Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola 5
Boj ve sněhu

Té noci našli přístřeší pod hustou balzámovou jedlí, a když se uložili na měkkém koberci z jehličí, dosud prostém všeho sněhu, Šedka se přitulila teplým tělem co nejblíž ke Kazanovi a olizovala mu rány. S rozbřeskem dne se snesla i sametová chumelenice, tak bílá a hustá, že ani v otevřeném kraji neviděli na deset kroků dopředu. Bylo docela teplo a takové ticho, že se celý svět zdál plný jenom třepotu a šelestu sněhových vloček.
Po celý ten den putovali Kazan a Šedka bok po boku. Zas a znovu se Kazan ohlížel po hřebenu, přes který přišel, a Šedka nemohla porozumět zvláštnímu tónu, který se mu chvěl v hrdle.
Odpoledne se vrátili ke zbytkům sobí laně, které zůstaly ležet na jezeře. Na pokraji lesa Šedka zaváhala. Neznala sice ještě význam otrávených vnadidel a padacích a sklopných pastí, ale v žilách jí koloval instinkt bezpočetných pokolení a říkal jí, že je nebezpečné přibližovat se podruhé k věci, která ve smrti zchladla a ztuhla. Kazan vídal své pány točit se kolem mršin, které zanechali vlci. Viděl je dovedně,ukrývat pasti a balit malé kapsle se strychninem do tuku vnitřností, a jednou strčil přední nohu do pasti a zakusil její neúprosné sevření, i jak palčivě zraňuje. Ale Šedčin strach neměl.
Pobízel ji, aby ho provázela k té bílé kostrbaté hromadě na ledě, a ona s ním nakonec šla a neklidně posedávala na zadních nohou, zatímco on vyhrabával kosti a kusy masa, které sníh uchránil před zmrznutím. Avšak k jídlu se pořád neměla a nakonec přišel Kazan k ní a posadil se vedle ní na zadek a spolu se dívali na kusy, které vyhrabal zpod sněhu. Větřil ve vzduchu. Nikde sice necítil nebezpečí, ale Šedka mu říkala, že by někde mohlo být. Ve dnech a nocích, které následovaly, mu říkala ještě mnoho ledačeho jiného. V třetí noci Kazan sám shromáždil lovčí smečku a vedl štvanici. V tom měsíci, dříve než stříbrný kotouč zmizel z oblohy, vedl smečku třikrát a pokaždé měli úlovek.
Ale jak sněhu pod nohama měkce přibývalo, připadala mu společnost Šedky stále družnější a družnější a potom lovili pouze spolu a živili se velkými bílými králíky. Co byl živ, miloval Kazan na celém světě jen dvě bytosti: tu ženu se zářivými vlasy a s rukama, které ho laskaly, a - Šedku...
Neopustil velkou pláň a často vodíval svou družku na temeno zadního hřebene a snažil se jí vypovědět, co tam za ním zanechal. S příchodem temných nocí ho volání té ženy začalo vábit tak silně, že překypoval touhou se k ní vrátit a vzít Šedku s sebou. Velice brzy potom se něco stalo.
Jednoho dne přecházeli otevřenou pláň, když vtom se Kazanovi při pohledu na svah hřebenu až zastavilo srdce v těle. Spatřil, že do jejich světa schází nějaký muž se saněmi a psím spřežením. Vítr je před ním nevaroval a náhle Kazan uviděl, že muž drží v rukou něco lesklého. Věděl, co to je. Je to ta věc, co plive oheň a hrom a zabíjí. Dal po svém výstrahu Šedce a už se hnali bok po boku jako vítr. A potom se ozval ten zvuk - a jak Kazan přidal do běhu, jeho nenávist k lidem vybuchla zuřivým zavrčením. Nad hlavou zaslechli jakési divné zabzučení. Zvuk zezadu se ozval znovu a tentokrát Šedka jekla bolestí a několikrát se převalila v klubku ve sněhu. V okamžení však byla zase na nohou a Kazan skočil za ní a tak utíkali za sebou, dokud nedoběhli pod ochranu stromů.
Šedka si lehla a začala si olizovat zranění na pleci. Kazan se otočil čelem k hřebenu. Muž se pustil po jejich stopě. Zastavil se na místě, kde Šedka upadla, a prohlížel sníh. Potom se vydal za nimi.
Kazan pobídl Šedku, aby vstala, a zamířil do husté slatiny blízko u jezera. Celý ten den se drželi proti větru, a když si Šedka lehla, Kazan se odplížil zpátky po vlastní stopě a hlídal a větřil.
