Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola 3.

Thor byl ze všech živoucích tvorů v tomto dřímajícím údolí nejpilnější. Řekli byste, že to byl zvláštní medvěd. Jako někteří lidé chodíval spat hodně brzy; V říjnu začal být ospalý a v listopadu se uložil k dlouhému zimnímu spánku. Spal do dubna a obvykle se probouzel o týden nebo deset dnů později než ostatní medvědi. Spal tvrdě, ale jakmile se probudil, byl čilý jako rybička. V dubnu a květnu hodně podřimoval v teple prosluněných skal, ale od začátku června do polovice září zavíral oči v opravdovém spánku jen asi na čtyři hodiny z každých dvanácti. Když Langdon začal obezřele vystupovat roklí, byl Thor právě v nejpilnější práci. Podařilo se mu dostat gofra, vypaseného ctihodného patriarchu, kterého slupl jedním chroupnutím, a nyní dokončoval svou denní hostinu sem tam tučnou bílou larvou a několika kyselými mravenci vydobytými zpod kamenů, které převrátil tlapou. Když pátral po těchto lahůdkách, převracel Thor kameny pravou tlapou. Devadesát devět medvědů z každého sta medvědů - a pravděpodobně sto devadesát devět z každých dvou set - jsou leváci.
Thor byl pravičák. Proto byl ve výhodě, kdož zápasil, chytal ryby a lovil zvěř, neboť grizzly má pravou paži delší než levou - a to o tolik delší, že kdyby ztratil svůj šestý smysl, orientační, chodil by stále dokola. Thor vyhledával potravu a mířil k rokli. Obrovskou hlavu skláněl těsně k zemi. Na krátkou vzdálenost měl zrak ostrý jako mikroskop. Čichové nervy měl tak citlivé, že mohl chytit se zavřenýma očima velkého skalního mravence. Většinou si vybíral ploské kameny.
Mohutnou pravou tlapu s dlouhými drápy měl tak obratnou jako lidskou ruku. Zdvihl kámen, jednou nebo dvakrát přičichl, lízl horkým plochým jazykem a šoural se k dalšímu kameni. Dělal tuto práci úžasně vážně, podoben slonovi, který v kupě sena hledá burský oříšek. Neviděl v tom nic směšného. Ostatně příroda ani nezamýšlela, aby v tom bylo něco směšného. Thorův čas byl vlastně bezcenný a během léta spořádal mnoho set tisíc kyselých mravenců, lahodných larev a rozličného šťavnatého hmyzu, nemluvě o velké spoustě gofrů a ještě drobnějších skalních králíků. (Skalní králík je místní název. Jde pravděpodobně o blíže neurčitelný druh zemní veverky.) A zásluhou všech těchto malých tvorečků tvořily se mu silné vrstvy tuku, kterými se musel nutně zásobit, aby měl z čeho trávit a udržet se při životě za dlouhého zimního spánku. Proto mu příroda přizpůsobila malá, zelenavě hnědá očka k dvěma mikroskopům, neomylným na vzdálenost několika stop, ale téměř bezcenným na tisíc yardů. Thor chtěl převrátit další kámen, ustal však ve své práci. Dobrou chvilku stál takřka bez hnutí. Potom zvolna zakýval hlavou s čenichem těsně u země. Zachytil velmi slabě neobyčejně příjemnou vůni. Byla tak slabá, že se bál pohnout, aby ji neztratil. Proto stál tak dlouho, až si jí byl jist, pak otočil ohromné plece a sestoupil o dva yardy po svahu, a čenichaje, kýval pomalu hlavou nalevo, napravo. Vůně byla silnější. Ještě o další dva yardy níže na svahu mu připadala pod jedním balvanem velmi silná. Byl to velký balvan, který vážil snad dvě stě liber. Thor jej odvalil pravou paží stranou, jako by to byl pouhý oblázek. Ihned se ozvalo divoké a protestující zavřeštění a malý pruhovaný skalní králík vyrazil odtamtud. Jako šíp, ale právě v tom okamžiku na něho dopadla Thorova levá tlapa s takovou silou, že by byla zlomila vaz i karibu.
