Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola VI

Heyward a jeho společnice pozorovali toto záhadné počínání se skrytou úzkostí. Bělochovu chování až dosud nebylo možno nic vytknout. Avšak jeho prosté oblečení, drsná řeč a silné antipatie, které vyvolávalo jeho jednání i chování jeho mlčenlivých druhů, to všechno bylo příčinou neklidu a nedůvěry těch, kterých se před chvílí tolik dotkla indiánská proradnost.
Jen cizinec si ničeho nevšímal. Posadil se na skalní výčnělek a jako by ani nebyl živ. Jen občas zhluboka vzdychl. Bylo slyšet tlumené hlasy, jako by v útrobách země na sebe volali lidé. Pak znenadání padlo světlo na ty, kteří stáli opodál, a odhalilo tolik ukrývané tajemství.
Na zadním konci úzké, hluboké skalní jeskyně, která se v tomto osvětlení zdála ještě delší, seděl zvěd a držel hořící louč. Silná zář ohně padala na jeho drsný, větrem ošlehaný obličej a na jeho zálesácký oděv. A člověk, který byl ve střízlivém denním světle nápadný svým neobvyklým oblečením, přímým držením těla, který byl bystrý, opatrný a prozíravý a přitom neobyčejně prostý, vypadal v záři plamenů divoce a romanticky. O něco dál ve světle hořícího ohně stál Unkas. Cestovatelé se udiveně dívali na mladého Mohykána, jak tu stál přirozeně a nenuceně, vzpřímený a pružný. Měl na sobě zelenou loveckou halenu jako běloch. Bylo to oblečení na Indiána neobvyklé. Jeho temné, nebojácné oči se leskly. Byly hrozivé, ale klidné. Tvář čistokrevného rudocha byla výrazná a plná hrdosti. Čelo měl vysoké a celý tvar jeho hlavy, na níž až na skalpovací chumáč nebyl jediný vlas, byl ušlechtilý. Poprvé si tak mohli Duncan a jeho společnice prohlédnout výrazné rysy obou svých indiánských průvodců. A při pohledu na hrdou, odhodlanou, třebaže divokou tvář mladého Indiána všichni pocítili, že se zbavili těžkých pochybností. Věděli, že ten člověk snad nemá velké vědomosti, že se však nesníží k tomu, aby užil svého přirozeného nadání k hanebné zradě. Alice, plna upřímného obdivu, se dívala na hrdou tvář a ušlechtilou postavu Indiána jako na drahocenné dílo řeckého sochaře. Dílo, jemuž zázrakem byl vdechnut život. Heyward, třebaže často vídával dokonale rostlé čistokrevné Indiány, projevil hlasitě obdiv nad touto nádhernou ukázkou dokonalých tělesných vlastností člověka.
"Budu moci klidně spát," odpověděla šeptem Alice, "když nás bude hlídat takový nebojácný a ušlechtilý mladík. Všechna ta strašlivá mučení, o kterých jsme toho už tolik četli a slyšeli, se určitě, Duncane, nikdy nemohou odehrát v přítomnosti takových lidí, jako je on."
"Je to jistě vzácný a skvělý příklad ušlechtilých vlastností, kterými vyniká tento zvláštní lid," odpověděl Heyward. "Souhlasím s vámi, Alice, že takové čelo a takové oči jsou spíše stvořeny k tomu, aby naháněly strach, než aby klamaly. Nedejme se však sami mýlit tím, že ctnost znamená pro Indiána totéž co pro nás. Jsou-li vynikající příklady ušlechtilých vlastností velmi vzácné u bělochů, u Indiánů jsou ještě vzácnější. Ke cti jedněch i druhých budiž řečeno, že běloši i Indiáni jsou schopni si tyto vynikající vlastnosti osvojit. Doufejme tedy, že tento Indián nezklame naše očekávání a dokáže, že je skutečně statečným a spolehlivým přítelem."
"Tak jako major Heyward promluvil teď, měl by mluvit vždycky," řekla Cora.
Po této poznámce následovalo krátké a zřejmě rozpačité mlčení, které přerušil zvěd. Vyzval je, aby vstoupili.
