Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Předmluva

Je to jakási zpověď, předkládám-li veřejnosti tuto druhou svoji knihu o přírodě - zpověď i naděje. Zpověď člověka, který dlouhá léta lovil a zabíjel, než došel k poznání, že mu divočina nabízí poutavější zábavu než hromadné zabíjení - a naděje, že to, co jsem napsal, přispěje k tomu, aby i ostatní pocítili a pochopili, že největší vzrušení při lovu není zabíjet, nýbrž nechat žít. Je sice pravda, že v rozlehlých, liduprázdných končinách člověk musí zabíjet, aby mohl žít; Člověk musí mít maso, a maso je život sám. Ale zabíjet pro ukojení hladu není krvelačnost. Není to chtivost zabíjet, která mi vždy připomíná onen den v horách Britské Kolumbie, kdy jsem v necelých dvou hodinách skolil na horském svahu čtyři šedé medvědy - a zničil tak snad na sto dvacet let života za sto dvacet minut. A to je pouze jeden případ z mnohých, pro které pohlížím teď na sebe takřka jako na zločince - neboť zabíjet pro vzrušení ze zabíjení se příliš neliší od vraždy.
Mé knihy o zvířatech jsou tedy jakýmsi nepatrným pokáním, po kterém nyní dychtím, a přeji si opravdu, abych jim dodal nejen dobrodružné poutavosti, nýbrž i věrnosti v líčení skutečnosti. Jako v lidském životě, jsou i v životě divočiny tragedie, humorné i dojemné příhody.
Jsou to úžasně zajímavé události, skutečné příběhy a opravdové životopisy, o nichž lze psát, aniž by k tomu bylo zapotřebí příliš velké obrazotvornosti. V "Kazanovi" jsem se snažil podat čtenáři obrázek o letech svých zkušeností mezi divokými tažnými psy severu. V "Šedém medvědu" jsem se úzkostlivě přidržoval skutečných událostí, jak jsem se s nimi setkal v životě divokých zvířat, o nichž jsem psal.
Malý Muskwa byl se mnou celé léto a podzim v kanadských skalistých horách. Pipoonaskoos je pohřben v kraji firepanských hor, s náhrobkem nad hlavou, zrovna jako člověk. Dvě mláďata grizzlyho, která jsme vyhrabali na Athabasce, jsou mrtva. A Thor stále ještě žije, neboť jeho loviště je v kraji, kam nezavítají žádní lovci, a když se nám konečně tato příležitost naskytla, nezabili jsme ho. Letos (v červenci 1916) se vrátím do Thorova a Muskwova kraje. Myslím, že bych poznal Thora, kdybych ho opět uviděl, neboť byl obrovského vzrůstu. Ale Muskwa za dvě léta vyrostl z útlého mláděte v dospělého medvěda. A přece však věřím, že by mne Muskwa poznal, kdybychom se náhodou opět setkali. Jistě nemohl zapomenout na cukr, ani na to, jak se ke mně v noci častokrát přitulil a jak jsme spolu hledali různé kořínky a bobule, či jak jsme si v táboře často hráli, že spolu zápasíme. Ale konečně není vyloučeno, že mi třebas nikdy neodpustil ten poslední den, kdy jsme mu tak bezcitně utekli - a zanechali ho samotného svobodně v horách.

Kapitola 1.

Tiše a nehybně, jako velký načervenalý balvan, stál Thor hodnou chvíli a rozhlížel se po svém panství. Nedohlédl daleko, neboť jako všichni grizzlyové měl oči malé, posazené daleko od sebe, a špatný zrak. Na vzdálenost až půl míle (anglická míle: 1.609,3 m) rozeznal kamzíka (kamzík bělák je velmi podobný jak některým kozám, tak našemu kamzíku horskému, je však statnější; žije ve vysokých horách severní Ameriky) či horskou ovci, ale dál za tou hranicí byla jeho světem obrovská prostora, zalitá sluncem nebo tajemství, zahalené noční tmou, kterou se potuloval, veden převážně sluchem a čichem.
