Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Prostičký případ, jenž byl na chvíli apatii moji zaplašil, nezabavoval mne déle nežli několik minut; mírné vzrušení mysli však potrvalo.
Octnuv se asi ve čtvrt hodině doma ve své pracovně, pocítil jsem zvláštní nevolnost.
Bylo mi jako po namáhavé duševní práci, když počíná se již dostavovati unavenost, kdežto horečnost, která byla práci provázela, doposud ještě neochabuje.
Usednuv za stůl a podepřev hlavu oběma rukama, počal jsem se bezděky hroužit ve vzpomínky.
Avšak matka vzpomínek, obraznost, byla nápadně ochablá. Obrazy, jež mi předváděla, byly zpočátku temny a neurčity. Brzo zjevila se před duševním zrakem mým mlhavá představa z nejútlejšího mládí, brzo zase z doby nedávno minulé a hned zase z dob jinošských, slovem představy vznikaly a zanikaly chaoticky, jako by duševní pružina jejich nebyla vůbec již schopna konati normální svou funkci.
Asi po hodině vyhoupla se z chaotického vlnění různých mlhavých představ z nejrůznějších dob představa korespondující s případem, o němž jsem před chvílí vypravoval.
Zpočátku byla i ona mlhava. Byla to vlastně celá řada úžasně rychle po sobě vzniknuvších představ vážících se k jediné místnosti: k prosté krčmě předměstské.
Byla to krčma, vlastně kavárnička, v podstatě ničím nápadná, a přece skoro zvláštnost. Nebyla totiž zřízena a vedena na výdělek.
Majetnice její, paní již obstarožná a bezdětná, mívala druhdy dost výnosný závod pekařský.
Byla to žena přičinlivá a energická, pravá "amazonka" v závodě, jejž vedla úplně samostatně, takže manžel, ačkoli sám zručný a přičinlivý řemeslník, byl v závodě faktorem přebytečným.
Závod vzkvétal tou měrou, že vytěženo z něho prodlením několika roků slušné jmění. Vzdavše se závodu koupili si manželé ti vlastní dům a uchýlili se do zátiší, chtějíce stráviti zbytek dnů života svého v klidu a míru.
Avšak živé a posud ještě statné paní zastesklo se v brzku po nějaké šukavé činnosti. I zřídila si ve vlastním domě, v němž byl již hostinec, kavárničku.
Nešlo jí, jak už připomenuto, o výdělek, nýbrž jen o zažehnání dlouhé chvíle, a tím lišila se kavárnička její, v které i pivo naléváno, od jiných závodů toho druhu.
Kavárnička ta existovala již několik roků, aniž bych jí byl věnoval pozornosti.
Věděl jsem, že bych se v ní setkal s mnohým kamarádem a spolužákem z dob chlapeckých, po kterých se mi začasté zastesklo; ale nalézaje se právě ve věku, kdy má tak zvaný "ideální směr" převahu, žil jsem raději svým mlhavě růžovým snům, než abych byl nalézal záliby v životě skutečném.
Kavárny a krčmy tohoto druhu aspoň ještě pro mne neexistovaly. Byly mi, upřímně řečeno, beze vší příčiny odporny.
Nemaje ani tušení o životě, jaký v nich panuje, domníval jsem se, že tam dominuje drsnost s celou svou nehrubě galantní družinou všech možných vášní, a vyhýbal jsem se jim.
Tak se stalo, že nepřekročil jsem prahu "sousedské kavárničky", ve kteréž mladší můj bratr býval hostem, abych tak řekl, aspoň každonedělním a každosvátečním, aniž by byl kdy jen slůvka pronesl, z kterého bych byl mohl souditi na ráz a povahu společnosti v kavárničce té se scházející.
Kdysi v den sváteční - právě po půlnoci, když jsem ještě seděl doma za stolem, hmoždě se erotickými veršíky - vrazil bratr nápadně chvatně do bytu a přistoupiv tiše a opatrně, by spících rodičů neprobudil, ke stolu, naklonil se ke mně, jako by mi chtěl něco pošeptati.
"Přeješ si něčeho?" optal jsem se tiše.
"Ovšem," bratr na to šeptem. "Máš nějaké peníze?"
"Peníze?" opáčil jsem podiven.
"Máš-li, dej mi vše, co máš," šeptal bratr nedbaje mého udivení.
Napadlo mi, že snad hraje v karty, nebo v jiné nějaké hře prohrál.
Beze slova otevřel jsem zásuvku stolu, vyňal svou tobolku a podal mu ji.
"Mnoho-li tam máš?" otázal se.
"Asi šest zlatých."
"Ah, tolik zatím nepotřebuju, stačí dva nebo tři zlaté," odtušil bratr, načež otevřev tobolku vzal z ní tři zlatové bankovky a položil tobolku přede mne na stůl.
"Neprohrál jsi snad?" optal jsem se tiše, nemoha se zbaviti myšlenky, která byla před chvílí duší mou šlehla.
Bratr zavrtěl hlavou.
"Nehrál jsem," zašeptal a obrátil se k odchodu.
V několika vteřinách byl jsem o samotě.
Chvíli jsem o mimořádném vyrušení přemítal, ale nemoha se ničeho domysliti, obrátil jsem zase zřetel svůj k básnické hříčce.
Piplal jsem se s erotickými frázemi ještě asi po dvě hodiny, načež jsem byl vrátivším se bratrem poznovu vyrušen.
Neušlo mi, že jeví bratrova tvář zvláštní uspokojení. Byl však zamlklý a promluvil jen několik všedních slov, načež ulehl.
Učinil jsem po jeho příkladu. Ale jsa poněkud rozčilen, nemohl jsem usnouti, kdežto bratr usnul v několika minutách.
Však asi po čtvrt hodině slyšel jsem jej mluviti ze sna, ovšem jen nesouvisle a úryvkovitě.
"Stůj, stůj!" zvolal stísněným hlasem, načež blábolil: "Tak, tak - teď tě nepustím... Ne, ne! To by tak... Cožpak s tebe ne­jsem?... Trhej sebou, škubej, škubej - já tě nepustím..."
Na více se nepamatuju.
Slyšel jsem jen jednotlivá slova, jako: "bída - srdce - žena - dítě - krev", buď o sobě, nebo ve spojení s nějakým bezvýznamným atributem nebo zdánlivě nahodilým slovesem, takže mi souvislost, byla-li vůbec nějaká, naprosto ušla.
Po další asi čtvrt hodině bratr se utišil a posléze usnul i já.
Procitli jsme oba, jako obyčejně, po sedmé hodině.
Zmínil jsem se bratrovi o jeho zmatených řečech ve snu.
Upřel na mne černé jiskrné oko s výrazem skoro až bolestným, řka: "Někdy ti o tom budu vypravovat."
"O čem?" optal jsem se.
"O příhodě, která mne v noci dohnala k tobě pro peníze a o které se mi patrně později zdálo."
Tím záležitost tato pro okamžik odbyta.
Bratr však ani za den, ba ani za týden o příhodě té se nezmínil, následkem čehož interes na ni aspoň u mne ochabl v té míře, že jsem na ni pozapomněl a více se neptal.

***