Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola 1

Mnoho dní po tom, co se narodil, byl pro Barího svět obrovskou temnou slují.
V těchto prvních dnech života měl domov v hloubi dutiny pod Velkým vývratem, kde jeho slepá matka, vlčice Šedka, našla bezpečné doupě pro své novorozeně a kam jen občas přicházel její druh Kazan, kterému ve tmě planuly oči zelenavým ohněm jako podivné koule. Právě Kazanovy oči přinesly Barímu první poznání, že kromě matčina boku existuje ještě něco jiného, a právě ony to
také byly, na čem učinil objev zraku. Už sice cítil, už čichal i slyšel - ale v té černé jámě pod padlým stromem ještě nikdy nic neviděl, dokud se nezjevily ty oči. Zprvu se jich bál; pak ho začaly zajímat; staly se pro něj záhadou a jeho strach se změnil v neukojitelnou zvědavost.
Hledíval na ně upřeně, ale najednou mu z ničeho nic zmizely. To když Kazan otočil hlavu. A pak na něj ze tmy zase znovu zasvítily tak nečekaně a náhle, že se Barí lekl a bezděky se těsněji přitulil k matce, která se vždycky nezvykle chvěla a vrtěla, kdykoli do doupěte přišel Kazan. Barí se samozřejmě nikdy nedoví, jaký byl jejich příběh. Nikdy se nedoví, že jeho matka Šedka je čistokrevná vlčice a že otec Kazan je pes. Příroda již začínala v Barím konat své divotvorné dílo, ale jsou meze, za které ho nemůže dovést. Časem mu sice dá poznat, že jeho krásná vlčí matka je slepá, ale nikdy se Barí nedoví, že jeho matka Šedka svedla kdysi strašlivý boj s rysem a právě v tom boji že přišla o zrak. Příroda mu také nemohla nic povědět o Kazanově nelítostné pomstě, o nádherných letech jejich družného života, o jejich vzájemné oddanosti ani o jejich podivných dobrodružstvích ve velké kanadské divočině - mohla z něho pouze udělat Kazanova syna.
Ale zpočátku, a to po mnoho dní, matka pro něj byla vším. I když mu už oči prohlédly a otevřely se doširoka, i když už objevil, že má nohy, a uměl se ve tmě trochu batolit a převalovat, pro Barího stále neexistovalo nic než matka. A i když byl už dost starý, aby si mohl hrát s větvičkami a mechem venku na slunci, stále ještě nevěděl, jak jeho matka vypadá. Byla pro něj prostě něco velkého a měkkého a teplého, co mu olizuje jazykem tvář a mluví na něj něžným skučivým tónem - ten ho nakonec vyprovokoval, že slabounkým pisklavým štěknutím našel vlastní hlas.
A pak nadešel onen slavný den, kdy se koule zelenavého ohně, kterými pro něj byly Kazanovy oči, začaly přibližovat, přicházely pomaloučku, kousek po kousku a velmi opatrně. Až dosud Šedka vždycky Kazana zadržela.
Být v době kojení sama byl první zákon jejího divokého plemene. Slabé zavrčení z jejího hrdla, a Kazan se pokaždé zastavil. Ale toho dne se zavrčení neozvalo. V Šedčině hrdle se zadrhlo a rozplynulo v tichý, skučivý tón. V melodii stesku, štěstí, velké touhy. "Už je to v pořádku, už smíš," říkala Kazanovi. A Kazan, pro jistotu ještě okamžik vyčkávaje, jí odpověděl podobným melodickým tónem z hloubi hrdla.
Pomalu, jako by stále ještě docela přesně nevěděl, co tam najde, se k nim Kazan přibližoval a Barí se přichoulil k matce těsněji. Pak slyšel, jak si Kazan žuchl na břicho nedaleko Šedky. Barí se nebál - pouze hořel zvědavostí. Také Kazan byl zvědavý. Čenichal. Stražil v polotmě uši. Po chvíli se konečně Barí odvážil hnout. Centimetr za centimetrem se drápal pryč od Šedčina boku. Napětím jí přitom v mrštném těle každá žilka jen hrála. Opět ji varovala její vlčí krev. Pro Barího by to mohlo být nebezpečné! Pysky se jí odchlíply a obnažily tesáky. Hrdlo se jí chvělo, ale zvuk v něm klokotající z něho nevyšel. Ze dvou metrů se ze tmy ozvalo slabounké štěněcí zavrnění a zároveň laskající mlaskot Kazanova jazyka.
Barí pocítil vzrušení ze svého prvního velkého dobrodružství. Objevil svého otce.
