Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Potud zápisky.
Přiznám se, že zřídkakdy předtím učinilo na mne psané slovo tak nepatrný dojem jako tentokráte.
Byl jsem sice ve věku, kdy třeba jen šablonovité vypravování příhody všední a jenom poněkud zajímavé člověka více méně vzrušuje; nicméně tentokráte nemělo na mne vypravování zčásti tragické, zčásti pak aspoň poněkud psychologicky poutavé příhody ze života takměř žádného vlivu.
Zůstal jsem lhostejným, ba chladným, což ovšem nutno přičísti hlavně na účet roztržitosti, s jakou jsem byl četl.
Když jsem dočetl, odstrčil jsem zápisky od sebe a zadumal se.
Představy, které mi obraznost předváděla, nebyly ani v nejmenší souvislosti s příhodou právě přečtenou, ba více - i prostá zvědavost zůstala latentní. Já sobě nepoložil ani otázky nejpřirozenější: Kdo asi zápisky psal, jak jich bratr nabyl a koho se příhoda týká - slovem, nalézal jsem se v rozpoložení mysli, jako bych byl praničeho nečetl.
Po delší chvíli probral jsem se ze zadumání.
Mechanicky sáhl jsem po zápiskách, složil a svázal je zase růžovou tkanicí a uložil na místo, kde původně ležely. A opět jsem se zadumal.
Ostatní jest prostinké.
K ránu, když se počalo šeřiti, bratr procitl.
Nadzvednuv se promluvil namáhavě několik nesouvislých slov.
Nežli jsem vstal a přiskočil k loži, sklesl zase nazpět do podušek a zůstal bez hnutí s očima ke stropu upřenýma.
Na otázku, přeje-li si něčeho, neodpověděl, a teprve po delší chvíli zablábolil šeptmo několik nesrozumitelných slov...
Začal fantazírovati. Trhané a vzpomínavě kusé věty, jež byl ke mně pronesl v noci, byly patrně již prvními symptomy, že jest i mozek zachvácen.
Od té chvíle bratr více vědomí nenabyl.
Po několik dnů ještě trval poslední zápas, až posléze čtvrtého dne časně z rána bratr dotrpěl.
Hoře rodičů, zejména matky, která byla právě ztratila svého miláčka, bylo bezměrné...
Nyní, takměř již po čtvrt století, kdy byl vše vyrovnávající čas i na mně osvědčil svou neodolatelnou moc, zmiňuju se o rodinné katastrofě již jen, jako bych vypravoval o úmrtí člověka, kterého jsem sice znal, ale který mi nebyl bližší a milejší nežli na sta jiných cizích a jenom známých lidí, kteří se byli již se životem rozžehnali...
Pohřeb bratrův byl prostý.
Několik jeho a mých přátel a známých doprovodilo jej na hřbitov, kde se rozešli. Já, otec a matka setrvali jsme u hrobu nejdéle, až byl úplně zaházen, načež jsme i my nastoupili cestu k domovu.
Šli jsme mlčky podle sebe já a otec v truchlivém zadumání, matka usedavě plačíc...
A přece nám bylo nepoměrně volněji, nežli když jsme stáli před otevřeným hrobem - jako by nám byla sňata nějaká tíže s prsou...
Když však jsme se octli doma a rozhlédli se po prostém pokojíku, zmocnila se nás všech podivná teskná tíseň.
Nebylo pomoci, já a otec musili jsme zase z domu; matka, která hoři svému pláčem ulevovala, zůstala doma....
Bloudil jsem s otcem bez cíle až do pozdního večera, až pak posléze i my unaveni vraceli jsme se domů.
Bylo nám jíti podle bratrovy zamilované kavárničky.
Přede dveřmi otec se zastavil a připomenul: "Nemyslíš, že by bylo slušno a záhodno zde poděkovati?"
Přisvědčil jsem.
A tak přestoupil jsem s otcem poprvé práh místnosti, která znamená v životě mém zcela určitý mezník a která stala se mi v jistém směru i osudnou...
Byla to, jak již připomenuto, místnost nenápadná a prostá.