Kolik dní potom Šedka zchromle kulhala, a když jednou přišli na zbytky opuštěného tábořiště, vycenil Kazan zuby v zlostném zavrčení na nenáviděný lidský pach, který tam dosud zbýval. V jeho nitru klíčila touha po pomstě - po pomstě za bolestná zranění svoje i Šedčina. Pod vrstvou čerstvého sněhu se snažil vyčenichat mužovu stopu a Šedka kolem něho úzkostlivě obíhala a pokoušela se ho odlákat hlouběji do lesa. Konečně šel rozmrzele za ní. Oči měl rudě podlité sveřepostí.
Po třech dnech vyšel nový měsíc. A páté noci narazil Kazan na stopu. Byla čerstvá - tak čerstvá, že když na ni naběhl, zarazil se tak náhle, jako by ho byla zasáhla kulka, a jen stál a každý sval v těle se mu chvěl a každý chloupek naježil. Byla to stopa toho muže. Byly tu známky po saních, po psích tlapách a otisky sněžnic jeho nepřítele. Tu prudce zvrátil hlavu ke hvězdám a z jeho hrdla se po celé širé pláni klokotavě nesla lovčí výzva - divoké a sveřepé skulení svolávající smečku. Ještě nikdy do svého hlasu nevložil tolik sveřeposti, kolik v něm bylo té noci. Znovu a znovu opakoval své volání, a potom se ozvala odpověď a pak další a další a ještě další, až si i sama Šedka sedla na zadní nohy a přidala se svým hlasem k hlasu Kazanovu.
A daleko na pláni bílý muž se ztrhanou tváří zastavil i své vyčerpané psy, a zatímco poslouchal, ze saní se slabě ozval hlas: "Vlci, otře. To Jdou - na nás?" Muž mlčel. Nebyl již mladý. V dlouhých bílých vousech se mu leskl měsíc a přidával jeho vyzáblé hubené postavě groteskně na výšce. Z medvědí kůže, složené na saních do podušky, se pozdvihla dívčí tvář. Y jejích tmavých očích se krásně třpytil svit hvězd. Byla bledá. Vlasy, spletené do silného lesklého copu, jí spadaly přes rameno a tiskla něco pevně k ňadrům. "Jsou asi na stopě něčeho - pravděpodobně jelena," pravil muž s pohledem na závěr pušky. "Nedělej si starosti, moje milá. Zastavíme u první houštinky, co potkáme, a podíváme se, jestli nenajdeme dost suchého dřeva na oheň. - Vi-jéé, braši, húš - húš!" A zapráskal bičem nad hřbety svého spřežení. Z ranečku na ženiných prsou se ozvalo slabounké kvílivé zanaříkání. A v dáli na pláni na ně odpověděl rozptýlený hlas vlčí smečky.
Konečně byl Kazan na cestě za pomstou. Zpočátku běžel pomalu, Šedku těsně po boku, a každých tři sta čtyři sta kroků se zastavil a znovu vyslal svou výzvu. Jedna uhánějící šedá postava se k nim skokem připojila zezadu. Za ní druhá. Dvě přiběhly ze strany a Kazanovo osamělé vytí vystřídal divoký hlas smečky. Počet se zvětšoval a se vzrůstajícím počtem se běh zrychloval. Čtyři - šest - sedm - deset - čtrnáct jich bylo, když dospěli na otevřenější a víc větrům vystavenou končinu pláně. Byla to silná smečka, samí staří a neohrožení lovci. Šedka byla nejmladší a držela se hlavou těsně u Kazanových plecí. Nemohla vidět jeho krví podlité oči ani ukapávající sliny, a i kdyby je byla viděla, nebyla by chápala. Ale vyciťovala je a duch té podivné a záhadné sveřeposti,' která dávala Kazanovi zapomenout na všechno kromě na zraňování a zabíjení, ji vzrušoval. Smečka nedělala vůbec hluk. Bylo slyšet jen hvízdání dechu a měkký dopad mnoha tlap. Běžela rychle a sevřeně. A Kazan vždycky o skok napřed, s Šedčiným čenichem blízko u plece. Ještě nikdy se mu tak nechtělo zabíjet, jakou touhu po zabíjení v sobě cítil teď. Poprvé v životě neměl strach | z člověka ani strach z klacku, z biče nebo z té věci, která šlehá oheň a smrt. Ještě zrychlil běh, aby je dříve dohonil J a dříve se s nimi pustil v boj. Všechna šílená zuřivost, krocená a tlumená po čtyři léta otroctví a týrání z rukou lidí, vzplanula v jeho žilách tenkými rudými plamínky ohně, a když konečně v dálce na pláni před sebou spatřil pohyblivou skvrnu, z hrdla se mu vydral výkřik, kterému Šedka nerozuměla.