Thora nepřivábil pach skalního králíka, nýbrž vůně toho, co si skalní králík nashromáždil pod kamenem. A tato kořist tam dosud zůstala - trocha zemních oříšků pečlivě uložených v malé dutině vystlané mechem. Nebyly to opravdové oříšky. Spíše vyhlížely jako maličké brambůrky, velké přibližně jako třešně a svým vzhledem se hodně podobaly bramborům. Byly škrobnaté, sladké a výživné. Thor je měl hrozně rád, a když hodoval, pobroukával si hluboko v hrudi zvlášť spokojeně. Pak hledal dál. Neslyšel Langdona, jak se neustále blíží hrbolatou roklí.
Nezvětřil ho, neboť vítr vál na neštěstí opačně. Zapomněl na protivný lidský pach, který ho před hodinou znepokojil a podráždil. Byl zcela šťasten; Byl v dobré náladě; Byl vypasený a srst měl hladkou a lesklou. Popudlivý, bručivý a svárlivý medvěd je vždy hubený.
Opravdový lovec ho pozná ihned, jakmile se naň podívá. Je jako slon samotář. Thor hledal dál potravu a šoural se přitom ještě blíž k rokli. Byl od ní vzdálen asi na sto padesát yardů, když tu nějaký zvuk vyburcoval jeho ostražitost. Jak se Langdon snažil vylézt na strmou stěnu rokle, aby mohl dobře zamířit, uvolnil náhodou kámen. Ten se řítil s hrozivým lomozem strží a lavinovitě s sebou strhával jiné kameny, jež se za ním valily s hlučným rachotem. Na úpatí strže, o šest set yardů níže, Bruce potichu zaklel. Viděl, jak se Thor posadil.
Chystal se, že na něho vystřelí i na tuto vzdálenost, kdyby medvěd vyrazil k rozsedlině. Třicet vteřin seděl Thor na zadku. Potom se vydal ke strži, šouraje se pomalu a rozvážně. Langdon supěl, v duchu proklínal svou smůlu a snažil se ze všech sil vylézt posledních deset stop k okraji svahu. Slyšel, jak Bruce křičí, ale nerozuměl tomu varování. Rukama i nohama se chvatně zachytával břidlice a kamení, jak se namáhal, aby co nejrychleji zdolal poslední tři nebo čtyři yardy.
Už téměř na vrcholku se na okamžik zastavil a podíval se vzhůru. Ustrnul a srdce se mu rozbušilo až v krku. Deset vteřin se nemohl ani podívat. Přímo nad ním byla obludná hlava a obrovská hora plecí. Thor se na něj díval dolů s rozevřenou tlamou, s vyceněnými špičáky na prst dlouhými a s očima planoucíma zelenavě rudým ohněm. V tomto okamžiku uviděl Thor poprvé člověka. Mohutné plíce se mu naplnily ostrým pachem, a náhle se odvrátil od tohoto pachu jako od pohromy. Langdon měl pušku pod sebou a nemohl vystřelit. Divoce se škrábal zbývajících několik stop. Břidlice a kameny se pod ním sesouvaly a ujížděly.
Uplynulo šedesát vteřin, než se dostal na vrcholek. Thor již uběhl asi sto yardů a valil se kolébavě jako míč k rozsedlině. Od úpatí strže zarachotilo ostré třesknutí Ottovy pušky. Langdon rychle poklekl na pravé koleno, o druhé opřel loket a začal střílet. Někdy se stává, že hodina - ba i minuta - změní osud člověka; A deset vteřin, které vzápětí následovaly po prvním výstřelu od úpatí strže, změnily Thora.