Právě čich ho nyní zadržel, že stanul tiše a bez hnutí. Z údolí zalétl k jeho nozdrám pach, který předtím ještě nikdy neucítil. Bylo to něco, co sem nepatřilo a co ho podivně vzrušovalo. Marně se to jeho liknavý zvířecí mozek snažil ze všech sil pochopit. Nebyl to karibu (karibu je odrůda divokého soba; žije v lesích na Labradoru a v Kanadě), neboť zabil mnoho karibu; nebyl to kamzík; nebyla to horská ovce; a nebyla to vůně tlustých a líných svišťů, vyhřívajících se na slunci, neboť sežral stovky svišťů. Byl to pach, který ho nerozzuřil - a ani ho nepoděsil. Byl zvědav, a přece nešel dolů, aby jej prozkoumal.
Ostražitost ho zdržovala. I kdyby byl Thor viděl zřetelně na míli nebo dvě, nebyl by jeho zrak objevil ani tolik, co mu přinášel vítr zdola z údolí. Stál na samém okraji planinky, osminu míle pod ním leželo údolí a osminu míle nad ním rozsedlina, kterou přišel dnes odpoledne.
Planinka v podobě šálku se rozprostírala v rozloze asi jednoho akru (1 akr = 40,4 a) na zeleném svahu hory. Pokrývala ji bohatá, hebká tráva a červnové květiny, bramboříky, ostrůvky pomněnek, plané astry a hyacinty. A uprostřed bylo asi padesát stop (1 anglická stopa = 30,479 cm) velké kaliště s jemným bahnem, které Thor často navštěvoval, když mu od chůze po kamení rozbolavěly tlapy. Na východ, na západ a na sever se před ním rozprostíralo překrásné panorama kanadských skalistých hor, lehce zastřené ve zlaté sluneční záři červnového odpoledne. Shora i zdola z údolí, z rozsedlin mezi horskými štíty a z malých roklí zařezávajících se do břidlice a skal, které sahaly až k sněžné čáře, přicházel jemný bublavý šumot. Byla to hudba tekoucí vody. Tato hudba vždy zněla vzduchem, neboť řeky, potoky a potůčky, řinoucí se dolů ze sněhu, který věčně ležel nahoře blízko mraků, nikdy neutichaly. Ve vzduchu byly sladké vůně a hudba.
Červen a červenec - konec jara a začátek léta v severních horách - spolu splývaly. Země hýřila zelení; Rané květiny proměnily slunečné svahy v barevné skvrny červeně, bělosti a purpuru, a vše, co mělo v sobě život, zpívalo - vypasení svišti na kamenech, nafouklí malí gofři (gofer je příslušník hlodavců; podle nového názvosloví Pytlonoš kanadský) na kupkách hlíny, velcí čmeláci, kteří bzučivě poletovali z květu na květ, sokoli v údolí a orli nad horskými štíty. Ba i Thor si zpíval po svém, neboť se mu ozývalo hluboko v mohutné hrudi podivné mručení, když se před několika minutami brouzdal jemným bahnem. Nebylo to bručení nebo řev, ani zavrčení; byl to zvuk, který vydával, když byl spokojen. Byl to jeho zpěv. A nyní se pro něho z nějaké záhadné příčiny v tomto překrásném dni náhle něco změnilo. Bez hnutí stále větřil. Vítr ho mátl. Zneklidňoval ho, ale nepoplašil. Byl velmi citlivý k tomuto novému a divnému pachu, jenž byl ve vzduchu, asi jako dětský jazýček k prvnímu palčivému dotyku kapky brandy. A potom se mu nakonec vydralo z hrudi tenké a mrzuté zabručení jako vzdálené burácení hromu. Byl svrchovaným vládcem tohoto panství, a teď si pomalu uvědomoval, že by zde neměl být žádný pach, který nemohl pochopit a s nímž by nebyl dokonale obeznámen. Thor se zvolna vztyčil, až si dřepl v celé své výši devíti stop na zadek a seděl jak vycvičený pes, velké tlapy ztěžklé od bláta, svěšené před hrudníkem. Deset let už žil v těchto horách a nikdy nezvětřil takový pach. Pohrdal jím. Čekal na něj, zatím co se pach zesiloval a blížil. Thor se neskrýval. Bezelstně a nebojácně se vztyčil. Vzrůstem byl pravý obr a jeho nový červnový kožich se na slunci zlatohnědě leskl. Paže měl téměř tak velké jako lidské tělo; Tři největší z jeho pěti drápů, podobných nožům, byly dlouhé pět a půl palce (1 anglický palec = 2,54 cm). V blátě jeho tlapy zanechávaly stopy, jež měly patnáct palců od špičky k patě. Byl vypasený, s uhlazenou srstí a mohutný. Oči, velké asi jako plody amerického ořešáku, byly od sebe vzdálené osm palců. Dva horní špičáky, ostré jako hroty dýky, měl tak dlouhé jako mužský palec, a svými mohutnými čelistmi dovedl rozdrtit každému karibu vaz. Do Thorova života nezasáhla dosud přítomnost člověka, a proto nebyl zlý.
