Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Nějaký čas zůstali jsme ještě pohromadě, hovoříce o věcech zcela obyčejných. Nato jsme se rozloučili. - - -
V krátké době uspořádal přítel všechny své záležitosti a čekal klidně, až dojde rozkaz k odchodu pluku z Prahy.
Rozkaz došel po pěti dnech a posledního dne pozdě navečer dlel jsem s přítelem v bytu jeho naposledy... Rozmlouvali jsme zpočátku o denních událostech, o přípravách k válce, o organizaci obou armád, o možnosti vítězství a podobném.
Přítel byl neobyčejně málomluvný a zádumčivý. Odpovídali na otázky mé úsečně, jednoslabičně, čímž rozmluva často vázla.
Posléze náhle pohodil hlavou a děl: "Eh! Zbytečno šířiti o tom slov! Mnohdy záleží od nepatrnosti nejpodřízenějšího druhu porážka, jako u Waterloo a jinde, a vojevůdce i armáda jsou úplně bez viny. Mně však jest možné vítězství pruských zbraní úplně lhostejné. Jen následky jeho budí ve mně jakési obavy v ohledu politickém."
Když jsme si byli v stručnosti vyměnili své náhledy v této příčině, pravil přítel: "Úsudky, které se pronášejí o válce vůbec, zdají se mi býti
víceméně povrchní; ale myslím, že by mne i tebe nemálo zajímal úsudek člověka, kterýž..."
"Koho míníš?" přerušil jsem přítele.
"Pátera Schneidra."
"Věřím, že úsudek jeho mohl by býti dosti zajímavý v ohledu povšechném," pravím kvapně. "Ale proč si připomínáš právě nyní opět muže, jenž jest v tak úzké souvislosti s osudnými tvými přízraky?"
"Připomenutí samo o sobě nebylo nikdy příčinou těchto přízraků," vece přítel s nezměněným klidem. "Trvám, že podařilo se mi vyzkoumati pravou jich příčinu, a proto nemusím se obávati, že by pouhá vzpomínka na škaredého pátera mohla je opět vyvolati."
"Netane ti na mysli případ ze hřbitova volšanského?" připomínám. "Tenkráte jsi také vypravoval o Schneidrovi a skončils vypravování své..."
"Toho, bohdá, dnes nebude," přerušil mě přítel s lehýnkým úsměvem. "Chceš-li, podám toho také důkaz. Chci ti vypravovat událost, kterou jsem ti měl již dávno vypravovat, abys mohl seznati pravý stav věcí a pravou jich příčinu."
"Ne, ne, nevypravuj! Zbytečně bys se rozčilil!" zvolal jsem kvapně.
"Budiž bez starosti! Nerozčilím se," dí přítel. "Naopak stanu se klidnějším, když budu vědět, že odcházím v místa, odkud snad se nikdy již nevrátím, bez tajemství, jež jsem byl až dosud před nejlepším přítelem skrýval. Pokládám za svou povinnost netajiti před tebou ani nejmenšího hlavně proto, poněvadž po mé smrti bude snad tvým přispěním možno aspoň poněkud vědě posloužiti."
"Jak to?" tážu se bezmyšlenkovitě.
"O tom až později! Především jde o to, chceš-li mne vyslechnout," dí přítel s přízvukem škádlivé neústupnosti.
Vida, že přítel stojí pevně na svém, a nechtěje býti několik hodin před naším rozloučením nepovolným, svolil jsem konečně.
Přítel počal v tento smysl: "Zvláštní, ba podivný případ, jejž ti chci vylíčiti, udál se roku
1848 v známých bouřlivých dnech červnových v Praze.
Pokud byl v souvislosti s událostmi pražskými, nemohu udati a připomínám hned zpředu, že musíš vše, co budu vypravovati, posuzovati jako pouhou reminiscenci.
Byltě jsem tenkráte teprv asi dvanáct roků stár a vše, co v době té se událo, vznáší se před duševním zrakem mým jako v mlze. Vidím pouhé obrysy a pamatuju se jen na hlavní věci a některé jednotlivosti; ale nemohu přesně a dopodrobna udati, kdy vlastně, kde a za jakých okolností vše se událo.
