Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

KAPITOLA XI. - POUTNÍK PŘIŠEL MEZI FILOZOFY

I dí mi tlumočník: "Nu, již tě ale mezi samy filozofy, jejichž práce jest k napravení nedostatků lidských prostředků vyhledávati a v čem 60 pravá moudrost záleží ukazovati, uvedu." A já řekl: "Tuť se snad bohdá jistému něčemu naučím." On řekl: "Ovšem, nebo to sou lidé, kteříž pravdu každé věci znají, mimo jejichž vědomí ani nebe nic nedělá, ani propast ničeho neskrývá, kteříž život lidský k ctnostem ušlechtile formují, kteříž obce a krajiny osvěcují, kteříž Boha přítele mají, moudrostí svou k jeho tajnostem dosahující." "I poďmež," řekl sem, "poďme mezi ně, prosím, tím spíše." Ale jakž mne tam uvedl a já množství starců a divné jejich trety spatřil, strnul sem. Tu zajisté Bion tiše seděl, Anacharsis se procházel, Thales létal, Hesiodus oral, Plato v povětří ideas honil, Homerus zpíval, Aristoteles disputoval dysputowal, Pythagoras mlčel, Epimenides spal, Archimedes zemi odstrkoval, Solon práva a Galenus recepty spisoval, Euclides měřil síň, Cleobulus budoucí věci zpytoval, Periander povinnosti rozměřoval, Pittacus válčil, Bias žebral, Epictetus sloužil, Seneca mezi tunami zlata sedě chudobu vychvaloval, Socrates o sobě každému, že nic neumí, povídal, Xenophon naproti tomu každému všemu naučiti sliboval, Diogenes z sudu vykoukaje všecky mimo jdoucí haněl, Timon všechněm zlořečil, Democritus všemu tomu se smál, Heraclitus naproti tomu plakal, Zeno se postil, Epicurus hodoval, Anaxarchus pravil, že to všecko nic není, jen že se to tak zdá. Jiných drobnějších filozůfků mnoho bylo a každý obzvláštního něco provodil, čehož sem ani nespamatoval všeho, aniž mi se připomínati chce. Dívaje se pak na to, řekl sem: "Ale toto-liž sou ti mudrcové, světlo světa? Ach, ach, jáť sem se jinakších věcí nadál. Však tu jako sedláci v krčmě, každý vyje a každý jináč." Řekl mi tlumočník: "Tys bloud, ty těm tajemstvím nerozumíš." Já slyše, že tajemství jsou, počnu o nich bedlivě přemyšlovati a tlumočník počne mi je vykládati. Vtom, aj, přistoupí jakýsi také v filozofském habitu (jmenoval se Pavlem Tarsenským), pošeptal mi do ucha: "Zdá-li se sobě kdo moudrým býti v tomto světě, budiž bláznem, aby moudrým učiněn byl. Moudrost zajisté světa tohoto bláznovství jest u Boha. Nebo psáno jest: Zná Pán přemyšlování moudrých, že jsou marná." (I. Cor. 3, 18. 19. 20.) S kterouž řečí, poněvadž sem viděl, že co mé oči a uši vidí a slyší, se srovnává, ochotně sem na tom přestal a: "Poďme někam jinam" řekl. Tlumočník pak můj bláznů mi nadal, že maje já se od moudrých něčemu naučiti, od nich utíkám. Ale já šel mlče předce.
2. I vešli sme do auditorium jakéhosi, kdež, aj, plno s rafičkami mladých i starých, malujících litery, čárky a puňktíky. A když jeden jinák než druhý napsal aneb vyslovil, jednák se sobě vysmívali, jednák vadili. Zatím rozvěšovali po stěnách slova a hádali se o ně, co které kterému přijde etc., a tu je skládali, rozkládali, přestavovali rozličně. Načež já nadívaje se a nic mimo to nevida, řekl sem: "Toť jsou dětinské věci. Poďme jinam."
3. Vešli sme tedy do jiné síně, kdež, aj, mnoho jich stálo s penžlíky, smlouvajících se, jak by slova buď napsaná aneb z úst vst do povětří puštěná na zeleno, červeno, černo, bílo, a jak by kdo chtěl, barvena býti mohla. I ptal sem se: "Nač by to bylo?" Odpovědíno mi: "Aby se poslouchajícímu tak i jinak mozek zabarviti mohl." A já zase: "K líčení-li pak pravdy či lži těch ličidel se užívá?" On: "Co přijde," řekl. "Tak mnoho tedy tu falše a marnosti, jak pravdy a užitků," dím já a jdu odtud.
