Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola VIII

Zvědovo varování nebylo bezdůvodné. Zatímco zápasili na život a na smrt, jak jsme to právě popsali, ani jediný lidský hlas nepřerušil hukot vodopádu. Indiáni na protějším břehu sledovali boj s bezdechým napětím, a poněvadž výsledek dík mrštnosti a obratnosti obou zápasících dlouho zůstával na vahách, neodvažovali se vystřelit v obavě, že by právě tak dobře mohli zasáhnout svého bojovníka jako nepřítele. Sotva však bylo rozhodnuto, ozval se zuřivý a divoký řev, jaký dovedou vyvolat jen nespoutané, pomstychtivé vášně. Následovaly rychlé záblesky ručnic, které vyslaly své olověné posly přes skálu v salvách, jako by si útočníci chtěli vylít bezmocný vztek na už opuštěném místě smrtelného zápolení.
Odpověděla jim nepřestávající, avšak rozvážná palba z ručnice Čingačgúka, který odvážně zůstal na svém místě po celou dobu zápolení. Když uslyšel vítězný křik Unkasův, potěšený otec odpověděl jediným výkřikem. Pak už jen jeho pilně zaměstnaná ručnice dokazovala, že Čingačgúk nepřestává hájit své postavení. Tak uplynulo rychle několik minut. Útočníci stříleli v salvách i jednotlivě. Ačkoli skály, stromy a křoviny kolem obležených byly na mnoha místech zasaženy, jejich úkryt byl tak bezpečný a byl tak dobře hájen, že jediným, kdo byl z celé malé skupiny raněn, byl David.
"Jen ať si vystřílejí všechen svůj prach." řekl klidně zvěd, zatímco střely hvízdaly kolem jeho bezpečného úkrytu, "bude to krásná sbírka olova, až to skončí. Myslím, že se ti darebáci tímhle sportem unaví dřív, než je kamení začne prosit o milost. Unkasi, chlapče, plýtváš prachem, protože ho dáváš mnoho, a puška, která má silný zpětný náraz, jaktěživo nezasáhne cíl. Říkal jsem ti, abys toho poskakujícího lotra vzal pod krajem bílého malování, a tys ho pěkně minul. O celé dva palce šla střela nad! Mingo má zdravý kořínek a podle pravidel lidskosti musí člověk udělat těm hadům rychlý konec."
Na hrdé tváři mladého Mohykána se objevil klidný úsměv, který prozradil, že Unkas porozuměl tomu, co mu právě anglicky vytýkal zvěd. Nepronesl však jediné slovo na svou obhajobu.
"Neměl byste Unkase obviňovat, že není dost rozvážný a šikovný." řekl Duncan. "Chladnokrevně a s největším klidem mi zachránil život. Najde ve mně přítele, kterému nikdy nebude muset připomínat, že jsem mu něco dlužen."
Unkas se trochu nadzvedl a natáhl ruku, aby mu ji Heyward mohl stisknout. Oba mladí muži se na sebe přátelsky podívali a Duncan v té chvíli zapomněl, že Unkas je Indián. Sokolí oko, který sledoval tento projev přátelství chladně, avšak s laskavým porozuměním, řekl: "Přátelé často v těchto pustých končinách vděčí jeden druhému za svůj život. Snad smím připomenout, že já sám jsem Unkasovi prokázal podobnou službu. Nikdy nezapomenu, že i on mi pětkrát zachránil život. Třikrát mě zachránil před Mingy, jednou při přechodu Horicanu a -"
"Tentokrát mířili přesněji než dosud," zvolal Heyward a instinktivně uhnul před střelou, která hvízdla kolem něho a narazila na skálu.
Sokolí oko zvedl beztvarý kousek kovu a vrtěl hlavou, když si jej prohlížel. Pak řekl: "Takhle se olovo nikdy nezploští, ledaže by spadlo z nebe."
Ale Unkas pomalu zvedl ručnici k nebi a ukázal na něco, co záhadu okamžitě vysvětlilo. Na protějším břehu řeky, přímo proti nim, rostl rozsochatý dub, a poněvadž neměl dost místa, naklonil se tak, že jeho horní větve visely nad ramenem řeky, které oddělovalo ostrov od břehu. Na vrcholku stromu v listí, které stěží zakrývalo sukovité, zakrslé větve, usadil se jako v hnízdě Indián. Schován za kmenem stromu, občas vyhlédl, aby se přesvědčil, zda jeho zrádná střela zasáhla cíl.