Tři sta kroků za pohyblivou skvrnou se rýsovala tenká; čára lesa a Kazan se svými druhy ji rychle doháněli. Na poloviční cestě k stromům ji téměř již dostihli, když vtom | se náhle zastavila a proměnila se v černý a nehybný stín na sněhu. Z jejího středu vyšlehl onen plamenný jazyk blesku, kterého se Kazan dříve vždycky děsil, a už slyšel nad hlavou sykavý bzukot smrtonosné včely. Teď toho však nedbal. Ostře štěkl a vlci přidali, až se čtyři z nich octli v jedné řadě s ním. Druhý záblesk - a smrtící včela provrtala od hrudi až po ocas ohromného šedého rváče běžícího vedle Šedky. Třetí - Čtvrté - a páté plivnutí toho ohně z černoty stínu, a Kazan sám náhle ucítil, jak mu po pleci prudce projela nějaká rudožhavá věc, když mu mužův poslední náboj sedřel srst a škrábl ho do masa. Tři vlci ze smečky padli ranami z pušky a polovina ostatních se rozbíhala doprava a doleva. Ale Kazan se hnal přímo dopředu. A Šedka ho věrně následovala. Saňoví psi byli vypřaženi z postrojů, a dříve než Kazan stačil doběhnout k muži, kterého viděl držet v ruce pušku jako kyj, narazil na klubko bojujících psů. Rval se jako ďábel a v zuřivém skřípotu Šedčiných tesáků byla síla a rozlícenost za dva druhy. Dva vlci prorazili k saním a Kazan slyšel strašlivý dopad pušky, lámající hřbet. Pro něj to byl klacek. Chtěl se na něj dostat. Chtěl se dostat na muže, který klacek držel, a vytrhl se z klubka bojujících psů a skočil k saním.
Poprvé spatřil, že na saních leží něco člověčího, a v mžiku se na to vrhl. Zaryl zuby hluboko. Zabořily se do něčeho měkkého a chlupatého a Kazan rozevřel čelisti k novému výpadu. A tu zaslechl ten hlas! Byl to její hlas! Každičký sval v těle mu strnul. Náhle celý ztuhl jako tělo proměněné v neživý kámen. Její hlas! Medvědí kožešina se prudce odhrnula a ve světle měsíce a hvězd teď jasně viděl, co se pod ní dosud skrývalo. Instinkt u něho pracoval rychleji, než by se lidský mozek byl zmohl na pochopení. Nebyla to ona. Ale hlas byl týž a ta bílá dívčí tvář tak blízká jeho krví podlitým očím v sobě měla totéž tajemství, které se naučil milovat. A nyní také spatřil to, co si tiskla k prsům, a to nyní ze sebe vydalo podivný, plačtivý, vzrušující hlásek. A Kazan poznal, že tu na těch saních našel nikoli nepřátelství a smrt, nýbrž to, od čeho byl vyhnán v tom druhém světě za hřebenem. Střelhbitě se otočil. Chňapl po Šedčině boku a ta s překvapeným štěknutím uskočila. Všechno se stalo v jednom mžiku, ale muž byl málem v koncích. Kazan proskočil pod jeho napřaženou puškou a pustil se do čela toho, co ze smečky zbylo. Jeho tesáky se zasekávaly jako nože. Jestliže bojoval jako ďas proti psům, bojoval teď jako deset ďasů a muž, krvácející a sotva se držící na nohou, vrávoral dozadu k saním a žasl nad tím, co se děje - neboť Šedku nyní prostupoval instinkt družnosti, a když viděla, jak Kazan rve a zahání smečku, přidala se na jeho stranu v zápase, který nedovedla pochopit.
Když bylo po boji, Kazan a Šedka zbyli na pláni sami. Smečka se odploužila do noci a týž měsíc a hvězdy, které v Kazanovi probudily vědomí jeho rodových práv, mu teď říkaly, že tihle jeho divocí bratři z plání nebudou již nadále odpovídat na jeho volání, až zase zavyje k obloze. Byl zraněný. A zraněná byla i Šedka, ač ne tak zle jako Kazan. Byl porvaný a krvácel. Jednu nohu měl strašlivě pokousanou. Po chvíli spatřil na kraji lesa oheň. Silně na něj doléhalo jeho staré nutkání. Chtělo se mu připlazit k ohni a ucítit na hlavě ruku té mladé ženy, jako v tom světě za hřebenem kdysi cítíval onu druhou ruku. Byl by již šel - a byl by i vybídl Šedku, aby šla s ním - ale byl tam ten muž. Zakňučel a Šedka mu přitiskla svůj teplý čenich ke krku. Něco jim oběma říkalo, že jsou vyvrženci, že pláň i měsíc a hvězdy jsou teď proti nim, a oba se odploužili do ochrany a temnoty lesa.
Kazan nemohl jít daleko. Když se uložil, dosud k němu doléhal pach tábora. Šedka se přitulila těsně ke Kazanovi. Měkkým jazykem něžně tišila bolest jeho krvácejících ran.
A Kazan zdvihl hlavu a tiše skučel ke hvězdám.