Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (2012, Argo; ISBN: 978-80-257-0299-4)
• z anglického originálu A Portrait of the Artist as a Young Man přeložil Aloys Skoumal
• autobiografický román o utváření osobnosti nadaného irského chlapce, jenž od vlivu katolictví a nacionalismu dospívá k poznání vlastního údělu umělce
• od vnější reality se hrdina postupně odvrací ke svému vnitřnímu světu úvah a duševních krizí, propracovává se k víře v osvobozující sílu umění, k rozhodnutí vyjadřovat se svobodně, bez ohledu na domov, vlast nebo církev

Et ignotas animum dimittit in artes.
(A upsal duši svou neznámým uměním.)

- Ovidius, Proměny, VIII, 188

I

Za oněch časů, a byly to znamenité časy, šla si po cestě kravka bučilka, a jak ta kravka bučilka šla po cestě, potkala nastrojeného hošíka jménem panáček.
Táta mu ten příběh vyprávěl: táta se na něho díval monoklem: v obličeji byl chlupatý.
Byl to panáček. Kravka bučilka šla po cestě, kde bydlela Betty Byrnová: ta prodávala citronové želé.

Rozkvétá planá růže
na zelené travce.

Zazpíval si tu píseň. Byla to jeho píseň.

Tlavička lavička.

Když si pomočíš postel, zpočátku to studí. Matka mu podestýlala voskové plátno. To divně čpělo.
Matka čpěla líp než otec. Matka mu na klavír přehrávala námořnickou písničku. On tancoval:

Tralala lala,
tralala tralaladydá,
tralala lala,
tralala lala.

Strýc Charles a Dante mu do taktu tleskali. Proti otci a matce byli starší, strýc Charles však byl starší než Dante.
Dante měla v prádelníku dva kartáče. Kartáč s kaštanovým hřbetem byl za Michaela Davitta a kartáč se zeleným hřbetem byl za Parnella. Když přinesl Dante hedvábný papírek, pokaždé mu dala pokroutku.
Vanceovi bydleli v sedmičce. Otce a matku měli jinačí. Byli to Eileenini otec a matka. Ožení se s ní, až oba dospějí. Schoval se pod stůl. Matka řekla: "Však on Štěpán odprosí."
Dante řekla: "Jen ať Štěpán počká. Jinak přiletí orli a vyklubou mu očka."

Vyklubou mu očka, jen ať počká,
jen ať počká,
vyklubou mu očka.
Jen ať počká,
vyklubou mu očka,
vyklubou mu očka,
jen ať počká.

