Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola 3

Zanechme nic netušícího Heywarda a jeho důvěřivé společnice ve chvíli, kdy vnikají stále hlouběji do lesa plného proradných Indiánů. Použijme výsady, která náleží spisovateli, a přenesme se o několik mil na západ od místa, kde jsme je naposled viděli.
Toho dne se po břehu nevelké, prudce tekoucí řeky, asi hodinu cesty od Webbova tábora, potloukali dva muži. Jako by na někoho nebo na nějakou událost čekali. Obrovský baldachýn lesa sahal až ke břehům řeky, visel nad vodou a ještě víc stínil její beztak už temný proud. Sluneční paprsky již tolik nehřály a prudký denní žár slábl. Chladný mlžný opar nad prameny a studánkami naplnil vzduch nad zemí pokrytou listím. Bezdeché ticho, kterým se vyznačuje ospalá, horkem umořená americká krajina v létě, vládlo nad tímto osamělým místem. Přerušovaly je jenom tlumené hlasy mužů, občasné líné ťukání datlovo, pronikavý křik rozdováděné sojky nebo temný hukot vzdáleného vodopádu.
Tato směs nejrozličnějších zvuků, které zálesáci dobře znali, nedovedla odvést jejich pozornost od rozhovoru, který musel být asi velmi zajímavý. Jeden z nich měl rudou pleť a byl oblečen po indiánsku. Druhý měl na sobě hrubý, napolo indiánský šat, jeho pleť byla světlejší, avšak sluncem osmahlá, větrem ošlehaná, a bylo vidět, že je Evropan. První muž seděl na konci poraženého kmene porostlého mechem tak, jak sedávají Indiáni, když chtějí zdůraznit vážnost své řeči klidnými, avšak výmluvnými gesty. Na jeho nahém těle byl černou a bílou barvou namalován strašidelný symbol smrti. Na hladce oholené hlavě měl jen pověstný skalpovací chumáč vlasů. Jedinou ozdobou hlavy bylo orlí péro, které si Indián prostrčil chumáčem a které sahalo až k levému rameni. Tomahavk a skalpovací nůž, vyrobený v Anglii, měl za opaskem. Vojenská ručnice, jakou běloši ozbrojovali své indiánské spojence, ležela jen tak na jeho nahých, svalnatých kolenou. Klenutá hruď, svalnaté paže a nohy a vážný výraz tohoto válečníka svědčily, že je to muž středních let. Nebylo na něm však vidět nejmenší příznaky stáří.
Ty části bělochova těla, které nebyly zakryty oděvem, svědčily o tom, že běloch od nejranějšího mládí zažil četná strádání a mnoho útrap. Byl svalnatý a přitom štíhlý a každý jeho nerv a sval byl silný a zocelený neustálým nebezpečím a námahou. Měl na sobě loveckou halenu, jejíž barva se podobala barvě lesa, s žlutými třásněmi, a letní čepici z vydělané kůže. Za pasem vyšívaným korálky - takový pás patří ke skromnému oblečení Indiána - měl také on nůž, ne však tomahavk. Jeho mokasíny byly pestře, po indiánsku vyšívané. Pod loveckou halenou bylo vidět jen kamaše z jelení kůže, ty byly po stranách sešněrovány a pod kolenem připevněny proužky z jeleních šlach. Jeho výstroj doplňovala lovecká brašna a roh. Velmi dlouhou pušku , která, jak chytřejší běloši poučili Indiány, byla ze všech zbraní nejnebezpečnější, měl opřenu o blízký stromek. Oko lovce, nebo zvěda, ať to byl kdokoli, bylo malé, jasné, bystré a těkavé. Když mluvil, díval se kolem sebe, jako by vyhlížel zvěř nebo jako by čekal, že se náhle objeví zrádný nepřítel. Přes všechnu tuto navyklou podezřívavost nebylo v jeho tváři nejmenší známky úskočnosti. V této chvíli byl v ní však výraz mužné poctivosti.
