Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

KAPITOLA XIII. - POUTNÍK SE NA ROSE-CRUCIOS DÍVÁ

A hned tu na placu uslyším trouby zvuk, po němž ohlédna se, vidím jezdícího na koni a svolávajícího filozofy. Kteříž když se stádně odevšad valili, začal jim pěti jazyky o nedokonalosti svobodných umění a celé filozofie vypravovati a kterak někteří slavní, od Boha na to vzbuzeni muží takové všecky nedostatky již vyšetřili a doplnili a moudrost lidskou na ten stupeň, na kterémž v ráji před pádem byla, přivedli. Zlato dělati že mezi sta kusy nejmenší u nich jest, proto, že celá natura jim nahá již a odkrytá jest, kterému tvoru formu odníti aneb dáti chtějí, že mohou dle líbosti. Jazyky všech národů že umějí, co se po všem okršlku zemském i na Novém světě děje, všecko vědí a s sebou, i vzdáleni jsouce, by na tisíc míl bylo, rozmlouvati umějí. Lapidem že mají a ním všelijaké nemoci dokonále hojí i dlouhověkost dávají. Neb Hugo Alverda, jejich praepositus, že již 562 let stáří jest a kolegové jeho ne mnoho níž. A ač po tolik set let se tajili, sami toliko (sedm jich) v napravování filozofie pracujíce, nyní však, poněvadž již k dokonalosti vše přivedeno, a nadto vědí, že všemu světu reformací nastává, déle již tajiti že se nechtějí, nýbrž zjevně se ohlašujíce, s jedním každým drahými tajemstvími svými se zděliti hotovi jsou, kohož by jen hodného seznali. Ohlásí-li se jim kdo v jakémkoli jazyku a národu, že jich všecko dojde a žádný bez laskavé odpovědi zanechán nebude. Pakli kdo nehodný bude, kterýž by z lakomství toliko neb z všetečnosti dojíti jich žádostiv byl, ten že se nedoptá nic.
2. To vypověda poštýř ten, zmizel; já pak po učencích těch hledě, všecky je téměř teměř novinou tou zděšené vidím. Počínají mezi tím pomalu hlavy snášeti a jedni pošepmo, jiní hlasem soud o tom vynášeti. Takž já, tu i tam přistoupě, poslouchám, a aj, jedni náramně plésali, radostí kam se díti, nevědouce. Litovali předků svých, jimž se za jejich věku podobného nic nedostalo; sebe pak blahoslavili, jimž dokonalá filozofia již se plně podává. Takže bez omylu všecko věděti, bez nedostatku všeho dosti míti, bez nemoci a šedin kolik set let živ býti moci bude, kdo jen chtíti bude. A vždycky opětovali: Šťastný přešťastný náš věk." Jakýchž řečí já doslýchaje, počal sem i sám vesel býti, a že se i mně bohdá toho, nač se jiní brousí, dostane, naději sobě činiti. Ale spatřil sem jiné v hlubokých myšleních, kteříž, co o tom smýšleti, hrubě na rozpacích byli. A by pravé bylo to, což hlásati slyšeli, byli by rádi, ale se věci zatemnělé a rozum převyšující býti zdály. Jiní zjevně odpírali, šalbou a podvodem to býti pravíce. Byli-li prý pry od tolika set let, proč se prv nezjevili? Jsou-li věcmi svými jisti, proč směle na světlo nevystoupí, než z kouta jen odkuds ze tmy co netopýřové hvízdají? Filozofia že jest dobře ustanovená a reformací nepotřebuje; dají-li sobě tu z rukou vyraziti, že nebudou míti žádné. Jiní nadto hrozně na ně láli a klnuli, za věštce, čarodějníky a vtělené ďábly je vyhlašujíce.
