Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola 2
Do nitra Severu

Kazanovi nastaly nádherné časy. Chyběly mu sice hluboké lesy a hluboký sníh. Chybělo mu i to každodenní namáhavé úsilí, aby udržel druhy ve spřežení ve svých šlépějích, ten štěkot v patách, ten přímý dlouhý a těžký běh přes širé pláně a holé pustiny. Chybělo mu vozkovo "Húš - húš - vijéé!", protivné práskání jeho dvacetistopového biče spleteného ze sobích střev i to ňafání a supění vzadu, které mu potvrzovalo, že má své druhy správně v řadě za sebou. Ale přišlo něco nového a nahradilo mu všechno, co mu chybělo. Bylo to v místnosti, všude ve vzduchu kolem něho, i když mladá žena nebo jeho pán nebyli nablízku. Kdekoli mladá žena pobyla, všude vnímal přítomnost té divné věci, která smazává jeho stesk. Byl to vždy ten pach ženy, a někdy ho to dokonce přinutilo tiše zakňučet, když mu mladá žena byla skutečně velmi nablízku. Necítil se osamělý za nocí, kdy by byl měl být venku v šíru a výt na hvězdy. Necítil se osamělý, protože jedné noci se toulal a slídil, až našel jisté dveře, a když mladá žena ráno ty dveře otevřela, spatřila ho schouleného a přitisknutého až těsně na ně. Shýbla se k němu, a jak ho laskala, hustá záplava jejích dlouhých vlasů ho celého zavalila lahodným pachem. Napotom mu přede dveře vždycky kladla kobereček, aby měl na čem spát. Přes celé ty dlouhé noci pak věděl, že ona je přímo za těmi dveřmi, a byl spokojený. Den ze dne myslil méně a méně na divočinu a víc a víc na tu ženu.
Pak najednou přišel začátek oné změny. Všude kolem něho zavládl podivný chvat a vzruch a mladá žena mu věnovala méně pozornosti. Zneklidněl. Větřil tu změnu ve vzduchu a začal pozorovat pánův obličej. Potom přišlo to ráno, velmi časné ráno, kdy mu opět navlékli pletený kožený obojek a připjali železný řetěz.
Začal chápat, co se děje, teprve až když vyšel za pánem ze dveří a octl se na ulici. Posílají ho pryč!
Náhle se pevně posadil a odmítl se hnout z místa. "Pojď, Kazane," domlouval mu muž. "No pojď přece, kamaráde." Ucouvl a vycenil bílé tesáky. Očekával švihnutí bičem nebo ránu klackem, ale nepřišlo to ani to. Pán se zasmál a odvedl ho zase zpátky do domu.
Když znovu vyšli, byla žena s nimi a při chůzi mu držela ruku na hlavě. Také jen ona ho přiměla k tomu, aby skočil velkým otvorem do ještě temnějšího vnitřku vagónu, a také ona ho přivábila až do nejtemnějšího kouta, kde ho pak pán přivázal za řetěz. Potom oba zase vystoupili a smáli se jako dvě děti.
Dlouhé hodiny potom ležel Kazan tiše a napjatě a poslouchal podivný rachot kol pod sebou. Několikrát se ta kola zastavila a slyšel venku hlasy. Konečně měl jistotu, že slyší známý hlas, a tu napjal řetěz a zakňučel. Zavřené dveře se odsunuly.
Dovnitř vlezl nějaký muž s lucernou a za ním Kazanův pán. Kazan si jich nevšímal a hleděl jen upřeně do tmy noci. Málem se utrhl, jak prudce seskočil do bílého sněhu, ale když tam nikoho nespatřil, strnul jako socha a zavětřil ve vzduchu.
Nad ním se klenuly hvězdy, na které po celý svůj život vyl, a kolem něho se prostíraly černé a tiché hvozdy a obklopovaly je jako zeď. Marně větřil po onom jednom pachu, který mu chyběl, a Thorpe slyšel hluboký tón zármutku, chvějící se v jeho huňatém hrdle. Uchopil lucernu, vyzdvihl si ji nad hlavu a zároveň v ruce pomalu povoloval řetěz. Na to znamení se ze tmy ozval hlas. Zazněl kdesi za jejich zády a Kazan se i z ruky. Viděl zář dalších luceren. A potom se znovu ozval týž hlas: "Ka-za-ne!"