4. Takž vstoupíme jinam, a aj, tu houf křepkých jakýchsi jonáčků, na vážkách odvažujících a na pídi odměřujících sylaby a plésajících okolo toho a skáčících. I divím se, co to jest, a tlumočník mi dí: "Ze všech umění, která z liter povstávají, není řemeslnějšího a veselejšího nad toto." "A co pak jest?" dím já. Odpověděl: "Co se prostým slov ulíčením spraviti nemůž, to se tímto jich sfaldováním zpraví." Vida pak já, že ti, kteří se tomu slov faldování učí, do jakýchsi knih nahlédají, nahlédnu i já a vidím tam: de Culice; de Passere; de Lesbia; de Priapo; de Arte amandi; Metamorphoses; Encomia; Satyrae; sumou summau frašky, básně, freje a všelikou bůjnost. Což mi všecku tu věc jaksi zošklivilo. Zvláště vida já, že kdo těm sylaboměrcům pochleboval, všecko umění na zvelebování jeho vynakládali, kdo se jim vhod neučinil, všelijakými naň odevšad uštípkami házeli, takže se toho umění jen aneb k pochlebování aneb k štípání užívalo. Znamenav tedy já, jak to vášniví lidé, pospíšil sem od nich chutně.
5. Jdouce tedy, vkročíme do jiného stavení, kdež dělali a prodávali perspicilla. I ptám se: "Co to jest?" a odpovědí mi, že sou notiones secundae, kdo je má, že všecko uhlédá nejen po vrchu, ale do vnitř věci, zvláště pak do mozku jeden druhému nahlédati a v rozumu jemu se přebírati že můž. I přicházeli mnozí a kupovali ty brylle a mistři je učili, jak nastrkovati, a kde potřebí, nakrucovati mají. Mistři pak, kteříž je dělali, obzvláštní na to byli, dílny své po koutech majíce, ale nedělali jednostejných. Někdo dělal hrubé, jiný malé, někdo okrouhlé, jiný hranaté a každý své chválil a kupce vábil a hádali se neukojitedlně i házeli na sebe. Některý od každého koupil a všecky sobě k nosu zpřipínal z připjnal, někdo jen jedny vybral a přilepil. Tu pak někteří pravili, že předce nemohou viděti tak hluboko; jiní pravili, že vidí, a ukazovali sobě až za mozk ještě a za všecky rozumy. Ale z těch nejedny sem viděl, že když postupovati začali, hned přes kamení a špalky a do dolů (o nichž sem prv pověděl, že jich všudy plno bylo) padali. I ptal sem se: "Jak pak to, poněvadž se skrze ty brylle všecko vidí, že těm ústrkům vstrkům nevyhýbají?" Odpovědíno mi, že ne brylle, než ti, kdo jich užívati neumějí, vinni sou. Mistři pak pravili, že není dosti brylle dialektiky Dyalektyky míti, než že se zrak jasným collyrium z fyziky Fizyky a matematiky Matematyky vyčistiti musí. Protož aby do jiných auditorií šli a zrak sobě propravili. Šli tedy jeden sem druhý tam. A já svým vůdcům "Poďmež i my" řekl. Ale toho sem neobdržel dříve, než až sem také ponoukáním Všezvěda několikery ty brylle sobě zjednal a zpřipínal; a zdáloť mi se, pravda jest, že cosi víc vidím a některá věc několikerým způsobem vidína býti mohla. Ale sem vždy, abychom dále šli, že já toho collyrium, o němž tu mluvili, zkusiti chci, dotíral.
6. I šli sme a uvedli mne na nějaký plac, uprostřed něhož uzřím veliký rozložitý strom, na němž všelijaké lístí a všelijaké ovoce (v škořepinách všecko) rostlo, pravili mu Natura. Filozofů vůkol něho zástup byl, vzhlédajících a ukazujících sobě, jak které ratolesti, listu a ovoci říkají. I řekl sem: "Tito, slyším, že se jmenovati těch věcí učí, ale aby přirození stíhati měli, ještě nevidím." Odpověděl mi tlumočník: "S to ne každý býti můž, než hleď na tyto." I vidím některé větvoví ulamovati a lístí i ovoce rozvínati rožwjnati, a kde na ořech přišlo, zubami hrýzti, až jimi třeskotali; ale oni pravili, že to škořepiny praští, a přebírajíce se v nich chlubili se, že jádro mají, tajně jedni druhým, ale řídkým ukazujíce. Já pak, nahlédaje také mezi ně pilně, patrně sem viděl, že zevnitřní sic šupinu a kůru zhmožděnou a rozmačkanou měli, nejtvrdší však škořepina, v níž zavinuté jádro leželo, ještě byla celá. Vida já tu tedy i marnou honosnost i daremné kvaltování (viděl sem zajisté, jak někteří i oči sobě vyhleděli i zuby vylámali), pobídl sem, abychom jinam šli.
