách klesají koně i jezdci. Vidíš před sebou kouřem a prachem zahalený temný chumel lidí a koní; jezdci před tebou zadržují koně a vlastní kůň tvůj se vzpíná.
Však náhle zase zazní zvuk trouby, velící 'Nazpět!', a skoro úprkem uhání pluk v nepořádku nazpět!
Útok se nezdařil.
Po několika minutách zaznělo nové velení: 'Vlevo!' a hned nato troubení k opětnému útoku.
Tentokráte slyšíš před sebou temné, ale vždy zřetelnější dunění půdy - jízda žene útokem proti jízdě.
První řady se srazily. Několik výstřelů z karabin, pak již jen řinčení a nevylíčitelné svištění palašů.
Ty sám jsi ještě nevystřelil, neťal. Nalézáš se v divokém chaosu.
Znenadání však jsi skoro osamotněl; jezdci jsou rozptýleni.
Vtom zasviští ze strany palaš nad tvojí hlavou. Kůň tvůj, nejspíše zasáhnut, divoce řičí a vzpíná se. Bez rozpaků, skoro mechanicky mávneš palašem po jezdci po tvém boku; palaš zaboří se do tvrdší jakés látky a jezdec s rozpoltěnou lebkou klesá s koně...
Krev ti stříkla až do obličeje.
A od toho okamžiku skoro ani nevíš, co se kolem tebe děje. Nejsi již svým pánem, nýbrž otrokem svého koně a své brutálnosti.
'Pracuješ' v pravém slova smyslu, ale nenapadne tě, že 'krvavá práce' tvá ničí lidské životy. Nemyslíš na nic; reflexe je nemožná. Cítíš jen, že ti na čele vyvstává pot, že ti planou líce, že krev tvá vře.
Palaš v ruce tvé jest jako pírko. Nedbáš již sebe, nedbáš již svého koně, tím méně něčeho kolem sebe. Zvířeckost člověka slaví své triumfy.
Je cosi strašného, ale zároveň neodolatelně rozplameňujícího v takové seči. Zdá se mi, že zvíře v boji na život a na smrt více přemítá než člověk, který je slepý a hluchý, ukrutnější, zběsilejší krvelačné šelmy."
Přítel na chvíli se odmlčel. Uchopiv pak rukověť svého palaše, křečovitě ji tiskl a suše dodal: "Vše to trvalo jen asi čtvrt hodiny. Dle všeho měli jsme před sebou přesilu; troubenoť 'Nazpět!'.
Trhl jsem koněm. Kůň se vzepjal a tryskem uháněl směrem, kterým ujížděli ostatní, až se bez pobídnutí zastavil.
Byl jsem v středu decimované škadrony. Palaš držel jsem křečovitě v pravici. Byl skoro celý zakrvácený. Klidně otřel jsem jej o zažloutlou hřívu svého bělouše, a zaraziv jej do pochvy, sejmul jsem čáku, abych si s čela setřel pot a krev, kterou jsem byl potřísněn... Toť vše, co ti mohu říci a čím vysvětliti zdánlivou záhadu."
Přítel umlkl.
Prosté vypravování jeho učinilo na mne dojem hluboký. Pochopilť jsem vše, ale zároveň jsem nabyl přesvědčení, že v příteli přes všechen zdánlivý cynismus nebyla doposud lidskost úplně utlumena.
Mlčky podal jsem mu ruku, jako bych mu odpouštěl, jako bych se s ním teprve nyní smiřoval.
Stiskl ji vřele...
A dlouho seděli jsme ještě pospolu, hovoříce o věcech nepatrných i důležitých, vzpomínajíce minulých dob a vyměňujíce si myšlenky o budoucnosti.
V průběhu hovoru chtěl jsem se několikráte přítele výslovně zeptati, je-li nyní už úplně zdráv, zdali přízraky, jimiž byl druhdy mučíván, ještě se opakují; ale pozoruje, že se tomu sám skoro jaksi úzkostlivě vyhýbá, odložil jsem to na dobu příhodnější.
K charakteristice přítelově dodávám jen ještě několik slov, kterýmiž mi v stručnosti pověděl o svých osudech v době, co jsme se nebyli viděli.

***