Nic více nežli dva malé pokojíky s malou kuchyňkou. Několik prostých stolů, lavic a židlí, pak jednoduché hodiny, veliké zrcadlo a dva zcela všední obrazy, to byl veškeren nábytek i veškerá okrasa.
Když jsme s otcem vstoupili - bylo právě na Bílou sobotu - byla kavárnička úplně prázdna. Nezbylo nám nežli vejít do kuchyně a poděkovati majetnici za útlocitnou její pozornost k bratrovi v po­sledních dnech jeho života a požádati ji, by jménem naším poděkovala i ostatním hostům, kteří snad byli na bratra vzpomenuli.
Statná a jinak rezolutní žena vyslechla dík náš klidně; ale když otec domluvil, zpozoroval jsem, že oko její zvlhlo.
"Byl to dobrý hoch," pravila po chvíli štkavě, a vypuknuvši v pláč, trhaně dodala: "A - kamarádi - ho měli všickni - rádi - všickni..."
Slovy těmi bylo pověděno v podstatě vše.
Více nebyla žena ta s to pronésti, rozplakala se usedavě.
Rozloučivše se opustili jsme místnost.
Od té doby zavítal jsem do kavárničky té častěji - obyčejně pozdě večer, když jsem se vracel z nějaké potulky po okolí pražském - a zanedlouho jsem toho nelitoval...
Bývalo tam, zejména v sobotu a v neděli, velmi živo a jaksi "po sousedsku" útulno.
Hosté, skoro vesměs staří a mladí známí, z nichž s mnohými jsem si tykal, náleželi převahou stavu dělnickému a řemeslnickému.
Občas zabloudil tam ovšem také někdo z tak zvaných "exklusivních kruhů", nějaký úředník, domácí pán nebo student z pouhopouhé "známosti". Host cizí však se tu objevil zřídkakdy, a stalo-li se tak někdy přece, necítil se ve společnosti tvořící jaksi domácí kruh dosti volným a nikdy se dlouho nezdržel.
V první době, přiznám se upřímně, necítil jsem se ani já v kruhu bezprostředně myslících a cítících, tudíž i bezprostředně mluvících a jednajících lidí, kteří si nikdy nečinili svědomí z drsného slova nějakého, příliš volným.
Jsa uvyklý žíti svým mlhavým představám obraznosti pociťoval jsem ke skutečnému životu, tudíž i k lidem, kteří žili, mluvili a jednali právě jen tak, jak toho byli po svých povahách a vzdělání svém schopni, větší nebo menší antipatii.
Avšak zanedlouho jsem jim uvyknul a později začal jsem tomuto druhu lidí věnovati nepoměrně větší pozornost nežli až posud, slovem, zahájil jsem instinktivně první svá studia z bezprostředního života.
Mlhavé ovzduší obraznosti, oživované až dosud skoro výhradně více méně tradičními a zároveň také šablonovitými představami z knih a jeviště, počalo se znenáhla jasniti a oživovati představami a osobami skutečnými.
Ovšem pomalu, ba skoro plžovitě zdlouhavě ale výměna dála se přece a zcela přirozeně.
Zanedlouho začal jsem instinktivně chápati bezměrný rozdíl mezi schematickými bezduchými loutkami, s kterýmiž jsem si byl druhdy v duchu tak rád zahrával, u přirovnání k lidem, v jejichž žilách koluje skutečná krev, jichž fyziognomie nejsou ani tak absolutně škaredé, tím méně aby byly absolutně čarokrásné, jak jsem se byl dočetl ve knihách o lidech, kteří neexistují, neexistovali a nikdy existovati nebudou, krátce, já začal věnovati pozornost individuální charakteristice.
V tu dobu arci ještě nebyl životní plán můj ustálen.
Cítil jsem sice neodolatelnou náklonnost k činnosti literární a také jsem v prázdných chvílích v tomto směru pracoval, "kuje verše", uče se všem možným jazykům, překládaje atd., avšak že by literatura mohla se státi životním mým povoláním, nebylo mi posud ještě ani ve snu napadlo.
V kavárničce, která se mi zanedlouho stala skutečně milou, ovšem mezi hosty nikdy nebylo řeči o básnictví, literatuře a podobném.