Vyrazil jako blesk. Thorpe se v duchu smál, když vykročil za ním.
"Pirát stará!" zasmál se tlumeně.
Když Thorpe došel na prostranství za služebním vozem, osvětlené lucernami, spatřil tam Kazana, schouleného u nohou jeho ženy. Jakmile se vynořil z temnoty, vítězně se na něho usmála.
"Vyhrálas!" zasmál se, a to nijak rozmrzele. "Byl bych i vsadil poslední dolar, že tohle neudělá pro žádný hlas na světě. Vyhrálas! Kazane, lotře jeden, ztratil jsem tě!" Jeho tvář náhle zvážněla, když se Isabela shýbla a chystala se chopit řetězu.
"Je tvůj, Isabelo," dodal kvapně, "ale musíš ho nechat na starost mně - dokud nebudeme mít jistotu, dokud nebudeme vědět. Dej mi ten řetěz. Nevěřím mu ještě ani teď. Je to vlk. Viděl jsem ho, jak na jediné chňapnutí ukousl jednomu Indiánovi ruku. Viděl jsem ho, jak na jeden skok vyrval jinému psu krční tepnu. Je to desperát - zlý pes - přes všechno, že tak věrně stál při mně a dostal mě domů živého. Pořád mu ještě nemůžu plně důvěřovat. Dej mi ten řetěz -" Nedomluvil.
Kazan zavrčel jako divá šelma a vymrštil se na nohy. Pysky se mu odchlíply a obnažily dlouhé tesáky, hřbet se mu zježil. Thorpe vykřikl krátce na výstrahu a chvatně sáhl po revolveru u pasu. Kazan si ho vůbec nevšímal. Ze tmy se vynořila nová postava a zastavila se ve světelném kruhu, vrhaném lucernami.
Byl to McCready, který měl doprovázet Thorpa a jeho mladou ženu zpátky do tábora na červené řece, kde Thorpe vedl stavbu nové transkontinentální dráhy. Byl to urostlý muž statné postavy a hladce oholený. Bradu měl tak hranatou, že byla až brutální.
Isabele se červenobílá pletená kapuce svezla z hlavy a visela jí přes rameno. Mdlý svit luceren se odrážel od jasného temene jejích světlých vlasů. Tváře měla ruměné a její oči byly tak sytě modré jako nejmodřejší baknýšový květ a třpytily se jako démanty.
Položila ruku Kazanovi na hlavu. Poprvé se zdálo, že pes její dotek nevnímá. Stále vrčel na McCreadyho a rachotivá hrozba v jeho hrdle duněla temněji a temněji.
Thorpova žena zatahala za řetěz.
"Lehni, Kazane - lehni!" rozkázala.
"No lehni přece," zaprosila.
Při zvuku jejího hlasu pes trochu povolil.
"Lehni!" opakovala a volnou ruku mu znovu položil na hlavu. Schoulil se jí k nohám. Ale pysky měl dosud odchlípené.
Thorpe ho pozoroval. Byla mu divná ta smrtelná nenávist, která šlehala z jeho vlčích očí, a pohlédl na MeCreadyho. Hřmotný vůdce zatím rozvinul svůj dlouhý psovodský bič. Do tváře se mu vloudil zvláštní výraz. Díval se upřeně na Kazana. Pojednou se naklonil kupředu, oběma rukama podepřen o kolena, a na několik napjatých okamžiků jako by úplně zapomněl, že přemítavé modré oči Isabely Thorpové hledí na něj.
"Hu-húš, Pedro - na něj!"
Ta dvě slůvka - na něj - se učili jedině psi ve službách Severozápadní jízdní policie. Kazan se nehnul.