"Ti ďáblové si vylezou na nebesa, jen aby nás zničili," řekl Sokolí oko. "Drž je v šachu, chlapče, než si přinesu svou zvěrobijku. Pak mu to dáme z obou stran."
Unkas čekal na zvědův povel. Z ručnic vyšlehly záblesky, do vzduchu vyletělo listí a kůra dubu. Avšak Indián na jejich útok odpověděl posměchem a zase vystřelil. Tentokrát srazil Sokolímu oku čepici z hlavy. Z lesa se znovu ozval křik Indiánů a krupobití střel se sneslo nad hlavy obležených. Jako by je Indiáni chtěli připoutat k místu, kde se snadno mohli stát obětí odvážného bojovníka usazeného v koruně stromu.
"S tímhle se musíme vypořádat," řekl zvěd a znepokojeně se rozhlédl kolem. "Unkasi, zavolej otce. Budeme potřebovat všechny své zbraně, abychom toho lotra sundali ze stromu."
Unkas dal otci znamení, a než Sokolí oko znovu nabil svou ručnici, objevil se Čingačgúk. Když syn ukázal zkušenému válečníkovi, kde vězí jejich nebezpečný nepřítel, otec procedil skrze zuby obvyklé "uf!". A pak už nedal najevo nejmenší náznak překvapení nebo znepokojení. Sokolí oko a Mohykáni spolu chvíli vážně rozmlouvali delawarským nářečím. Potom klidně každý z nich šel na místo, jak se právě dohodli.
Indián od chvíle, kdy byl prozrazen, střílel ze stromu často a rychle. Střelbu mu znesnadňovala bdělost jeho nepřátel, kteří okamžitě začali střílet na všechno, co z Indiána bylo vidět. Přesto však Indiánovy střely dopadaly do středu přikrčené skupiny. Heywardův nápadný oblek byl na několika místech roztržen. Jednou Duncanovi po lehkém zranění na rameni vytryskla krev.
Nakonec, když se přesvědčil o trpělivé ostražitosti svých nepřátel, začal Hurón střílet lépe, jen aby zasáhl. Bystré oči Mohykánů postřehly tmavý obrys jeho nohou, které se neopatrně ukázaly mezi řídkým listím několik palců od pně stromu. Oba vystřelili naráz. Když se Indián sklonil ke své zraněné noze a tak se částečně odkryl, Sokolí oko bleskurychle vystřelil do vrcholku dubu. Listí se zachvělo, ručnice, která ohrožovala naše cestovatele, sletěla dolů a po chvíli marného zápasu bylo vidět, jak se Indiánovo tělo houpe ve větru. Hurón stále ještě zoufale svíral sukovitou suchou větev stromu.
"Dejte mu ještě jednu, ať se netrápí!" křičel Duncan a s hrůzou se odvrátil. Nechtěl se už dívat na svého bližního, který se octl v tak strašném postavení.
"Ani zrnko prachu!" bezcitně zvolal Sokolí oko. "Stejně bude za chvíli po něm a my nemáme střelného prachu nazbyt. Boje s Indiány trvají někdy i několik dní. Jde o naše skalpy. A Stvořitel nás obdařil touhou udržet si kůži na hlavě."
Proti tomuto přísnému a nevyvratitelnému názoru, který navíc právě nyní tak jasně potvrzovalo vychytralé počínání nepřítele, nebylo odvolání. V tu chvíli znovu umlkl křik v lese, přestalo se střílet a oči všech se upíraly na nešťastníka, který se beznadějně houpal mezi nebem a zemí. Jeho tělo se kývalo podle nárazů větru. Přestože Hurón ani jedinkrát nezasténal, chvílemi se pln vzteku podíval na své nepřátele. I zdálky bylo vidět v jeho obličeji smrtelnou úzkost. Třikrát ze samého soucitu zvedl zvěd ručnici, třikrát ji však zase sklonil - rozvaha zvítězila nad soucitem. Konečně se jedna Hurónova ruka pustila větve a unaveně poklesla. Snažil se ze všech sil a marně znovu se chytit. Na chvíli bylo vidět, jak sahá zoufale do prázdna. Sokolí oko bleskurychle vystřelil. Nešťastná oběť se zachvěla, ruce a nohy se skrčily, hlava klesla na prsa a tělo sletělo do vody jako kus olova. Řeka, která se ani na chvíli nezastavila, se nad nešťastným Hurónem navždy zavřela.
Po tomto důležitém úspěchu se neozval vítězný jásot. Mohykáni se dívali jeden na druhého v němé hrůze. Z lesa vyrazil výkřik a znovu nastalo ticho. Sokolí oko, který jediný v té chvíli správně ocenil situaci, sám nedovedl ukrýt podiv nad svou vlastní chvilkovou slabostí, a dokonce jej dal i hlasitě najevo.
