Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola 2.

Asi o míli dále v údolí, tam kde u ústí strže řídl les smrků a balzámových jedlí, zastavil Jim Langdon svého koně, zahleděl se na okamžik před sebe jako bez dechu a potom přehodil s hlasitým povzdechem rozkoše pravou nohu tak, že se pohodlně zaklesl ohnutým kolenem o hrušku sedla a čekal. Dvě nebo tři sta yardů (1 anglický yard = 91,439 cm) za ním, stále ještě skryt v lese, zápolil Otto s Disphanou, tvrdohlavou nákladní klisnou. Langdon se blaženě pochechtával, když naslouchal, jak jeho druh křičí a vyhrožuje Disphaně, že ji všemožným způsobem zmučí a vytrestá, od okamžitého vykuchání až k milosrdnějšímu konci, kdy jí vytluče mozek klackem. Pochechtával se proto, že Ottův slovník plný hrůz, jež stále visely nad hlavami jeho vychytralých nákladních koní, kteří si z něho nic nedělali, ho vždy ohromně pobavil. Věděl, že kdyby Disphaně napadlo dělat kotrmelce s nákladem, který měla pečlivě přivázaný na hřbetě, velký, dobromyslný Bruce Otto by nedělal nic jiného, než rámusil, až by se v horách daleko široko rozléhalo jeho strašlivé lání, při němž by člověku stydla krev v žilách. Z lesa, jeden za druhým, vycházelo šest koní naložených výzbrojí a poslední za nimi vyjel Horal. Za léta prožitá v horách si navykl sedět v sedle jako povolené pero, protože mu dělalo potíže, jak se na hřbetě horského koníka půvabně rozložit, když měří šest stop a dva palce a je samá kost a sval. Když se Otto objevil, sesedl Langdon s koně a opět se zadíval do údolí. Světlé, rozježené strniště na jeho obličeji neskrývalo tmavou snědost, kterou mu vtiskly týdny pobytu v tomto horském prostředí. Jak si u krku rozepjal košili, odhalil šíji osmahlou sluncem a větrem. Bystrým, pronikavým pohledem modrošedých očí si nyní prohlížel krajinu před sebou s radostnou pozorností, jakou pociťuje každý lovec a člověk, který dychtí po dobrodružství. Langdonovi bylo pětatřicet let. Svůj život trávil buď přímo v divokých končinách, nebo psaním o věcech, které tam objevil. Jeho společník byl sice o pět let mladší, zato ho však předčil o dobrých šest palců do výšky, dají-li se ovšem tyto nadbytečné palce nazvat předností. Bruce se domníval, že nikoliv.
"A kdo ví, co za tím vězí, že jsem ještě nepřestal růst!" často říkával. Když nyní dojel, neohrabaně sesedl. Langdon ukázal před sebe.
"Viděl jsi vůbec někdy něco, co by tohle předčilo?" zeptal se.
"Pěkný kraj," přisvědčil Bruce. "Místo pro táboření jako stvořené, Jime. Tady by měli být karibu a medvědi. Potřebujeme čerstvé maso. Podej mi sirku!"
Stalo se u nich zvykem, že si zapalovali obě dýmky pokud možno jednou sirkou. Vykonávali nyní tento obřad a přitom se rozhlíželi kolem. Když Langdon vyfoukl první rozkošnický obláček kouře ze své lulky, pokynul směrem k lesu, ze kterého právě vyjeli.
"Pěkné místo pro náš stan," řekl. "Suché dříví, tekoucí voda a první dobrá balzámová jedle na lůžka, na kterou jsme v tomhle týdnu přišli. Můžeme pustit koně se spoutanýma nohama na tu malou otevřenou planinku, kterou jsme projeli asi čtvrt míle odtud. Viděl jsem tam hodně trávy Buffalo a spoustu Bojínku."
Podíval se na hodinky. "Jsou teprve tři hodiny. Ještě můžeme jet dál. Ale co tomu říkáš? Nezdržíme se tu na den nebo na dva a nepodíváme se, jak ten kraj vypadá?"
