Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• jedna z významných prací Jana Amose Komenského, kde se formou závěti Jednota loučí se svými věřícími a českým národem

Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, kterýmžto (v národu svém a obzvláštnosti své dokonávající) svěřené sobě někdy od Pána Boha poklady mezi syny a dcery a dědice své rozděluje.

Vydavatelova předmluva

Toto dědictví i milost k pravdě Boží čisté jsou jako drahocenné klenoty uloženy hluboko v srdci českého národa. Ukázaly i potvrdily to mimo jiné události let 1968 a 1989. Semeno, které umřelo, aby vzklíčilo v pravý čas, chce být rozmnoženo a chystá se vydat hojný užitek.

Nedivíme se již různým proroctvím z celého světa o mimořádné úloze našeho národa a jeho Božího lidu v této době. Český národ má být světlem pro jiné národy!? Zamysleme se proto nad tímto úžasným dědictvím, uvědomme si svoji zodpovědnost a prosme Pána, aby otevřel průduchy své milosti a požehnáni, které zaslíbil v této závěti - Kšaftu.

Nadace J. A. Komenského Praha

Léta Páně 1650

Úvod

Spis Jana Amosa Komenského Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, třeba rozsahem nevelký, přece významem a hodnotou náleží k jeho nejdůležitějším pracím. President Masaryk sám v první kapitole Světové revoluce naznačil, že to bylo slavné proroctví z Kšaftu Komenského, jež mu bylo vodítkem v zahraničním odboji.

Kšaft vznikl po třicetileté válce, jež přinesla českému národu ujařmení pod cizovládou a mírem vestfálským (1648) zmařila naděje našich vyhnanců v návrat do vlasti. Přes všechny sliby švédského kancléře Axela Oxenstierny a přes úpěnlivý list Komenského kancléři před sjednáním míru byli Čechové Švédy opuštěni a na prospěch exulantů se nestalo pranic. Ještě zůstávala slabá naděje, když se válčící strany dohodovaly o provádění míru na počátku roku 1650 v Norimberce, že přece bude pamatováno na české vyhnance. Když však i tato naděje zklamala, chápe Komenský, že Jednota, nemohouc se vrátiti do vlasti, jest odsouzena zaniknout v cizině. Roku 1648 se stal Komenský biskupem Jednoty bratrské v Lešně. Proto počátkem roku 1650 píše jménem své církve tklivý a procítěný Kšaft, kde se Jednota loučí se svými věřícími a také s národem českým. Bylo též třeba dáti členům církve pokyn, jak se mají zachovati v případě, že Jednota zanikne. (Jednota však tehdy ještě nezanikla, neboť téhož roku 1650 bylo rozhodnuto na schůzi v Lešně, aby trvala dále.)

Jaká jest osnova Kšaftu, majícího celkem 20 kapitol, vysvitne nejlépe z připojeného obsahu:

