Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• romaneto
• temný příběh, podbarvený motivem zvuku tajemné harfy, je typickou ukázkou Arbesova výlučného žánru romaneta

Paní
Marii Kloseové

...Hluboké ticho zádumčivé podzimní noci vzrušeno podivnými zvuky... Z počátku nejinak, než jako když jemný větérek úzkostlivě ševele a sténaje v dáli ve skalních úžlabinách usíná... Bylo to cosi jako toužný šepot sladce ševelících dívčích úst, vyznávajících první lásku...
Náhle tón bolestný, jako když se srdce sevře smrtelnou úzkostí, poté tóny zádumčivě kvílící, jako když slavík v dáli přitlumeně sténá, slovem noční klid vzrušen divuplným lkáním harfy hrající jednu z oněch sladce bolestných písní lásky a zklamání, jejímuž kouzlu nedovede odolati ani člověk nejbrutálnější...

Z přátelského dopisu z r. 1858

Nechť nám důvtip té neb oné věrouky vštípil o duši názor jakýkoliv, tolik je jisto, že jsme přece jen otroci svých nervů...
Před třemi roky - tuším, že to bylo v dubnu nebo na počátku května - naskytla se mně poprvé v mém životě příležitost pozorovati, kterak divuplné "drátky" mé duše po delším napětí takřka náhle ve své pravidelné funkci ochably.
Bylo mně mrazivě střízlivo.
Obvyklý klid změnil se v apatii, ve lhostejnost, ba skoro v otupělost. Bylo mi, jako bych se na všechno kolem sebe díval skrze poloprůsvitný kus ledu - vše tak šeré, chladné, strnulé, jako za mlhavého listopadu.
Po celý den setrval jsem v tupé bezmyšlenkovitosti a nečinnosti.
Teprve k večeru kmitlo mozkem mým cosi jako jiskérka nějakého rozhodnutí. Zvednuv se vyšel jsem nazdařbůh z domu a loudal se bez cíle z ulice do ulice.
Přiznám se, že hrubě ani nevím, jak se přihodilo, že octnul jsem se za Bruskou branou, zanedlouho v Podbabě a ještě později v Šáreckém údolí; ba podnes nemohu si složiti účet z toho, z jaké asi příčiny ubíral jsem se údolím tím dále, až jsem je prošel a octl se pod Hvězdou u Liboce.
Podobná exkurse nebyla u člověka mých zlozvyků pranic nápadného; ale že podnikl a provedl jsem ji tak bezmyšlenkovitě, utkvěla mi v paměti aspoň od okamžiku, kdy jsem si mimoděk připamatoval, že vykonal jsem zase jednou něco, co člověk v příčetném stavu zřídka kdy konává.
Od toho okamžiku se mi zdálo, že mi není více všechno tak lhostejno jako po celý den - slovem, posavadní mrazivá střízlivost počala ustupovati mírnému účastenství s tak mnohým, co mi bylo až dosud úplně lhostejno.
Všimnul jsem si, že je lunojasná noc, skoro bezhvězdná, nad míru tichá a jarně svěží, že tu a tam v dědině, kterou jsem se právě loudavým krokem ubíral, zaštěkal občas nějaký pes a že někdy i mírný větřík svěže zavanul.
Nezastaviv se stoupal jsem od nádraží libockého vzhůru ku Hvězdě a dal se potom směrem ku Praze.
Byl jsem si vědom, že ubírám se po věkopamátném bojišti; ale co nestalo se mi v místech těch posud ještě nikdy, stalo se mi tentokráte: bylo mi, jako bych se ubíral po půdě zcela bezvýznamné, lhostejné...
Místo více méně živého obrazu nešťastné bitvy bělohorské, jejž mi v místech těch obraznost má obyčejně kouzlívala, neviděl jsem pranic více, nežli co se právě fyzickému oku naskytovalo: nenápadné stromořadí, dobře ujetou silnici, po obou stranách pole - vše tak prosté, všední.
Několikrát jsem se rozhlédl po krajině.
Přes to vše, že byl měsíc skoro v úplňku, nebyl rozhled pro jarní výpary dosti volný. Stěží rozeznal jsem na severu a severozápadu nad obzor trčící mlhavé obrysy Řípu a Milešovky, ostatní homolovité vrchy splývaly s obzorem.
Ani palčivá myšlenka, že na osudné bojiště bělohorské, k němuž se vížou vzpomínky nejbolestnější, dívají se s výšin svých takřka celé Čechy, mrazivé střízlivosti mojí nerozehřála. Zůstal jsem apatickým, lhostejným, ba skoro tupým.
Cítil jsem sice již mírnou unavenost; přesto ubíral jsem se týmže volným, skoro loudavým krokem jako až dosud dále ku Praze.
