Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola 4

Lovec ještě nedomluvil, když se objevil vůdce skupiny, jejíž blížící se kroky zachytilo bystré Indiánovo ucho. Ušlapaná stezka, jedna z těch, po jakých pravidelně chodí zvěř, se vinula blízkou roklinou a končila u řeky, tam, kde se usadil běloch se svými indiánskými druhy. Jezdci, kteří způsobili toto překvapení, zde v hlubokých lesích tak neobvyklé, se pomalu blížili po stezce k lovci.
Ten stál před svými druhy a chystal se příchozí přivítat.
"Kdo jste?" zeptal se zvěd a přehodil si nedbale ručnici na levou paži. Ukazováček pravé ruky přitom držel na spoušti. Jeho počínání však nevypadalo jako hrozba. "Kdo se odvažuje přijít sem mezi zvěř a do tak pusté a nebezpečné krajiny?"
"Ti, kteří ctí zákon a krále," odpověděl muž, jenž jel v čele. "Lidé, kteří jedou ve stínu lesa od východu slunce bez jídla a jsou k smrti unaveni."
"Zabloudili jste asi," přerušil ho lovec, "a je vám jako člověku, který neví kudy se dát, vpravo nebo vlevo."
"Tak jest. Ani kojenci nejsou víc závislí na svých rodičích než my, dospělí lidé. Opravdu si v této chvíli nevíme rady. Nevíte, jak daleko ke královské pevnosti, které říkají William Henry?"
"Jejej!" vykřikl zvěd a hlasitě se rozesmál. Hned však ztichl. Vždyť ho mohl slyšet číhající nepřítel. "Pěkně jste sešli z cesty. Jako pes, když se mezi něho a jelena položí jezero Horican a on ztratí stopu. William Henry, člověče! Jestli jste věrní poddaní krále a jestli máte co činit s armádou, uděláte nejlíp, když se dáte podél řeky do pevnosti Edward a všechno vyložíte Webbovi. Ten, místo aby vyrazil k průsmykům a zahnal drzé Francouze přes jezero Champlain zpátky do jejich doupat, se povaluje právě v pevnosti Edward."
Dřív než cizinec mohl odpovědět na tento neočekávaný návrh, jiný jezdec vyjel z houští na stezku a zastavil se před svým společníkem.
"Jak je tedy daleko do pevnosti Edward?" zeptal se nový příchozí. "Místo, kam nám radíte jet, jsme opustili dnes ráno. Chtěli bychom se dostat k horní části jezera."
"To jste teda museli ztratit oči, dřív než jste ztratili cestu. Protože cesta mezi Hudsonem a jezerem je dobrých deset metrů široká a podle mne ani jedna silnice, která vede do Londýna nebo až k paláci samého krále, není lepší."
"Nebudeme se přít o to, jestli je ta cesta dobrá, nebo ne." odpověděl s úsměvem Heyward - čtenář si jistě už domyslel, že to byl on. "Teď už víme, že jsme věřili Indiánovi, který nás ujišťoval, že nás povede kratší, méně známou stezkou, a že jsme jeho znalosti přecenili. Zkrátka a dobře, nevíme, kde jsme."
"Indián, a zabloudit v lese!" řekl zvěd a nedůvěřivě potřásl hlavou. "Když slunce ozařuje vrcholky stromů, když potoky jsou plné vody a když mech na každém buku mu řekne, v kterých místech v noci zazáří Severka! Po lesích je plno stezek, kudy chodí vysoká k potokům a k místům, kde nachází sůl. Kdekdo je dobře zná. Dokonce ani divoké husy ještě neodletěly ke kanadským vodám! Je to neuvěřitelné, že by Indián mohl zabloudit mezi Horicanem a zákrutem řeky. Je ten váš Indián Mohawk?"
"Rodem ne, avšak Mohawkové ho přijali za svého. Myslím, že se narodil dál na severu. Patří ke kmeni, kterému říkáte Huróni."