"Mně se líbí," řekl Bruce. Za řeči usedl zády ke skále a na koleně zaměřoval dlouhý mosazný terestrický dalekohled. Langdon vyňal ze svého sedla triedr dovezený z Paříže. Dalekohled byla zase památka z občanské války. Opřeni o skálu tak, že se navzájem dotýkali rameny, společně prozkoumávali zvlněné svahy a zelené stráně hor před sebou. Byli v kraji velké zvěře, který Langdon nazýval neznámo. Pokud se jim podařilo zjistit, nikdy sem nezavítal před nimi žádný jiný běloch. Byl to kraj uzavřený ohromnými horskými řetězy, jimiž se namáhavě prodírali dvacet dní, než urazili sto mil. Dnešního odpoledne překročili vrchol Great Divide (velkého předělu), který přetíná v oblacích sever od jihu, a nyní svými dalekohledy vyhlíželi na první zelené svahy a překrásné štíty Firepanských hor. K severu - a oni směřovali na sever - byla řeka Skeena; Na západě a jihu bylo pohoří a vodstvo Babine, východně, za Great Divide, bylo pohoří Driftwood, a ještě dále k východu pohoří Omineca a přítoky řeky Finlay. Opustili civilizaci dne desátého května, a dnes bylo třicátého června. Jak se tak Langdon díval svým triedrem, byl přesvědčen, že konečně dosáhli cíle svých tužeb. Skoro dva měsíce se lopotili, aby se dostali za lidské stezky, a podařilo se jim to. Nebyli zde žádní lovci. Nebyli zde žádní zlatokopové. Údolí před nimi bylo plno zlatých příslibů, a jak se Langdon snažil vypátrat první z jeho tajemství a divů, naplnilo se mu srdce hlubokou a uspokojující radostí, kterou mohou plně pochopit pouze lidé jako on. Jeho příteli a druhu, Brucemu Ottovi, s nímž se už pětkrát vypravil na sever, zdály se všechny hory a všechna údolí skoro stejná. Narodil se v nich, žil v nich po celý svůj život a pravděpodobně v nich zemře. Bruce do něho náhle prudce dloubl loktem.
"Vidím hlavy tří karibu, jak přecházejí po svahu asi půldruhé míle nad údolím?" řekl, aniž odtrhl zrak od dalekohledu.
"A já vidím kozu s kůzletem na černé břidličné skále, na té první hoře vpravo," odvětil Langdon.
"A, jen se podívej, tamhle je kozel a dívá se na ně z útesu tisíc stop nad břidličnou skálou. Má bradu skoro stopu dlouhou. Bruci, vsadím se, že jsme přišli na opravdovou rajskou zahradu!"
"Vypadá to tak," potvrdil blahosklonně Bruce a pokrčil dlouhé nohy, aby získal lepší oporu pro dalekohled.
"Jestli tohle není kraj divokých ovcí a medvědů, tak je to můj nejhorší odhad, jaký jsem v životě udělal."
Pět minut se dívali, a nevyměnili si ani slovo. Za nimi koně hladově uškubávali hustou bujnou trávu. Hukot četných horských vod jim zněl v uších, a údolí jako by dřímalo v záplavě sluneční záře. Langdon si nemohl představit nic výstižnějšího než pojem - dřímota. Údolí bylo jako velká, pohodlně natažená, šťastná kočka, a zvuky, které slyšeli, splývaly v příjemný bzukot a byly jako její ospalé předení. Zaostřoval triedr ještě lépe na kamzíka, který stál ostražitě na svém útesu, když Otto opět promluvil.
"Vidím grizzlyho velkého jako hora!" oznámil klidně. Kromě nákladních koní vyvedlo Bruceho jen zřídka něco z duševní rovnováhy. Podobné vzrušující novinky ohlašoval vždy tak lhostejně, jako by hovořil třebas o kytičce fialek. Langdon se rázem napřímil.