"I to, jak vy si to vykládáte, to všechno mluví v můj prospěch, Čingačgúku," řekl jazykem Indiánů, kteří kdysi žili na území mezi Hudsonem a Potomakem. Pokusíme se tuto řeč svým čtenářům volně tlumočit, budeme se však přitom snažit zachovat některé zvláštnosti tohoto jazyka i výrazy, kterých používal běloch. "Vaši otcové přišli z krajů, kde zapadá slunce, překročili velkou řeku , pobili lid, který tam žil, a celou zem zabrali. Mí otcové přišli přes slané jezero ze země, kde se obloha barví ranními červánky, a jednali tak, jak se od vás naučili. Ať nás tedy bůh rozsoudí a přátelé nechť šetří slovy."
"Mí otcové bojovali s nahými rudochy," odpověděl trpce Indián stejným jazykem jako běloch. "Což není rozdíl, Sokolí oko, mezi kamenným šípem válečníka a olověnou kulkou, kterou zabíjíte vy?"
"Indián není hloupý, i když příroda zbarvila jeho kůži rudě," řekl běloch, pokyvuje hlavou jako člověk, který má smysl pro spravedlnost. Chvíli se zdálo, že si uvědomuje, že nemá pravdu. Okamžik uvažoval a pak odpověděl na námitku svého odpůrce tak, jak mu to jen dovolily jeho omezené vědomosti. "Nejsem člověk zvlášť vzdělaný a je mi jedno, co si kdo o tom myslí. Ale podle toho, co jsem zažil při lovu na jeleny a při honu na veverky, bych řekl, že puška v rukou našich předků nebyla tak nebezpečná jako luk z hikorového dřeva a šíp v rukou rozvážně mířícího Indiána."
"Tak to vykládají tví předkové." odpověděl Indián a pohrdavě mávl rukou. "Co říkají vaši otcové? Jestlipak vykládají mladým válečníkům, že se bledé tváře bily s rudými muži, na jejichž obličejích bylo válečné malování a kteří byli ozbrojeni jen kamennou sekerou nebo dřevěnou ručnicí?"
"Nemám rasové předsudky a nepatřím k lidem, kteří se dovolávají svého původu, i když ani mí nejhorší nepřátelé, jaké mám - a jsou to Irokézové -, by se jistě neopovážili popřít, že jsem čistokrevný běloch," odpověděl zvěd a se skrytým uspokojením si prohlížel světlou barvu své kostnaté a šlachovité ruky. "Musím přiznat, že naši lidé si často počínají způsobem, který jako poctivý člověk nemohu schvalovat. Píší knihy o tom, co dělali a co viděli, místo aby o tom rozprávěli po svých osadách. Potom by zbabělý chvastoun mohl být na místě usvědčen ze lži a statečný voják by se lehce dovolal svědectví svých kamarádů. Právě dík tomuto špatnému zvyku muž, kterému jeho statečnost nedovolí, aby zůstal za pecí a tam se učil znát písmenka, se nikdy nedoví o činech svých otců a nikdy také nepocítí hrdou touhu činy svých otců překonat. Já sám jsem přesvědčen, že všichni Bumppové dovedli střílet. Myslím si to proto, že i já mám vrozené nadání zacházet s ručnicí, a taková zručnost se určitě musí dědit z pokolení na pokolení. Svatá přikázání nás přece učí, že všechny dobré i špatné vlastnosti se dědí. Ale o těchhle věcech bych nechtěl mluvit za jiné. Všechno má svůj rub a líc. Proto se tě ptám, Čingačgúku, co se stalo podle vyprávění rudých mužů, když se naši otcové prvně setkali?"
Indián mlčel dlouhou chvíli jako němý. Potom důstojně, jak to vyžadovalo jeho postavení, a s vážností, která měla zdůraznit jeho pravdomluvnost, začal vyprávět svůj krátký příběh.
