Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola 3
McCready splácí dluh

Dlouhou dobu po tom, kdy pronesl tato slova, seděl McCready mlčky u ohně. Hledě upřeně na Kazana, a odvrátil-li od něho chvílemi oči, stalo se tak pokaždé jen na krátký okamžik. Po čase když měl jistotu, že Thorpe a Isabela se již uložili k spánku, zamířil do svého stanu a vrátil se odtamtud s láhví whisky. Příští půl hodiny vytrvale popíjel. Potom přešel k saním a posadil se na jejich konec z dosahu Kazanova řetězu.
"Nachytal jsem tě, viď?" opakoval a v lesku jeho očí se začal jevit účinek lihoviny.
"Rád bych věděl, kdo ti změnil jméno, Pedro. A jak k tobě k sakru přišel on! Ho, ho, kdybys tak mohl mluvit -"
Zaslechli ze stanu Thorpův hlas a McCready sebou škubl a napřímil se. Zrudl náhle v tváři a vstal a zastrčil plochou láhev do kapsy kabátu. Obešel oheň, po špičkách se opatrně vplížil do stínu stromu u Thorpova stanu a tam dlouhou chvíli postál a poslouchal. Byla půlnoc, než zašel do svého stanu. V teple ohně se Kazanovi pomalu zavřely oči. Dřímal neklidně a mozkem mu vířily zmatené vidiny. Jednu chvíli bojoval, a tu klapal čelistmi. Jindy se zas vzpíná na uvázaném řetěze, ale McCready nebo jeho velitel, byli právě o kousíček dál, než kam dosáhl. Opět cítil něžný dotyk té dívčí ruky a slyšel líbezný hlas mladé ženy, kterak zpívá jemu i jeho pánovi, a tu se jeho tělo chvělo a škubalo vzrušením, jaké ho v ten večer uchvátilo. A hned se zase obraz změnil. Uháněl v čele nádherného spřežení - šesti psů Královské severozápadní jízdní policie - a jeho pán na něho volal Pedro! A znovu se scéna vystřídala. Byli v táboře. Jeho pán, mladý člověk s hladkou tváří, pomáhal ze saní jinému muži, který měl ruce vpředu svázané divnými černými kruhy. Čas zase trochu pokročil - a nyní ležel u velkého ohně. Jeho pán seděl naproti němu, zády obrácený ke stanu, a jak se tak na něj díval, vyšel ze stanu ten muž s černými kruhy - jenže teď už ty kruhy neměl, jeho ruce byly volné a v jedné držel silný klacek. Uslyšel strašlivý úder klacku, jak dopadl na pánovu hlavu - a rána ho probudila z jeho nepokojného spánku. Vyskočil prudce na nohy, hřbet naježený a se zlostným zavrčením z hloubi hrdla. Oheň zatím pomalu dohoříval, až téměř pohasl, a tábor se stápěl v šeravé temnotě, která předchází úsvitu. V onom šeru viděl Kazan McCreadyho. Opět stál blízko u stanu Thorpových, a Kazan teď věděl, že to je muž, který měl kdysi ty černé železné kruhy na rukou, a ten že ho také bil bičem i klackem mnoho dlouhých dní potom, co zabil jeho pána. McCready to hrozivé hrdelní zavrčení zaslechl a rychle se zase vrátil k ohni. Začal si hvízdat a shrnovat poloshořelá dřeva dohromady, a jakmile oheň znovu vzplanul, volal na Thorpa a Isabelu, aby je probudil. Po několika minutách se ze stanového vchodu vynořil Thorpe a po něm vyšla i jeho žena. Rozpuštěné vlasy jí splývaly v bohatých zlatých vlnách kolem ramen, a když se posadila na saně, blízko ke Kazanovi, začala si je pročesávat kartáčem. McCready se k ní zezadu přiblížil a přebíral se v nákladu přivázaném na saních. Skokem hbitějším než rys se pes vymrštil na celou délku řetězu přes saně. McCready jen taktak uskočil včas a náraz, když se řetěz úplně napjal, strhl Kazana zpátky a stranou tak, že bokem vrazil do ženy. Thorpe se ohlédl právě včas, aby ještě zahlédl konec skoku. Byl přesvědčen, že Kazan skočil po Isabele, a jak byl zděšený, nevyklouzlo mu ze rtů ani slovo, ani výkřik, když ji spěšně vlekl z místa, kde se napolo zvrátila přes saně. Viděl, že není zraněna, a sáhl po revolveru. Ten však měl v pouzdře ve stanu. U nohou mu ležel McCreadyho bič a v tom chvilkovém rozběsnění ho Thorpe popadl a vrhl se na Kazana.