To všechno se stalo ve třetím týdnu jeho života. Barímu bylo právě osmnáct dní, když Šedka dovolila Kazanovi, aby se se svým synem seznámil. Nebýt Šedčiny slepoty a vzpomínky na onen den na Sluneční skále, kde jí rys vydrápal oči, byla by Barího porodila pod širým nebem a jeho nohy by dnes byly jistě už silnější. Byl by také znal slunce i měsíc a hvězdy; byl by se již asi seznámil s hromobitím a snad i viděl blesk, křižující po obloze. Ale takhle nemohl v té černé jeskyňce pod vývratem dělat nic jiného, než se ve tmě trochu batolit sem a tam a olizovat malinkým, červeným jazýčkem čerstvé ohlodané kosti, roztahané po zemi. Často také zůstával sám. Slýchal matku přicházet a odcházet, a to bylo téměř vždycky v odpověď na Kazanovo štěknutí, které k nim dolehlo tlumeně jako vzdálená ozvěna. Ale nikdy dosud nepocítil nějakou zvláštní touhu jít za ní ven, až teprve toho dne, kdy Kazanův velký, chladivý jazyk polaskal jeho tvář. V těch několika zázračných vteřinách byla při díle příroda. Jeho pud se v něm plně probudil teprve až v tomto okamžiku. A když Kazan odešel a nechal je ve tmě samotné, Barí po něm stýskavě kňučel, právě tak jako dříve volával po matce, když ho tu a tam v odpověď na volání svého druha opustila.
Slunce stálo kolmo nad lesem, když asi hodinu po Kazanově návštěvě vyklouzla z doupěte i Šedka. Mezi Barího doupátkem a hřbetem vývratu bylo dvanáct metrů změti polámaného a do sebe vklíněného dřeva, jíž nemohl proniknout ani jediný paprsek světla. Ta černota ho však nelekala, protože dosud vůbec nepoznal, co znamená světlo. Teprve den, a nikoli noc, ho měl naplnit první velkou hrůzou. Proto se docela nebojácně, jen s kňučivým štěknutím, aby na něj počkala, pustil za matkou. Slyšela-li ho Šedka vůbec, tedy nevěnovala jeho volání pozornost a škrábavý zvuk jejích drápů na mrtvém dřevu rychle slábl, až utichl úplně.
Tentokrát se Barí nedal odradit dvaceticentimetrovou kládou, která až dosud ohraničovala jeho svět právě ve směru ven. Vyškrábal se na ni a na druhé straně se překulil. Za tou přehradou se skrývalo obrovské dobrodružství a Barí se do něho odvážně pustil.
Trvalo mu dlouho, než urazil prvních dvacet metrů. Pak se dostal ke kládě, dohladka ošoupané Šedčinými a Kazanovými tlapami, a zastavuje se každých pár stop, aby stýskavě zakňučel po matce, drápal se po ní dál a dál. Cestou pozoroval, jak se jeho svět ponenáhlu podivně mění. Dosud neznal nic než tmu. A nyní jako by se tato tma rozpadala do podivných tvarů a stínů. Jednou zachytily jeho oči záblesk ohnivé šmouhy nad hlavou - zářivý sluneční paprsek - a to ho tak polekalo, že se naplocho přitiskl ke kmeni a půl minuty se nehýbal. Ale pak se pustil zase dál. Nenadále pod ním zapištěl hranostaj. Slyšel i rychlý šustot veveřích tlapek a podivné broukání hvahvahva, které znělo docela jinak než jakýkoli zvuk, který kdy vydala jeho matka. Ztratil cestu, bloudil.
Kláda už teď nebyla hladká a vedla ho stále výš a výš do změti polámaného dřeva; navíc s každým krokem, který udělal, byla ustavičně tenčí. Kňučel. Marně hledal jeho měkký čumáček matčinu teplou stopu. Trápení skončilo nečekaně tím, že ztratil rovnováhu a spadl. Zděšením pronikavě zaskučel, když ucítil, že mu nohy kloužou, a potom se řítil do hloubky. Musel už být na vyvráceném stromě hezky vysoko, protože pro Barího to byl strašlivý pád. Jeho měkké tělíčko se otloukalo o jednu větev za druhou, letěl hned sem, hned tam, a když konečně dopadl na zem, sotva popadal vůbec dech. Ale postavil se rychle na všechny čtyři roztřesené nožičky a jen mžikal.
Nový, dosud nepoznaný děs držel Barího jako přikovaného. V mžiku jako by se celý svět změnil. Byla to záplava světla. Kam se podíval, všude viděl neznámé věci. Ze všeho nejvíc ho ale děsilo samo slunce. Byl to jeho první vjem ohně a oči ho z něho pálily. Nejraději by byl zalezl zpátky do přívětivé temnoty vývratu, ale v tom okamžiku se za koncem jiného silného kmene vynořila Šedka, provázená Kazanem. Radostně Barího očichala a Kazan vrtěl ocasem typicky psím způsobem. Ten psovský znak měl zdědit i Barí. Třebaže poloviční vlk, navždycky už bude vrtět ocasem. Zkusil jím zavrtět už teď. Kazan možná jeho snahu viděl, protože zdušeně štěkl na souhlas, když si sedal.
Nebo možná říkal Šedce:
"Tak jsme nakonec našeho rošťáčka z toho vývratu vyvedli, viď?"
Pro Barího to byl velký, významný den. Objevil svého otce - a objevil svět.