Také slova, jež budu citovati, nemohu citovati doslovně, ba ani přibližně; ale obsah je týž, jak jsem jej byl před lety slyšel, ovšem doplněn a zaokrouhlen mými vlastními dodatky.
Podobně má se s dobou, v které se udály některé podrobnosti.
Pamatuju se zcela dobře, že byla mi tenkráte udána zcela zřejmě a určitě, ale zapomněl jsem později všechna data. Teprve po letech počal jsem z upomínek svých sestavovati celistvý obraz a hlavní pomůckou byly mi dějiny povstání polského roku 1846 a podrobnější různé některé zprávy o pražské revoluci červnové roku 1848. Bez těchto nebylo by mi naprosto možno udati ani tolik a s takovou určitostí, jak ti udám.
Trvám, že snadno rozeznáš, co a pokud může se srovnávati se skutečnou a historickou pravdou a co asi je pouhou mojí domněnkou nebo vlastním mým dodatkem.
Jak víš, byl otec můj setníkem u dělostřelectva. Matky své jsem neznal, ale vím, že byla neobyčejně nábožná. Po její smrti svěřil otec můj mé vychování matčině sestře, ošklivé, žvavé to staré panně, která v zbožnosti matku mou daleko předčila.
Otec můj byl jakýmsi představeným v malostranské zbrojnici, kde jsme také bydleli. Byt náš nalézal se v malém domku na ostrově Kampě zrovna před místem, kde býval druhdy, dokud ještě nebylo Řetězového mostu, přívoz z Malé Strany kolem severního cípu Střeleckého ostrova na Staré Město.
Po dnešní den jest na místě tom viděti několik schůdků, vedoucích z hráze ku břehu. Přímo proti těmto schůdkům vedla
tehda malá dvířka do domku, v němž jsme bydlili, ale po pražské revoluci byla dvířka ta zazděna.
Několik dní před vypuknutím bouře pražské musil otec můj vstoupiti do činné služby. Jelikož první pluk dělostřelecký, k němuž otec můj náležel, ležel posádkou v Praze a v malostranské zbrojnici jiná podstatná změna se nestala, zůstali jsme v temže bytu jako dosud.
O vypuknutí revoluce pražské nevím takměř praničeho. Na předcházející některé momenty ovšem se dosti pamatuju. Vímť, že hrával jsem si se soudruhy svými na svornosťáky a na studenty; vím, že jsme se cvičili ve zbrani, ba že měl jsem kdysi k soudruhům svým po příkladu jiných i přiměřenou ‚řeč‘ atd.
Byltě jsem ještě dítě, všímající si skoro jen hraček.
Však kdysi po poledni, dle všeho soudím, že bylo to v pondělí svatodušní, přikvapil otec domů, a dav mé pěstounce nějaké rozkazy, ihned zase odešel. Byl oblečen, jako by měl jíti na cvičení nebo do pole.
Asi za hodinu zaslechl jsem rány z ručnic a později rány z děl na Starém a Novém Městě.
V zbrojnici i v našem domě nastal neobyčejný ruch. Zanedlouho byla zbrojnice vojskem takměř přeplněna.
Pokud jsem tenkráte mohl vyrozuměti, zuřil boj v ulicích pražských již po několik hodin.
Díval jsem se z okna. Viděl jsem na nábřeží lidi a později vojsko, jež pak táhlo z velké části po Řetězovém mostě na Malou Stranu. Za vojskem vytrhována hned prkna na mostě a házena do vody.
Musím se přiznati, že mi vše to činilo zvláštní potěšení. Nechápalť jsem, oč vlastně jde, a nemohl jsem tudíž také uvážiti následků.
Téhož a následujícího dne otec domů nepřišel.
Události několika dnů po otcově odchodu míhají se vůbec tak mlhovitě před mojí duší, že naprosto nemohu udati, jak po sobě následovaly.
Pamatuju se však zcela dobře, že dívaje se z okna viděl jsem, jak
přijelo od můstku, vedoucího od takzvaného Starého prádla na ostrov Kampu, půl baterie děl, jak jela děla ta podle hráze vodou až k Sovím mlýnům a kterak potom zajela na hráz před domek, v němž jsme bydlili, před kterýmž se rozestavila.