"Oheň se už začíná příliš rozhořívat," pokračoval, když ho poslechli, "a mohl by Mingům posvítit na cestu, až by nás přišli pobít. Unkasi, spusť pokrývku a ukaž těm lotrům její tmavou stranu. Tohle není večeře, jakou by si major královského amerického pluku zasloužil. Viděl jsem však mnoho statečných vojáků, kteří byli rádi, když dostali k jídlu syrovou zvěřinu, a k tomu ještě bez příchuti. My, jak vidíte, máme soli dost a maso rychle opečeme na rožni. Slečny si sednou na tyto čerstvé větve kašty. Nebude to snad tak pohodlné posezení jako na mahagonových židlích, na jaké jsou zvyklé, ale zato krásně voní. Pojďte, příteli, a už se pro to hříbě netrapte. Byl to nevinný tvor a mnoho se na tomto světě nenatrápil. Smrt to zvířátko zachránila, nepozná alespoň, co je to bolavý hřbet a unavené nohy."
Unkas udělal, jak mu zvěd poručil, a když zmlkl hlas Sokolího oka, znělo hučení vzdáleného vodopádu jako vzdálené hřmění.
"Jsme v této jeskyni úplně bezpečni?" zeptal se Heyward. "Nemohou nás zde přepadnout? Stačil by jediný ozbrojený muž u vchodu jeskyně, a mohl by si s námi dělat, co by chtěl."
Přízraku podobná postava se vynořila ze tmy za zvědem, uchopila hořící louč a osvětlila druhý konec jeskyně. Alice tlumeně vykřikla. I Cora vstala, když se objevilo toto hrůzné zjevení. Heyward však dívky ihned uklidnil. Vysvětlil jim, že to není nikdo jiný než jejich průvodce Čingačgúk, který poodhrnul druhou pokrývku, aby jim ukázal, že jeskyně má dva východy. Potom, stále s loučí v ruce, Čingačgúk překročil hlubokou, úzkou skalní rozsedlinu, která přetínala v pravém úhlu chodbu, ve které právě byli. Rozsedlina vedla do jiné jeskyně, která se ve všem podobala jeskyni první.
"Takoví staří lišáci jako Čingačgúk a já se nedají často chytit v doupěti, které má jediný východ." zasmál se Sokolí oko. "Vidíte sami, jak je to místo báječné - skála je z černého vápence a ten, jak známo, je měkký. Když je nouze o chrastí a o dřevo, spí se na této skále docela pohodlně. Vodopád byl kdysi o několik yardů níž a troufám si říci, že tenkrát byl stejně velký a krásný jako kterýkoli vodopád na Hudsonu. Ale stáří ubírá na kráse, jak to i tyto milé dívky jednou poznají. Toto místo se žalostně změnilo. Skály jsou plny trhlin, někde jsou příliš měkké a voda v nich vymlela hluboké prolákliny, až musela ustoupit o nějakých sto stop. Někde skálu vylámala, jinde ji vyhlodala, a tak vodopády jsou zde teď menší a také vypadají jinak, než vypadaly kdysi."
"Ve které části vodopádů jsme?" zeptal se Heyward.
"Jsme blízko místa, kde bývaly kdysi. Byly však, jak se zdá, příliš prudké, a tak zde nezůstaly. Skála po obou stranách je měkká, a proto vodopády nechaly střed řeky prázdný a suchý. Vydlabaly však jeskyně, ve kterých jsme právě teď."
"Jsme tedy na ostrově?"