McCready se zase vzpřímil a s rychlostí blesku vyslal dlouhou žílu svého biče hadovitě do vzduchu, až práskla nocí jako výstřel z pistole. "Na něj, Pedro - na něj!"
Chrčení v Kazanově hrdle zesílilo v dravé vrčení, ale na těle se mu nepohnul jedinký sval. McCready se obrátil k Thorpovi.
"Byl bych od minuty odpřisáhl, že toho psa znám," pravil. "Jestli to je Pedro, tak je zlý!"
Thorpe sáhl po řetězu a chopil se ho. Pouze žena spatřila pohled, který se na okamžik zjevil v McCreadyho tváři. Až jí z něho přejel mráz po těle.
Před několika minutami, když vlak prvně zastavil v Les Pas, podala tomu muži ruku a přitom spatřila týž pohled. Ale třebaže se otřásla, připamatovala si současně mnohé, co jí manžel vyprávěl o zálesácích. Naučila se je mít ráda, obdivovat jejich odvážnou drsnou mužnost a oddané srdce ještě dříve, než si ji přivedl mezi ně. A ve snaze překonat ten pocit strachu a nechuti, který v ní ten nový psovod jejího manžela vzbudil, najednou se na McCreadyho usmála.
"Nemá vás rád," vyčetla mu s vlídným úsměvem.
"Nechcete se s ním spřátelit?"
Táhla Kazana k němu, ale Thorpe nepouštěl konec řetězu z ruky. Jak se tak skláněla k psovi, McCready k ní z boku přistoupil.
"Jste kurážná," řekl. "Toho bych se já neodvážil. Ukousl by mi ruku."
Vzal si od Thorpa lucernu a odváděl je k úzké pěšině ve sněhu, která odbočovala od železniční trati. Kus hlouběji v hustém smrkovém lese se skrýval tábor, z něhož Thorpe před čtrnácti dny odejel. Místo jednoho stanu, který doposud sdílel se svým vůdcem, tam nyní stály stany dva. Před nimi plápolal velký oheň.
Blízko ohně stály dlouhé saně a kolem spatřil Kazan tmavá těla a světélkující oči svých druhů ze spřežení, přivázaných ke stromům právě na obvodu světelného kruhu ozářeného ohněm. Stál strnule a bez hnutí, mezitím co ho Thorpe uvazoval k saním. Znovu byl zase ve svých lesích - a jako vedoucí pes spřežení. Jeho paní se smála a radostně tleskala rukama vzrušením z podivného neznámého a nádherného života, který od nynějška bude sdílet.
Thorpe prudce odhrnul plachtový závěs jejich stanu a žena vešla dovnitř první. Vůbec se neohlédla. Nepromluvila na Kazana jediné slovo. Zakňučel a potom otočil své červené oči na McCreadyho. Ve stanu Thorpe říkal:
"Mrzí mě, Isabelo, že starý Smrk nechtěl jet s námi zpátky. Odvezl mě sem, ale za nic na světě, z lásky ani za peníze, jsem ho nemohl přimět k tomu, aby se mnou zase šel zpátky tam. Je to Indián z misie a dal bych za to měsíční plat, abys ho viděla, jak to dovede se psy. Tomuhle McCreadymu tak docela nedůvěřuju. Je to prý divný pavouk, říkal mi zdejší přednosta stanice, a lesy zná jako své boty. Ale psi nemají cizí lidi rádi. Kazanovi k srdci nepřiroste, ani za mák ne, za to ručím!"
Kazan zaslechl ženin dívčí hlas a strnul jako socha a nehnutě mu naslouchal. Neslyšel ani neviděl McCreadyho, když ten se k němu zezadu přikradl.
Mužův hlas mu zazněl za zády nečekaně jako výstřel: "Pedro!"
V mžiku se Kazan přikrčil, jako kdyby ho byl šlehl bič. "Tentokrát jsem tě nachytal - viď, neřáde jeden!" zašeptal McCready, tvář ve světle ohně podivně bledou.
"Změnil jsi jméno, co? Ale nachytal jsem tě viď?"