Dosyta se načichal lidského pachu. Člověka též uviděl. A nyní pro něho i trpěl. Bylo to, jako by jeden z těch blesků, jež často vídával projet tmavou oblohou, do něho udeřil a vnikl mu do masa jako rozžhavený nůž; A s touto první palčivou mukou bolesti přišel podivný třeskot pušek, který ozvěna opakovala. Vystupoval po svahu, a tu ho kulka zasáhla do plece, jenže se smrtonosná měkká špička o tuhou kůži zploštila a vyrvala mu v mase jen díru, aniž se však dotkla kosti. Byl dvě stě yardů od strže, když ho zasáhla; Byl od ní skoro tři sta yardů, když ho žahavý oheň zpražil zase, tentokrát do slabiny. Ani první, ani druhá rána neomráčila obrovské tělo, ani dvacet takových ran by ho nezabilo. Ale druhá ho přiměla, že se zastavil a obrátil se, vzteklým řevem, jenž se podobal řevu rozzuřeného býka - vrčivým, burácejícím a rozlíceným řevem, který bylo jistě slyšet na čtvrt míle dole v údolí. Bruce jej zaslechl, když vypálil šestou neúspěšnou ránu na sedm set yardů. Langdon nabíjel. Na patnáct vteřin se mu Thor otevřeně vystavil a vzdorně řval, vyzývaje nepřítele, kterého již nemohl vidět; Ale potom při Langdonově sedmé ráně sjelo Thorovi po hřbetě ohnivé šlehnutí, a v podivném děsu před tímto bleskem, s kterým nemohl bojovat, přelezl rozsedlinou na druhou stranu. Slyšel další rány z pušek, které se podobaly nějakému novému hromu. Již ho však nezasáhly. Bolestivě začal sestupovat do sousedního údolí. Thor věděl, že byl zraněn, ale nemohl pochopit toto zranění. Při sestupu se jednou na chvíli zastavil a pod přední nohou mu natekla na zem loužička krve.
Podezíravě a udiveně k ní přičichl. Namířil si k východu a trochu později zachytil ve vzduchu čerstvý závan lidského pachu. Vítr jej nyní přinášel k němu, a ačkoli by si byl rád lehl a ošetřoval si ránu, šel trochu rychleji, neboť se naučil jednomu, nač nikdy nezapomene: Lidský pach a zranění přišly současně. Dostal se dolů do údolí a zmizel v hustém lese. A když potom prošel lesem, přišel k potoku. Snad stokrát putoval dolů a nahoru podél potoka. Byla to hlavní stezka, která vedla z jedné polovice jeho území do druhé. Instinktivně se ubíral touto cestou, když byl zraněn nebo nemocen a také když se chtěl uložit k zimnímu spánku do brlohu. Měl pro to jeden hlavní důvod: Narodil se v neproniknutelných a nedostupných zákoutích u pramene potoka a mládí strávil uprostřed trnitých houštin planého rybízu, mýdlovníku a na zemi se rozprostírajících bohatých rudých koberců medvědice lékařské. Byl to jeho domov. V něm byl sám. Byla to jediná část jeho říše, kterou mu nesměl znesvětit jiný medvěd. Byl snášenlivý vůči jiným medvědům - černým i grizzlyům - na rozsáhlejších a výslunnějších svazích svého území, pokud se mu ovšem vyhnuli, když se tam objevil. Mohli si tam vyhledávat potravu, podřimovat na výsluní a žít v klidu a míru, ale museli uznávat jeho svrchovanost. Thor nevyháněl jiné medvědy ze své říše, nemusel-li právě znovu dokázat, že je tu nejvyšším vládcem. To se občas stávalo a pak docházelo k boji. Po boji přicházel Thor vždy do tohoto údolí a šel vzhůru podél potoka, aby si vyléčil rány. Putoval pomaleji než obvykle. V pleci cítil hroznou bolest. Chvílemi ho zabolela tak, že mu noha poklesla a klopýtl. Několikrát se, ponořen až po plece, brodil tůněmi a nechal si studenou vodou omývat rány. Pozvolna přestávaly krvácet. Bolest však vzrůstala. Thorovým nejlepším přítelem v takových chvílích bylo jílové kaliště. Také proto se vždycky vydal touto stezkou, když byl nemocen nebo raněn. Vedla k jílovému kališti. A jílové kaliště bylo jeho lékařem. Než dorazil ke kališti, slunce se již chýlilo k západu.
Thorovi poklesávala pootevřená tlama. Mohutnou hlavu měl svěšenou. Ztratil hodně krve. Byl unaven a plec ho bolela tak strašlivě, že chtěl zuby vyrvat podivný oheň, který ji stravoval. Jílové kaliště mělo dvacet až třicet stop v průměru a uprostřed vytvářelo mělkou tůňku. Jíl byl jemný, chladivý, nazlátlý a Thor do něho vlezl až po plece. Potom se opatrně převalil na poraněnou stranu. Jíl lnul k ráně jako chladivý balzám. Uzavřel ránu a Thor si úlevou zhluboka oddechl.
Dlouho ležel v tomto měkkém jílovém loži. Slunce zapadlo, nastala tma a na obloze se objevily překrásné hvězdy. A Thor tam ještě ležel a ošetřoval své první zranění, které mu způsobil člověk.