Děla namířena proti Starému Městu. Velitelem dělostřeleckého oddělení toho byl můj otec. Když bylo vše připraveno a uspořádáno, pospíšil otec dvířkami do domu a spatřiv mne přivinul mě skoro divoce k prsům a dlouho, dlouho mne mlčky líbal.
Minuly dva nebo tři dni.
Otec spával jako obyčejně doma. Jenom za dne a vždy až do pozdní noci meškával před domem u baterie, na jejímž blízku tábořilo pod širým nebem také množství vojska pěšího, hlavně granátníci a myslivci.
V době té bylo vojsko mnohokráte alarmováno. Několikráte také stříleno, ale vždy padlo od našeho domku jen několik ran hlavně směrem k staroměstským mosteckým věžím a mlýnům, načež palba vždy zase vbrzku zastavena.
Kdysi odpoledne, podle všech okolností soudím, že to bylo v pátek nebo v sobotu v osudném týdnu svatodušním, přikvapil otec domů, a dav pěstounce mé tiše nějaký rozkaz, políbil mne a rovněž tak rychle, jak byl přišel, zase odkvapil.
Dle všeho byla pěstounka má již dříve na všechno připravena. Kázalať mi, bych se oblékl, a v několika minutách vedla mne z domu směrem k Oujezdu. -
Ptal jsem se jí sice, proč odcházíme z domu a kam se ubíráme, ale pěstounka na první otázku vůbec ani neodpověděla a na druhou odvětila prostě, že neví.
Mně to bylo ostatně lhostejno. Byl jsem rád, že přišel jsem z domu; neboť otec můj, přísný to voják, nikdy mě nikam nedovoloval kromě do školy, kam mne doprovázela vždy pěstounka. Nikdy nevycházel jsem z domu sám, nýbrž vždy ve společnosti otcově, a poněvadž otec nemíval mnoho času nazbyt, vycházívali jsme na procházku jen zřídkakdy, obyčejně za Oujezdskou bránu.
V zahradě u zbrojnice arci jsem se mohl se soudruhy prohání vat dle libosti, ale ze zahrady jsem nikdy nesměl sám. Mnohdy jsem arci zákaz ten překročil a odběhl s kamarády někam do nejbližšího okolí, ale vždy jsem se vbrzku zase vrátil.
Tím se stalo, že v průběhu půl druhého roku, co meškal otec můj v Praze, kam byl z Terezína, kde jsem se byl narodil, přesazen, nepoznal jsem kromě nejbližšího okolí zbrojnice a krajiny za Oujezdskou branou skoro pranic jiného.
Pěstounka vyvedši mě z domu, vedla mě dále několika ulicemi, v nichž skoro ve všech tábořilo vojsko bud pod širým nebem na chodnících podle domů, nebo v průjezdech. Později přišli jsme do ulic úplně pustých a ubírali se dále.
Kudy a kam mne pěstounka vedla, nevěděl jsem. Zdá se mi, že vedla mě nejdříve přes Oujezd podle kasáren; ale že jsme se zase vrátili nazpět a šli dále, až jsme přišli do ulic, v kterých jsem ještě nikdy předtím nebyl.
Ve třech z těchto ulic vešla pěstounka do několika domů, a nechavši mne v průjezdu čekat, šla dále dovnitř, jako by někoho hledala.
Posléze v starém jednom domě nejspíše nalezla, koho hledala. Vrátilať se pro mne a vyvedla mě do prvního patra k neznámým mi lidem.
Zůstali jsme v kuchyni, z čehož soudím, že lidé, u kterýchž jsme dleli, byli jen ledabyle s pěstounkou mojí známi a že nám popřáli útočiště z milosti. Byl jsem unaven, a jelikož byla pěstounka má tentokráte neobyčejně málomluvná, počal jsem zanedlouho podřimovati.
Asi za půl hodiny vrazil do bytu neznámý jakýs člověk, jenž něco šeptmo promluvil a zase odkvapil.
V bytu nastal zvláštní ruch. Všickni hotovili se kvapně k odchodu. Také pěstounka mne vybídla, že půjdeme dále, a v několika okamžicích byli jsme opět na ulici.