Pes se choulil ve sněhu. Nepokoušel se ani utéci, ani útočit. Pamatoval se, že pouze jednou v životě dostal takové bití, jakým ho nyní častoval Thorpe. Ale neuklouzlo mu ani zakňučení, ani zavrčení. A tu se k ním náhle rozběhla jeho paní a zachytila bič, který Thorpe právě zdvihl nad hlavu.
"Už ani ránu!" vykřikla a něco v jejím hlase muže zadrželo, že již neuhodil.
McCready neslyšel, co v tom okamžiku řekla, ale do Thorpových očí se vloudil podivný výraz a muž beze slova následoval ženu do jejich stanu.
"Kazan neskočil po mně," šeptala a celá se přitom chvěla náhlým vzrušením. Tvář jí zbělela jako plátno.
"Ten člověk stál za mnou," pokračovala s rukou zaťatou do manželovy paže.
"Kazan si musel myslet, že ten tvůj vůdce mi chce nějak ublížit. Tomu psovi se McCready nelíbí a ani já mu nedůvěřuju. Mám takový divný pocit, že McCready a Kazan se už někdy setkali. Mě by nekousl. Má spadeno na něho! Něco - něco tady není v pořádku -"
Téměř vzlykala a Thorpe si ji přitiskl pevně do náruče.
"Nepřemýšlel jsem o tom ještě - ale divné to je," pravil.
"Neříkal McCready něco, jako že toho psa zná? Je to možné. Třeba měl Kazana už jednou dřív a zacházel s ním tak krutě, že na to ten pes nezapomněl. Zítra se to dovím. Ale dokud to nebudu vědět - slíbíš mi, že se nebudeš ke Kazanovi přibližovat?"
Isabela mu to slíbila.
Když opět vyšli ze stanu, zdvihl Kazan svou velkou hlavu. Palčivé šlehy biče mu zavřely jedno oko a z tlamy mu kapala krev. Isabela tiše zavzlykala, ale nešla k němu blíž. Napůl oslepený věděl, že jeho paní ukrátila jeho muka, a slabě zakňučel a zavrtěl huňatým ocasem ve sněhu. Ještě nikdy se necítil tak ubohý jako celé ty dlouhé lopotné hodiny, které toho dne následovaly, když svým druhům razil cestu do nitra Severu. Jedno oko měl zavřené a plné palčivého ohně a tělo měl bolavé od šlehů pletenou žílou. To však, co způsobilo, že zasmušile věšel hlavu, a co odňalo jeho tělu onu bystrou pohotovou čilost a hbitost vůdčího psa, velitele svých druhů ve smečce, nebyla tělesná bolest. Byl to jeho duch, poprvé v jeho životě zlomený. Zbil ho McCready, kdysi dávno - nyní ho zbil i jeho pán - a po celý ten den mu jejich hlasy zněly v uších rozlíceně a mstivě. Ale nejvíc ze všech mu ublížila jeho paní. Pečlivě se ho stranila, stále se držela opodál z dosahu jeho postraňků. A když udělali zastávku k odpočinku nebo večer opět rozbili tábor, dívala se na něho divným a přemítavým pohledem a nepromluvila. I ona byla ochotna ho zbít. Byl o tom přesvědčen, a proto se od ní plouživě odvrátil a schoulil se na břiše ve sněhu. U něho zlomený duch znamenal zlomené srdce, a té noci se skryl v jednom z nejtemnějších stínů kolem táborového ohně a prožíval svůj žal sám. Nikdo nevěděl, že je to žal - leda snad sama žena. Nepřiblížila se k němu. Nepromluvila na něj. Ale bedlivě ho sledovala - a nejbystřeji ho pozorovala, když se díval na McCreadyho. Později, když Thorpe a jeho žena se již odebrali do svého stanu, začalo sněžit a to, jak sníh účinkoval na McCreadyho, Kazana mátlo. Muž zneklidněl a často pil z ploché láhve, z níž si přihýbal už minulý večer. V záři ohně byla jeho tvář stále rudější a rudější a