Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Slunce zapadlo, nadešel večer...
Co dělo se v duši synkově, nelze takměř vypsati.
Učiniv, čeho bylo třeba k zachránění otce, seděl nyní u lože těžce oddychujícího kmeta, kterémuž byl útrpným sousedem přivolaný lékař ránu obvázal a nařídil, aby byl co nejpečlivěji ošetřován.
Stařec však ošetřování hrubě ani nepotřeboval. Byv jen stěží k vědomí přiveden ležel nyní takřka v letargii.
Poranění bylo těžké. Lékař vyslovil domněnku, že byl mozek nebezpečně otřesen, a nemýlil se...
Před půlnocí počaly se jeviti symptomy konečného rozkladu a k ránu byl stařec - mrtev...
Mlčky, se srdcem zdrceným stál synek u stydnoucí mrtvoly starce, jenž mu byl v životě vším: pečlivým vzorným otcem i přítelem nejvěrnějším - jedinou bytostí, kterou ctil a miloval s vroucností, jaké byl vůbec schopen.
Pravda, zženštilé něžnosti tito dva prostí lidé neznali; zato byl cit příchylnosti tím prudčí, začasté přímo vulkanický.
Bývalo to cosi jako zážeh blesku: srdce se zúžilo a zachvělo, z oka šlehlo cosi jako zásvit nevýslovného blaha a beze slova, bez posuňku, ba začasté i bez úsměvu, kterýmž se obyčejně příchylnost jevívá, porozuměl otec synovi a syn otci.
Život jejich byl prostinký.
Veškeré tužky nepřesahovaly požadavků nejskromnějších.
Oba byli dobří, poctiví, ale nehrubě vzdělaní; byli drsní, po případě neurvalí, řídící se v životě spíše pouhým pudem, nežli uvědomělými zásadami.
Ký div, že v pocitech prudkých, ve hněvu a nenávisti, bývali vášnivější jiných. Popuzeni a podrážděni neznali míry: vzkypělá krev jen stěží a pomalu vychládala... A běda člověku, jenž byl v takových okamžicích "na ráně!"...
A takový syn stojí právě u stydnoucí mrtvoly otce, jenž byl zahynul pouhou svévolí člověka v celém okolí nemilovaného, ba nenáviděného!
Dlouho stál bez pohnutí, upíraje zrak svůj na sinalou tvář otcovu.
Ve vlastní tváři jeho ani sval se nepohnul. Bylo mu zpočátku, jako by ani pravda nebylo, že jest otec mrtev, zdálo se mu, že otec jen zdřímnul, že každým okamžikem může zatlačené oči zase otevříti...
Zpočátku ani nechápal, jak krutá rána jej byla stihla, ba ani ho nenapadlo, že stojí nyní ve světě sám, že nemá nikoho, komu by si postěžoval, když jej něco zarmoutí, komu by radostně vypravoval, když jej něco potěší.
Duch jeho zdál se býti obestřen mrákotnou otupělostí...
Díval se upřeně v otcovu tvář a přece si nebyl skoro ani vědom, že dívá se ve tvář sinalou, chladnou, ztuhlou.
Náhle se mimoděk pohnul.
Vědomí, nebo správněji řečeno, pochopení pravého stavu věcí počalo se vraceti.
Rozhlédl se kolem sebe.
Zrak jeho však zakroužil jaksi otupěle po chudičké jizbě, jako by po něčem pátral, co byl před chvílí hledal a na co v bezprostředně předcházejícím okamžiku zapomněl.
Vtom jako blesk projela duší jeho zdrcující myšlenka nenahraditelné ztráty...
Srdce se mu křečovitě sevřelo, krev zavířila žílami, před očima se mu zatemnilo a z prsou vydral se přidušený výkřik bolesti.
Vrhl se na mrtvolu otcovu a políbil ji na studené čelo. Zamrazilo jej do kostí, zachvěl se, jako by byl políbil ledovou plochu...
Vztyčil se prudce jak poraněný pardál a zase se rozhlédl kolem sebe.
Tvář jeho jevila nejprudší hnutí mysli. Byla zbrunátnělá, oči plny slzí, rty křečovitě poškubávaly...
Chvíli se rozhlížel kolem, jako pomatený. Prsa se mu mocně dmula, dech se krátil, tepny bušily, krev hnala se prudce od srdce k hlavě a zase nazpět.