"Poslouchej dobře, Sokolí oko, a tvé uši se lži nenapijí. O tom, jak si počínali Mohykáni, vyprávěli naši předkové toto." Zaváhal, opatrně se podíval na svého společníka a potom pokračoval, jako by se napůl ptal a napůl ujišťoval: "Neteče tato řeka pod námi tak dlouho k jihu, dokud se její vody nestanou slanými a dokud se její proud neobrátí?"
"Nedá se popřít, že pokud jde o tyto dvě věci, vaše vyprávění je pravdivé," řekl běloch. "Byl jsem tam a viděl jsem jedno i druhé. Přesto jsem si nikdy nedovedl vysvětlit, proč voda, která je ve stínu tak sladká, na slunci hořkne."
"A co proud?" zeptal se Indián, který čekal na bělochovu odpověď s napětím, které se zmocňuje člověka při potvrzení toho, čemu se nepřestává divit, v co však věří. "Čingačgúkovi otcové nelhali."
"Ani bible není pravdivější, a to je přece nejpravdivější věc na světě. Proudu, který teče vzhůru, říkají příliv. To se dá lehce vysvětlit a je to celkem jasné. Šest hodin voda stoupá a šest hodin klesá. Důvod je tento: když je hladina v moři vyšší než v řece, voda teče z moře do řeky tak dlouho, až je opět hladina v řece vyšší, potom se zase vrací zpět."
"Vody v lesích a v jezerech tečou dolů, až jsou rovné jako má dlaň," řekl Indián a napřáhl vodorovně ruku, "a potom už přestávají téci."
"To žádný slušný člověk nepopře." řekl zvěd poněkud podrážděně, poněvadž se mu zdálo, že Indián příliš nedůvěřuje jeho vysvětlení tajemství přílivu a odlivu. "Připouštím, že je to do jisté míry správné, jde-li o rovinu. Ale všechno záleží na tom, jak se na věci díváš. Když pozoruješ jen malý kus země, jeví se ti země jako rovina. Ve skutečnosti je kulatá. Proto tůně a rybníky, ba dokonce i velká jezera - jak oba víme, protože jsme je viděli - stojí. Ale když rozleješ vodu po obrovské ploše, na které je moře a kde je země kulatá, jak by tam voda mohla zůstat klidně stát? Právě tak by sis mohl myslet, že řeka tam, kde začínají černá skaliska, míli nad námi, se ani nehne. A přitom na vlastní uši slyšíš, jak se právě teď přes ně valí."
Jestliže ho neuspokojily úvahy jeho druha, byl Indián příliš důstojný, než aby projevil svou nedůvěru. Poslouchal, jako by byl uvěřil všemu, co slyšel, a zase tak vážně jako prve pokračoval ve vyprávění.
"Přišli jsme ze země, kde se slunce v noci skrývá, šli jsme přes velké pláně, kde žijí bizoni, až jsme dorazili k velké řece. Tam jsme bojovali s Alligevy, až půda zrudla jejich krví. Od břehů velké řeky až k břehům slaného jezera se nikdo neodvážil postavit se nám do cesty. Makvajové nás sledovali zpovzdálí. Řekli jsme si, že nám bude tato země patřit od místa, kde se voda v řece už nevrací proti proudu, až k jiné řece, vzdálené dvacet dní cesty na jih. Zem, které jsme dobyli jako válečníci, jsme hájili jako muži. Makvaje jsme zahnali do lesů, kde žijí medvědi. Sůl chutnali jen tam, kde ji nacházeli na povrchu země. Z velkého jezera nevylovili ani jedinou rybu. Házeli jsme jim kosti."
"To všechno jsem slyšel a věřím tomu," řekl běloch, když si všiml, že se Indián odmlčel, "ale to bylo dávno předtím, než sem přišli Angličané."