3. Sumou Summau, hluk byl na celém placu a každý téměř teměř žádostí dojíti jich hořel. Protož nemálo jich suplikací Supplikacý spisovalo (jedni tajně, jiní zjevně) a odsílali jim, plésajíce radostí, že již také do spolku přijati budou. Ale viděl sem, že každému suplikací Supplikacý jeho, všecky zběhavše kouty, bez odpovědí se vrátila a veselá naděje obracela se v tesknost, nýbrž od nedověrců oněch smích měli. Někteří psali znovu, po druhé, třetí i víc skrze všecky Musas, jak nejhlouběji kdo mohl a uměl, prose, ba zaklínaje, aby duše umění žádostivé nezdržovali. Někteří odkladu netrpěliví sami osobně od jednoho kraje světa k druhému běhali, na své neštěstí naříkajíce, že šťastných těch lidí najíti nemohou. Čehož vinu jeden nehodnosti své, jiný nevhodnosti oněch připisoval. A odtud jeden sobě zoufal, druhý se ohlédaje a k vyslídění jich nových cest ohleduje, znovu se trápil, až mne samého konce se dočkati nemohoucího teskno bylo.
4. Vtom, aj, opět začne se troubení; za kterýmž zvukem když jich mnoho běží, i já také, spatřím jakéhos, an krám rozkládaje, lidí k spatřování a kupování předivných tajemství nabízí, kteráž prý pry z pokladů nové filozofie vzatá jsou a všechněm tajné moudrosti žádostivým zadosti učiní. I byla radost, že tu již svaté Růžové bratrstvo zjevně se a štědře poklady svými zděluje; přistupovali a kupovali mnozí. Všecko pak to, což se prodávalo, zavinuté bylo v škatulích, kteréž malované byly a s všelijakými pěknými nápisy: Portae sapientiae; Fortalitium Scientiae; Gymnasium Universitatis; Bonum Macro-micro-cosmicon; Harmonia utriusqve Cosmi; Christiano-cabalisticum; Antrum Naturae; Arx Primaterialis; Divinomagicum; Tertrinum Catholicum; Pyramis Triumphalis; Hallelujah, etc.
Každému pak, kdo kupoval, zapovědělo se odvírati. Nebo tajné té moudrosti že taková jest moc, že pronikáním operuje, ale kdyby se odevřela, že by vypáchla. Nicméně všetečnější někteří nezdrželi se, aby odevříti neměli, a nalezše škatule své naprosto prázdné, ukazovali jiným; kteříž když také své zodvírali, nenašel žádný nic. I křičeli: "Podvod, podvod!" a zůřivě člověku tomu mluvili, ale on je pokojil, to nejtajnější tajností býti pravě, že věci ty, kromě Filiis scientiae, nespatřitedlné jsou, čehož jednomu z tisíce že se nedostává, on že tím vinen není.
5. I dali se tím na větším díle všickni upokojiti; zatím se on sklidil a diváci s nejednostejnými humory, jeden sem, druhý tam, se rozcházeli. Z nichž doptal-li se kdo tajností těch nových či nedoptal, nic posavád věděti nemohu. To vím toliko, že se všecko potom jaksi tišilo, i kteréž sem zprvu nejvíc běhati a těkati viděl, ty sem potom leckdes v koutě jako s zamčenými ústy vsty seděti viděl, buď že k tajnostem jsouce připuštěni (jakž se o nich někteří domýšleli), přísahu mlčelivosti byli vykonati museli, aneb že (jakž se mně mimo brylle hledícímu zdálo) za naději a vynaloženou svou práci se hanbili. Takž se tedy všecko to rozcházelo a tišilo, jako když se po bouři bez deště mračna rozcházejí. A já k průvodčím svým řekl: "A což z toho všeho nic býti má? Ach, mé naděje! Jáť sem se, tu takové trošty vida, těšil, že příhodnou mysli své pastvu najdu!" Odpověděl tlumočník: "Kdo ví, ještěť se toho dostati můž, snad oni hodiny své vědí, kdy se komu zjeviti mají?" "Já-li na to čekati mám?" řekl sem, "nevěda, aby se z tolika tisíc učenějších, než sem já, komu zdařilo jedinkého příkladu. Nechci po tom déle zevlovati. Poďme odtud."