Avšak básnictví, ovšem jen básnictví nejprimitivnější, bylo i v prosté místnosti té zastoupeno aspoň jedním reprezentantem, a to samoukem.
Byl to asi čtyřicetiletý muž prostřední, ale statné postavy, širokých plecí a dobrodušného výrazu v rázovité, plavým plnovousem zarostlé tváři. Vysoké čelo, tupý nos, modré dobrácké oči a kypré, smyslné rty a především chování jeho nasvědčovalo povaze dobromyslné, tiché, skromné a svrchovaně trpělivé.
Obyčejně měla charakteristická tvář jeho výraz klidné snivosti, jenom občas pohrál kolem odulých rtů trpce bolestný úsměv, aby po několika vteřinách ustoupil zase výrazu obyčejnému.
V tu dobu, když jsem muže toho poprvé spatřil - když jsem totiž podruhé zavítal do kavárničky, od kteréž doby vídal jsem jej tam pokaždé - měl muž ten již na svědomí několik set rýmovaček z větší části zpěvných dle známých melodií, zčásti pak takových, ku kterým si složil árie sám. Ba více, muž ten zanášel se v době té již také plánem vydávati tyto své rýmovačky tiskem.
Jinak byl nesmělý a zamlklý.
Den co den sedával v koutku kavárničky těsně u dveří a býval tu obyčejně jedním z prvních a vždy také jedním z nejposlednějších...
Obveseloval hosty zpěvem a hrou na nástroj, již tenkráte více nežli profanovaný, na nástroj, který po několika tisíciletích, po která byl v oblibě začasté až vášnivé, upadl konečně - asi před čtyřiceti lety - jinde i u nás v Čechách v opovržení, na harfu...
A podivno, leč zase zcela přirozeno: v téže asi míře, v jaké byly veršovnické pokusy muže toho primitivní a začasté neurvalé, byla hra jeho na harfu co do techniky virtuosní.
Kdo slyšel muže toho zahráti na harfu jen jednou, musil vyznati, že jest mu harfa jeho vším, že v ní žije a bez ní že by byl svrchovaně nešťastným.
Byl sice i v tomto odvětví své umělecké činnosti, kterouž si nyní krušně vydělával nejnutnějšího chleba, autodidaktem.
Neměl učitelů, kteří byli absolvovali konservatorium - učitelem jeho býval podobný chudák harfeník, jako byl nyní on sám - ale vzornou, přímo úžasnou pilností a vytrvalostí dosáhl na svém nástroji takové zručnosti, ba skoro možno říci dokonalosti, že mohl mu záviděti mnohý z těch, kteří budívají v koncertních síních začasté obdiv a nadšený potlesk virtuosností nepoměrně menší...
Vždycky arci hra jeho přibližně dokonalou nebyla.
Lidé, které bavíval svým "břinkáním", neměli pro tento druh zábavy ušlechtilejšího směru ani smyslu; jim stačila, ba více je úplně uspokojila píseň jarmareční, pouliční, která byla právě "v módě".
Avšak když se muž ten domníval, že sedí mezi hosty také někdo, kdo by porozuměl a pochopil, zahrál vždycky něco výlučného, něco, co dovedlo mluviti k srdci a duši, co je rozechvělo a zároveň také trvaleji utkvělo v mysli.
V takových chvílích naslouchal jsem hře jeho s napětím a interesem, které i mne, který jsem byl druhdy jako většina vrstevníků proti harfě zaujat, s profanovaným a všeobecně opovrhovaným nástrojem tím usmířily.
Zde v prostinké této kavárničce stal se mi milým, ovšem jen potud, pokud z něho vyluzoval tóny muž, který jej dovedl ovládati, jako snad žádný jiný ubožák, který si jím v pokoutních krčmách a kavárnách za posměchu posluchačů bídný chléb svůj vydělává.
A právě zde, kde tento muž provozoval své bídné "řemeslo", stalo se cosi, co změnilo směr životních mých plánů a vrhlo mne ve vír vratkého života závisejícího na jakosti a divuplné, nevystihlé vibraci nervů.