"Kde teď stojí tento kaštan, rostla sosna. První bledé tváře, které k nám přišly, nemluvily anglicky. Připluly na velké kánoi, když mí předkové a rudí muži, kteří žili blízko nás, zakopali tomahavk. Tenkrát, Sokolí oko," pokračoval Indián a jeho hlas prozrazoval hluboké pohnutí, neboť poklesl k tichým, hrdelním tónům, jež někdy činily jeho řeč tak melodickou, "tenkrát, Sokolí oko, jsme byli jednotní a šťastní. Slané jezero nám dávalo ryby, les zvěř a povětří ptáky. Brali jsme si ženy, které nám rodily děti. Uctívali jsme Velkého ducha a Makvaje jsme udržovali tak daleko, že ani zvuk našich vítězných zpěvů k nim nedolehl."
"Víš, co tehdy dělali tví předkové?" zeptal se běloch. "Ale ty jsi poctivější než ostatní Indiáni, a poněvadž jsem přesvědčen, že jsi po svých otcích zdědil jejich vlastnosti, museli tví předkové být v boji udatní a při poradách u ohňů moudří."
"Můj kmen je praotcem všech kmenů a ve mně není cizí krev. V mých žilách koluje krev náčelníků a zůstane tam navěky. Když sem připluli Holanďané, dali mému lidu ohnivou vodu. A ten pil, až se mu zdálo, že nebesa se země dotýkají, a bláhově věřil, že našel Velkého ducha. Potom se mí předkové museli rozloučit se svou zemí. Krok za krokem byli vytlačováni z mořského břehu, až já, náčelník a sagamor, jsem nikdy neviděl slunce než skrze stromy a nikdy jsem nenavštívil hroby svých předků."
"Hroby probouzejí v duši posvátné pocity," řekl zvěd, hluboce dojat tichou bolestí svého druha, "a často pomáhají člověku v jeho dobrých úmyslech. Vím, že mé kosti zůstanou nepochovány, vybělí v lese nebo je vlci roznesou. Kde však jsou ti z tvého rodu, kteří před tolika lety přišli ke svým příbuzným do země Delawarů?"
"Kam se poděly květy minulých let? Jeden po druhém opadaly. Právě tak všichni z mého rodu, jeden po druhém, odešli do země duchů. Jsem na vrcholu hory a musím sejít do údolí, a až Unkas odejde za mnou, nebude už nikoho z krve sagamorů, poněvadž můj chlapec je poslední z Mohykánů."
"Unkas je zde," ozval se docela blízko jiný hlas týmž měkkým, hrdelním tónem. "Kdo mluví o Unkasovi?"
Běloch při tomto nenadálém vyrušení povytáhl z kožené pochvy nůž a bezděčně sáhl po ručnici. Indián se však ani nehnul, ani se neohlédl.
Hned nato mezi nimi tiše prošel mladý náčelník a sedl si na břeh rychle plynoucí řeky. Otec nijak nedal najevo své překvapení a po několik minut se nikdo na nic neptal a nikdo neodpovídal. Oba Indiáni jako by čekali na okamžik, kdy budou moci promluvit. Nikdo z nich neprojevil zvědavost, která sluší ženám, nebo netrpělivost, která je vlastní dětem. I běloch se přizpůsobil jejich zvykům, a když zase odložil ručnici, zůstal i on tichý a zdrženlivý.
Konečně se Čingačgúk zadíval na svého syna a zeptal se:
"Odvážili se Makvajové zanechat v těchto lesích otisky svých mokasínů?"
"Stopoval jsem je," odpověděl mladý Indián, "a vím, že jich je jako prstů na obou mých rukou. Ale poněvadž jsou zbabělí, skrývají se."
"Chystají se ti darebáci skalpovat a loupit?" zeptal se běloch, kterému budeme říkat Sokolí oko, tak jak mu říkal Čingačgúk. "Ten čiperný Francouz Montcalm pošle své špehy až do našeho tábora, jen aby se dozvěděl, kudy půjdeme."
"To stačí," odpověděl otec a zadíval se na zapadající slunce. "Vyženeme je jako jelena z houští. Sokolí oko, povečeřme a zítra ukažme Makvajům, jak se chovají muži."