"Ano. Po obou stranách máme vodopád. Nad námi a pod námi teče řeka. Kdyby byl den, stálo by za to vystoupit na skálu a podívat se, jak si voda dělá, co chce. Teče si beze všech pravidel. Někdy skáče, jindy se valí, poskakuje, pak se zase řítí úžasnou rychlostí. Na jednom místě je bílá jako sníh, jinde zelená jako tráva. Někde se vrhá do hlubokých propastí, až země duní a třese se, a jinde se zase čeří a zpívá si jako potůček, dělá víry a stružky ve starém kamení, jako by to byla ušlapaná hlína. Jako by celý tok řeky byl zmatený. Zpočátku plyne prudce, jako by chtěla téci, jak jí to dovoluje její spád, potom se otočí prudce ke břehu. Na několika místech se zdá, jako by se jí nechtělo z téhle divočiny do moře. Věřte, slečno, že ta jako pavučina jemná látka, kterou máte kolem krku, je hrubá jako rybářská síť v porovnání s místy, která bych vám mohl ukázat. Řeka tam tká nejroztodivnější obrazy, jako by bez ohledu na pořádek věcí chtěla dokázat, co všechno dovede. A nakonec - k čemu je to všechno? Když jí bylo na chvíli dopřáno, aby si počínala jako člověk, který si nedá říci, uchopí ji ruka, která ji stvořila, a o něco dál uvidíte, jak řeka klidně plyne k moři, jak jí to bylo určeno od počátku světa."
Posluchači uvěřili zvědovu povzbuzujícímu ujištění, že jejich úkryt je bezpečný, na divoké krásy Glennu měli však jiný názor než Sokolí oko. Nebyli v situaci, která by dovolila kochat se půvaby přírody. A poněvadž zvěd za svého vyprávění nepřestal vařit, leda když ukázal polámanou vidličkou na nějaké zvlášť zajímavé místo ve vzpouzející se řece, věnovali teď celou pozornost věci všednější, avšak příjemně nutné - večeři.
Jídlo, zpestřené několika lahůdkami, které Heyward moudře vzal s sebou, když opouštěli koně, unavenou společnost neobyčejně posílilo. Unkas obsluhoval při jídle dívky a snažil se být úslužný, jak jen dovedl. Jeho důstojnost a horlivá ochota Heywarda bavily. Věděl totiž, že Unkas v této chvíli nedbá indiánských zvyků, podle nichž se muž nesmí snížit k jakékoli práci, zvláště ne k posluhování ženám. Poněvadž však pohostinnost byla u Indiánů pokládána za cosi posvátného, tento malý prohřešek proti mužské důstojnosti nevyvolal žádnou hlasitou poznámku. Nestranný a bedlivý pozorovatel byl by si pak všiml, že své služby nerozděloval mladý náčelník stejně. Alici podával vydlabanou tykev s pitnou vodou a zvěřinu na dřevěné míse, vyřezané z tupelového dřeva, s náležitou dvorností. Když však prokazoval tutéž službu její sestře, nemohly se jeho temné oči odtrhnout od půvabné Cořiny tváře. Jednou nebo dvakrát musel promluvit. Chtěl na něco upozornit ty, které obsluhoval. Řekl to lámanou, špatnou angličtinou, ale dívky mu rozuměly. Jeho hluboký hrdelní hlas činil tuto řeč tak měkkou a melodickou, že obě dívky k němu vzhlédly plny neskrývaného obdivu. Přitom si vyměnili navzájem několik zdvořilých vět, jako by byli dobrými přáteli.
Čingačgúk se nepřestal tvářit vážně. Sedl si na místo, kam dopadalo víc světla, a tak mohli znepokojení hosté, kteří nepřestali Indiána pozorovat, lépe poznat, co je jeho skutečná tvář a co hrůzné válečné malování. Tvrdost jeho obličeje jako by se zmírnila a místo ní nastoupil klidný, skoro lhostejný výraz, kterým se vyznačuje indiánský bojovník, když se neděje nic důležitého. Z občasných záblesků, které se mihly po jeho snědé tváři, byste však lehce poznali, že by stačilo, aby byly vzbuzeny jeho vášně, a hned by ožilo ono strašné malování, které si vybral k postrachu svých nepřátel. Zato zvědův bystrý zrak nepřestal bděle pozorovat okolí. Lovec jedl a pil s chutí, bez ohledu na nebezpečí, avšak ani na chvíli nepřestal být ostražitý. Dvacetkrát se tykev s vodou nebo sousto zvěřiny zastavilo u jeho rtů, když naklonil hlavu, jako by naslouchal vzdáleným a podezřelým zvukům. A právě toto jeho počínání znovu připomnělo hostům nebezpečí, ve kterém se octli, i důvody, které je sem přivedly. Poněvadž však nikdo po takovém zvědově odmlčení nic neřekl, neklid, který se při něm hostů na chvíli zmocnil, rychle zmizel a na okamžik bylo nebezpečí zapomenuto.
