Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

KAPITOLA X. - POUTNÍK STAV UČENÝCH PROHLÉDÁ; NEJPRV VEŘEJNĚ

I řekl ke mně vůdce můj: "Již já mysli tvé rozumím, kam tě táhne, mezi učené s tebou, mezi učené, to pro tebe vnada, to lehčejší, to pokojnější, to mysli užitečnější život." "Ba, tomuť jest tak," dí tlumočník. "Nebo co rozkošnějšího býti může, jako aby člověk, nechaje a nedbaje hmotného toho těla kvaltování, s samým všelijakých ušlechtilých věcí zpytováním zacházel? Toť v pravdě jest, což smrtelné lidi nesmrtelnému Bohu podobné a téměř teměř rovné činí, aby jako vševědoucí byli, co na nebi, na zemi, v propastech jest neb bylo neb bude, všecko stíhajíce, všecko znajíce, ač ne všechněm v jednostejné dokonalosti, pravdať jest, toho se dostává." "Veďtež mne tam, proč meškáte?" řekl sem.
2. I příjdeme k bráně, kterouž mi Disciplinam jmenovali. A ta byla dlouhá, úzká vzká a tmavá, plná zbrojných strážných, kterýmž se každý, kdo do ulice Učených chtěl, opovědíti a průvodu žádati musel. I viděl sem, že houfové lidu, zvláště mladého, přicházeli a byli hned na rozličné trpké exámeny bráni. Nejprvnější exámen při každém byl, jaký měšec, jaký zadek, jakou hlavu, jaký mozek (což z vozhera soudili) a jakou kůži přináší. Byla-li hlava ocelivá a mozek v ní ze rtuti, zadek olověný, kůže železná a měšec zlatý, chválili a hned ochotně dále vedli; neměl-li kdo toho paterého, aneb mu kázali zpět, aneb špatně tušíc tak nazdařbůh přijímali. I řekl sem divě se: "Co pak jim tu na tom paterém kovu záleží, že se tak pilně na to vše dobývají?" "Ba mnoho," dí tlumočník. "Nemá-li kdo ocelivé hlavy, rozpukne se mu; nemá-li v ní tekutého mozku, nebude z něho míti zrcadla; nemá-li plechové kůže, nevytrpí formací; nemá-li olověného sedadla, nevysedí nic, roztrousí všecko; a bez zlatého měšce, kde by nabral času, kde mistrů živých i mrtvých? Či mníš, že tak veliké věci darmo přicházeti mohou?" I porozuměl sem, kam se to směřuje, že se k tomu stavu zdraví, vtip, ustavičnost, trpnost a náklad přinášeti musejí, a řekl sem: "Takť se tedy opravdu říci můž: Non cuivis contingit adire Corinthum. Ne každému se dřevu dostane býti fládrem Fladrem."
3. I vejdeme dále do brány a vidím, an každý ten strážný, jednoho neb více jich na práci vezma a s nim se veda, do uší mu cos dmýchá, oči protírá, nos a chřípě vyparuje, jazyk vytahuje a obkrajuje, ruce a prsty skládá a rozkládá, a nevím, co víc nedělá. Někteří se i hlav provrtovati a cos nalévati pokoušeli. Nad čímž tlumočník zděšeného mne vida: "Nediv se," řekl, "učení ruce, jazyk, oči, uši, mozek a všecky vnitřní i zevnitřní smysly jinakší než hloupý lidu obor míti musejí, protož se tu přeformovávají, a to bez práce a odpornosti býti nemůž." Vtom pohledím a spatřím, jak nebozí mnoho od toho přeformování dávati museli. Ne o měšci, než o kůži, jíž museli nastavovati, pravím. Tytýž zajisté pěst, rafije, ferule, metla na líci, na lebu, na hřbetě, pod sedadly se octla, až krvavou cedili, a téměř napořád prouhů, šrámů, modřin, mozolů plní byli. Což někteří vidouc, dřív než se jim dali, jen do brány nahlédnouc, coufali, jiní formovatelům těm z rukou se vydrouc, zutíkali tolikéž. Menší jich počet dotrval, až na prostranno puštěni, až i já také, do toho stavu chuť maje, formací tu sem, ač ne bez nesnadností a trpkostí, vystál.
4. Z brány když vycházíme, vidím, že každému tomu ponabroušenému cejch dávají, po němž by, že mezi učence přináleží, poznán býti mohl, kalamář za pás, za ucho péro a do ruky prázdnou knihu k shledávání umění; i dostal sem toho také. Tu pak dí mi Všezvěd: "Nu, již tu máme čtvero rozcestí, do filozofie, medicíny Medycýny, juris prudentie a teologie Theologie, kam nejdřív chceme?" "Jak soudíš," řekl sem. On zase: "Dojděme nejprv na plac, kdež se všickni scházejí, aby se na ně zespolka podíval, potom auditoria po různu procházeti budeme."