Chtěl vzkřiknouti, ale slovo mu odumřelo na rtech; chtěl něco promluviti, ale zajíkl se a zablábolil několik nesrozumitelných slov. Toliko v pěst zaťatá pravice mávla výhrůžně směrem k oknu, kterýmž bylo viděti zčásti park a staré cimbuří zámku.
Mávnutí to bylo neklamným svědectvím, že byl duší jeho šlehnul prvý zážeh odvety...
Několik okamžiků postál, jako by posud ještě nevěděl, co počíti; poté prudce sebou pohnul a vyrazil ze světničky.
Několik kroků před chatou však se zastavil, jako by jej byl někdo zakřikl.
I nyní postál chvíli bez hnutí a toliko zrak jeho zakroužil plaše po nejbližším okolí.
Opodál na vozové cestě stál doposud ještě vůz s nákladem pařezů, ale bez koně, jejž byl úslužný soused již z večera do stáje odvedl a opatřil. Voj trčela do výše; porůznu kolem vozu rozházené pařezy, rezavý jeřáb, pohozený bič a nedaleko něho temná skvrna po tratolišti krve - skoro vše, jako před několika hodinami, kdy se zde byla udála strašná katastrofa.
Okolí mělo ovšem ráz zcela jiný.
Místo zádumčivého přísvitu večerního, lesklo a třpytilo se vše v plném jasu ranního slunce; tu a tam cvrlinkalo ptáče a svěží větřík rozhupoval mírně koruny stromů a porosená kvítka...
Vše tak milé, vábné a smavé...
Trpce bolestná odhodlanost, která se byla zračila ve tváři synkově, když vyrazil z chatrče, ustoupila výrazu trpké resignace, ba skoro až malomyslnosti. Svraštělé předtím čelo se vyhladilo a rozjiskřené oči zvlhly. Zakrouživše po okolí utkvěly sice na parku a na cimbuří zámku, ale po jiskrách hněvu a odvety, jež z nich byly před chvílí sršely, není více takměř ani stopy. Jeví se v nich pouze bezměrná, ale malomocná truchlivost.
A pomalu, jako by nechtěl, obrací se mladík k chatě a plíží se nerozhodně ku přivřeným dveřím.
Otevřev je stanul na prahu, jako by byl na rozpacích, má-li či nemá-li vstoupiti, po chvíli však vklouznul do jizby a přistoupil k otcovu loži.
Opět upřel zrak svůj na klidnou sinalou tvář; ale již jaksi něžněji a laskavěji nežli dříve, asi tak, jako se díváme na tvář sladce dřímajícího dítka.
Po chvíli přitáhl nedaleko stojící nízkou stoličku k loži, usedl na ni a složiv ruce v klíně, zadíval se upřeně a zpočátku i jaksi bezmyšlenkovitě před sebe na rozpuklou dlaždičku.
Duch jeho byl opět obestřen mírnou mrákotou.
Hlavou, která byla hluboko k prsům sklesla, vířil chaos mlhavých myšlenek, srdce mírně se úžilo a šířilo, tvář jevila ochablost...
Tak seděl bez hnutí po několik hodin.
Zpočátku nebyl si ani vědom, čím se vlastně v duchu zabývá; později ustoupily mlhavé obrazy z bezprostředně předcházející skutečnosti obrazům z minulosti, začal se hroužiti ve vzpomínky.
Před duševním zrakem jeho začaly se vyhupovati milé a příjemné obrazy z mládí.
Bylo mu, jako by jej byl ovanul svěží a vonný dech jara.
Nevylíčitelná tíseň, která mu byla prsa úžila, ustoupila pocitu sebevědomé jarosti, zdálo se mu, jako by byl právě tak klidným, spokojeným a šťastným, jakým býval před lety, dokud ještě neměl ani tušení, jak kruté rány člověka v životě stihávají.
Připomenul si i matičku, kterou byl ztratil v nejútlejším mládí a jejíž obraz tanul mu na mysli již jen jako v mlze. Připomenul si několik těch milých, ba sladkých okamžiků, na které se ještě pamatoval, že byly věnovány laskání a líbání, a bylo mu jako člověku, který se byl smířil se vším, co jej kdy hnětlo, který ani netuší, že mu může býti jinak, nežli mu právě jest: tak teskně sladce, tak mile truchlivě.
Avšak náhle, jako když blesk osvítí temno noční, šlehla duší jeho vzpomínka na poslední okamžiky otcovy...
Milé přeludy obraznosti zmizely a před duševním zrakem jeho vynořila se drsná skutečnost...