Rozlehlé hřiště se hemžilo chlapci. Hulákali o překot a prefekti je pokřikem ještě pobádali. Večerní vzduch byl bledý a chladný, a jak hráči mastným míčem zaútočili a řachli, prolétl pokaždé šedým světlem jako těžký pták. Držel se na pokraji své třídy z prefektova dohledu, z dosahu surových nohou, a chvílemi dělal, že běhá. V chumlu hráčů si připadal tělesně malý a slabý a oči měl slabé a slzavé. Rody Kirkham není takový: všichni hoši tvrdí, že bude kapitánem své třídy.
Rody Kirkham je slušný, zato Nasty Roche je lump. Rody Kirkham má ve svém pokoji holínky a v refektáři proutěný koš. Lump Roche má velké tlapy. Pátečnímu pudinku říká pes v dece. A jednou se zeptal: "Jakpak se jmenuješ?"
Štěpán odpověděl: "Štěpán Dedalus."
Roche pak řekl: "Co je to za jméno?"
A když se Štěpán nezmohl na odpověď, zeptal se Lump Roche: "Co je tvůj otec?"
Štěpán odpověděl: "Lepší člověk."
Lump Roche se pak zeptal: "Je úředník?"
Přískoky se motal kolem svého oddílu. Měl ruce zkřehlé chladem. Schovával je v postranních kapsách šedého obleku, přepásaného řemenem. Řemen mu stahoval kapsu. Dát řemenem znamenalo taky spolužákovi nařezat. Jednou řekl jeden spolužák Cantwellovi: "Ani se nenaděješ a dám ti řemenem."
Cantwell mu odpověděl: "Jdi se prát s někým stejně silným. Nařež Cecilu Thunderovi. To bych tě rád viděl. Ten ti nakopne zadek."
Hezký výraz to nebyl. Maminka mu řekla, aby s klacky v koleji nemluvil. Hodná maminka! Když se s ním ten první den v zámecké dvoraně loučila, při políbení si vyhrnula závoj až k nosu: nos a oči jí zčervenaly. Ale on dělal, že nevidí, že pláče. Maminka je milá, ale když pláče, už tak milá není. Tatínek mu dal dva pětišilinky kapesného. A ještě mu tatínek řekl, když bude něco potřebovat, ať mu napíše domů a zanic ať na kamaráda nežaluje. U zámeckých dveří pak podal rektor tatínkovi a mamince ruku, klerika mu přitom poletovala, a drožka s tatínkem a s maminkou odjela. Ještě z drožky na něho zavolali a zamávali: "Sbohem, Štěpáne, sbohem!"
"Sbohem, Štěpáne, sbohem!"
Ocitl se v chumlu skrumáže a ze strachu před blýskavýma očima a zablácenými botami se shýbl a vykoukl přes nohy. Kamarádi se rvali a supěli a nohama na sebe doráželi, kopali a dupali. Jack Lawton hnědými botami vykličkoval a ostatní boty a nohy se rozběhly za ním. Chvilku běžel za nimi, a pak se zastavil. Běžet dál je zbytečné. Brzy už pojede na svátky. Po večeři si ve studovně sedmasedmdesátku přilepenou ve stolku vymění za šestasedmdesátku.
Lépe mu bude ve studovně než tady v chladnu. Obloha byla bledá a chladná, ale v zámku se svítilo. Z kteréhopak okna vyhodil Hamilton Rowan klobouk do strouhy a jestlipak byly tehdy pod okny květinové záhony. Jednou, když ho zavolali na zámek, stolník mu tam na dřevěných vratech ukázal stopy po vojenských kulkách a dal mu kousek marcipánu, jaký jedí na zámku. Vidět teď světlo v zámku bylo milé a hřejivé. Bylo to jako v nějaké knize. Takové bylo asi Leicesterské opatství. A v Slabikáři doktora Cornwella jsou pěkné věty. Znějí jako básně, a zatím jsou to jen věty, na kterých se učí hláskování:

Wolsey umřel v Leicesterském opatství,
kde ho pochovali opati.
Rakovina napadá rostliny,
rak zase živočichy.