7. Takž vstoupíme do nějaké síně, a aj, tu páni filozofové krávy, osly, vlky, hady a všelijakou zvěř, ptactvo, zeměplazy, též dříví, kamení, vodu, oheň, oblaky, hvězdy a planéty, až i anjely před sebou majíce, disputovali dysputowali, jak by se každému tomu tvoru to, co od jiných rozdílného má, odjíti mohlo, tak aby všickni sobě podobní učiněni byli. I svlékali z nich nejprv formu, pak materii Materiy, naposledy všecky případnosti, až holé Ens zustalo. (Unum, Verbum, Bonum.) A tu se hádali, jsou-li všecky ty věci jedno a též, jsou-li všecky dobré a jsou-li všecky v pravdě tím, čím jsou; a podobných na sebe víc otázek dávali. Kterýchž pozorujíc někteří, začali se diviti a vypravovati, jak lidský vtip vysoko vyšel, že, hle, všecku bytnost přesáhnouti a všech tělesných věcí tělesnost odlouštiti může a umí, až sem se i já v subtylnostech subtýlnostech těch kochati počal. Ale vtom jeden vystoupě, volal, že to jen jsou fantazie, aby toho nechali. I potáhl některé po sobě a jiní byli zhůru, za heretiky Haeretyky je odsuzujíce, že od filozofie nejvyšší umění a jako hlavu artium odtíti chtějí. Kterýchž hadruňků já naposlouchaje se, šel sem odtud.
8. Vtom jdouce, trefíme mezi jakési, kteříž plnou síň cifer majíce, přebírali se v nich. Někteří berouc z hromady, rozsazovali je, jiní zase přehršlím shrňujíc, na hromádky kladli, jiní opět z těch hromádek díl ubírali a obzvlášť sypali, jiní opět ty díly v jedno snášeli a jiní zase to dělili a roznášeli, až sem se tomu jejich dílu podivil. Oni mezi tím vypravovali, jak v celé filozofií jistšího umění nad toto jejich není, tu že nic chybiti, nic ujíti, nic nadbýti nemůž. "Nač pak to umění jest?" řekl sem. Oni mé hlouposti se podivíc, hned jeden přes druhého divy mi vypravovati začnou. Jeden, že mi poví, kolik husí v stádě letí, nepočítaje jich, druhý, že mi poví, v kolika hodinách čisterna pěti rourkami vyteče. Třetí že mi poví, kolik v měšci grošů mám, nenahlédaje tam etc., až se jeden našel, kterýž se písek mořský v počet uvésti podvoloval a o tom hned knihu sepsal. (Archimedes). Jiný příkladem jeho (ale větší subtylnosti subtýlnosti dokázati chtěje) dal se v počítání v slunci létajícího prášku. (Euclides). I užásl sem se a oni mi k srozumění posloužiti chtíce, ukazovali své regule, trium, societatis, alligationis, falsi; kterýmž sem jakž takž vyrozuměl. Než když mne do nejzadnější, jenž algebra aneb cossa slove, uvésti chtěli, takových sem tam divokých jakýchsi klik a háků hromady uhlédal, že mne o málo závrat nepopadl, a zavra já oči, prosil sem, aby mne odtud vedli.
9. I přijdeme k jinému auditorium, nad nimž ... napsáno bylo a já zastavě se, "budem-liž tam moci?" řekl sem, "poněvadž tam geometry toliko pouštějí?" "Poď předce, "řekl Všudybud. I vejdem, a aj, tu jich množství, kteříž čáry, háky, kříže, kola, kvadráty Quadráty, puňkty psali každý sobě sám tiše. Pak jeden k druhému přicházel a ukazovali sobě; některý pravil, že jinak býti má, a tento, že dobře, tož se vadili. Vynalezl-li kdo novou nějakou čáru neb kliku, výskal radostí a svolaje jiné ukazoval, kteříž ckali, prsty a hlavami točili a v svůj kout každý běže, také sobě takovou dělal. Jeden trefil, jiný ne, takže všecka ta síň po zemi, po stěnách, po stropě plná byla čar, a nedali sobě na ně šlapati, ani se jich dotýkati.