Skoro hodinu bloudili jsme opět ulicemi, načež jsme se ubírali úzkým jakýmsi úvozem, pak nějakým parkem nebo zahradou a
konečně dlouhým stromořadím, až jsme se octli na dosti velkém prostranství obklopeném vysokými budovami. Z prostranství toho šli jsme zas užší ulicí a zanedlouho octli jsme se na prostranství menším.
Slunce chýlilo se k západu a zlatý odlesk jeho dodával celému okolí zvláštního půvabu.
Kde jsem se nalézal, nemohu udati; ale kdybych chtěl vylíčiti dojem, jaký na mne celé okolí učinilo, musil bych je porovnati s čtvrtí nějakého města italského.
Obloha byla bez mraků, temně modrá a jen na západě zažloutlá.
Prostranství, tvořící nepravidelný čtverhran, bylo hrbolaté, nedlážděné. Na jižní straně táhla se řada vysokých domů se starobylým podloubím. Na konci této řady domů, směrem k jihozápadu, bylo viděti, že úzká a krátká ulice, kterou poslední dva nebo tři domy tvořily s velkou budovou protější, rozšiřuje se v nemalé prostranství, za jehož domy vypínaly se v dáli asi půl druhého tisíce kroků dvě štíhlé věže chrámové.
K západu vypínala se obrovská, pošmurnému paláci podobná budova o čtyřech nebo pěti patrech. V průčelí, jež mohlo býti asi čtyři sta kroků dlouhé, bylo množství od země až po střechu se vypínajících hladkých sloupů s pěknými hlavicemi.
Část prostranství před touto budovou byla rovná, asi polovice pak nepravidelně se skláněla do hloubky asi čtyř nebo pěti sáhů. V pozadí k severozápadu bylo viděti malý prostý kostelíček s nenápadnou vížkou; před kostelem stál velký dřevěný kříž.
Naproti pošmourné, ale velkolepé budově, kterou jsem pokládal za nějaký palác, bylo viděti průčelí bizarního jakéhos chrámu.
Chrám ten nebyl vyšší obyčejné dvoupatrové budovy. Vížka jeho, pokud se pamatuju, stavěna byla do šesti nebo osmi stran a vypínala se nad střechou chrámovou jen asi na dva sáhy vysoko. Skrze okénka ve vížce bylo viděti uvnitř věže několik menších zvonků, z nichž největší, pokud se pamatuju, nebyl větší lidské hlavy.
Podivný chrám ten nalézal se takměř na úpatí svahu a od
hlavních vrat domnělého paláce nebylo viděti nežli střechu a vížku chrámovou.
Na prostranství mezi palácem a oběma chrámy tábořilo vojsko pod širým nebem, z větší části husaři.
Na několika místech hořely ohně a kolem nich byly tlupy zčásti vysvlečených jezdců, nejrozmanitějším způsobem zaměstnaných. Někteří cídili zbraně nebo koně, jiní jedli nebo opodál ohňů se procházeli; opět jiní seděli před stany, hrajíce v karty nebo kouříce z krátkých dýmek.
Na celém prostranství panoval zdánlivě největší nepořádek, ale zároveň jakési trapné ticho, rušené jen občas řinkotem zbraní, řičením koní anebo také veselým, leč krátce trvajícím smíchem, vycházejícím z některé tlupy vojínů.
Stráže, a sice vždy jeden jezdec a dva pěší, rozestaveny byly na všech místech, odkud byl přístup k prostranství. Kromě toho neustále přicházely a odcházely vojenské hlídky do blízkých ulic.
Přišedše na popsané prostranství, zastavili jsme se. Jak se zdálo, byla pěstounka má na rozpacích, kam se obrátit. Chvíli váhala, pak ale držíc mě pevně za ruku, učinila několik kroků kupředu přímo ke skupení několika důstojníků a jednoho z nich oslovila.
Pravila, že jsme z rodiny vojenské, udala otcovo jméno a optala se, zdali by nám mohl býti někde načas poskytnut nějaký útulek.
Důstojník patrně otce mého neznal. Mrzutě stáhl obočí, a mávnuv rukou směrem k bizarnímu chrámu, děl: "Nevím! Možná že snad tam, - - bude-li ještě místa. Jest už tam bab i dětí jako mravenců v mraveništi."