5. I uvede mne na nějaký rynk, a aj, tu oblakové študentů, mistrů, doktorů, kněží, mládenců i šedivců! Z nichž někteří po hromadách se drželi, spolu rozmlouvajíc a disputujíc, jiní se do koutů tiskli jiným z očí. Někteří (což sem dobře vyšetřil, ale sem jim toho tam mluviti nesměl) měli oči a neměli jazyka; jiní měli jazyk a neměli očí, někteří toliko uši bez očí a jazyka etc. Takž sem porozuměl, že i tu nedostatkové přebývají. Vida pak já, že všickni tito odkuds vycházejí, a zase tam vcházejíce, jako včely z oule a do oule se motají, pobídnu, abychom tam také vešli.
6. Takž vejdeme, a aj, tu síň veliká, jíž sem ani konce neznamenal, a v ní po všech stranách plno polic, příhrad, škatulí a krabic, že by jich na sta tisících vozů neodvozil, a každá měla svůj nápis a titul. I řekl sem: "Do jakéž sme toto pak apatéky vešli?" "Do apatéky," řekl tlumočník, "kdež se lékové proti neduhům mysli chovají, a ta vlastním jménem bibliotéka slove. Pohleď, jací tu neskonalí skladové moudrosti!" Hledě tedy já, vidím učenců páteře přicházejících rozličně se okolo toho zatáčeti. Někteří, nejpěknější a nejsubtylnější vybírajíce, po kusu z nich vytahovali a do sebe přijímali, povlovně sobě žvýkajíce a zažívajíce. Já, přistoupě k jednomu, táži se, co to dělá? Odpověděl mi: "Prospívám." "A jaká v tom chuť?" dím já. On zase: "Dokud se to v ústech žvýká, náhořkost neb nákyselost číti, potom se obrací v sladkost." "A nač pak to? " řekl sem. Odpověděl: "Lehčeji mi to přichází vnitř nositi a jsem tím jistší; a co užitku nevidíš?" I hledím na něj pilněji a vidím jej tlustého a tučného, barvy krásné, oči se mu jako svíce stkvěly, řeč byla pozorná a všecko při něm čilé. I dí mi tlumočník: "Ovšem pak tito."
7. I pohledím, a aj, někteří tu velmi lakotně s tím zacházejí, pořád, co jim k rukám přišlo, do sebe cpajíce. Na něž pilněji hledě, nevidím nic, aby jim barvy neb těla neb tuku co přibývalo, kromě samého břicha odutí a rozecpání. A vidím, že co do sebe nacpali, zase to vrchem i spodkem nezažité z nich lezlo. Někteří z těch takových i v závrať upadali a s smyslem se pomíjeli, někteří od toho bledli, schli i mřeli. Což jiní vidouc, na ně sobě ukazovali, a jak nebezpečno s knihami (nebo tak krabicím těm říkali) zacházeti, sobě vypravovali; někteří prchali pryč, jiní, aby jen opatrně s nimi zacházeli, napomínali se. Protož toho do vnitř nepřijímali, než z předu i zadu pytlíků a mošen sobě navěsíc, do těch ty škatule (nejvíc, na kterých napsáno viděli Vokabulář, Dikcionář, Lexicon, Promtuarium, Florilegium, Loci communes, Postille, Konkordancí, Herbář etc., každý jak k své věci býti soudil) cpali a ty nosíc, když co promluviti neb napsati bylo, z kapsí vytahovali a odtud do úst Vst a péra brali. Já znamenaje to, řekl sem: "Tito tuším v kapsích umění nosí?" Odpověděl tlumočník: "Memoriae to subsidia; čis neslýchal?" Slyšel sem pak od některých ten způsob chváliti, že ti prý jen usezené věci vynášejí. A můžeť býti, než já sem jiné tu nepohodlí znamenal. Přihodilo se při mé přítomnosti, že někteří své škatule roztrousili, a některým, když jich poodložili, oheň zejma se popálil. Ach, jakého tu běhání, rukama lomení, naříkání, na retu 54 volání! Nechtěl žádný po tu chvíli víc disputovati dysputowati, psáti, kázati, než zvěsa hlavu chodil, choulil se, rděl, u koho věděl, prosbou i penězi zase nádobíčko shledávaje, ješto, kteří vnitř zachystáníčko měli, takové příhody ne tak se báli.