Zachvěl se - zamrazilo jej do kostí...
K prsům skloněná hlava se vztyčila, a zrak jeho zakroužil po jizbě.
Neutkvěl na ničem; byl však rozjiskřen...
V prvním okamžiku se zdálo, jako by opět po něčem pátral, co byl před chvílí hledal a na co v bezprostředně předcházejícím okamžiku zapomněl.
A pomalu, namáhavě vstal, obrátil se k loži a upřel zrak svůj na klidnou ztuhlou tvář otcovu.
Po několik okamžiků mu bylo, jako by se díval do tváře člověka zcela cizího a pouze dřímajícího. Strnulý klid ve tváři druhdy tak dobrodušné nedráždí, nýbrž skoro konejší...
Chvíli se dívá, upřeně, upjatě, a přece jaksi tupě...
Hlavou víří zase chaotický proud mlhavých myšlenek - ale oko mimoděk přece jen vlhne...
Po několik vteřin se mu zdá, jako by se díval skrze zamžené sklo - otcova tvář halí se zdánlivě v mlhu...
Náhle se mu zdá, jako by se byla tvář ta zachvěla, ba více - jako by se ústa křivila k nucenému úsměvu.
Zatajil se mu dech...
Vypoulil oči a ze stísněných prsou vydral se mu divoký, zoufalý výkřik. Vrhl se na mrtvolu, a políbiv ji na čelo, zase se vztyčil...
Několik vteřin stál jako strnulý, poté zalomil rukama - tvář jeho nápadně rudla, rty křečovitě poškubávaly...
Vzkřiknul ještě jednou, načež jako beze smyslu vyrazil z jizby...
Octnuv se před chatou, zaměřil chvatným krokem směrem k vesničce; leč po několika krocích se zastavil, jako by se byl setkal s nepřekonatelnou překážkou; ale hned poté zaměřil směrem k lesu, ve kterém byl den předtím naposledy s otcem v potu tváře pracoval.
Zpočátku chvatný krok mění se znenáhla v krok vždy rychlejší, zanedlouho již běží, jako by byl pronásledován.
Dospěv kraje lesa, zastavil se a ohlédl k vísce, vlastně k cimbuří zámku nad stinný park vyčnívajícímu...
Temně zrudlá tvář jeho měla v okamžiku tom výraz přímo medusovitý. Hoře, lítost, bolest a rozvášnění - vše to bylo z ní lze vyčísti... Ale rozjiskřené oko těká přece jen plaše kolem, jako by hledalo předmět, který by odpovídal duševní bouři v jeho nitru.
Po několika vteřinách zmizel v lese; ale zanedlouho zase se objevil na jeho kraji - a opět se zadíval směrem k vísce a zámku.
Tvář jeho měla výraz zděšené nerozhodnosti; oko bylo rozjiskřeno, rty křečovitě sevřeny, čelo svraštěno a prsa mocně se dmula.
Chvílí stál jako ve strnutí; poté prudce sebou pohnuv učinil rychle několik kroků směrem k vísce, od které byl přišel; leč náhle se zastavil, po několika vteřinách pak se obrátil a pomalu plížil se zase k lesu a zmizel v něm poznovu.
Hodinu, ba déle, plížil se lesem...
Dospěl i k místu, kde byl den předtím s otcem pařezy ze země dobýval; ale nevěnovav mu takměř ani pozornosti, ploužil se s hlavou k prsům svěšenou dále - brzo loudavě a hned zase rychleji...
Občas se zastavil a rozhlédl kolem sebe; jindy upřel zrak svůj neodvratně k zemi; po chvíli však zvedl prudce hlavu a zadíval se kamsi do dáli, jako by byl někým z přemítání vyrušen.
Někdy se zdálo, že jest k smrti unaven, skoro vysílen. Vlekl se jako plž; občas však vykročil zase tak statně, jako by byl náhle osvěžen; leč zanedlouho znovu jevil ochablost a umdlenost.
Konečně doplížil se k osamělému skalisku, na jehož úpatí prýštil malý pramének.
Stanuv zahleděl se do vody jako křišťál jasné a pohled ten působil naň jaksi konejšivě.
Po chvíli popošel ke skalní stěně a opřev se o ni, rozhlédl se kolem sebe.
Mechem a kyprým trávníkem porostlé úpatí skaliska, hluboký lesní klid, jemný crkot praménku - vše to mělo cosi vábného a konejšivého do sebe.