"Uf!" vykřikli oba zvědovi druhové, kteří až do této chvíle nehybně seděli, a jak se zdálo, ničeho si nevšímali. Teď však prudce vyskočili plni zvědavosti, která zřejmě náhle zvítězila nad jejich sebeovládáním.
"Hurón!" opakoval vážně zvěd a znovu nedůvěřivě potřásl hlavou. "Je to samý zloděj, ať je přijal za své kdo chtěl. Z Huróna jaktěživo nebude nic jiného než lotr a vandrák. Jen se divím, když jste se svěřili jednomu z Hurónů, že jste jich nepotkali víc."
"Myslím, že nám takové nebezpečí nehrozí. Pevnost William Henry je ještě daleko. Zapomínáte, že jsem vám řekl, že náš průvodce teď patří k Mohawkům a že slouží v našem vojsku."
"A já vám říkám, že kdo se narodil jako Mingo, jako Mingo taky zemře," trval na svém zvěd. "Mohawk! Ne, jen Indián z kmene Delawarů nebo Mohykán je poctivý. A jestliže budou bojovat - všichni se do boje nepouštějí, poněvadž jejich lstiví nepřátelé Makvajové z nich udělali baby -, ale jestliže budou ochotni vůbec bojovat, pak si hledejte spojence mezi Delawary nebo u Mohykánů."
"Tak už dost," řekl netrpělivě Heyward. "Nebudu zde rozebírat charakter člověka, kterého znám a o kterém vy nic nevíte. Ještě jste mi neodpověděl, na co jsem se ptal: jak daleko jsme od velitelství armády v pevnosti Edward?"
"Záleží na tom, kdo vás povede. Řekl bych, že takovýhle kůň urazí pěkný kus cesty od rána do večera."
"Nechme těch planých řečí, příteli," řekl Heyward už mírněji a snažil se potlačit svou rozmrzelost. "Jestli mi řeknete, jak je daleko do pevnosti Edward, a jestli mě tam dovedete, nezůstane vaše námaha bez odměny."
"Kdybych to udělal, jak budu vědět, že jsem nedovedl do pevnosti nepřítele a Montcalmova špeha? To, že někdo mluví anglicky, neznamená ještě, že je poctivý člověk."
"Jestliže jste ve vojsku, kde, jak si myslím, sloužíte jako zvěd, musel jste určitě slyšet o šedesátém královském pluku."
"Šedesátníci! Moc málo byste mi mohl povědět o královském americkém pluku, co bych nevěděl, přestože mám na sobě loveckou halenu, a ne červený kabát."
"Jistě tedy víte, jak se jmenuje major toho pluku."
"Major?" přerušil ho okamžitě lovec a napřímil se jako člověk, který je hrdý na svou funkci. "Je-li v této zemi jediný člověk, který zná majora Effinghama, stojí ten člověk před vámi."
"Je to vojenský útvar, který má mnoho majorů. Důstojník, o kterém jste se zmínil, je z nich nejstarší. Ale já mluvím o nejmladším, který velí oddílům v pevnosti William Henry."
"Ano, ano, slyšel jsem, že to místo dostal nějaký mladý muž, velice bohatý, odněkud z jihu. Je příliš mladý, aby zastával takové postavení a aby velel vojákům, jejichž hlavy začínají už šedivět. Říkají však o něm, že je to zkušený voják a statečný důstojník."
"Ať je jaký chce a ať má pro tu hodnost jakoukoli způsobilost, mluví teď s vámi a samozřejmě nemůže být nepřítelem, kterého byste se měl bát."
Zvěd se překvapeně podíval na Heywarda, potom nadzvedl čepici a odpověděl už uctivěji. Přesto vše je z jeho hlasu zněla pochybnost.
"Slyšel jsem, že dnes ráno měla z tábora odejet k jezeru nějaká společnost."
"To je správné. Rozhodl jsem se však pro kratší cestu, poněvadž jsem věřil Indiánovi, o kterém jsem už mluvil."
"A ten vás oklamal a zmizel."