"Byla to poslední dávka prachu a poslední můj náboj. Jednal jsem jako dítě. Nebylo jedno, jestli se zřítí živý, nebo mrtvý? Stejně by za chvíli o sobě nevěděl. Unkasi, chlapče, přines z kánoe velký roh. Je v něm poslední střelný prach, který nám zbyl. Budeme ho do posledního zrnka potřebovat. Znám dobře Mingy."
Mladý Mohykán ihned poslechl. Zvěd prohlížel svou prázdnou brašnu a znovu a znovu rozmrzele vyklepával prázdný roh. Jeho bezvýsledné počínání však brzy přerušil hlasitý a pronikavý Unkasův výkřik. I nezkušené ucho Duncanovo poznalo, že oznamuje novou, neočekávanou pohromu. Pln obav o ty, které zanechal v jeskyni, vyskočil nedbaje nebezpečí. Také jeho společníci, jako by je poháněla stejná myšlenka, vyběhli ke skalní rozsedlině tak rychle, že Indiáni neměli čas ani zamířit, a tak těch několik střel nedovedlo nikomu ublížit. Nenadálý výkřik způsobil, že obě sestry i David vyšli z úkrytu. Všichni na první pohled poznali, co bylo příčinou, že jejich mladý, v sebeovládání vycvičený indiánský ochránce ztratil klid.
Viděli, jak nedaleko skály se přes vír k rychle pádícímu proudu řeky žene jejich kánoe. Bylo zřejmé, že ji řídí čísi ruka. Jakmile zvěd spatřil loďku, instinktivně zvedl ručnici. U křesadla vyletěly jiskry, avšak rána se neozvala.
"Pozdě, příliš pozdě!" vykřikl trpce zklamaný Sokolí oko a spustil ručnici, která mu teď nebyla k ničemu. "Ten lotr se už dostal do proudu, a i kdybychom měli prach, sotva bychom ho zasáhli, tak rychle se vzdaluje."
Odvážný Hurón zvedl hlavu nad okraj kánoe, a zatímco loďka klouzala rychle po proudu, zamával rukou a vykřikl, jak to dělají Indiáni, když se jim něco podaří. Z lesa mu odpověděl řev a posměch, jako by se padesát ďáblů rouhalo při pádu křesťanské duše.
"Jen se smějte, vy potomci ďábla," řekl zvěd. Sedl si na výčnělek skály a netečně pustil ručnici na zem. "Teď nemají tři nejrychlejší a nejspolehlivější ručnice v těchto lesích větší cenu než tři stonky divizny nebo loňské jelení parohy."
"Co budeme dělat?" zeptal se Duncan, když první pocit zklamání byl nahrazen touhou něco podniknout. "Co se s námi stane?"
Sokolí oko si jenom prstem přejel kolem temene hlavy. Bylo to tak výmluvné, že nikdo, kdo ten pohyb viděl, se nemohl mýlit, co má znamenat.
"Naše postavení rozhodně není tak zoufalé," zvolal Duncan. "Huróni se sem ještě nedostali. Jeskyně se dá hájit. Můžeme jim zabránit v přistání."
"Čím?" zeptal se chladnokrevně zvěd. "Unkasovými šípy nebo ženskými slzami? Ne, ne. Vy jste mladý, bohatý a máte přátele. Vím, že ve vašem věku se těžko umírá. Ale nezapomeňte," pokračoval a podíval se na Indiány, "že jsme běloši, a ukažme těm divochům, že běloši dovedou právě tak klidně umírat jako Indiáni, když přijde jejich hodina."
Duncan se rychle ohlédl směrem, kam se díval zvěd. Chování Indiánů potvrdilo jeho nejhorší obavy, Čingačgúk se už hrdě postavil na blízký výčnělek skály, odložil nůž a tomahavk, začal si snímat z hlavy orlí pera a připravovat chumáč vlasů na hlavě k poslednímu hrůznému obřadu. Byl klidný a soustředěný a jeho temné jiskrné oči pomalu ztrácely bojovnou divokost a nabývaly výrazu, který se lépe hodil k tomu, co brzo mělo nastat.
"Naše postavení není beznadějné! Nemůže být beznadějné!" řekl Duncan. "Možná že právě v této chvíli se již blíží pomoc. Nevidím nikde nepřátele. Mají už dost bojování, v němž riskují víc, než mohou získat."
