Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

KAPITOLA XV. - POUTNÍK SPATŘUJE JURIS PRUDENTIAM

Naposledy tedy vedli mne do jednoho ještě širokého auditorium Audytoryum, v němž sem víc než kde znamenitých lidi uhlédal. Ti vůkol po stěnách malované měli zdi, sruby, ploty, parkany, šraňky, příhrady a přívory; a zase skrze ně ty i jiné mezery a díry, dvéře i vrata, závory a zámky a rozličné k nim klíče, klíčky a háky. Na to vše oni ukazujíc sobě, kde se a jak přejíti můž neb nemůž, rozměřovali. I ptám se: "Co pak ti lidé dělají?" Odpovědíno mi, že vyhlédají, jak by jedenkaždý v světě při svém ostáti, aneb také z jiného na sebe nětco pokojně převésti mohl pro zachování řádu a svornosti. Řekl sem: "To je pěkná věc!" ale podívaje se trošku, zošklivil sem ji sobě.
2. A to předně proto, že do těch šraňků, jakž sem znamenal, ani duše, ani mysl, ani tělo člověka se nezavírá, než statek toliko, příbytná při člověku věc, na níž tak mnoho přenesnadné práce vážiti, jakouž sem tu viděl, nezdálo mi se, aby za to stálo.
3. K tomu viděl sem, že všecko to umění jen na chuti některých založeno bylo, že se tomu neb onomu to neb ono za právo ustanoviti vidělo, tak toho jiní šetří, aneb (znamenal sem to tu) jak se kterému mozku zavrtí, tak hradby neb mezeru dělá a boří. {Perplexitas Juris.} Protož tu mnoho bylo jednoho druhému právě na odpor, čehož k zpravení a srovnání jiní divného subtylného hlav lámání užívati musili, až sem se divil, že nad ledadrobnými věcmi, z nichž se některá v tisíci sotva letech přihází a za velmi málo stojí, tak se hříli a potili, a to s nemalou hrdostí. Nebo čím kdo více hradbu probořovati, leckdes mezeru protrhnouti a zase zatarasovati uměl, tím více sobě se líbil a jiní naň ckali. Někteří však (i oni vtip protírajíce) vstupovali oněm na odpor, že tak a ne onak se hraditi aneb mezeřiti má, volajíce. Tož byly roztržitosti a hádky, a rozstoupíce se maloval ten tak, onen onak, každý k sobě diváky vábě. A já laškování tomu se nadívaje a hlavou zatřasa, "pospěšme odtud, již mne tu teskno," řekl sem. A tlumočník mi s hněvem: "Také-li se pak tobě v tom světě co líbiti bude? I nejušlechtilejším ty věcem, vrtkého mozku člověče, hanu najdeš." Všudybud mu odpoví: "Zdá mi se, že mu mysl nábožností zapáchá. Poveďme ho, snad sobě ale tam vnadu najde."