10. Kteří mezi nimi nejučenější byli, sstupovali se do prostřed a pokoušeli se očsi velmi úsilně vsylně, načež viděl sem, že jiní všickni s otevřenými ústy vsty očekávají. A bylo o tom řečí mnoho, jak by to nade všeho světa subtylnosti subtýlnosti divnější bylo a kdyby se vynalezlo, že by již nic nebylo nemožného. Já tedy, co to jest, věděti žádostiv jsa, přistoupil sem a spatřil, že kolo mezi sebou mají, o něž otázka jest, jak by z něho kvadrát Qvadrát udělán býti mohl. A když se toho s nevypravitedlnou prácí vyhledávalo, rozstoupili se zase, aby každý o tom přemyšloval, sobě poručíc. (Joh. Scaliger.) Tožť po malé chvíli nenadále jeden vyskočí volaje: "Mám, mám tajemství odkryté, mám." I shlukli se k němu všickni, viděti a diviti se chvátajíce. A on vynesa velikou knihu in folio, ukazoval jim. (Joh. Clavius.) I stali se hlasové a prokřikování, jakéž po vítězství bývá. Ale tomu plésání jiný hned brzo přítrž učinil, co hlasu měl křiče, aby se mámiti nedali, že kvadrát Quadrát není, a postaviv ještě větší knihu, všecky onoho domnělé kvadráty Quadráty zase v kola obrátil, mocně to provodě, že oč se onen pokusil, toho dovésti člověku možné není. I sklopili všickni hlavy a navrátili se k čárám a klikám svým.
11. My pak odtud do jiné síně sme přišli, kdež prsty, pídi, lokty, sáhy, váhy, míry, sochory, hevery, škřipce a podobné nádobí prodávali, a plno bylo měřících a vážících. Někteří samu tu síň měřili, a každý téměř teměř jinák naměřil, pak se nesnadnili a měřili znovu. Někteří měřili stín na dýl, na šíř, na tloušť, jiní jej na váhu vážili. Sumou Summau pravili, že nic není v tom světě, ani krom světa, čeho by se oni doměřiti nemohli. Ale já, trochu se na to jejich řemeslo podívaje, poznal sem, že více pochluby než potřeby bylo. Protož sem hlavou pokyna, odtud šel.
12. I přijdem do jiného pokoje, kdež plno hudeb a zpěvů, břinkání a hlučení rozličných nástrojů spatřím, a některé okolo nich stojící a z vrchu, z důlu, po stranách nazírající a uch nastavující, co to, kde, kudy a kam zní, jak a proč co se čím zní neb nezní, vystihnouti chtíce. Někteří pravili, že již vědí, a plésali, pravíce tu Božského cosi býti a tajemství nad tajemství, protož to s 69 velikou chutí a poskakováním rozbírali, skládali, překládali. Ale k tomu se jeden z tisíce nevydařil, jiní jen hleděli. Pakli kdo také ruky přičiniti chtěl, škřípalo to a vrzalo, jako i mně. Takž já vida některé dosti, jakž se zdálo, vzácné lidi za hřičku a maření času to míti, šel sem odtud.
13. Tehdy vede mne Všudybud po schodech na jakés pavlače, kdež hromady uzřím lidí žebříky dělajících a k obloze přistavujících, pak lezoucích zhůru a lapajících hvězdy a roztahujících přes ně šňůry, pravidla, závaží, kružidla a cesty běhů jejich měřících. O čemž někteří usadíc se regule psali, kdy, kde a jak se které scházeti neb rozcházeti mají vyměřujíce. I podivil sem se opovážlivosti lidské, že až do nebe se zpínati a hvězdám regule dávati smějí; a zachutnav sobě to tak slavné umění, živě sem se ho i sám také chápati počal. Ale poobírav se s tím, čistě sem spatřil, že hvězdy jinák, než jim tito houdli, tancovaly. Což i oni sami znamenavše, na anomalitatem coeli naříkali, vždy jinák a jinák v řád je sobě uvésti se pokoušejíce, až i místa jim měníce, některé dolů na zem strhujíce, Zemi pak zhůru mezi ně sázejíce. Sumou summau tak i jinák hypotheses vymýšleli, an dokonále nic se trefovati nechtělo.