"Snad to bude trvat minutu, snad hodinu, než se ti lstiví hadi na nás vrhnou. V takové situaci, jaká je teď, obyčejně někde nablízku zalehnou," řekl Sokolí oko. "Ale až přijdou, nebudeme mít nejmenší naději. Čingačgúku, bratře, byl to náš poslední boj," řekl delawarským nářečím. "Makvajové budou plesat nad smrtí moudrého Mohykána a bledé tváře, jejíž oči viděly v noci jako ve dne a dovedly proniknout mraky, jako by to byl mlžný opar nad studánkou."
"Ať ženy Mingů oplakávají své mrtvé," odpověděl Čingačgúk s pravou indiánskou pýchou a s klidnou jistotou. "Velký had z kmene Mohykánů se vplížil do jejich vigvamů a otrávil jejich vítězství nářkem dětí, jejichž otcové se nevrátili. Od té doby, co roztály sněhy, jedenáct bojovníků padlo daleko od hrobů svého kmene a nikdo nepoví, kde je hledat, až oněmí jazyk Čingačgúkův. Ať vytasí své nejostřejší nože, ať mrští nejrychlejším tomahavkem, neboť jejich nejzarytější nepřítel je v jejich rukou. Unkasi, poslední ratolesti ušlechtilého kmene, zavolej na ty zbabělce, ať si pospíší, nebo jejich srdce změknou a stanou se z nich baby."
"Hledají své mrtvé mezi rybami," odpověděl tichý, měkký hlas mladého náčelníka. "Huróni plavou se slizkými úhoři. Padají z dubů jako zralé ovoce a Delawaři se smějí."
"Tak, tak," mručel zvěd, který naslouchal projevům Indiánů s vážnou pozorností. "Rozhodli se a brzo vyprovokují Makvaje, aby všemu udělali konec. Pokud jde o mne, v jehož žilách koluje čistá bělošská krev, sluší se, abych zemřel tak, jak se patří na mou rasu, bez jediného posměšného slova a bez trpkosti v srdci."
"Proč byste měli umřít?" řekla Cora a opustila místo, kde do té chvíle stála, jakoby strachem připoutána ke skále. "Na všech stranách je cesta volná. Utečte tedy do lesů! Odejděte, i tak jsme vám dost zavázány. Nedejte se už déle zdržovat naším nešťastným osudem."
"Málo znáte lstivost Irokézů, domníváte-li se, že nehlídají kdejakou cestu do lesů," odpověděl Sokolí oko, avšak ihned dodal prostě: "Je jisté, že proud by nás brzo zanesl z dosahu jejich ručnic i jejich křiku."
"Zkuste se tedy odtud dostat po řece. Proč váháte? Jestliže zůstanete, zvýšíte jenom počet obětí našich krutých nepřátel."
"Proč?" opakoval zvěd a hrdě se rozhlédl. "Protože je lépe, jestliže muž zemře smířen sám se sebou, než aby žil pronásledován zlým svědomím! Co bychom odpověděli Munroovi, až by se nás zeptal, kde a proč jsme opustili jeho děti?"
"Jděte k němu a řekněte mu, že jste je opustili proto, abyste ho požádali, aby jim rychle poslal pomoc," odpověděla Cora a plna ušlechtilého zápalu přistoupila k zvědovi. "Řekněte mu, že Huróni odvedli jeho děti do pustých končin na severu, že by je však ostražitost a rychlost mohly zachránit. A jestliže se přese všechno nebi zalíbí, aby jeho pomoc přišla pozdě, vyřiďte mu," pokračovala stále tišším hlasem, až se zdálo, že se zlomil, "lásku, požehnání a poslední modlitby jeho dcer a proste ho, aby netruchlil nad jejich předčasnou smrtí, ale aby se s pokornou křesťanskou důvěrou těšil, že se se svými dětmi jednou zase setká."
Tvrdá, větrem ošlehaná tvář zálesákova se zachvěla, a když Cora domluvila, zvěd si dlaní podepřel hlavu, jako by hluboce přemýšlel o tom, co mu právě navrhla.
"Má pravdu," řekl konečně sevřenými a chvějícími se rty. "Její slova jsou naplněna křesťanským duchem. Co je správné a vhodné u Indiána, může být hříchem u člověka, v jehož žilách nekoluje ani kapka indiánské krve, která by ho dovedla omluvit. Čingačgúku! Unkasi! Slyšeli jste, co řekla tmavooká žena?"