"Kde?" zeptal se. Naklonil se, aby se dostal do zorného pole dalekohledu svého druha, a každičký nerv se mu v těle náhle zachvěl.
"Vidíš ten svah na druhém výstupku, právě tamhle za strží?" řekl Bruce, s jedním okem přivřeným a druhým stále přitisknutým k dalekohledu.
"Je v polovici svahu a vyhrabává gofra." Langdon zaostřil triedr na svah a za chvilku vzrušeně vydechl.
"Vidíš ho?" ptal se Bruce.
"Triedr mi ho přenesl až skoro k nosu," odvětil Langdon.
"Bruci, to je největší grizzly ve skalistých horách!"
"Jestli není, je jeho dvojče," uchechtl se průvodce a nehnul ani brvou.
"Překonává tvého osmistopého grizzlyho aspoň o tucet palců, Jime! A -" zarazil se v tomto napjatém okamžiku, vytáhl z kapsy smotek černého tabáku Macdonald a ukousl si z něho žvanec, ale dalekohled od oka neodtrhl - "vítr je nám příznivý, a on pilně pracuje jako včelička!" dodal.
Otto se otočil a povstal. Langdon čile vyskočil. V takových situacích bylo mezi nimi vzájemné dorozumění, a nepotřebovali slov. Zavedli koně zpět na okraj lesa a uvázali je tam, vytáhli pušky z kožených pouzder, a každý pečlivě dbal, aby vložil do komory pušky šestý náboj. Potom asi dvě minuty pouhým okem prozkoumávali svah a cesty k němu.
"Můžeme se dostat nahoru strží," navrhl Langdon. Bruce přikývl.
"Počítám, že bude odtamtud na dostřel, je to asi tři sta yardů," řekl.
"To je to nejlepší, co můžeme udělat. Zvětřil by nás, kdybychom šli pod něj. Kdyby to bylo o pár hodin dříve ..."
"Vyšplhali bychom se přes horu a přišli na něj seshora!" zvolal Langdon se smíchem.
"Bruci, ty jsi s tím svým lezením po horách ten nejpitomější osel na zeměkouli. Vyšplhal by ses na Hardesty nebo Geike, abys zastřelil kamzíka seshora, i kdybys ho mohl dostat docela pohodlně zezdola. Jsem rád, že není ráno. Můžeme dostat toho medvěda ze strže!"
"Možná," řekl Bruce, a vyrazili. Šli přímo přes zelené, květinami poseté louky. Dokud se nepřiblížili aspoň na půl míle ke grizzlymu, nehrozilo nebezpečí, že je uvidí. Vítr se otočil a vál téměř proti nim. Jejich rychlá chůze se změnila v mírný poklus, a přiblížili se už ke svahu tak, že jim asi na patnáct minut velký kopec grizzlyho zakryl. V dalších deseti minutách přišli ke strži, úzké, kamenité a srázné rokli, vymleté v úbočí hory jarními přívaly, které se tudy po staletí řítily dolů ze sněžných štítů. Zde se obezřele rozhlédli. Velký grizzly byl na svahu asi šest set yardů nad nimi a opravdu skoro na tři sta yardů od nejbližšího místa dostupného strží. Bruce nyní mluvil šeptem.
"Vystoupíš nahoru a přiblížíš se k němu, Jime," řekl.
"Ten medvěd má jen dvě možnosti na vybranou, jestli ho nezasáhneš nebo jen poraníš - nebo snad nejvýš tři: Půjde si tě prohlédnout, nebo se dá rozsedlinou vzhůru, nebo konečně sleze dolů do údolí touto cestou. Nemůžeme mu zabránit, aby neunikl rozsedlinou, a jestli se na tebe vyřítí - skutálej se jednoduše strží dolů. Unikneš mu. Nejspíše přijde touhle cestou, jestli ho nedostaneš, proto počkám tady. Hodně zdaru, Jime!" nato odešel a přikrčil se za skálu, odkud mohl grizzlyho pozorovat, a Langdon začal tiše vystupovat kamenitou roklí.