Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (1994, Národní divadlo v Praze; ISBN: 80-901623-8-X)
• přeložil Vladimír Vařecha
• hra o třech dějstvích
• děj tohoto dramatu se odehrává v létě roku 1912 v rodině spisovatele Richarda Rowena, do jejíhož chodu zasáhne příjezd učitelky hudby

OSOBY

RICHARD ROWAN - spisovatel
BERTA
ARCHIE - jejich osmiletý syn
ROBERT HAND - žurnalista
BEATRICE JUSTICEOVÁ - jeho sestřenice, učitelka hudby
BRIGITA - stará služebná Rowanovy rodiny
RYBÁŘKA

Děje se v předměstích Dublinu Merrion a Ranelagh v létě roku 1912.

PRVNÍ DĚJSTVÍ

Přijímací pokoj v domě RICHARDA ROWANA v dublinském předměstí Merrion. Vpravo vpředu je krb, před ním nízká krbová clona. Nad krbovou římsou zrcadlo v pozlaceném rámu. Dále v pravé stěně zasouvací dveře vedoucí do salonku a do kuchyně. Ve zdi vzadu vpravo malé dveře do pracovny. Vlevo od nich příborník, na stěně nad ním zarámovaná pastelová podobizna mladého muže. Více doleva dvoukřídlé skleněné dveře do zahrady. Ve stěně nalevo okno s výhledem na silnici. Vpředu v téže stěně dveře do předsíně a horní části domu. Mezi oknem a dveřmi stojí u stěny dámský sekretář. U něho proutěná židle. Uprostřed místnosti kulatý stůl, kolem něho křesla čalouněná vybledlým zeleným plyšem. Vpravo vpředu menší stolek a na něm kuřácká souprava. U něho křeslo a pohovka. Před krbem, vedle pohovky a přede dveřmi leží kokosové rohože. Podlaha je z mořených prken. Na dvoukřídlých i zasouvacích dveřích jsou krajkové záclony, které jsou napolo zataženy. Spodní okenní křídlo je zvednuto a přes okno visí těžké závěsy ze zeleného plyše. Roleta je stažena po okraj zvednutého spodního křídla. Je teplé červnové odpoledne a místnost prozařuje měkký sluneční svit, jenž již bledne.
BRIGITA a BEATRICE JUSTICEOVÁ vstoupí levými dveřmi. BRIGITA je postarší žena, menší postavy, vlasy má litinově šedé. BEATRICE JUSTICEOVÁ je štíhlá tmavá mladá sedmadvacetiletá žena. Má na sobě dobře šitý tmavomodrý kostým a elegantní jednoduše zdobený černý slaměný klobouk a v ruce malou kabelku ve tvaru psaníčka.

BRIGITA: Paní a mladý pán Archie se šli koupat. Vůbec vás nečekali. Dala jste jim vědět, že jste se vrátila, slečno Justiceová?
BEATRICE: Ne. Právě jsem přijela.
BRIGITA (ukáže na křeslo): Posaďte se, řeknu pánovi, že jste tady. Byla jste dlouho ve vlaku?
BEATRICE (sedne si): Od rána.
BRIGITA: Mladý pán Archie dostal váš pohled z Youghalu. Jste jistě unavená.
BEATRICE: Ani ne. (Dost nervózně zakašle.) A cvičil na klavír, co jsem byla pryč?
BRIGITA (srdečně se zasměje): Cvičit, co vás vede! Mladý pán Archie? Teď je zrovna blázen do mlékařova koně. Měla jste tam hezké počasí, slečno Justiceová?
BEATRICE: Dost pršelo. Podle mne.
BRIGITA (s účastí): Tak to vidíte! A teď je to taky na spadnutí. (Zamíří k pracovně.) Řeknu mu, že jste tady.
BEATRICE: Pan Rowan je doma?
BRIGITA (ukáže): V pracovně. Něco píše a hrozně se tím ničí. Půl noci vám bejvá vzhůru. (Jde.) Zavolám ho.
BEATRICE: Nerušte ho, Brigito! Mohu počkat tady, než přijdou, jestli to nebude dlouho.
BRIGITA: Viděla jsem něco ve schránce, když jsem vám otvírala. (Přejde ke dveřím pracovny, pootevře je a zavolá.) Pane Richarde, je tu slečna Justiceová - na hodinu s mladým pánem Archiem.