Chvíli postál, potom usedl a zanedlouho ulehl na znak na měkký mech a zadíval se k obloze.
Byla jasně azurová a jen lehýnké bělavé obláčky plynuly po ní...
Dlouho ležel, dívaje se k obloze. Tvář jeho začala znenáhla pozbývati výrazu hněvného pobouření mysli.
Avšak náhle - jako by byla duší šlehnula vzpomínka nejtrpčí - zkřivila se k výrazu zděšenosti...
Vyskočil jako postřelený pardál...
Zrak jeho zakroužil divoce po nejbližším okolí, pravá ruka zatla se v pěst a mávla výhrůžně do prázdna.
Chvíli postál, jako by byl na rozpacích, co počíti, načež rychlým krokem zaměřil do lesa a ubíral se nazpět týmže směrem, kterýmž byl přišel.
Zpočátku dosti pevný krok mění se vždy více v krok nejistý, mnohdy i vrávoravý. Časem klopýtá; ale - jak se zdá - nemá pro nic více kolem sebe smyslu...
Není žádné pochybnosti, že byla se v nitru jeho poznovu rozzuřila duševní bouře, o jaké neměl až dosud ani zdání...
Tak bloudil lesem brzo rychle a hned zase loudavě bez cíle po několik hodin.
Několikrát octl se na pokraji lesa, několikrát i z lesa vystoupil; ale po chvíli zase se vrátil.
Někdy přiblížil se lesem k vísce asi na tři nebo dvě stě kroků a již již se zdálo, že má v úmyslu vyraziti z lesa a zaměřiti k vísce; ale vždy se zase vrátil, aby bez cíle bloudil lesem...
Konečně nadešel večer, tichý, klidný a zádumčivý.
Krvavá záplava na západě pohasla; šero začalo se rozkládati po krajině.
A teprve nyní odvážil se vystoupiti z lesa, a zaměřil loudavě k vísce. Octnuv se nedaleko rodné chatrče zastavil se, jako by nevěděl, má-li, či nemá-li se přiblížiti.
Po chvíli se rozhodnul.
Ve velikém oblouku obešel přes pole chatrč a octnuv se na druhém konci vísky plížil se podle plotů a zahrad, jako by se bál vkročiti do vísky.
Obešel vísku i prostranný park, z jehož středu vyčníval zámek, aniž by byl čemu zvláštní nějaké pozornosti věnoval.
Stmívalo se vždy více; ale úplně se nesetmělo.
Nad vzdálený obzor vyhoupnul se měsíc takřka v úplňku a zane­dlouho zaleskla se krajina v magickém stříbrosvitu.
Víska a zvláště podzámčí vždy více tichly, až zavládlo nad nimi ticho takřka hrobové.
Mladík plížící se kolem parku neměl však pro to vše smyslu. S hlavou k prsům skloněnou loudal se dále přes pole i luka hraničící se zdí parku. Občas se zastavil, ale hned zase vykročil a loudal se dále...
Zdálo se, jako by byla duševní bouře v nitru jeho již dobouřila...
Vtom stanul na malé vyvýšenině a zvednuv hlavu zadíval se přímo před sebe - na stromoví parku a na zámek nad stromoví vyčnívající.
Park i zámek nalézaly se právě v plné záři měsíce, jenž odrážel se od několika oken třpytem takřka démantovým.
Dlouho díval se mladík na čarokrásný obraz. Bylo mu, jako člověku, probravšímu se z tvrdého sna.
Vtom šlehla z několika oken zámku žlutavá zář, jako by byl někdo se světlem vstoupil do větší komnaty a hned zase zmizel...
Mladík prudce sebou pohnul a pravá ruka zaťala se opět v pěst a mávla výhrůžně směrem k zámku.
Hned poté mladík se obrátil a chvatným krokem ubíral se nazpět. V několika minutách octnul se na kraji vísky, a zanedlouho i v podzámčí přímo naproti můstku, vedoucímu přes starý hradební příkop.
Zastaviv se rozhlédl se kolem.
Nikde nebylo živé duše; vůkol panovalo hluboké ticho.
Plíživě přiblížil se až k můstku a upřel zrak svůj do prvního nádvoří.
Avšak ani zde nezpozoroval živé duše, toliko slabé světlo kmitající z okna bytu vrátného bylo důkazem, že tu posud bdí...
I nyní ještě byl na rozpacích...