8. Já mezi tím opět jiné spatřím, kteříž ani ne do kapsí sobě ty škatule dávali, než nosili do pokojíků kamsi; za nimiž vejda, vidím, ani pěkná na ně pouzdra strojí, rozličnými barvami líčí, někteří i stříbrem a zlatem obkládají, do polic pořádají a zase vytahujíc na ně hledí, pak zase skládají a rozkládají, přistupujíce a odstupujice, sobě i jiným, jak to pěkně stojí, ukazují, vše povrchu; někteří také časem na titule Tytule, aby jmenovati uměli, nazírali. I dím: "Co pak tito laškují?" Odpoví tlumočník: "Milý brachu, pěkná věc jest pěknou míti biblioteku." "I když se ji neužívá?" dím já. A on: "I ti, kdož biblioteky milují, mezi učené se počítají." Já sobě na mysli: "Jako někdo kladiv a klíští hromady maje, a k čemu jich užívati nevěda, mezi kováře." Říci však toho, abych sobě něco neutržil, nesměl sem.
9. Než vyjdouc my zase na síň, uzřím já, že těch apatekářských nádob vždy víc a víc po všech stranách přibývá, a hledím, odkud je pak nosí. I vidím, že z jakéhos zastření, za kteréž já také vejda, spatřím mnoho soustružníků, ani teď jeden nad druhého pilněji a křtaltovněji z dřeva, kostí, kamení a rozličných materií škatule ty formují, a mastí či dryákem naplníc, k obecnému užívání dávají. A tlumočník mi dí: "Tito sou ti chvály a všelikého zvelebování 55 hodní lidé, kteříž nejužitečnějšími věcmi pokolení svému slouží, že pro rozmnožení moudrosti a umění žádné práce, žádného úsilí vsylj nelitujíce, slavnými dary svými s jinými se zdělují." I udělá mi se chuť podívati se, z čeho a jak se to (co tak dary a moudrostí nazval) dělá a strojí. A spatřím jednoho tuším či dva, kteříž vonná koření a byliny shledávajíce, krájeli, třeli, vařili, distillovali dystyllowali, rozkošné dryáky, lektváře, sirůpy a jiná životu lidskému užitečná lékařství strojíce. Naproti tomu jiné spatřím, že jen z jiných nádob vybírali a do svých překládali, a těch bylo na sta. I řekl sem: "Titoť vodu přelévají." Odpověděl mi tlumočník: "I tak se umění množí. Nebo zdaž se jedno a též jinák a jinák přistrojiti nemůž? A k prvnějším věcem vždy se něco přidati a přiopraviti můž." "A zkaziti také," řekl sem já s hněvem, vida patrně, že se faleš provodí. Některý zajisté cizí nádobky dopadna, aby svých několik naplnil, rozřídil, jak mohl, leda pomyjí přiléváním, jiný zase přidáváním lecjakés matlaniny, třeba prachu a smetí, zahustil, jen aby se také nové zadělání zdálo. Mezi tím nápisy nádhernější než onino přivěšovali a nestydatě jako jiní dryáčníci každý své velebil. Kdež mi i divno i hněvno bylo, že (jakž sem prv navrhl) řídký kdo vnitřní podstatu examinoval, než všecko napořád aneb aspoň bez rozdílu brali. A pakli kteří vybírali, jen zevnitřního křtaltu a nápisů hleděli. 56 A tu sem porozuměl, čím to jest, že jich tak málo k vnitřní čerstvosti mysli přichází, nýbrž čím kdo těch léků více do sebe hltal, tím že se více dávil, bledl, vadl a chřadl. Spatřil sem pak převeliký díl milých těch dryáků, jimž se nikdý k žádnému lidskému užívání přijíti nedostalo, než jen molům a červům, pavoukům a mouchám, prachu a plesnivosti, naposledy smetným škřinkám a zadním koutům za podíl byly. Čehož bojíce se někteří, jak brzy dryák svůj dostrojili (ba někteří dřív, než strojiti dobře začali), hned po sousedech prefací Praefacý, veršů, anagrammat prosíce běhali; hned patrony, kteříž by novým strojům jména a měšce půjčili, shledávali; hned titule Tytule a nápisy jak nejozdobněji líčili; hned rozličných figúr figůr a kuprštyků květováním jak nejkadeřavěji premovali, sami to také lidem vstříc nosili, podávali a jako řka bezděk cpali. Ale viděl sem, že naposledy ani to již nepomáhalo, protože to přespříliš přemnoženo bylo. I litoval sem nejedněch, že mohouc čistý míti pokoj, beze vší potřeby a užitku, nýbrž v šanc sázením jména svého a se škodou bližních v to dryáčnictví se dávají. O čež když sem návěští dával, nenávist sem získal, jako bych obecnému dobru překážel. Mlčím již, jak někteří z věcí naprosto jedovatých ty své konfekty Confekty strojili, takže tak mnoho se trávenin jako lékařství prodávalo, a nelibě sem ten neřád nesl, ale nebyl kdo toho napraviti.