RICHARD ROWAN vyjde z pracovny, přistoupí k BEATRICI a podá jí ruku. Je to vysoký atletický mladý muž poněkud lenivého vystupování. Má světle hnědé vlasy a knír a nosí brýle. Na sobě má volný světlešedý tvídový oblek.

RICHARD: Pěkně vítám.
BEATRICE (vstane, podá mu ruku a lehce se přitom začervená): Dobré odpoledne, pane Rowane. Nechtěla jsem, aby vás Brigita vyrušovala.
RICHARD: Mne? Panebože!
BRIGITA: Něco je ve schránce, prosím.
RICHARD (vyndá z kapsy malý svazek klíčů a podá jí ho): Tu máte.

BRIGITA vyjde levými dveřmi a je slyšet, jak otvírá a zavírá schránku. Krátká pauza. Vejde s dvojími novinami v rukou.

RICHARD: Dopisy?
BRIGITA: Ne, pane. Jenom ty taliánský noviny.
RICHARD: Dejte mi je, prosím, na stůl.

BRIGITA mu vrátí klíče, nechá noviny v pracovně, vyjde odtamtud a odejde zasouvacími dveřmi vpravo.

RICHARD: Posaďte se, prosím, Berta tu bude co nevidět. (BEATRICE se zas posadí do křesla. RICHARD si sedne ke stolu.) Už jsem si začal myslit, že se jakživa nevrátíte. Naposled jste tu byla před dvanácti dny.
BEATRICE: Také mě to napadlo. Ale vrátila jsem se.
RICHARD: Přemýšlela jste o tom, co jsem vám řekl, když jste tu byla naposled?
BEATRICE: Moc.
RICHARD: Stejně jste to už musela vědět. Nebo ne? (BEATRICE neodpovídá.) Máte mi to za zlé?
BEATRICE: Ne.
RICHARD: Myslíte si, že jsem se k vám zachoval - špatně? Ne? Nebo k někomu jinému?
BEATRICE (podívá se na něj se smutně udiveným výrazem): Sama si kladu tu otázku.
RICHARD: A odpověď?
BEATRICE: Nedokážu na ni odpovědět.
RICHARD: Kdybych byl malíř a řekl vám, že mám skicák plný vašich portrétů, to by vám tak divné nepřipadalo, co?
BEATRICE: To snad není tak docela to samé?
RICHARD (lehce se usměje): Ne tak docela. Také jsem vám řekl, že vám neukážu, co jsem napsal, když mě o to nepožádáte. Je to tak?
BEATRICE: Já vás o to žádat nebudu.
RICHARD (nakloní se kupředu, ruce složené, lokty na kolenou): A chtěla byste to vidět?
BEATRICE: Strašně.
RICHARD: Protože je to o vás?
BEATRICE: Ano. Ale ne jenom proto.
RICHARD: Protože jsem to napsal já? I když to, co byste tam našla, je někdy kruté?
BEATRICE (plaše): I to je část vašeho ducha.
RICHARD: Tak vás přitahuje můj duch? Je to tak?
BEATRICE (váhá, na okamžik na něj pohlédne): Proč myslíte, že sem chodím?
RICHARD: Proč? Z mnoha důvodů. Dávat Archiemu hodiny. Známe se už tolik let, od dětství, Robert, vy a já - ne? Vždycky jste se o mě zajímala, už než jsem odjel i co jsem byl pryč. Potom ty dopisy, co jsme si spolu psali ohledně mé knížky. Teď už je vydaná. A já jsem zase tady. Třeba máte pocit, že v mém mozku zraje něco nového; třeba máte pocit, že byste to měla znát. Je to ten důvod?
BEATRICE: Ne.
RICHARD: Tak proč?
BEATRICE: Jinak bych se s vámi nemohla vídat. (Na okamžik na něj pohlédne a pak se rychle odvrátí.)
RICHARD (po pauze opakuje nejistě.): Jinak byste se se mnou ne­mohla vídat?
BEATRICE (náhle zmatena): Radši půjdu. Oni se nevracejí. (Vstane.) Musím už jít pane Rowane.
RICHARD (rozpřáhne ruce): Ale vy utíkáte. Jen tu zůstaňte! Povězte mi, co ta slova znamenají. Bojíte se mě?
BEATRICE (znovu usedne): Jestli se bojím? To ne.
RICHARD: Důvěřujete mi? Máte pocit, že mě znáte?
BEATRICE (opět plaše): Těžko znát někoho kromě sebe sama.
RICHARD: Mě je těžké znát? Posílal jsem vám z Říma kapitoly své knihy, tak jak jsem je psal; a dopisy - celých dlouhých devět let. Vlastně osm.
BEATRICE: Ano, trvalo to málem rok, než přišel váš první dopis.
RICHARD: A vy jste mi na něj hned odpověděla. A od té chvíle jste mě pozorovala - při tom mém zápase. (Opravdově, sepne ruce.) Řekněte mi slečno Justiceová, měla jste pocit, že to, co čtete, je psáno pro váš zrak? Nebo že jste mě inspirovala?
BEATRICE (zavrtí hlavou): Na tuhle otázku nemusím odpovídat.
RICHARD: Tak co tedy?
BEATRICE (okamžik mlčí): To já nedokážu říct. Musíte se mě na to zeptat vy, pane Rowane.
RICHARD (s jistou naléhavostí): Takže jsem v těch kapitolách a dopisech - a zrovna tak svým charakterem i životem - vyjádřil něco z vaší duše, co jste vy sama nedokázala - pýchu či pohrdání?
BEATRICE: Nedokázala?
RICHARD (nakloní se k ní): Nedokázala, protože jste se neodvážila. Je to tak?
BEATRICE (svěsí hlavu): Ano.
RICHARD: Kvůli jiným nebo z nedostatku odvahy - tak co?
BEATRICE (tiše): Chyběla odvaha.
RICHARD (pomalu): A tak jste mě sledovala s pýchou a pohrdáním i ve svém srdci?
BEATRICE: A s osamělostí. (Opře hlavu o dlaň a odvrátí tvář.)