"Ani jedno, ani druhé. Rozhodně nezmizel, poněvadž jde za námi."
"Rád bych se na toho výtečníka podíval. Jestli je to opravdu Irokéz, poznám to podle jeho podlého výrazu a podle malování," řekl zvěd. Prošel kolem Heywardova koně na stezku za klisnou mistra pěvce. Její hříbě využilo zastávky k tomu, aby se na své matce domáhalo jídla. Když rozhrnul křoví a ušel několik kroků, uviděl ženy, které dychtivě a ne zcela bez obav čekaly na výsledek porady. Za nimi stál Indián, opřen o strom. Když si jej zvěd začal důkladně prohlížet, ani se nehnul. Jeho pohled byl však tak posupný a plný nenávisti, žé byl s to v člověku vyvolat strach. Když si lovec Indiána prohlédl, vracel se. U dívek se zastavil, chvíli obdivoval jejich krásu a na Alicin úsměv a kývnutí odpověděl pohledem plným upřímného obdivu. Potom přistoupil ke klisně, a když se chvíli marně snažil zjistit, co je zač její pán, potřásl hlavou a vrátil se k Heywardovi.
"Mingo zůstane Mingem, a ani Mohawkové, ani žádný jiný indiánský kmen z něho nemůže udělat něco jiného. Kdybychom byli sami a kdybyste chtěl nechat dnes v noci tohoto ušlechtilého koně hapospas vlkům, mohl bych vás dovést do pevnosti Edward. Neleží dál než hodinu cesty. Poněvadž jsou však s vámi ženy, je to vyloučeno."
"Proč? Jsou unaveny, ale těch několik mil ještě ujedou."
"Vyloučeno," opakoval zvěd. "I kdyby mi někdo nabízel tu nejlepší ručnici v celé Americe, ani míli cesty bych nešel za tmy těmito lesy s tím vaším Indiánem. Lesy jsou plné číhajících Irokézů a váš falešný Mohawk ví docela dobře, kde je najít, aby mě k nim zavedl."
"Myslíte?" řekl Heyward, naklonil se v sedle a skoro šeptal. "Přiznávám se, že jsem sám tajně Indiána podezříval. Jen z ohledu na své společnice jsem dělal, jako bych mu věřil. Právě proto, že jsem mu nevěřil, rozhodl jsem se, že už nepojedeme za ním, ale nařídil jsem mu, aby on šel za námi."
"Jak jsem se na něho podíval, hned jsem viděl, že je to podvodník," odpověděl zvěd a položil si prst na nos na znamení opatrnosti. "Ten lotr se opírá o javor tamhle nad houštinou. Jeho pravá noha stojí těsně u stromu a -" zvěd poklepal na ručnici - "z tohoto místa bych ho mohl střelit hned první ranou mezi kotník a koleno a nejmíň na měsíc bych udělal konec jeho toulání po lese. Kdybych se však k němu vrátil, bylo by to tomu mazanému darebákovi podezřelé a hned by zmizel v lese jako vyplašený jelen."
"To nemůžete udělat. Možná že je nevinný. Takové jednání se mi nelíbí. Kdybych si však byl jist, že nás zradil -"
"U Irokéza můžete vždycky počítat s nějakým darebáctvím," řekl zvěd a instinktivně namířil ručnici.
"Počkat!" zarazil ho Heyward, "to nejde - musíme si vymyslet něco jiného - přestože mám mnoho důvodů, abych věřil, že ten chlap mě podvedl."
Lovec, který už upustil od svého rozhodnutí Indiána zmrzačit, chvíli přemýšlel a potom znamením rukou přivolal k sobě oba své indiánské druhy. Mluvili spolu vážně, avšak tiše, delawarským nářečím. Z posunků bělocha, který několikrát ukázal na vrcholek javoru, bylo zřejmé, že vysvětluje, kde je ukryt jejich nepřítel. Oba Indiáni brzo pochopili, co si přeje. Odložili ručnice, rozdělili se tak, že každý šel po jedné straně stezky, a pak vnikli do houštiny tak opatrně, že jejich kroky nebylo ani slyšet.