Hezké by bylo ležet na rohožce před krbem, hlavu opřenou o dlaně, a přemýšlet o těchto větách. Otřásl se, jako by ucítil na kůži slizkou vodu. Wells ho sprostě shodil do hradního příkopu, protože si s Wellsem nechtěl vyhandlovat tabatěrku za jeho letitý sázecí kaštan, který vyhrál ve čtyřiceti partiích. Voda byla tak studená a slizká! Jeden kamarád jednou viděl do té žumpy skočit velkého potkana. Matka sedí s Dante u krbu a čeká, až jim přinese Brigid čaj. Nohama se opírá o mřížku a její skvostné bačkorky jsou horké a teplounce voní. Dante toho ví tolik! Naučila ho, kde je Mozambický průliv, která je nejdelší americká řeka a jak se jmenuje nejvyšší hora na Měsíci. Páter Arnall toho zná víc než Dante, protože je kněz, a podle strýce Charlese je Dante chytrá a sčetlá ženská. A když si Dante po obědě říhla a dala si ruku na ústa, to je žáha.
Z hřiště se v dálce někdo ozval: "Končit!"
A hned se ozvalo z nižšího a třetího oddílu: "Končit! Končit!"
Hráči, celí rozpálení, zablácení, se shlukli a on z radosti, že je konec, šel s nimi. Rody Kirkham držel míč za mastný řemínek. Nějaký spolužák po něm chtěl, aby do něho ještě naposled kopl: ale on kamarádovi ani neodpověděl a šel dál. Simon Moonan ho od toho odradil, protože se na ně dívá prefekt. Spolužák se ohlédl po Simonu Moonanovi a řekl: "My víme, proč to říkáš. Jsi McGladův cucák."
Cucák znělo divně. Spolužák tak Simonu Moonanovi říkal, protože Simon Moonan svazoval prefektovi za zády volné rukávce a prefekt dělal, že se zlobí. Znělo to však ošklivě. Jednou si na záchodě wick­low­ského hotelu umyl ruce, otec pak řetízkem vytáhl uzávěr a špína vytékala otvorem v umyvadle. Když pak zvolna vytekla, otvor se takhle ozval: cuc. Jenže silněji.
Jak si vzpomněl na tohle a jak byl záchod bílý, obešel ho chlad a po něm horko. Otočily se tam dva kohoutky a tekla voda: chladná a horká. Bylo mu chladno a potom trochu horko: ještě teď viděl, jak to bylo na kohoutcích napsáno. Bylo to prapodivné.
Zastudil ho také vzduch na chodbě. Byl zvláštní a zavlhlý. Však se za chvíli rozsvítí plyn a při rozžehnutí bzikne. Pořád stejně: když spolužáci v herně ztichnou, je to slyšet.
Byly počty. Páter Arnall napsal na tabuli těžký příklad a řekl: "Tak co, kdopak to vyhraje? Kupředu, Yorku! Kupředu, Lancastere!" Štěpán dělal, co mohl, jenže na příklad nestačil a všecek zrozpačitěl. Hedvábná stužka s bílou růží, připjatá na kabátku, se zatřepetala. Počítat neumí, ale snažil se, aby York neprohrál. Páter Arnall se chmuřil, ale nehněval: on se smál. Jack Lawton luskl prsty, páter Arnall se mu podíval do sešitu a řekl: "Správně. Výborně, Lancastere! Vyhrává rudá růže. Teď zas ty, Yorku! Hurá!"
Jack Lawton po něm koukl. Hedvábná stužka s rudou růží se na jeho modrém matrózku pěkně vyjímala. Také Štěpán se začervenal nad sázkami, kdo vyhraje v počtech, Jack Lawton, nebo on. Pár týdnů je první Jack Lawton, pár týdnů zase on. Jak počítal další příklad a poslouchal pátera Arnalla, pořád se před ním třepotala bílá stužka. A tu ho horlivost přešla a obličej mu nadobro zchladl. Napadlo ho, jak asi z toho chladu pobledl. Odpověď na ten příklad ze sebe nevypravil, ale bylo mu to jedno. Bílé růže a rudé růže: na přemýšlení jsou to krásné barvy. První místo a druhé a třetí jsou také krásné barvy: růžová a krémová a levandulová. Krásné je myslit na levandulovou a krémovou a růžovou růži. Snad má ty barvy planá růže a vzpomněl si na píseň o plané růži v zelené stráni. Ale zelená růže se nesežene. Třeba někde ve světě ano.
Zazvonilo a třídy se hrnuly z učeben po chodbě k refektáři. Seděl a hleděl na dva ždibce másla na talíři, ale zvlhlý chleba nepozřel. Ubrus byl vlhký a zplihlý. Upil však horkého slabého čaje, který mu do šálku nalil nemotorný kuchtík, opásaný bílou zástěrou. Napadlo ho, má-li kuchtík taky vlhkou zástěru, a co je bílé, jestli je taky chladné a vlhké. Lump Roche a Saurin pili kakao, které jim rodina posílá. Oni prý čaj pít nemohou, je to šlichta. Spolužáci říkali, že jejich tátové jsou smírčí soudci.
