Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

KAPITOLA XII. - POUTNÍK PROHLÉDÁ ALCHYMIÍ

A Všudybud dí: "Nyní aspoň poď, uvedu tě tam, kdež vrch jest vtipu lidského a tak rozkošná práce, že kdo se k ní jednou obrátí, dokud živ, pustiti ji pro ušlechtilé kochání, kteréž mysli přináší, nemůže." I prosil sem, aby nedlil ukázati mi toho. Takž mne uvede do jakýchsi sklepů, a aj, tu několika řady stálo ohnišť, pícek, kotlů a sklenných věcí, až se všecko blyštělo. Lidé pak chodíc snášeli a podkládali roždí: tož dmýchali, pak hasili zas, nalévajíce cosi a přelévajíce rozličně. I ptal sem se: "Kdo sou to a co dělají?" Odpověděl mi: "Nejsubtýlnější filozofi, kteříž, co slunce nebeské horkostí svou v střevách země za několik let spraviti nemůž, dopravují, kovy všelijaké na nejvyšší stupeň vyvodíce, to jest na zlato." "A načiž je to?" řekl sem; "však se víc železa a jiných kovů než zlata užívá." "Cos ty bloud!" řekl on. "Vždyť jest zlato nejvzácnější věc, kdo je má, chudoby se nebojí."
LAPIS PHILOSOPHICUS. "Nadto věc ta, kteráž kovy v zlato mění, má jiné také předivné moci: jako i tu, že zdraví lidské až do smrti v celosti zachovává a smrti (leč po dvouch neb třech stech letech) nepřipustí. Nýbrž, kdyby kdo užívati toho uměl, nesmrtedlného by se učiniti mohl. Není zajisté lapis ten jiného nic než símě života, jádro a výtah všeho světa, z něhož zvířata, zrostliny, kovové i sami živlové bytnost berou." I ulekl sem se, tak divné věci slyše, a: "Tedy tito nesmrtedlní jsou?" řekl jsem. Odpověděl: "Ne všechněm se toho najíti dostává. A i kteří dostávají, ne vždycky s tím dokonále zacházeti umějí." "Já bych se přičinil," řekl sem, "kdybych ten kámen měl, tak s nim zacházeti, aby ke mně Smrt nemohla, a zlata bych pro sebe i jiné dosti míti chtěl. A kde pak se ten kámen béře?" Odpověděl: "Tu se strojí." "V těchto kotlících?" řekl sem. "Ano."
PŘÍHODY ALCHYMISTŮ. Takž já žádostivě sobě chodím, na všecko pohlédaje, co a jak se tu dělá: a vidím, že se jim ne všechněm jednostejně daří. Některý udělal příliš studený oheň, nedovařilo se mu. Jiný měl příliš prudký, rozpukly se mu nádoby a cosi vydmýchlo ven: on pravil, že mu azoth vyletěl, a plakal. Jiný přelévaje rozlil aneb zle stemperoval. Jiný sobě vyčadil oči, nemohl k kalcinování a fixací dohlédati; aneb napustě je sobě kouřem, než je zase protřel, azoth mu vtom uletěl. Někteří také, dymu se nalkajíc, mřeli. A nejvíc jich bylo, kterýmž uhlí v měšci nestávalo, musili jinam vypůjčovati běhati; vtom vystydlo, a všecko v nic přišlo. A ta příhoda velmi tu byla častá a teměř ustavičná. Neb ač žádného mezi sebe, leč s plným měšcem, nepouštěli, každému však velmi rychle jaksi vypráhl, že v něm nic nezustalo: a on aneb operací tak nechati, aneb o vypůjčku jinam běhati musil.
I řekl sem, na ně se nadívaje: "Těch já tuto, kteří nadarmo pracují, dosti vidím: kteří by pak kamene dostávali, žádného nevidím. Zlato, vidím, že tito vaříc a život škvaříc, oboje promařují a proškvařují: kde pak jsou ti s hromadami zlata a nesmrtedlností?" Odpověděl mi: "Ved se ti nezjeví, aniž bych jim radil: musí se taková drahá věc v tajnosti chovati. Sic kdyby se o kterém z potentátů někdo dověděl, chtěl by jej míti, a byl by tak mnoho jako vězněm věčným: protož se tajiti musejí."
Vtom vidím, že se někteří z těch uškvařených sstupují; a já nastavě uší, slyším, že nedaření svého příčin mezi sebou vyhledávají. Jeden na filozofy, že příliš zavinutě umění to popisují, vinu kladl; druhý na křehkost sklenných nádob naříkal; třetí na nevčasné a nevhodné planét aspekty ukazoval; čtvrtý na zemské kalnaté při merkuriášovi přímisky se hněval; pátý na nedostatek nákladu žaloval. Summou příčin těch tak bylo mnoho, že nevěděli, umění svému jak spomoci, viděl sem to. A tak, když jeden za druhým ven vycházeli, šel sem i já.