RICHARD vstane a zvolna jde k oknu vlevo. Chvíli se dívá ven, a pak se k ní vrátí, přejde k pohovce a usedne vedle ní.

RICHARD: Pořád ho milujete?
BEATRICE: Já to dokonce ani nevím.
RICHARD: Právě kvůli tomu jsem byl k vám tak rezervovaný - tehdy - i když jsem váš zájem o mě cítil, i když jsem cítil, že i já pro vás v životě něco znamenám.
BEATRICE: To jste znamenal.
RICHARD: Jenže mě to od vás oddělovalo. Cítil jsem, že jsem třetí. Vaše jména se vždy vyslovovala jedním dechem, Robert a Bea­trice, až kam má paměť sahá. Zdálo se mně, každému se to zdálo...
BEATRICE: Jsme bratranec a sestřenice. Není divu, že jsme byli často pohromadě.
RICHARD: Pověděl mi, že jste tajně zasnoubeni. Neměl přede mnou tajemství; to patrně víte.
BEATRICE (celá nesvá): Co se stalo - mezi námi - to už je tak dávno. Byla jsem ještě dítě.
RICHARD (zlomyslně se usmívá): Dítě? Víte to jistě? Bylo to v zahradě u domu jeho matky, ne? (Ukáže směrem k zahradě.) Támhle. Tam jste se, jak se říká, vzájemně zaslíbili - polibkem. A vy jste mu dala svůj podvazek. Je dovoleno se o tom zmiňovat?
BEATRICE (s určitou rezervovaností): Pokládáte-li to za hodné zmínky.
RICHARD: Já myslím, že jste na to nezapomněla. (Tiše sepne ruce.) Nerozumím tomu. Také jsem si myslil, že po mém odchodu... Trpěla jste mým odchodem?
BEATRICE: Vždycky jsem věděla, že jednoho dne odejdete. Netrpěla jsem; jenom jsem se změnila.
RICHARD: Vůči němu?
BEATRICE: Všechno se změnilo. Jeho život, jeho způsob myšlení, i ten jako by se potom změnil.

***