Pamatuju se zcela živě na střízlivý den, jejž jsem ve snivém far niente doma produmal.
Pamatuju se, že vyšel jsem vpodvečer na procházku a bezmyšlen­kovitě bloudil z místa na místo, až nadešla noc, tichá, hvězdná, ale přece všedně fádní...
Pamatuju se, že mi bylo zpočátku klidno, jako by byla veškerá duševní činnost ustala. Pamatuju se, že jsem později pocítil nevylíčitelnou prázdnotu duše, jako bych bloudil vyprahlou pouští.
Vrátiv se domů, zasedl jsem za stůl, a podepřev si hlavu oběma rukama setrval jsem bez hnutí.
Hlava byla pustá, ani nevím, kmitla-li mozkem nějaká myšlenka nebo vzpomínka...
Náhle jsem se zcela bezúčelně zvedl a bezmyšlenkovitě opustil byt... A v několika minutách - nyní již skutečně ani nevím, jak se bylo stalo - seděl jsem v bratrově zamilované kavárničce na obvyklém svém místě.
Byl právě pátek a v kavárničce jen něco málo hostů, z nichž někteří i podřimovali.
Dlouho jsem seděl, posrkávaje čas od času černou kávu a ničeho si kolem sebe nevšímaje.
Nebylo mi ani smutno, ani veselo, nýbrž jaksi otupěle klidno, jako bývá člověku, když se ho zmocňuje apatie.
Minula půlnoc.
Z nečetných, vesměs více méně apatických hostí byli se již všichni vytratili, až na obstarožného muže, který sedě v koutě prvního pokojíku, opřen o stěnu klidně spal.
V místnosti panovalo ticho rušené jen tikotem hodin a toliko občas nějakým lomozem z kuchyně.
Harfeník seděl na svém místě těsně u dveří, maje ruce v klíně a upíraje zrak svůj přímo před sebe na podlahu. Harfa jeho stála opřena o stůl vedle něho.
Náhle protáhl se obstarožný muž v koutě, otevřel oči a zaklepal, aby zaplatil.
Sledoval jsem počínání jeho s onou otupělou pozorností, s jakou sledujeme výkony nejvšednější.
Když zmizel, zívnul jsem několikráte táhle a zhluboka, načež zrak můj utkvěl na velikém žurnále politickém, jenž ležel přede mnou na stole.
Avšak teprve po chvíli sáhl jsem mechanicky po časopise a rozevřev jej díval jsem se po řádkách, jako prohlížíme časopis v jazyku nám neznámém.
Několikráte padl zrak můj na místo, které jsem začal čísti; ale nedočetl jsem nežli dvě, tři řádky, načež těkal zrak můj poznovu bezmyšlenkovitě s rubriky na rubriku, ze zprávy na zprávu.
A již již jsem chtěl časopis zase odložiti, když utkvěl zrak můj na první straně na větě v úvodním článku, která upoutala moji pozornost.
Leč ani této věty, dlouhé to periody, jsem nedočetl; zrak můj sesmekl se "pod čáru" - začal jsem čísti fejeton.
Zpočátku mne valně nezajímal.
Byl to referát o nějaké národní slavnosti na Žofíně pod širým nebem.
Nyní po letech na více se nepamatuju, nežli že četl jsem později s interesem vždy větším, až posléze zaujal veškerou moji pozornost.
Duchaplným obratem zabočil pisatel z povšechného popisu k předmětu v svrchované míře nepatrnému.
Připomenuv, že spatřil mezi produkujícími se pseudoumělci také starou vetchou babičku se svým malým, zvetšelým již kukátkem - kterou v tu dobu a dávno předtím znalo každé pražské dítě z poutí a slavností - vypravoval, jak rád se druhdy jako dítě zadíval do kukátka, s jakými pocity naslouchával monotónnímu výkladu staré ženy, když vykládala jednotlivé obrazy, vlastně výjevy ze života svaté Genofevy, připomenul si drobné voskové figurky, a zabočiv k životu lidskému, charakterizoval několika elegickými slovy jeho pomíjejícnost.