Kazan viděl nápadný lesk jeho zubů, když muž upřeně civěl na stan, v němž spali Thorpovi. Znovu a znovu přistupoval vůdce docela blízko k jejich stanu a poslouchal. Dvakrát zaslechl nějaký pohyb. Naposledy to byl zvuk Thorpova hlubokého oddychování. McCready se chvatně vrátil k ohni a obrátil obličej přímo vzhůru k obloze. Chumelilo se tak hustě, že když zase sklonil hlavu, mžoural a musil si protřít oči. Potom zašel do šera za osvětleným kruhem a shýbl se nízko nad stopu, kterou před několika hodinami vyryly saně. Byla padajícím sněhem téměř úplně zaváta. Ještě hodinu, a nebude po stopě ani památky - nic, co by nazítří mohlo komukoli, kdo by tudy procházel, prozradit, kudy jeli. Do rána přikryje sníh všechno, i oheň, když ho nechá vyhasnout. Nikdo se jaktěživo nedoví - co se stalo s Thorpovými. Pojednou vůdce vstal a vrávoravě zašel do tmavého lesa. Když se vracel, přinášel si tlustý klacek! Opřel si ho svisle o strom. Potom ze saní vzal lucernu a rozsvítil ji. A s lucernou v ruce přistoupil ke vchodu do stanu Thorpových.
"Hej, Thorpe - Thorpe!" zavolal. Nikdo neodpovídal.
Dobře slyšel, jak Thorpe oddychuje. Maličko poodhrnul stanový závěs a zesílil hlas. "Thorpe!"
Ještě stále se ve stanu nic nehýbalo a muž rozvázal kalouny závěsu a strčil lucernu dovnitř. "Hej, Thorpe! - Thorpe!" zavolal znovu.
Tentokrát Thorpe odpověděl: "Co je - to jste vy, McCready?"
McCready znovu trochu poodhrnul závěs a mluvil tlumeným hlasem.
"Ano, já. Mohl byste na okamžik ven? Hloub v lese se něco děje. Neprobuďte ženu!"
Kousek ustoupil a čekal. Za minutu vyšel Thorpe potichu ze stanu.
McCready ukázal do husté smrčiny. "Přísahal bych, že někdo slídí kolem tábora," řekl.
"Určitě jsem před pár minutami tamhle kousek dál viděl nějakého mužského, když jsem si šel pro dřevo. Dnes je nádherná noc na kradení psů! Tumáte - neste tu lucernu! Jestli mě čistě nemámil zrak, jistě najdeme ve sněhu stopu."
Podal Thorpovi lucernu a sám se chopil svého silného klacku.
Kazanovi se užuž dralo z hrdla hluboké zavrčení, ale zdusil je a spolkl. Chtěl vztekle zavrčet na výstrahu a vzepnout se na celou délku řemenu, ale věděl, že kdyby to udělal, vrátili by se a zbili by ho. Zůstal tedy tiše ležet, jen se třásl a chvěl a slabounce kňučel. Díval se za nimi, až zmizeli - a potom čekal - poslouchal. Konečně uslyšel křupat sníh. Nepřekvapilo ho, když viděl, že se McCready vrací sám. Očekával, že přijde zpátky sám - neboť již věděl, co takový klacek znamená! Avšak McCreadyho tvář byla teď smrtelně bledá. Byl bez klobouku, ale klacek měl v ruce dosud. Při pohledu na klacek se Kazan vplížil hlouběji do stínu. A teď se ten člověk blížil ke stanu Thorpových. Již stál u odhrnutého závěsu jejich stanu. Jak se tak Kazan choulil v hlubokém stínu, snažil se vystihnout význam všeho toho podivného, co se právě kolem něho dálo. Proč odešel jeho pán s McCreadym do lesa? Proč se pán nevrátil? Ví ta žena, že její muž -? Náhle se pes začal třást. Hluboké vrčení se mu dralo z hrdla. Ze stanu se ozval milovaný hlas té zlatovlasé ženy. Usilovně se snažila, aby na sobě nedala znát strach, když spatřila toho smyslů zbaveného muže s klackem v ruce.