Když jsem se blížil ke Strahovské bráně, odbila na věži svatovítské jedenáctá. Loudavě prošel jsem branou, pak přes Pohořelec a zrychliv Úvozem a Ostruhovou ulicí mimoděk krok, octnul jsem se asi po čtvrt hodině zase na Malé Straně a loudal se po Oujezdě ku bráně.
Náhle jsem se mimovolně zastavil...
Co nepodařilo se po celý den skoro až do půlnoci všem možným zevnějším dojmům, podařilo se několika prostým, ba všedním tónům.
Stál jsem před zastřeným obloukovitým oknem malé hospůdky, z které zaznívala harfa, hrající bujnou píseň pijáckou.
V prvním okamžiku stál jsem zcela bezmyšlenkovitě. Připadalo mi, že píseň dobře znám; ale nemoha si hned připomenouti, kdy a kde jsem ji byl slyšel, naslouchal jsem chvíli napjatěji.
Vtom šlehla duší mojí vzpomínka a před duševním zrakem mým vyhoupl se prostý obraz z dávných dob.
Viděl jsem malou, útulnou krčmu. Několik jen stolů obsazených postavami drsných tváří, u dveří statný muž s harfou, v pozadí pak pod obrazem matných barev bledý, zádumčivý, černovlasý hoch s jiskrným černým okem...
Zúžil se mi dech.
Bujná píseň, kterou jsem právě slyšel, bývala zamilovanou písní hocha, jehož obraz mi byla obraznost z mlhy zapomenutí tak živě vykouzlila; ale hoch sám již déle dvaceti roků práchniví...
Duší mojí šlehlo cosi jako trpká výčitka...
Jakž možno zapomenouti píseň někoho, koho jsme milovali, koho i po létech si připomínáme s pocitem nejvřelejším - jakž možno zapomenouti zamilovanou píseň vlastního bratra?
Vtom píseň dozněla - v pusté ulici rozhostilo se hluboké ticho.
Mimoděk učinil jsem krok kupředu; ale v témž okamžiku udeřil kdosi v krčmě pěstí na stůl.
Pohlédnuv na zastřené okno, zpozoroval jsem skrze záclonu tmavý stín mužské postavy, jako by se byla hrozivě vztyčila a před někoho postavila.
Hned poté zaslechl jsem přitlumený, ale přece jen zčásti srozumitelný hovor dvou mužů, z něhož jsem postihl toliko následující úryvky: "Ne, ne - toť k neuvěření!" zvolal basový hlas s přízvukem pochybnosti. "Já bych..."
"Ale vždyť jsem učinil vše, co bylo v mé moci," odpovídá baryton poněkud temného timbru. "Vykládal jsem, vysvětloval, žádal, prosil - nic naplat!"
"Jak to jen možno!! Jak to možno?!" divil se bas.
Baryton váhal patrně s odpovědí, neboť teprve po chvíli zaslechl jsem tato slova: "Pontius mne posílal k Pilátovi, Pilát k Pontiovi... Každý si umyl ruce, každý byl nevinen, Pontius i Pilát byli vlastně... Konečně jsem se dověděl, že Jeho Eminence pan arcibiskup tomu chce..."
"Jakže!! Sám arcibiskup!!"
"Ano, Jeho Eminence pan kardinál..."
"A což vy, co jste učinil?"
Baryton přitlumil patrně v odpovědi hlas. Zaslechl jsem zpočátku toliko temný ševel a teprve po dvou, třech minutách hlasitěji pronesené úryvkovité věty: "...přívětivě jako každého, kdo... Ale veškeré úsilí, prosby, marno, marno... Pojala mne závrať. Ani nevím, jak ze dveří, jak z paláce, jak - A teprve doma - ah! Tak neb onak - arcibiskup tomu chce..."
Poslední tři slova pronesena s nápadným důrazem.
Stín stojící mužské postavy zmizel, uvnitř krčmy nastalo hluboké ticho.
"O čem tu vlastně řeč? Kdo to mluví? Kdo naslouchá?" byly první otázky, jež mi kladla podrážděná zvědavost, ale na které nebylo lze odpověděti.
Proti své vůli naslouchal jsem ještě chvíli se zvýšenou pozorností, rozpřádaje v duchu úryvkovité věty, jež jsem byl právě zaslechl; avšak výsledek doplňovací činnosti duševní byl, jak přirozeno, tak nepatrný, že zvědavost ještě více podráždil.
Bezděky učinil jsem několik kroků směrem ku vchodu do hospůdky, abych vešel.
Avšak v okamžiku, kdy zmizelo přede mnou zastřené okno, na které jsem se byl chvíli upřeně díval, vrátila se také zčásti apatie.
"Eh! Co mi po tom?" pomyslil jsem si, zastaviv se, jako bych byl na rozpacích, mám-li či nemám-li vstoupit.
Po chvíli jsem se rozhodnul.
Pohodiv hlavou, obrátil jsem se a ubíral se k domovu.

***