Náhle se rozhodnul.
Plaše jako stín přeběhl přes můstek a prošel brankou, načež zahnuv napravo do parku, octl se v několika vteřinách v hustém stromořadí takřka ve tmě...
Zastaviv se zhluboka si oddechl.
Nebyl v parku cizincem; se synkem vrátného byl zde druhdy často prodlel celé dny a večery. Znal každou stezku, a přece mu bylo, jako by se byl ocitl v místě úplně neznámém.
Věděl, že nevešel v místo, kde by mohla býti přítomnost jeho někomu nápadna, neřku-li podezřelá, a přece se mu zdálo, jako by za každým stromem někdo číhal, aby jej přepadl.
Několik okamžiků postál a napjatě naslouchal.
Kolkolem panovalo hluboké ticho...
I zadíval se stromořadím, pokud vůbec mohl dohlédnouti...
Vtom se mu zdálo, jako by v místě, kde stromořadí zahýbalo, kmitl se dlouhý nějaký stín.
Zachvěl se a chtěl couvnouti, ale místo nazpět učinil rychle několik kroků kupředu, a napjav zrak zpozoroval, že prokmitá v onom místě skrze husté koruny stromů mdlé světlo měsíce na písčitou cestu.
Ubíral se dále, pomalu, loudavě a neustále na vše strany se rozhlížeje.
Bylo mu jako by se byl octl v místě svrchovaně nebezpečném, kde každý další krok může míti vzápětí záhubu. Přesto vykračoval pevně, až písek pod nohama úpěnlivě rupal.
Po několika minutách dostihl záhybu stromořadí a zahnul do aleje, po jejíž stranách nebylo vysokých a hustých keřů.
Plavá zář měsíce padajíc šourem na cestu měnila ji zdánlivě ve stříbrný potok.
Opět se zastavil, jako před překážkou; ale hned poté ubíral se zase dále. Prošel druhé stromořadí, zabočil na postranní stezku a bloudil parkem zdánlivě bez cíle.
Bloudil podobně jako za dne lesem, toliko s tím rozdílem, že byl rozčilenější.
Mnohdy zcela zřejmě cítil, jak mu tepny buší; ale nedbal toho. A kdykoli se na chvíli nebo na okamžik zastavil, vždycky pocítil nevýslovnou úzkost.
Několikráte mu šlehla také duší myšlenka vrátiti se. Zastavil se, snažil se přemítati a jednou se také již obrátil a ubíral směrem k východu. Ale když po chvíli kmitla před ním skrze stromoví nebo keře temná silueta zámku, zastavil se, obrátil a bloudil zase parkem jako dříve.
Několikráte zámek obešel, někdy se mu přiblížil jen na několik kroků, ale hned se od něho zase vzdaloval.
Park byl úplně pustý, nikde živé duše; toliko na blízku zámku kmitla se občas lidská postava...
Posléze octl se mladík na vyvýšeném místě, odkud byl volný pohled na zámek.
Zastaviv se zadíval se upřeně na pošmournou, ve stínu se nalézající fasádu hlavní budovy, z jejíchž dvou oken kmitalo žlutavé světlo.
"Tedy tam!" uklouzlo konečně rtům jeho šeptmo a chvějivě, jako by byl po dlouhém marném hledání posléze nalezl, po čem byl tak dlouho pátral.
A jako by byl teprve nyní nabyl zmužilosti, rychle seběhl po klikaté stezce s vyvýšeniny, zabočil na nádvoří, v jehož středu zámek stál, a beze všech rozpaků, leč opatrně, by nebyl nikým zpozorován, vklouznul šerým vjezdem do úzkého dvora zámku.
I zde bylo úplně pusto.
Plachým krokem zabočil do nízké chodby po pravé straně a zanedlouho vystupoval po příkrých, točitých schodech.
Nalézal se v čiré tmě; ale jistota, s jakou vystupoval, byla zřejmým důkazem, že není v místech těch poprvé.
Zanedlouho octl se v prvním patře v šeré klenuté chodbě táhnoucí se podle hlavní budovy. Několik úzkých oken šlo na zámecký dvorek, a okny těmi prokmital slabý svit měsíce.
Kolkolem panovalo hluboké ticho.
Mladík zastaviv se, chvíli napjatě naslouchal; poté plížil se opatrně chodbou dále, až se octl na jejím konci, kde křižovala s chodbou jinou, temnější.