"Pojď, příteli." řekl Sokolí oko, když ke konci večeře vytáhl soudek přikrytý listím a obrátil se na cizince, který seděl vedle něho a jedl s chutí, sloužící ke cti zvědovu kuchařskému umění. "Okus kapku sosnového piva. To odplaví všechny smutné myšlenky na hříbě a vzpruží tě. Připíjím na naše opravdové přátelství a věřím, že kvůli kousku koňského masa se nebudeme na sebe hněvat. Jak se jmenuješ?"
"Gamut - David Gamut," odpověděl mistr pěvec a chystal se spláchnout lítost dlouhým douškem zálesákova vonícího a chutného nápoje.
"Velmi hezké jméno. Jsem přesvědčen, že jsi je zdědil po poctivých předcích. Velmi se zajímám o jména a musím říct, že indiánský způsob pojmenování je daleko lepší než náš. Největší zbabělec, jakého jsem kdy poznal, se jmenoval Lev a jeho ženě říkali Miroslava, a přitom ti vynadala, že jsi nevěděl, čí jsi, než jsi řekl švec. V tomto ohledu jsou Indiáni přesní - jak se Indián jmenuje, takový obyčejně je. Ne že by Čingačgúk, což znamená velký had, byl opravdu had, ale rozumí všelijakým těm obratům a kroucení lidské povahy, dovede mlčet a udeřit na nepřátele, když to nejméně očekávají. - A čím jsi?"
"Obyčejným učitelem zpěvu žalmů."
"Co to má být?"
"Učím zpěvu mladé vojáky z Connecticutu."
"To bys teda mohl mít lepší zaměstnání. Ta štěňata se i bez toho dobře baví a zpívají si, když jdou lesem, místo aby se snažila ani nedýchat, jak to dělá liška v doupěti. Dovedeš zacházet s nožem nebo s ručnicí?"
"Nikdy jsem bohudík neměl co dělat s vražednými nástroji."
"Rozumíš snad kompasu a dovedeš zakreslit řeku, aby člověk věděl, kde je, až se tam dostane?"
"Takovými věcmi se nezabývám."
"Máš pěkně dlouhé nohy, měl bys umět pořádně běhat. Nosíš snad někdy zprávy pro generála?"
"Nikdy. Věnuji se jen svému vlastnímu povolání, to jest, vyučuji zpěvu nábožných písní."
"To je ale divné zaměstnání." zabručel Sokolí oko a tiše se zasmál, "chodit světem jako drozd a dělat si legraci z vysokých a nízkých tónů, které se náhodou někomu vyderou z hrdla. Co dělat, příteli. Máš k tomu nadání. Někdo zase dovede střílet nebo dělat něco užitečného. Nikdo ti nesmí bránit v tom, abys dělal, co dovedeš. Ukaž nám, co umíš. Tím bychom se mohli pro dnešek rozloučit. Je už čas, aby dívky znovu načerpaly sil. Časně ráno, než se Makvajové začnou hýbat, musíme vyrazit na obtížnou a dlouhou cestu."
"S největší radostí." řekl David. Nasadil si brýle v ocelových obroučkách a vytáhl svou milovanou knížku a podal ji Alici. "Co může být vhodnější a co dovede člověku přinést víc útěchy než večerní modlitba po dni plném nesmírného nebezpečí?"
Alice se usmála. Když se však podívala na Heywarda, začervenala se a zaváhala.
"Jen řekněte ano." zašeptal, "jak byste mohla odmítnout přání váženého žalmistova jmenovce právě teď?"
Povzbuzena učinila Alice to, k čemu ji zbožnost a veliká záliba v ušlechtilém zpěvu dnes už jednou přiměla. Otevřela knížku u písně, která se celkem dobře hodila k situaci, v níž se octli. Básník, který se už tolik nesnažil vyniknout nad básnícího krále Izraele, projevil v tomto žalmu jisté a opravdu pozoruhodné schopnosti. Také Cora se rozhodla připojit se k sestře, a když metodický David udal píšťalou tón, zazněl posvátný zpěv.