Všichni hoši mu připadali velmi zvláštní. Mají vesměs otce a matku a různé šaty a hlasy. Zatoužil domů, položit si hlavu mamince do klína. To však nemůže: zatoužil tedy, aby už den a studium a modlení skončilo a on ležel v posteli.
Vypil ještě šálek horkého čaje a Fleming mu řekl: "Co je ti? Máš bolení nebo co je ti?"
"Já nevím," řekl Štěpán.
"Bolí tě chlebárna," řekl Fleming, "protože jsi v obličeji bledý. To přejde."
"Jistě," řekl Štěpán.
Ale to ho nebolelo. Napadlo ho, že ho bolí srdce, jestli to může někoho bolet. Je to od Fleminga hezké, že se ho ptá. Bylo mu do pláče. Opřel se lokty o stůl a přikrýval a odkrýval ušní boltce. Když je rozevřel, vždycky uslyšel halas v refektáři. Hučelo tam jako v lese za noci. Když pak boltce přivřel, rachot potuchl, jako když vjíždí vlak do tunelu. Takhle rachotil vlak tu noc v Dalkey, a když pak vjel do tunelu, rachot potuchl. Zavřel oči a vlak stále vjížděl, rachotil a pak potuchl, znovu zarachotil, potuchl. Hezké bylo poslouchat, jak rachotí a tuchne a pak zase zarachotí z tunelu a potuchne.
Žáci z vyšší třídy vykročili po rohožce uprostřed refektáře, Paddy Rath a Jimmy Magee a Španěl, co smí kouřit doutníky, a Portugalčík, co nosí vlněnou čapku. A potom stoly nižší třídy a stoly třetí třídy. A kaž­dičký žák kráčel jinak.
Seděl v koutku herny a dělal, že pozoruje partii domina, a párkrát zaslechl, jak plyn bziká. U dveří byl prefekt s několika žáky a Simon Moonan mu svazoval rukávce. Něco jim vyprávěl o Tullabegu.
Odešel pak od dveří a Wells přistoupil k Štěpánovi a řekl: "Pověz nám, Dedale, jestlipak před spaním políbíš matku?"
Štěpán odpověděl: "Ano."
Wells se otočil k ostatním žákům a řekl: "Hele, tenhle kluk prý pokaždé, než jde spát, políbí matku."
Ostatní žáci přestali hrát a se smíchem se otočili. Štěpán se před jejich pohledem zarděl a řekl: "Nepolíbím."
Wells řekl: "Hele, tenhle kluk prý před spaním matku nelíbá."
Znovu se zasmáli. Štěpán zkusil zasmát se s nimi. Rázem byl jako v ohni a všecek zmaten. Jaká je na to správná odpověď? Odpověděl dvakrát a Wells se pořád směje. Však on Wells správnou odpověď zná, vždyť je ve třetí. Přemýšlel o Wellsově matce, ale zvednout k jeho obličeji zrak si netroufl. Jeho obličej se mu nelíbil. Zrovna včera ho Wells shodil do žumpy, protože si nechtěl vyhandlovat tabatěrku za jeho vyschlý kaštan, s nímž čtyřicetkrát vyhrál. Bylo to od něho sprosté, to tvrdili všichni spolužáci. A jak studená a slizká byla ta voda. Jeden spolužák kdysi viděl, jak do žumpy hupla velká krysa.
Po celém těle měl studený sliz žumpy; a když zazvonilo k vyučování a třídy se vyhrnuly z heren, ucítil, jak mu z chodby a ze schodů studeně fouká pod šaty. Pořád ještě přemýšlel, jaká je správná odpověď. Je správné líbat matku, nebo je špatné líbat matku? Co znamená líbat? Zvedne takhle obličej na dobrou noc a matka obličej skloní. To znamená políbit. Matka mu položí rty na tvář; rty má hebké a tvář mu jimi zavlhčí; trochu mlasknou: polibek. Proč se to s těmi lícemi dělá?
Usedl ve studovně, odklopil víko pultu a číslo přilepené uvnitř změnil ze sedmasedmdesáti na šestasedmdesát. Vánoční prázdniny jsou ještě daleko: však ono na ně dojde, protože se Země pořád otáčí.
Na první stránce zeměpisu byla vyobrazena Země: velká koule uprostřed mraků. Fleming má krabičku pastelek, a když měl jednou večer volno, nabarvil zemi zeleně a mraky kaštanově. Jako ty kartáče v Dantině prádelníku, kartáč se zeleným hřbetem za Parnella a kartáč s kaštanovým hřbetem za Michaela Davitta. Jenže on Flemingovi neřekl, jak je má nabarvit. Fleming je nabarvil sám.
Rozevřel zeměpis, že se naučí lekci, ale místní jména v Americe mu nešla do hlavy. Samá různá města s různými jmény. A ta jsou v různých zemích a země jsou na pevninách a pevniny jsou na světě a svět je ve vesmíru.
Obrátil předsádku v zeměpise a přečetl si, co tam napsal: sebe, jak se jmenuje a kde je.

Štěpán Dedalus
Základní škola
Kolej Clongowes Wood
Sallins
Kildarské hrabství
Irsko
Evropa
Svět
Vesmír

To bylo jeho písmo: a na protější stránku napsal jednou večer z le­grace Fleming:

Štěpán Dedalus je jméno mé,
Irsko je moje otčina.
Mé bydliště je Clongowes,
můj cíl nebeská končina.

***