Nepamatuju více slov; ale zdá se, že líčil potom, kterak se mu zúžilo srdce, jak se mu pozastesklo po dávno minulých dobách bezstarostného mládí...
Mimoděk přistupuje ke kukátku, přikrčuje se ke sklu a dívá se...
Několika geniálními črty naznačil charakter toho, co se právě jevilo oku mužovu...
Prostinká, primitivní skupení pohyblivých voskových figurek; ale vše již vetché, sešlé, starobné... Nejen hadříčky, kterými jsou oděny, i voskové tvářičky zdají se mu mdlejší, zestárlejší, skoro sinalé - věrný obraz života a jeho pomíjejícnosti...
Mimoděk se srdce úží a oko vlhne...
Odstupuje od kukátka a s nevyhladitelným dojmem mizí v tlačícím se a hlučícím davu lidu.
A podivno!
Prostinké, a přece tak dojemné, ovšem mistrovské líčení případu tak všedního, ba malicherného, učinilo na mne hlubší dojem, než jakékoli líčení světodějné nebo tragické události předtím i později až na dnešní den...
I mně se zúžilo srdce, i mně zvlhlo oko.
Náhle intenzivně jako blesk šlehla duší mojí myšlenka: "Tak a nejinak chtěl bych duševně žíti, jako muž, jenž byl právě několika slovy duši moji rozechvěl..."
A současně s myšlenkou tou zrodil se i úmysl státi se literátem...
Byl jsem tak vzrušen, že jsem ani nezpozoroval, že harfeník v koutě u dveří začal již před chvílí hráti... Naslouchal jsem hře jen na půl ucha.
Náhle se mi zdá, že hraje harfeník nějakou melodii, které zde nehrával.
Byla mi povědomá, ale nemohl jsem se upamatovati, kdy a kde jsem ji slyšel.
První tóny mi ušly, ale z dalších nebylo nižádné pochyby, že začala melodie jemně a cituplně - nejinak, než jako když za tichého podzimního večera začne svěží vánek v listoví ševeliti. Náhle tón bolestný, jako když se srdce sevře smrtelnou úzkostí, poté tóny zádumčivě kvílící a hořekující, jako když slavík přitlumeně v dáli sténá - konečně tóny, zpočátku plné a jasné, jako poslední napětí sil, pak vždy mdlejší, až vyzněly v tón jediný - v táhlý, chvějivě usínavý tón trpkosti...
Teprve když harfeník dohrál, poznal jsem píseň, kterou mi byl bratr na smrtelnou loži bzučivě přezpíval.
Takřka v mžiknutí oka stál jsem před harfeníkem.
"Jaká to píseň? Kde jste se jí naučil?" ptám se s nápadným chvatem.
"Váš pan bratr mně ji několikráte předzpíval," zní klidná odpověď.
"A nevíte, kde se jí naučil on?"
Tázaný, v jehož tváři jevily se již při prvním oslovení mírné rozpaky, pokrčil jen rameny.
"Bývala to nejmilejší píseň páně bratrova," připomenul po chvíli.
Setrval jsem v mlčení.
"Mimo tuto píseň," ozval se po chvíli harfeník, "pan bratr také rád slýchával jinou..."
A bez vybídnutí přejel prsty přes struny, a začal hráti bujnou píseň pijáckou, onu, která mne byla takměř po půl století zastavila před malostranskou hospůdkou.
Vyslechl jsem píseň tu stoje a takřka bez dojmu; avšak když dozněla, zúžilo se mi náhle srdce...
Nemohl jsem déle setrvati.
Zaplativ svůj nepatrný řád, opustil jsem kavárničku, a bloudil bez cíle takměř až do svítání.
Nebylo skoro ani jinak možno; rozpřádal jsem nové životní plány...
Od té doby jsem byl v tenatech tajemné sirény... Stal jsem se literátem...
Do kavárničky, ve které se byl v duši mé rozhodný úmysl ten zrodil, zavítával jsem v prvním čase svého literátování dosti často; ale nikdy nepřihodilo se mi tam nic zvláštního.
Později jsem tam přicházíval vždy řidčeji, až pak posléze i útulná kavárnička ta pozbyla své přitažlivosti úplně.

***