"Teď se vraťte," lovec se znovu obrátil k Heywardovi, "a mluvte s tím darebákem, jako by se nic nestalo. Mohykáni se ho zmocní a ani mu přitom malování nepoškodí."
"Ne," řekl pyšně Heyward. "Zmocním se ho sám."
"Prosím vás! Co byste vy se svým koněm chtěl v těch houštinách pořídit proti Indiánovi?"
"Ale já slezu z koně."
"A vy si myslíte, až Indián uvidí, že jste vytáhl jednu nohu z třmene, počká, až vytáhnete druhou? Kdo vkročí do lesa, aby se tam setkal s Indiány, musí jednat jako oni, když chce mít úspěch. Jděte, promluvte s tím lotrem přátelsky a snažte se, aby vám uvěřil, že ho pokládáte za nejvěrnějšího přítele na světě."
Heyward si řekl, že zvěda poslechne, třebas cítil silnou nechuť k jednání, k němuž byl přinucen. Čím dál tím víc si však uvědomoval kritickou situaci, do níž přivedl svou důvěřivostí ty, které mu byly svěřeny. Slunce už zapadlo a lesy, zbavené jeho paprsků, náhle potemněly . To připomnělo Heywardovi, že se rychle blíží hodina, kterou Indiáni obvykle volí pro své hrůzné a kruté činy pomsty a nepřátelství. Pln obav opustil zvěda, který ihned začal hlasitě rozprávět s cizincem, jenž se ráno bez velkých cavyků přidal ke společnosti. Když Heyward šel okolo obou dívek, řekl jim několik povzbudivých slov. Byl rád, když zjistil, že přesto, že je celodenní jízda unavila, nemají nejmenšího podezření, že nezabloudili jenom náhodou. Řekl jim jen, že se radili o tom, jak pojedou dál. Potom pobídl koně ostruhami a uzdu mu přitáhl, teprve když jej kůň donesl na několik kroků od místa, kde opřen o strom stál zamračený Indián.
"Jistě vidíš, Maguo," řekl nenuceně, jen aby vzbudil Indiánovu důvěru, "jistě vidíš, že se stmívá, a přece nejsme o nic blíž pevnosti William Henry, než když jsme za východu slunce opustili Webbův tábor. Zabloudil jsi, ale ani já jsem nenašel správnou cestu. Naštěstí jsme se setkali s nějakým lovcem - slyšíš, jak si právě povídá se zpěvákem - a ten zná stezky, kudy chodí zvěř, a jiné cesty lesem. Slíbil, že nás dovede na místo, kde bychom si mohli do rána v bezpečí odpočinout."
Indián upřel pronikavé oči na Heywarda a zeptal se lámanou angličtinou: "Je sám?"
"Sám!" odpověděl váhavě Heyward, pro něhož lež byla něčím novým. Proto byl v rozpacích. "Ach, samozřejmě že není sám, Maguo, vidíš přece, že jsme s ním my."
"Lstivý lišák tedy odejde," odpověděl Indián a klidně zvedl malý tlumok, který ležel u jeho nohou, "a bledé tváře neuvidí nic než bledé tváře."
"Odejde? Komu říkáš Lišák?"
"Toto jméno dali bílí kanadští otcové Maguovi," odpověděl Indián a v jeho obličeji se objevil výraz pýchy. "Pro Lstivého lišáka je jedno, je-li noc, nebo den, když na něho čeká Munro."
"A jakou zprávu přinese Lišák veliteli pevnosti William Henry o jeho dcerách? Bude mít odvahu povědět tomu horkokrevnému Skotovi, že nechal jeho děti bez průvodce, přestože Magua slíbil, že je povede?"
"Šedá hlava má silný hlas a dlouhou ruku, ale Lišák ho v lesích neuslyší ani nepocítí jeho ruku."