10. Takž zase na plac Učených vyjdeme; a aj, svády, různice, rvačky, shon mezi nimi. Řídký tu byl, kdož by s někým táhanice neměl; nejen mladí (což by se nedospělého věka drzosti přičísti mohlo), než i ti starci vespolek se drancujíce. Nýbrž čím kdo za učenějšího aneb sám sebe držel, aneb od jiných jmín byl, tím více různic začínal a na jiné vůkol šermoval, sekal, házel a střílel, až hleděti hrozno bylo. Pochvalu a slovoutnost v tom sobě zakládaje. I řekl sem: "Ale což to pro milý Bůh? Však sem já myslil, a takť mi od vás slibováno, že toto nejpokojnější stav jest, já pak tak mnoho různic nacházím." Odpověděl tlumočník: "Synu, nerozumíš ty tomu, však se to oni brousí." "Co brousí?" řekl sem. "An já rány vidím a krev a hněv a vražedlnou jedněch k druhým nenávist. Však sem podobného nic v žádném stavu řemeslníků nespatřil." "Bezpochyby," řekl on, "oněch umění jsou řemeslná, otrocká, těchto svobodná. Protož čeho se oněm nedovoluje, aniž by se při nich trpělo, toho těmto plná svoboda." "Ale jak to řádem slouti má," řekl sem, "já nevím." Zbroj sic jejich na pohledění strašného se nezdálo nic. Nebo kopí, kordy a tulichy, jimiž na sebe sekali a bodli, koženní byli, jichž nedrželi v rukou, než v ústech Vstech. Střelba pak jejich byla z třtin a písku, kteréž prachem vodou rozpuštěným nabíjejíce, papírovými štáfy na sebe házeli. Nic, pravím, to, po vrchu hledě, hrozného se nezdálo, já však vida, jak, když někdo mírně trefen byl, sebou trhal, křičel, vinul, utíkal, snadně mi porozuměti bylo, že to ne žert, než opravdový boj jest. Na někoho jich mnoho dotíralo, až všecko od mečů okolo uší břiňkalo, a kulí papírových jako krupobití naň padalo, někdo, statečně se bráně, obránil se a všecky odbůjce své rozehnal, jiný, ranami jsa přemožen, padl. A viděl sem tu neobyčejnou jinde ukrutnost, že ani poraženým již a mrtvým neodpouštěli, nýbrž tím víc a nelítostivěji na ně sekali a flekali, každý na tom, který se mu již nebránil, nejraději rekovství dokazuje. Někteří s sebou mírněji zacházeli, však hádky a nedorozumění prázdni nebyli. Nebo sotvá kdo co promluvil, aby mu hned jiný někdo na odpor nevstoupil, i o sníh, bílý-li jest, či černý, i o oheň, horký-li jest, či studený, hadruňky byly.
11. Vtom se někteří v ty nesvornosti vkládali a ku pokoji raditi začali, čemuž sem já se zradoval. Povstala i pověst, že všecky rozepře k porovnání přijíti mají, a byla otázka, kdo to konati bude? Odpovědíno, že povolením královny Moudrosti ze všech stavů nejsoudnější vybráni býti mají, jimž se moc dá, aby vyslýchajíce odporných stran, při každé věci smysly rozeznání činili a, co pravějšího jest, vyhlašovali. I shluklo se nemálo těch, kteříž soudcové býti měli a chtěli, a shluklo se předně těch, kteříž mezi sebou pro smyslů rozdílnost různice měli, 59 množství veliké. Mezi nimiž sem také viděl Aristotelesa s Platonem, Cicerona s Sallustiem, Scota s Aqvinatem, Bartola s Baldem, Erasma s sorbonisty, Rama a Campanellu s peripatetiky, Koperníka Copernyka s Ptolomeem, Theophrasta s Galenem, Husa Hussa, Lutéra a jiné s papežem a jezuíty, Brentia s Bézou, Bodina s Wierem, Sleidana s Suriem, Šmidlina s kalvinisty Calvinysty, Gomara s Arminiem Arminyem, Fratres Rosaeos s fizofastry a jiných bez počtu. Jimž když conciliatores žaloby a stížnosti, důvody a odvody co v nejkratší slova pojaté psané sobě podati poručili, oni takové haldy knih nakladli, že by k přehlédnutí jich šest tisíc let nestačovalo, žádajíce, aby to sumovní smyslu jejich ponavržení na ten čas přijato bylo; dále pak potom, jak by potřeba ukazovala, šířeji svou vysvětlovati a provozovati aby jednomu každému plná svoboda zustávala. I začali nahlédati do těch knih a kam kdo nahlédl, hned se odtud napiv, toho zastávati počal, a vznikly mezi pány ubrmany a smlouvci velké roztržitosti, když ten toho, onen onoho zastával. A tak nezpravíc nic rozprchli se; a učení Včeni k hadruňkům svým se navrátili, čehož mi do pláče líto bylo.