Jako většina grizzlyů nezabíjel pro rozkoš ze zabíjení. Chytil si třebas ze stáda jednoho karibu a sežral ho obyčejně až do morku v poslední kosti. Byl to mírumilovný král. Měl jediný zákon: "Nechte mě na pokoji!" A hlas tohoto zákona byl patrný v jeho postoji, jak tu seděl na zadku a větřil divný pach.
Ve své mohutné síle, ve své osamocenosti a nadřazenosti byl velký medvěd jako ty hory, nemaje soupeře v údolích, jako ony neměly v oblacích. Spolu s horami se objevil před dávnými věky. Patřil k nim.
Dějiny jeho plemene začínaly a končily uprostřed nich a v mnohém se sobě podobaly. Do dnešního dne si nemohl vzpomenout, že by si nějaké stvoření dovolilo pochybovat o jeho moci a právu - s výjimkou jedinců z jeho vlastního plemene. S takovými soupeři zápasil poctivě a často na život a na smrt. Byl připraven bojovat opět, kdyby vznikly pochybnosti o jeho svrchovanosti nad územím, na které si dělal nároky jako na své vlastnictví. Dokud nebyl poražen, byl neomezeným vládcem, pánem a dokonce despotou, jestliže se mu tak zalíbilo. Byl panovníkem v bohatých údolích a na zelených svazích, a lenním pánem všech živých tvorů kolem sebe. Získal a spravoval své panství otevřeně, bez úskoku nebo proradnosti. Byl nenáviděn a obáván, sám však v sobě neživil nenávist ani strach - a byl čestný. Proto bezelstně očekával podivnou věc, která k němu přicházela zdola z údolí. Jak seděl na zadku a větřil svým citlivým hnědým čenichem, cosi v jeho nitru pronikalo zpět do dávných a minulých generací. Nikdy předtím nezachytil do nozder takový pach, ale přes to, když se nyní k němu blížil, nezdál se mu úplně nový. Nemohl jej nikam zařadit. Nedovedl si vybavit, k čemu patří. Věděl však, že je to hrozba a nebezpečí. Deset minut seděl na zadku jako vytesaný z kamene. Potom se vítr stočil a pach stále slábl, až se zcela ztratil. Thorovy ploché uši se trochu vztyčily. Pomalu obrátil svou obrovskou hlavu tak, že zrakem utkvěl na zeleném svahu a maličké planince. Snadno nyní zapomněl na pach, neboť vzduch byl opět čistý a lahodný. Spustil se na všechny čtyři a pokračoval zase v lovení gofrů. A v jeho lovu bylo něco zábavného. Thor vážil tisíc liber (1 anglická libra = 0,453 kg). Horský gofer je šest palců dlouhý a váží šest uncí (1 anglická unce = 2,835 dkg). A přece Thor usilovně hrabal třebas celou hodinu a nakonec se zaradoval, když slupl malého vykrmeného gofra jako malinu; byla to jeho bonne bouche, slaďounký pamlsek, a na jaře a v létě zasvětil třetinu svého úsilí pátrání právě po tomto pamlsku. Našel noru, která ho svým umístěním uspokojila, a začal vyhazovat zem jako obrovský pes, když vyhrabává krysu. Byl na vrcholu svahu. Jednou nebo dvakrát během následující půlhodiny zvedl hlavu, už ho však nezneklidňoval podivný pach, který k němu předtím přivál vítr.