Mluvil teď ke svým společníkům delawarským nářečím klidně, rozvážně, avšak rozhodně. Starší Mohykán naslouchal s hlubokou vážností a zdálo se, že váží zvědova slova, jako by cítil jejich důležitost. Po chvíli přemýšlení mávl rukou na znamení souhlasu a s oním zvláštním indiánským důrazem řekl anglicky: "Dobře." Potom zastrčil nůž a tomahavk a mlčky sešel k okraji skály, kterou z břehů řeky nebylo skoro vidět. Na okamžik se zastavil, ukázal na lesy, řekl několik slov delawarsky, vysvětloval, kudy půjde, skočil do vody a zmizel všem z očí.
Zvěd se ještě na chvíli zdržel, aby si promluvil se statečnou dívkou, která si oddechla, když uviděla, že její návrh byl přijat.
"Moudrost je někdy dána mladým právě tak jako starým," řekl. "To, co jste navrhla, je moudré, ba víc než moudré: Jestliže vás Huróni odvedou do lesů, lámejte cestou větve křovin a zanechávejte po sobě co nejzřetelnější stopu. Jestliže ji lidské oko najde, buďte jista, že váš přítel půjde za vámi až na konec světa a že vás nikdy neopustí."
Vřele stiskl Coře ruku, uchopil ručnici a chvíli si ji smutně prohlížel. Potom ji zase opatrně odložil a sestoupil k místu, kde právě zmizel Čingačgúk. Chvíli visel přidržuje se skály, velmi opatrně se rozhlédl kolem a trpce dodal: "Kdybychom byli vystačili s prachem, takovéhle potupy bychom se byli nikdy nedočkali." Potom se pustil skály, voda se nad ním zavřela a i on zmizel.
Všichni se teď obrátili k Unkasovi, který nepohnut stál, klidně opřen o rozeklanou skálu. Po chvíli Cora ukázala na řeku a řekla: "Nikdo nespatřil vaše přátele. Jsou teď pravděpodobně v bezpečí. Neměl byste už jít za nimi?"
"Unkas zůstane," odpověděl klidně mladý Mohykán anglicky.
"Abyste ještě zvýšil hrůzu našeho zajetí a zmenšil naději, že budeme vysvobozeny? Jděte, šlechetný mladý muži," pokračovala Cora a sklopila před Mohykánovým pohledem oči - možná že si v duchu uvědomila, jaký má na něho vliv - "jděte k mému otci, jak jsem řekla, a staňte se mým nejspolehlivějším poslem. Povězte mu, aby vám svěřil prostředky, kterými by bylo možno vykoupit svobodu jeho dcer. Přeji si, prosím vás, abyste šel."
Vyrovnaná, klidná tvář mladého náčelníka se zasmušila. Unkas však už neváhal. Bezhlesým mrštným krokem přeběhl skálu a skočil do rozbouřené řeky. Ti, kteří zůstali, skoro ani nedýchali, dokud nezahlédli, jak o mnoho dál po proudu vystrčil hlavu, aby nabral dech. Potom se znovu ponořil a už ho neviděli.
Tyto rychlé a zřejmě úspěšné činy zabraly několik minut nyní tak drahocenného času. Když se naposled podívala za Unkasem, obrátila se Cora a chvějícími se rty řekla Heywardovi: "Slyšela jsem, jak výborně dovedete plavat, Duncane," řekla. "Jednejte tedy právě tak moudře jako tito prostí a věrní lidé."
"Takový důkaz věrnosti si tedy žádá Cora Munroová od toho, kdo ji má chránit," řekl mladý muž a smutně, trpce se usmál.
"Teď není čas na plané poklony a na vysvětlování," odpověděla. "Nyní je třeba, aby každý dobře věděl, co je jeho povinnost. Nám už nemůžete nijak pomoci, ale váš drahocenný život by měl být zachráněn pro jiné, a vám bližší přátele, než jsme my."
Neodpověděl, avšak jeho pohled plný něhy utkvěl na krásné Alici, která se k němu tiskla jako důvěřivé dítě.
Cora chvíli mlčela. Zdálo se, že se jí srdce sevřelo bolestí, která byla horší než strach z nebezpečí. Když se opanovala, pokračovala: "Uvažte, že to nejhorší, co nás může potkat, je smrt. A to je daň, kterou všichni musíme odvést, až nám bude přikázáno."
"Jsou věci horší než smrt," řekl Duncan drsně, jako by ho popudilo její naléhání, "avšak zůstane-li s vámi člověk, který je ochoten pro vás zemřít, bude možno tyto zlé věci odvrátit."
Cora ho přestala přemlouvat. Zahalila si tvář závojem a odvedla Alici do nejzazšího kouta jeskyně. Ta skoro pozbyla vědomí.