Nápěv byl vážný a pomalý. Dívky se skláněly ve zbožném vzrušení nad knihou žalmů a jejich melodické hlasy zazněly vysokými tóny. Pak znovu klesly do nízkých poloh, až splynuly s dunivým doprovodem vodopádu. David s vrozeným vkusem a dokonalým hudebním sluchem dirigoval zpěv, jak to vyžadoval nevelký prostor jeskyně. Každá její štěrbina a puklina se naplnila rozechvělými tóny. Indiáni pozorně naslouchali, jako by zkameněli. Nepřestali však pozorovat skálu. Zvěd si podepřel hlavu a zpočátku naslouchal lhostejně. Čím dál tím víc však mizely z jeho tváře tvrdé rysy a lovec cítil, jak jeho chlapská povaha se vzdává vzpomínkám na dětství, kdy slýchával doma stejné chvalozpěvy. Neklidné oči mu zvlhly, a než píseň dozněla, horké slzy, které dávno už nikdo u něho neviděl, pomalu tekly po tvářích, jež častěji poznaly útrapy než slabost. Zpěváci právě končili jedním z těch táhlých, tichnoucích tónů, jež ucho vnímá tak dychtivě a s takovým zanícením, jako by vědělo, že je za chvíli už neuslyší. Vtom se venku ozval skřek. Nebyl to lidský hlas a jako by ani nebyl z tohoto světa. Pronikl nejen jeskyní, ale i všemi, kteří jej slyšeli. Následovalo hluboké ticho, jako by voda při tom hrůzném a neobvyklém zvuku přestala s rachotem padat do hlubin.
"Co je to?" zašeptala Alice po chvilce strašného napětí.
"Co je to?" opakoval hlasitě Heyward.
Ani Sokolí oko, ani Indiáni neodpověděli. Naslouchali, jako by čekali, že skřek se bude opakovat. I na jejich tvářích bylo vidět, že jsou překvapeni. Konečně začali spolu vážně hovořit delawarským nářečím. Potom Unkas prošel vnitřním a nejméně viditelným otvorem a opatrně opustil jeskyni. Teprve když odešel, promluvil zvěd anglicky.
"Co to je nebo co to není, nevíme, přestože dva z nás se touláme těmito lesy déle než třicet let. Byl jsem dosud přesvědčen, že ani Indián, ani zvíře nedovede vyloudit zvuk, který bych byl dosud neslyšel. Ale tohle dokazuje, že jsem jenom bláhový a domýšlivý smrtelník."
"Nekřičí tak Indiáni, když chtějí zastrašit nepřítele?" zeptala se Cora. Vstala a klidně si zahalila tvář závojem. Její sestra však byla rozčilena.
"Ne, ne, ten skřek byl zlověstný a hrůzný. Bylo v něm cosi nelidského. Kdo však slyšel válečný pokřik Indiánů, vždycky jej pozná. Tak co, Unkasi," zeptal se delawarským nářečím mladého náčelníka, který se právě vrátil, "cos viděl? Prosvítá pokrývkou světlo?"
Unkas odpověděl krátce a také delawarským nářečím.
"Zvenku není nic vidět," pokračoval Sokolí oko a starostlivě potřásl hlavou. "Světlo z naší skrýše neprosvítá. Kdo je ospalý, ať jde do druhé jeskyně a ať se snaží usnout. Budeme muset vyrazit ještě před východem slunce, abychom se dostali do pevnosti Edward co nejdříve, ještě dřív, než se probudí Mingové."
Cora ochotně poslechla a dala tak nerozhodné Alici příklad. Dřív než odešla, pošeptala Duncanovi, aby šel s nimi. Unkas nadzvedl přikrývku, aby mohli projít, a když se sestry obrátily, aby mu poděkovaly za jeho pozornost, viděly, jak zvěd už zase sedí u uhasínajícího ohně. Obličej si opřel o ruce a vážně přemýšlel o nenadálém vyrušení, jež tak rychle ukončilo jejich večerní pobožnost.