14. Někteří tedy nelezli tam více, než zdůlu toliko na ně vzhlédajíce, k čemu se která strojila, šetřili a spořádajíc trigóny, quadráty, sextíle, conjunkcí, oposicí a jiné aspekty, vyhlašovali budoucí, buď veřejně světu, aneb soukromně jistým osobám, štěstí a neštěstí, nativitéty a pranostiky Pranostyky píšíc a mezi lidi pouštějíc. Z čehož nejednou na lidech bázeň a strach, nejednou veselost se dělala, zvlášť některých, jiní nedbali nic, házeli tím v kout, spílali zhvězdlhářů pravíc, že oni i bez pranostiky Pranostyky dosti se najísti, napíti, naspáti mohou. Na kterýž však postranní soud, zdálo mi se, že dbáti nesluší, jestliže jen umění samo v sobě jisté jest. Ale čím sem na ně víc šetřil, tím sem jistoty méně znamenal. Trefilo-li předpovídání jednou, pětkrát zato chybilo. Rozuměje já tedy, že tu i bez hvězd hádati nenesnadno, kdež uhodnouti pochvalu, chybiti výmluvu má, za marnost sem položil déle se s tím meškati.
15. I vyjdeme opět na jiný plac, kdež, aj, novou věc spatřím. Nebo tu nemálo jich stálo s jakýmis křivými, ohnutými trubami, jejichž jeden konec k očím sobě cpali a druhý přes rameno za hřbet sobě stavěli. Což co by bylo, když sem se ptal, odpověděl mi tlumočník, že jsou perspicille, kterýmiž se za hřbet hledí. Nebo prý pry kdo člověkem býti chce, musí nejen, co před nohama leží, viděti, ale i na to, co již přešlo a za hřbetem jest, se ohlédati, aby z minulého přitomnému a budoucímu se učil. Takž já za novou to věc maje (nevěděl sem zajisté před tím, aby takové oklikovaté perspicille býti mohly), prosil sem jednoho, aby mi trošku na pohlednutí zapůjčil. I podali mi jich několik, a aj, potvorná věc! Skrze každé jináč a jináč viděti bylo. Skrze jedno věc některá daleko se zdála, skrze druhé tatáž blíž, skrze jedno té, skrz jiné jiné barvy, skrz třetí toho třeba ani nebylo, takže sem to vypruboval, že se tu nač ubezpečiti není, že by tak, jakž se ukazuje, bylo, než jak které perspicillum přistrojeno, tak že věc očím barví. Z nich pak viděl sem, že každý své perspektivě věří, protož se o lecos dosti trpce hádali. Což mi se nelíbilo.
16. Když mne jinam vésti počnou, ptám se: "Brzy-li pak těm učeným konec bude? Však již až teskno mezi nimi se motati." "Nejlepší pozustává," řekl Všudybud. I vkročíme na nějakou síň, kteráž plná byla obrazů, po jedné straně pěkných a libých velice, po druhé straně mrzutých a přepotvorných, okolo nichž chodili filozofi, nejen na ně vzhlédajíce, ale i což oněm k kráse, těmto k mrzutosti barvami přidati mohli, přidávajíce. I ptal sem se: "Co to jest?" A tlumočník mi dí: "Co nevidíš nápisů na čelích?" A vodě mne, ukazuje mi ty nápisy Fortitudo, Temperantia, Justitia, Concordia, Regnum etc. a z druhé strany Superbia, Gula, Libido, Discordia, Tyrannins etc. Filozofi pak prosili a napomínali všech přicházejících, ty pěkné aby milovali, škaredé v nenávist brali, onyno, jak nejvíc mohli, schvalujíce, tyto, jak nejvíc mohli, hanějíce a hyzdíce. Což mi se dobře líbilo a řekl sem: "Nu, tutoť již aspoň lidi nacházím, kteříž hodnou věc pokolení svého činí." Mezi tím uhlédám já, že ti milí napominatelé nic více sami k pěkným těm kontrfektům než k druhým nelnuli, ani se těchto co víc než oněch ostýchali, nýbrž nejedni velmi chutně okolo nich se omětali, a jiní to vidouc, také se tam obraceli a s těmi potvorami laškování a kratochvíle sobě strojili. I řekl sem s hněvem: "Tutoť já vidím, že lidé (jakž Ezopů vlk řekl) jiné mluví a jiné činí; co ústy vsty chválí, od toho jim mysl letí, a co sobě jazykem oškliví, k tomu jim srdce lne." "A ty tuším anjelů mezi lidmi hledáš?" řekl ofukna se tlumočník. "Také-li pak se tobě kdy co líbiti bude? Všudy ty úhonu vhonu najdeš." Takž sem umlkl a hlavu sklopil, zvlášť vida, že i jiní všickni, kteří, že jich pozoruji, rozuměli, nelibě na mne vzhlédali. I šel sem, nechaje jich tu, ven.