I zde panovalo ticho. Prošel ji plíživě asi do poloviny, a zabočiv do malého výklenku, začal po chvíli znovu vystupovati po točitých schůdkách méně příkrých, ale přece nepohodlných.
Nalézal se opět v čiré tmě; neboť cestou, kterou byl zvolil, nechodíval již dávno skoro nikdo; byly to zbytky starého hradu...
Konečně stanul ve druhém patře v široké, moderní chodbě, která majíc několik vysokých a širokých oken, byla i nyní měsíční září dosti jasně osvětlena.
Až dosud byl vystupoval odhodlaně, ba směle; leč na pokraji chodby náhle se zarazil.
Dech se mu zúžil, odhodlanost a zmužilost jej zase opouštěly...
"Probůh, co počínám?" splynulo chvějivě a sotva slyšitelně s jeho rtů; ale pouhý tento šeptaný zvuk dodal mu zase srdnatosti.
Prudce vykročiv plížil se zase opatrně chodbou, až octl se u vysokých dubových dveří s velikou kovovou klikou.
Vzal za kliku, ale dotknuv se studeného kovu, zachvěl se. Přesto stiskl kliku - dveře s mírným zavrznutím se pootevřely.
Vklouznul dovnitř jako úhoř.
Nalézal se ve velikém sále s nábytkem a okrasami takměř veskrze středověkými.
Několika velkými, ač úzkými okny vnikal dovnitř měsíční svit, dodávaje všemu rázu skoro strašidelného. Veliké podobizny po stěnách zdály se oživovati - vše působilo nevylíčitelně skličujíc...
Mladík však nevěnoval ničemu nejmenší pozornosti. Opatrně plížil se po špičkách dále sálem...
Náhle, skoro uprostřed sálu se zastavil a zrak jeho zakroužil plaše, ba divoce kolem, jako by hledal, na co byl až dosud úplně zapomněl.
Rozjiskřený zrak utkvěl rozpačitě na zavřených dveřích vedoucích do vedlejší komnaty.
Chvíli postál, jako by si nevěděl rady; poté prudce sebou pohnuv, učinil pravou rukou přímo nevylíčitelný pohyb.
Zamávnul v povětří, sáhl do kapsy a takřka v nerozdílném okamžiku octl se v pravici jeho otevřený veliký kapesní nůž.
V plavém přísvitu měsíčním měla tvář mladíkova v okamžiku tom výraz přímo medusovitý. Čelo bylo mračně svraštěno, z vypoulených očí sršely blesky rozvášnění, rty byly pevně sevřeny a jenom svaly kolem úst křečovitě poškubávaly.
Ještě jednou mávnul divoce otevřeným nožem nad hlavou, jako na zkoušku. Bílý, úzký blesk čepele šlehl vzduchem...
V bezprostředně následujícím okamžiku vrhl se rozvášněný mladík přímo proti dveřím, na nichž byl rozjiskřený zrak jeho utkvěl.
Až dosud plíživý a sotva slyšitelný krok jeho zaduněl nyní sálem, jako dupot koňských kopyt...
Ve dvou vteřinách byl u dveří a již sáhl levou rukou po klice, aby otevřel...
Vtom zazněl z komnaty přitlumený lidský hlas.
Zaraziv se stanul mladík přede dveřmi jako ve strnutí. V rozpálené a rozvášněné tváři jeho kmitly rozpaky...
Vtom dveře vrzly, otevřely se a do sálu vnikla široká prouha žlutavého světla.
Mladík mimoděk o krok couvnul, tvář jeho jevila překvapení, ba leknutí...
Však hned poté zase o krok prudce postoupil a pravice s otevřeným nožem zvedla se výhružně do výše.
"Pst, pst!" zašveholil náhle z vedlejší komnaty sladký dívčí hlásek. "Tatínek spí..."
Výhružně, ba k ráně připravená pravice mladíkova sklesla jako bez vlády.
Zrudlá tvář jeho zbledla, začal se chvěti...
Chtěl zase couvnouti, vtom objevila se na prahu sličná, asi osmnáctiletá dívka v sněhobílém nočním oděvu.
Studem a leknutím poněkud zruměněná tvář bezvadných rysů měla v okamžiku tom výraz madonovitý. Hluboké modré oko, kypré svěží rtíky, temně kaštanový vlas, sněhobílé čílko, vše zdálo se býti oduševněno divuplným oním kouzlem, jež odzbrojuje a pokořuje zároveň...
Mladík zůstal jako v strnutí.