Poté se obrátil zase ke svým soudruhům.
Pěstounka mne vedla k připomenutému chrámu. Popošedše několik kroků níže po svahu, octli jsme se před chrámem, zpředu kamenným zábradlím ohraničeným.
Na zábradlí stálo množství rozličných soch andělů a podobných, vesměs z pískovce tesaných. Ze strany, odkud jsme přicházeli, vedlo několik kamenných, vyšlapaných schůdků ke vchodu chrámovému, jenž byl otevřen.
Vrata byla úzká a vysoká a myslím, že železem pobita. Také průčelí chrámu ozdobeno bylo množstvím větších i menších soch svatých bud ve výklencích, nebo na rozličných výstupcích.
Všady jevila se však zpustlost bezpříkladná. Zdi byly rozpraskány, tu a tam omítka opadala a sochy valně porouchány. Větší části soch chyběly již ruce nebo kusy noh a těl. Jiné sochy měly obličeje bud zubem času, nebo svévolnou rukou k nepoznání zhyzděné a nepřepínám, řeknu-li, že vyjímaje snad dvě nebo tři sochy ve výklencích, nebyla ani jediná bez pohromy.
Vešli jsme dovnitř chrámu.
Prošedše krátkým průjezdem octli jsme se v prostranném dvoře, v jehož středu nalézala se čtverhranná, nevysoká, velké kapli podobná budova. Stěny její byly okrášleny množstvím rozmanitých výjevů z legend a pověstí. Pokud se pamatuju, byla to pěkná práce štukatérská a doposud ještě dosti zachovaná.
Dvůr, do něhož jsme byli vešli, byl z tří stran, a sice nejen podle zevnějšího průčelí chrámu, nýbrž i po obou stranách vpravo vlevo od západu k východu obklopen křížovými, dovnitř dvora otevřenými chodbami.
Klenuté stropy křížových chodeb pokryty byly rozmanitými, primitivními vyobrazeními rozličných zázraků a výjevů ze života svatých a světic; na stěnách pak v malých výklencích bylo množství křiklavými barvami dosti živě malovaných obrazů za sklem. Skoro každý obraz ten podobal se jednoduchému oltáři.
Viděl jsem tu rytíře v starém kroji s výrazem zmužilosti nebo zbožnosti v tvářích; zde sličnou ženštinu kyprých tvarů, onde matrónu s vráskovitou odpornou tváří a opět jinde pošmurný nevlídný obraz nějakého poustevníka nebo řeholníka.
Křiklavá živost obrazů i výjevů na omítce dodávala chodbám těm zvláštního rázu, ale spíše odporného, ba skoro děsivého, nežli příjemného nebo k tiché zbožnosti vábícího.
Na obou koncích hlavní chodby, pak v středu a na konci obou pobočních chodeb byly větší a menší kaple s oltáři jako v chrámech. Nad chodbami byly chodby jiné, určené patrně pro řeholníky nebo
pro osoby v chrámě obsluhující.
Čtverhrannou budovou uprostřed dvora, za kterou rozprostíral se vlastní chrám, rozdělen byl dvůr na dvě části, z nichž každá tvořila pravidelný čtverhran, zarostlý sporou travou. Tu a tam stál zakrnělý, pouvadlý nějaký strom.
Uprostřed každého z těch dvou čtverhranných prostranství stálo velké, asi tři sáhy vysoké skupení soch z pískovce a pod ním zbytky starých vodojemů.
Pokud se pamatuju, nebyla již ani jediná socha celá. Obě skupení byla deštěm, sluncem a prachem zčernalá. Místy bylo vidět mechovinu a z mnohé trhliny vyrůstaly úponkovité nebo vřesovité rostliny. Slovem vše bylo, možno-li, sešlejší a zpustlejší soch a skupení před chrámem.
Následkem valně již k západu se chýlícího slunce panoval v podivném, druhdy zajisté velmi osamělém a smutném nádvoří matný zažloutlý přísvit, dodávající všem předmětům rázu bizarnějšího než kdy jindy.
Bylo mi jaksi teskno, ba úzko. Však neobyčejný ruch a množství lidí všech tříd a všeho stáří, kteří tu právě dleli, trapný pocit můj vbrzku zaplašili.