Heyward vzal s sebou hořící louč, jež vrhala matné světlo na úzký prostor jejich nového příbytku. Vhodně ji umístil a vrátil se k dívkám, které prvně od chvíle, co opustily bezpečné hradby pevnosti Edward, se s ním octly o samotě.
"Neopouštějte nás, Duncane," zaprosila Alice. "Tady bychom neusnuly. Stále nám ještě zní v uších ten strašlivý skřek."
"Nejdříve se musíme přesvědčit, jak je naše pevnost bezpečná," odpověděl Heyward, "a potom si promluvíme o ostatním."
Šel k východu na konci jeskyně. Ten, stejně jako ostatní východy, byl zakryt tlustou pokrývkou. Když ji odhrnul, ovanul ho chladný osvěžující vzduch, který proudil od vodopádu. Jedno rameno řeky protékalo přímo pod ním hlubokou, úzkou roklinou, kterou voda vymlela v měkké skále. Byl přesvědčen, že z této strany jsou chráněni proti jakémukoli nebezpečí. Několik desítek metrů nad nimi se voda divoce a s hrozným hlukem vrhala do propasti.
"Z této strany vytvořila příroda neproniknutelnou hradbu," pokračoval, a než spustil pokrývku, ukázal dolů na temný proud. "Před jeskyní jsou na stráži stateční a spolehliví lidé, a tak nevím, proč bychom neměli poslechnout svého poctivého hostitele. Jsem přesvědčen, že Cora bude se mnou souhlasit, že se obě potřebujete vyspat."
"Možná že Cora s vámi souhlasí, ale sotva se jí podaří usnout," odpověděla starší sestra, která si sedla vedle Alice na lůžko z větví. "Neusnuly bychom, ani kdyby toho výkřiku nebylo. Dovedete si představit, jakou úzkost asi prožívá náš otec, když si pomyslí, že jeho dcery musí přenocovat někde v lese, kde jim hrozí tolik nebezpečí, a ani neví, kde jsou?"
"Je voják a ví, jaké výhody poskytuje les."
"Ale je také otcem."
"Jak býval ke mně shovívavý! Jak byl něžný a jak se snažil splnit všechna má přání! Bylo sobecké, sestro, když jsme trvaly na tom, že ho navštívíme. Věděly jsme přece dobře, jaká nebezpečí nám cestou hrozí."
"Snad jsem příliš umíněně vymáhala jeho souhlas, a to ještě v tak těžké době. Chtěla jsem mu však dokázat, že když ho ostatní opouštějí, jeho děti mu zůstávají věrné."
"Když se dověděl, že jste přišly do pevnosti Edward," řekl mírně Heyward, "bojoval v něm strach o vás a láska k vám. Dlouhé odloučení rozhodlo, že rychle zvítězila láska. ,Na návrh mé odvážné a ušlechtilé Cory, Duncane, se rozhodly, že mě navštíví,‘ řekl, ,a já jim v tom nebudu bránit. Kéž ten, kdo má hájit čest našeho krále, projeví aspoň polovinu statečnosti, jakou má moje nejstarší dcera.‘"
"A o mně se nezmínil, Heywarde?" zeptala se Alice žárlivě. "Určitě nezapomněl na svou malou Elsii!"
"Jistěže nezapomněl," odpověděl mladý muž. "Dával vám tisíce něžných jmen - netroufám si je opakovat -, ale podle mne si je všechna zasloužíte. Jednou dokonce řekl -"
Duncan se odmlčel. Když se zadíval do očí Alice, která plna lásky k otci mu dychtivě naslouchala, ozval se tentýž silný, strašlivý skřek jako před chvílí. Následovalo dlouhé, bezdeché ticho. Dívali se jeden na druhého a každý s hrůzou čekal, že se výkřik bude opakovat. Konečně se pomalu poodhrnula pokrývka a objevil se zvěd. Záhada, která snad byla předzvěstí nebezpečí, na němž mohla ztroskotat všechna jeho chytrost a zkušenost, zanechala v jeho tváři výraz neklidu.