Stud, lítost a nevysvětlitelná bázeň takřka současně jej opanovaly. Chtěl couvnouti, ale zůstal jako přimražen; chtěl něco promluviti, ale hlas mu vypověděl službu.
Jen rozjiskřené oko bylo výmluvno... Spočívalo v něm cosi jako svrchovaná beznadějnost.
Vše, co tuto právě popsáno, stalo se však téměř v nerozdílném okamžiku.
Promluvivši citovaná slova, objevila se dívka na prahu, a shlédnuvši v sále několik jen kroků před sebou mužskou postavu, lehounce vzkřikla; ale hned se vzpamatovala a sladkým svým hlasem se optala: "Kdo jste? Přejete si něčeho?"
Mladík se zachvěl do kostí.
"Přijďte, prosím, zítra, přejete-li si něčeho od tatínka," pokračovala dívka starostlivě, a přece vlídně. "Teď už je pozdě... Tatínek je churav a právě před chvílí usnul..."
"Usnul?!" vyrazil konečně mladík z rozvlněných ňader, ale tónem tak hrobovým, jako by se mu byl zatajil dech.
"Ano, usnul," dotvrdila dívka, "a proto, prosím, přijďte jen zítra... Přijdete?"
"Přijdu!" zamumlal mladík přiblíživ se o krok k dívce.
Tato couvla, a upřevši zrak svůj pátravěji na mladíka, poznala jej.
"Ah, to jste vy, Josífku?" zvolala překvapena. "Probůh, jak sem přicházíte? Zajisté jste po starých chodbách zbloudil..."
"Ano, zbloudil," opakoval mladík temně chvějícím se hlasem, aniž by se byl pohnul.
"Přijďte tedy zítra, milý Josífku, přejete-li si něčeho od tatínka!" zašveholila dívka laskavě. "Přijdete?"
"Přijdu!" zašeptal mladík sotva taje dech.
"Přijďte tedy, přijďte!" vyzývá dívka tónem skoro dětinským a po krátké pomlčce dodává: "Zatím buďte sbohem! Dobrou noc!"
Mladík chtěl opětovati poslední dvě slova, ale hlas mu uvázl v hrdle...
"Dobrou noc, dobrou noc!" opakovala dívka, načež couvnuvši zavřela zlehka dveře.
Mladík zůstal v šerém sále o samotě.
Dlouho stál bez pohnutí; ale co dělo se v duši, jeho, nelze vypsati.
Byla to bouře tak zvláštní, že lze si jen ledabylo učiniti o ní pojem. Divoce vířila krev žilami, srdce křečovitě se svíralo a prsa mocně pracovala.
Každou chvíli se mu zdálo, že se déle neopanuje, že mimoděk vrazí do vedlejší komnaty, a přece se vůbec ani opanovati nechtěl, ba na­opak, snažil se dodati si zmužilosti, a přece stál bez pohnutí, bez vlády jako v strnutí...
Bylo mu, jako by musil v nejbližším okamžiku divoce vzkřiknout, a přece se mu tajil dech; cítil křečovité škubání v pravici, v které držel otevřený nůž, a přece jí nemohl ani pohnouti...
Divil se sám sobě, jak mohl zůstati před dívkou stát a odpovídati jí. Divil se, že nevrhl se i na ni neb aspoň přes možný odpor její do komnaty, aby vykonal, k čemu se byl po celý den připravoval, a přece se zase ani dost málo nedivil, že se tak stalo. Bylo mu, jako by se vůbec ani jinak státi nemohlo...
Konečně - takměř asi po čtvrt hodině - pohnul pravou rukou; ale váhavě, těžkopádně, jako by zdvihal centovou tíži. Nadzvednuv ruku, držel ji chvíli před sebou.
Vtom padl zrak jeho na nůž, jenž se byl nepatrným pohybem zaleskl. Pravice, jako zázračně posilněná, prudce se zdvihla do výše, zatočila nožem nad hlavou a zase sklesla...
Zvedl ji pomalu a namáhavě poznovu do výše a zadíval se na nůž, který se leskl chvějivě... Ruka se třásla...
Teprve nyní mladík poněkud se vzpamatoval. Pomalu couvl o krok, potom o dva a hned poté plížil se nazpět touže cestou, kterou byl přišel.
Octnuv se na první chodbě, zrychlil krok a zanedlouho chvátal po točitých schodech jako stíhaný. Krok jeho dopadal na stupně jako koňský dusot...