1. Lidé jsou pomíjející: pobudou určitý čas na této zemi a odcházejí. Podobně pomíjejí také království, národové, jazykové, náboženství i církve.
2. Také Jednota bratrská pro hříchy své má zaniknouti. I chce podle příkladu opatrných lidí učiniti poslední pořízeni.
3. Jednota volá své syny, aby se postavili u její smrtelné postele.
4. (Tato kapitola a také pátá naznačuje osnovu Kšaftu, která je však prolomena mohutným vyvrcholením a závěrem spisu v kapitole 19. a 20., kde se Jednota obrací k českému národu.) Rozdělí si je na čtyři zástupy a chce promluviti ke každému z nich zvláště: pak hodlá promluviti i k jiným církvím. Statků pozemských nemá, neboť, měla-li jich něco málo, nepřátelé ji je odňali. Ale má bohatství duchovní a je chce rozděliti mezi své syny a přátele.
5. Ze synů Jednoty jedni, nevěrní, se ji zpronevěřili a opustili ji. Druzí, bázliví, se (na oko) přidali k nepřátelům Jednoty, ale v srdci ještě po ní touží. Třetí, věrní, neochvějně vytrvali při Jednotě v protivenstvích; ale jedni z nich podléhají soužení a stojí před smrti, druzí snad budou zachováni budoucnosti.
6. Nejprve se Jednota obrací k těm, kteří jí zůstali věrni, a uvádí jako útěchu výroky z Nového i Starého zákona, podle nichž vejdou po smrti do království nebeského. Nemají se rmoutiti pro ztrátu pozemské vlasti.
7. Bázliví, kteří v těžké zkoušce neobstáli, mají plakati nad sebou jako sv. Petr, když zapřel Krista, a navrátiti se k Jednotě bratrské.
8. Jiným ostatkům svého lidu (t. j. nevěrným?) odkazuje Jednota pláč a pokání a aby se napravili.
9. Jednota přikazuje svým dítkám pláč pro kněží, kteří zhřešili tím, že dopustili, aby do Jednoty vnikla světská marnost, nádhera a neřesti.
10. Jednota přikazuje pokání a modlitby a postem a pláčem všem svým dítkám, starým i mladým, a také kněžím podle příkladů, zaznamenaných ve Starém zákoně. Dosud takového pokání nečinili. Obrátí-li se aspoň nyní celým srdcem k Bohu, snad ještě bude pro ně vysvobození.
11. Jednota vzpomíná ctností, které dříve zdobily její příslušníky: byla to láska k Bohu a nenávist k marnosti světské, prostota a upřímnost. Místo jejich zaujala nesvornost, sobectví, pýcha, lakomstvi, lenost, žebravost, čímž uvalena potupa na celý národ. Jednota připomíná, že nežijeme pro život pozemský, nýbrž pro život věčný.
12. Jednota děkuje Jednotě polské za to, že přijala její dítky, vypuzené z vlasti. Zároveň však žádá, aby vždy byla pamětliva svého původu z Jednoty Bratří českých. Vytýká úpadek kázně v Jednotě polské a zvláště zvyk, posílati mládež do cizích škol, kde se odcizuje dobrému, mravnému životu. Jednota polská má se přičiniti o nápravu.
13. Zanikne-li Jednota, mají její kazatelé sloužiti kterékoli evangelické církvi; věřící pak se mají připojiti podobně k některé církvi evangelické.
14. Jednota se potom obrací k jiným církvím křesťanským, a to především církvi římské, z níž všechny povstaly. Nebyla však jim matkou, nýbrž macechou. Má činiti pokání a napraviti se; neučiní-li tak, zahyne.
15. Radostně pozdravuje Jednota církve evangelické, jež jsou pravými nevěstami Kristovými. K Jednotě bratrské poslal Kristus jako družbu J. Husa, k německé jednotě M. Luthera a k helvetské Jana Kalvína.
16. Jednota německá (= církev luterská) byla první sestrou Jednoty bratrské. Tato jí odkazuje více řádu a kázně a lepší porozumění článku o ospravedlnění věrou. Má dokončiti dílo Lutherovo a nespokojiti se pouhou věrou, nýbrž konati i dobré skutky.
17. Církvi helvetské odkazuje Jednota bratrská více opravdovosti a méně hloubáni o víře, neboť z toho vznikají náboženské sekty bez konce.
18. Všem církvím křesťanským Jednota odkazuje touhu po sjednocení, jehož podmínkou je shoda v podstatných věcech.
19. Tato kapitola, v níž se Jednota obrací k českému národu, jejž činí dědicem svých duchovních pokladů, je z celého Kšaftu nejdůležitější. V úvodním odstavci vyslovuje Komenský památné proroctví o obnově české státní samostatnosti (Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu... vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český.). Jednota odkazuje milovanému národu:
    1. lásku k čisté boží pravdě,
    2. překlad bible Kralické,
    3. lásku k církevním řádům a kázni,
    4. snahu o sjednocení evangelických církvi českých,
    5. lásku k jazyku mateřskému a
    6. lepší způsob výchovy mládeže.
20. Na konec se Jednota loučí s národem českým a žehná mu slovy Mojžíšovými. Přeje mu síly, množství mužů, štěstí v boji i v práci. Nepřátelé jeho ať jsou pokořeni!

Píše svůj Kšaft, použil Komenský formy odkazu, závěti: Jednota umírajíc volá k sobě všechny dítky, aby učinila poslední pořízeni o svém duchovním majetku. Vzorem po stránce formální byl Komenskému starozákonní apokryf (= nepravá část bible) "Poručenstvie, t. j. závěť, dvanácti patriarch" (= synů Jakubových), který byl do češtiny přeložen již ve 14. století. Ovšem církevní stanovisko Komenského je velkoryse rozšířeno v 19. kapitole Kšaftu, kde Jednota, nebo vlastně Komenský sám, oslovuje celý český národ, a pohnut až do hlubin duše, vyvrcholuje památným proroctvím naší státní obnovy "po přejití vichřic hněvu". V 20. kapitole pak přistupuje k formě odkazu ještě forma požehnání: Jednota se s národem loučí a žehná mu slovy požehnání Mojžíšova ze Starého zákona, neboť Komenský viděl i v českém národě lid vyvolený a v osudu našich vyhnanců, spatřoval osud Židů, rozprášených do všech úhlů světa.

Kšaft ve shodě s povahou látky je psán slohem vážným, který však nabývá často vzrušeného, ba dramatického rázu. Hojně tu Komenský cituje Starý a Nový zákon, ač ne tolik jako ve spise Truchlivý. Jako v Labyrintu světa i v Kšaftu je místy užito slov přejatých z němčiny.

Původní rukopis Kšaftu není zachován. Máme však 4 opisy z 18. století. První tisk Kšaftu, berlínský, je z roku 1757. V Praze byl spis tištěn teprve roku 1848. Důležitá vydání jsou: vydání spolku bibliofilů z roku 1909 prací Fr. Táborského a Em. Smetánky a s kresbami Ad. Kašpara; vydání Čes. mis. Jednoty z roku 1912 (věrný otisk berlínského); vydání Kobrovo z roku 1917 prací J. V. Nováka; vydání spolku Komenský v Praze z roku 1918 péči Jana Herbena a s kresbami Fr. Bílka; kritické vydání St. Součka v Reichlově Špalíčku z roku 1927 (k němu přihlíží naše vydání); pak vydání J. V. Klímy z roku 1928 v Praze, Rud. Schamse z raku 1930 v Laichtrově sbírce Světla a j. Německý překlad je dvojí: z roku 1866 a druhý od Dory Peřinové z roku 1907. Holandský překlad je od amsterodamského lékaře R. A. B. Oosterhuise z roku 1928.