"Obojí udělám rád. Ale abychom se mohli utkat s Irokézy, musíme ty zbabělce najít, a abychom se mohli najíst, potřebujeme zvěřinu - já o vlku a vlk za humny. Tamhle je pár největších parohů, jaké jsem letos viděl. Vidím, jak se pohybují v houštině pod skálou. Unkasi," pokračoval napůl šeptem a smál se jakýmsi vnitřním smíchem, jako se směje člověk, který se naučil opatrnosti. "O tři mírky prachu proti hrstce korálků, že ho trefím mezi oči, blíž k pravému než k levému."
"Vyloučeno," řekl mladý Indián a vyskočil pln mladistvého zápalu. "Vždyť není vidět nic než špičky parohů."
"Je ještě mladý," řekl běloch, pokýval hlavou a obrátil se k otci. "Myslí, že když lovec vidí jenom špičky parohů, nedovede povědět, kde má jelen hlavu."
Namířil a chystal se dokázat svou dovednost, na které si tak zakládal. Čingačgúk mu však ručnici srazil a řekl:
"Sokolí oko! Chceš, aby nás přepadli Makvajové?"
"Tihle Indiáni se vyznají v lesích, jako by to měli v krvi," řekl lovec, sklonil pušku a odvrátil se jako člověk, který ví, že se dopustil chyby. "Budeš muset skolit jelena šípem, Unkasi, nebo opatříme zvěřinu pro ty zlodějské Irokézy."
Jakmile otec na souhlas pokynul rukou, vrhl se Unkas na zem a opatrně se začal plížit k zvířeti. Když se dostal na několik kroků k houštině, nasadil do luku šíp. Jelen jako by větřil nebezpečí. Vtom zazvonila tětiva, v houštině se bíle zablesklo a raněný jelen vyrazil přímo k nohám svého skrytého nepřítele. Unkas uskočil, aby se vyhnul parohům rozzuřeného zvířete, a nožem mu proťal krk. Jelen udělal skok ke břehu řeky, padl a zbarvil vodu krví.
"Udělal jsi to dobře. Jako pravý Indián," řekl lovec tiše a pln obdivu se usmál. "Radost se podívat. Luku se však dá použít s úspěchem jen na kratší vzdálenost a musíš k tomu mít ještě nůž."
"Uf!" vykřikl jeho druh a rychle se obrátil jako pes, když zvětří zvěř.
"Je jich celé stádo," vykřikl lovec a v očích mu blesklo jako vždy, když se hnal za zvěří. "Jestli se přiblíží na dostřel, jednoho složím, i kdyby ten výstřel mělo slyšet všech pět indiánských kmenů, co se daly k Francouzům. Slyšíš něco, Čingačgúku? Pro mé uši jsou lesy němé."
"Je tu jediný jelen, a ten je mrtvý," řekl Indián a sklonil se tak nízko, že se jeho ucho skoro dotklo země. "Slyším kroky."
"Snad toho jelena zahnali do houští vlci a teď se ženou po jeho stopě."
"Ne. Blíží se koně bělochů," odpověděl Indián, důstojně vstal a s obvyklým klidem znovu usedl na kládu. "Sokolí oko, jsou to tví bratři. Dej se s nimi do řeči."
"Dám. Promluvím s nimi takovou angličtinou, na jakou by se ani král nemusel stydět odpovědět," řekl lovec jazykem, jehož znalostí se tolik chlubil. "Nic však nevidím a neslyším, ani člověka, ani zvíře. Je divné, že Indián dovede zachytit zvuky bělochů lépe než člověk, kterému i jeho nepřátelé musí dosvědčit, že není míšenec. Takové podezření by mohlo být na místě, poněvadž žil dlouho mezi rudochy. Ha! Teď jsem zaslechl, jako by zapraskala suchá větev - slyším, jak něco šustí v houští - ano, ano, je slyšet dusot, který jsem omylem považoval za hučení vodopádu - a - už jsou zde. Bože, chraň je před Irokézy!"