V nejrozmanitějších skupeních leželi nebo seděli lidé, jak se zdálo, celé rodiny nebo známí, na slámě v křížových chodbách dolejších i hořejších, takže nebylo téměř ani možno chodbami projiti a musilo se chodit podél chodeb po nádvoří.
Než i zde bylo množství bdí buď v skupeních nebo osaměle. Někteří, zvláště muži, živě rozmlouvali. Jiní v zamyšlení volným krokem se procházeli. Tu a tam obstárlejší nebo churavá nějaká osoba jsouc opřena o zeď, podřimovala. Jinde hrály si dítky a opět jinde některá ženština plakala nebo se modlila.
Vše bylo tak mimořádné, tak neobyčejné, že nelze vypsati.
Také něco pěšího vojska tu bylo, ale málo. Měliť na nádvoří pušky v pyramidách, u nichž stála stráž; ostatní vojáci byli rozptýleni po celém nádvoří nebo v chodbách.
Kromě toho spatřil jsem také několik řeholníků, starých to mužů
v tmavých, hnědých rouších.
Procházeli se po chodbách mezi lidem a rozdávali právě chléb každému, kdo po něm ruku vztáhl.
Dle všeho meškali tu lidé již po několik dní a podle rozházené, rozšlapané a sležené slámy také zde po celou dobu tu spali, a sice nejen ve všech místnostech uzavřených, nýbrž i ve všech chodbách a kaplích, slovem všude, kde byli aspoň poněkud chráněni před deštěm a chladným větrem nočním.
Byli to vesměs uprchlíci buď ze Starého, buď z Nového Města, ale hlavně z malostranských budov na levém břehu Vltavy, odkud je byla palba z ručnic z druhého břehu nebo pouhá bázeň vypudila.
Prošli jsme dvakráte po nádvoří podél křížových chodeb.
Nikdo si nás nepovšimnul. Jak se zdálo, staral se každý o sebe a nanejvýš o svou rodinu nebo své známé. Nás patrně nikdo neznal.
Toliko jeden z řeholníků rozdávajících chléb zastavil se před námi, a ukrojiv nám každému z velkého bochníku po krajíci chleba, šel zase micky dále.
Posléze zhlédla pěstounka má přece osobu známou. Byla to chudičká, asi šedesátiletá stařena, sedící na stupínku u jedné kaple.
"Dobrý večer," oslovila ji má pěstounka.
Stařena zvedla hlavu a vlídně poděkovala.
"Prosím vás, možno tu někde přespat?" optala se pěstounka, které patrně na přespání nejvíce záleželo.
"Oh ano, ale jen zde na chodbách; všady jinde už je plno," zněla odpověď. "A kde spíte vy?"
"Tady v kapli sedmibolestné Matky boží," vece stařena a přitom ukázala rukou za sebe na velké skleněné dvéře. "Spí nás tam ale tolik, že už není pro nikoho místa."
Pěstounka má se zamyslila.
"Ale vy máte dítě," pokračovala stařena pohlédnuvši na mne. "Tomu musíme udělat místa. Víte co - já a vy zůstaneme před kaplí a hošík ať si lehne dovnitř na moje místo."
S nelíčenou radostí přijala pěstounka má tento návrh.
Usedli jsme vedle stařeny na týž schůdek a stařenka, žvavá to
žena dobrého srdce, počala pěstounce mé vypravovat rozmanité, klepům podobné historky o osobách, mně a možná i pěstounce samé úplně neznámých.
Mne vše to arci ani dost málo nezajímalo. Seděl jsem tiše vedle pěstounky a naslouchal jen tak napolo.
Byl jsem unaven. Kromě toho dlely myšlenky mé skoro neustále u otce. Nedovedl jsem sice úplně oceniti nebezpečí, v jakém se otec nalézal; ale tušil jsem je a tušení to bylo velmi trapné.
Zatím bylo slunce zapadlo a v křížových chodbách počalo se znenáhla rozhošťovati šero. Zároveň tichnul povlovně ruch a šum, jenž tu byl panoval. Lidé zde dlící počali se ukládati k spánku.
Byl to prazvláštní pohled na tuto směsici lidí.

***