"Co tady děláte, McCready? Co to znamená, taková dotěrnost? Kde je můj muž? Ztratil jste snad úplně rozum? Ať už jste ze stanu venku - okamžitě!"
Ale muž neodcházel. V náhlé zuřivosti se Kazan prudce vztyčil, hřbet napjatý a naježený, údy toporné. Skočil divoce směrem ke stanu. Řemen ho zadržel a zdusil mu vzteklé zavrčení v hrdle. Ona volá jeho pána a spolu s jménem jeho pána volá i jeho!
"Kazane - Kazane!"
Znovu skočil a řemen ho strhl na záda. A podruhé a potřetí skočil na délku řemene do tmy noci a pletený kožený obojek kolem krku se mu zařízl do masa jako nůž. Na okamžik ustal a lapal po dechu. Potom se zběsilým zavrčením znovu vrhl celou váhu těla proti síle napjatého řetězu. Něco prasklo - poutko u obojku povolilo. Několika skoky dostihl Kazan stanu. Se vzteklým zavrčením se vymrštil a již visel McCreadymu na hrdle. Hned první stisk jeho mocných čelistí znamenal smrt, ale to nevěděl. Věděl jen tolik, že tam je jeho paní a že bojuje za ni. Ozval se jediný dusivý, chrčivý výkřik, který skončil strašlivým vzlyknutím - to McCready. Muž se zvrátil s kolenou na záda a Kazanovy tesáky se zahryzávaly do nepřítelova hrdla ještě hlouběji - cítil teplou krev. Tu začala na psa volat jeho paní. Tahala ho za huňatý krk. Ale dlouho nechtěl pustit, do čeho se zahryzl - dlouho, velmi dlouho. Když svou kořist konečně pustil, jeho paní pohlédla na bezvládného muže na zemi a zakryla si rukama obličej. Potom vtáhla Kazana do stanu a zhroutila se na pokrývky. Ležela hrozně klidně a tiše. Obličej i ruce měla studené a Kazan je něžně očichával. Oči měla zavřené. Přitulil se těsně k ní, se svými pohotovými čelistmi obrácen k mrtvému těsně před stanem. Proč je tak klidná, tichá? přemítal zvědavě. Uběhla dlouhá doba, než sebou pohnula. Potom otevřela oči. Její ruka se ho dotkla. Vtom zaslechl venku kroky. Byl to jeho pán, a Kazan, v záchvatu onoho starého strachu - strachu z klacku - rychle přeběhl do vchodu. Ano, tam ve světle ohně je jeho pán - a v ruce drží klacek. Přicházel pomalu, s každým krokem div nepadl a obličej měl rudý od krve. Ale má ten klacek! Znovu ho zbije - strašlivě ho zbije za to, že ublížil McCreadymu. A tak Kazan vyklouzl tiše zpod stanu a odplížil se do hlubokého stínu. Z šera husté smrčiny se ohlédl a slabé zakňučení plné lásky a smutku, které se mu dralo z hrdla, se v něm tiše rozplynulo. Teď by ho už bili pořád - po tomhle pořád. I ona by ho bila. Uštvali by ho, a až by ho našli, bili by ho. Od jasné záře ohně otočil svou vlčí hlavu do hloubi lesa. Tam v tom šeru nejsou žádné klacky, žádné palčivé šlehy bičem. Tam ho nikdy nenajdou. Ještě jednou na okamžik zaváhal. A potom se stejně tiše jako jeden z oněch divokých tvorů, jejichž krev mu zčásti proudila v žilách, odkradl do černi hluboké noci.