V několika vteřinách byl na dvoře a v několika dalších v parku, aniž by byl někým zpozorován.
Bloudil parkem jako předtím - po stezkách a cestách - brzo se od zámku vzdaluje, brzo se mu zase blíže...
Zdálo se, jako by byl posud ještě na rozpacích, zdali odejít, nebo se vrátit...
Konečně asi po čtvrt hodině zastavil se před dřevěným sedátkem ve vzdálenosti asi tří set kroků od zámku přímo proti průčelí.
Zanedlouho sklesl na sedátko a zastřev si oběma rukama tvář setrval bez pohnutí.
Byla jedna z oněch klidných nocí podzimních, které budívají v duši lidské zvláštní, naprosto nevylíčitelný sladce mučivý pocit teskné opuštěnosti a touhy po čemsi neznámém, posud bezpředmětném, neviděném a nepocítěném.
Na mladíka však neměla vlivu takřka pražádného.
V duši jeho burácela doposud ještě bouře nezkrocené a pouze dočasně utlumené vášně cosi jako příprava k vulkanickému výbuchu...
Kolkolem panovalo hluboké ticho.
Po delší čas ani nejjemnější větřík nezašelestil v listoví; vše zdálo se býti pohříženo v tvrdý sen a bylo jako v strnutí.
Náhle ticho to vzrušeno podivnými zvuky zdáli.
Zpočátku nejinak, nežli jako když jemný větérek vyrušiv noční ticho, úzkostlivě ševele a sténaje, znenáhla v dáli ve skalních úžlabinách usíná... Bylo to cosi jako tajemný šepot sladce ševelících dívčích úst, když vyznávají první lásku...
Mladík mimoděk zvedl hlavu a zadíval se upřeně před sebe; ale nevšiml si nežli obrysů hradu...
Tajemné šelestivé zvuky mění se znenáhla ve zvuky vždy jasnější, až se rozezvučely nejčistším stříbrem. Mladík poznal tklivé, toužné lkání harfy.
Zvednuv hlavu ještě výše, zpozoroval na pavlánu hradu sedící ženskou postavu...
Nic více; ale pozornost jeho byla upjata k prostému předmětu tou měrou, že myšlenkám jeho dán takřka náhle jiný směr.
Brzo jasné, brzo temnější zvuky strun tetelily se tichem nočním v divuplné harmonii slastného roztoužení. Bylo to cosi jako výmluvný šepot lásky a hned zase jako tajuplné chvění zklamaného srdce; brzo jako přitlumený jásot radosti a hned zase jako tklivé žalování. Slovem, hluboké noční ticho vzrušila na několik okamžiků jedna z oněch divuplných, sladce zádumčivých písní, jejímuž tajeplnému kouzlu nedovede odolati ani člověk nejbrutálnější.
Po několika jen minutách píseň dozněla a ženská postava zmizela z pavlánu.
A podivno!
Snad ještě nikdy neslavila dojemná, a přece prostá píseň triumfu tak neočekávaného jako tentokráte...
Mladík vstav z lavičky, upíral zrak svůj neodvratně k prázdnému pavlánu.
V duši jeho začaly se chaoticky mihati podivné, polo fantastické, polo reálné představy.
Bylo mu, jako by se probouzel ze svrchovaně trapného sna s příjemným, ba skoro slastným zakončením.
V prvních okamžicích takměř ani nechápal, co se bylo právě sběhlo, co a jakým kouzlem jej bylo vzrušilo; co bylo příčinou, že vstal a zadíval se upřeně k pavlánu, jako by jen odtamtud očekával spásy.
Zdálo se, jako by po trapně dlouhých dnech svrchované beznadějnosti, kterouž šlehaly nejintensivnější blesky rozvášnění. Náhle se byl octl v místě míru a štěstí, kde jen sladký stesk z dáli zavívá...
A přece mu srdce bušilo; hlava byla jako v plameni a krev kolovala žilami jako žhavá láva.
Dlouho, dlouho stál nepohnutě jako socha, poté sklonil zase hlavu a obrátiv se ubíral se plíživě a potácivě nazpět touže cestou, kterou byl přišel.
Chvíli ještě bloudil jako ve snu po klikatých cestách a stezkách parku, až posléze - mimoděk - octl se u hlavního východu...
A rovněž tak bezmyšlenkovitě, jako byl právě bloudil parkem, přešel můstek a ubíral se směrem k domovu.

***