"Ale co tomu řeknou Mohawkové? Ušijí mu sukně a nařídí mu, aby zůstal ve vigvamu s ženami, poněvadž už mu nebude možno svěřit úkol hodný muže."
"Lstivý lišák zná cestu k velkým jezerům a dovede najít místo, kde leží kosti jeho otců." zněla klidná odpověď.
"Tak už dost, Maguo," zarazil ho Heyward. "Cožpak nejsme přátelé? Proč máme spolu tak mluvit? Munro ti slíbil, že tě odmění. I já tě odměním. Odpočiň si tedy, otevři tlumok a jez. Ještě máme trochu času, nepromarněme jej povídáním jako hašteřivé báby. Až si dívky odpočinou, budeme pokračovat v cestě."
"Bledé tváře dělají ze sebe psy, jen aby se zalíbily svým ženám," zabručel Indián ve své rodné řeči, "a když ženy chtějí jíst, válečníci musí odložit tomahavk, aby nakrmili jejich lenost."
"Co to povídáš, Lišáku?"
"Lstivý lišák říká, že je všechno v pořádku."
Indián se zkoumavě podíval do Heywardovy upřímné tváře, když se však setkal s jeho pohledem, rychle sklopil oči. Klidně si sedl na zem, vytáhl zbytky jídla a začal jíst. Dříve se však pomalu a opatrně rozhlédl kolem.
"Tak je to dobře," pokračoval Heyward, "a Lišák bude mít zase dost síly a bystré oči, aby ráno našel správnou cestu." Heyward se odmlčel, poněvadž z blízké houštiny se ozval zvuk podobný zapraskání suché větve. Jako by listí zašustilo. Hned se však vzpamatoval a pokračoval: "Musíme vyrazit před východem slunce, protože bychom mohli narazit na Montcalma a pak bychom se asi sotva dostali do pevnosti."
Ruka, kterou měl Magua u úst, klesla, a ačkoli Indiánovy oči byly upřeny k zemi, nachýlil hlavu, chřípí se mu rozšířila a uši jako by se vztyčily. V té chvíli se podobal sově znázorňující napjatou pozornost.
Heyward, který ostražitě pozoroval jeho pohyby, nenápadně vytáhl jednu nohu z třmene a ruku posunul k medvědí kůži, kterou měl přehozenu přes pouzdro na pistole. Všechna jeho snaha zjistit, co nejvíc upoutalo běžcovu pozornost, byla marná. Indiánovy oči neustále těkaly z místa na místo. Zatím Heyward uvažoval, co má dělat. Lstivý lišák opatrně, pomalu vstal. Nezpůsobil přitom nejmenší hluk. Heyward cítil, že teď musí jednat. Přehodil levou nohu přes sedlo a slezl z koně. Byl rozhodnut skočit na proradného Indiána. Úplně spoléhal na svou sílu. Aby však Indiána zbytečně nepoplašil, tvářil se klidně a přátelsky.
"Lstivý lišák nejí." Heyward použil oslovení, které, jak poznal, nejvíce lichotilo Indiánově marnivosti. "Jeho kukuřice není dobře upražená. Bude asi suchá. Dovol, abych se podíval. Snad najdu mezi svými zásobami něco, co ti přijde k chuti."
Magua podával Heywardovi tlumok. Dokonce dovolil, aby se jejich ruce setkaly. Přitom nedal najevo nejmenší vzrušení a ani jeho napjatá pozornost se nijak nezmenšila. Když však pocítil, že Heywardovy prsty se pomalu sunou po jeho nahém zápěstí, odstrčil ruku mladého muže, pronikavě vykřikl a jediným skokem zmizel v protější houštině. V té chvíli se vynořila z houští Čingačgúkova pomalovaná tvář. Vypadala jako zjevení. Čingačgúk přeskočil stezku a začal Lstivého lišáka pronásledovat. Současně se ozval Unkasův výkřik, a náhlý záblesk, doprovázený výstřelem z lovcovy ručnice, ozářil lesy.