Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

KAPITOLA IV. - POUTNÍK UZDY A BRYLÍ DOSTAL

To já slyše, zhrozím se; a co sem to k hříchu za tovaryše dostal, sobě myslím. První onen (tak sobě to mysl má rozbírala) o jakés uzdě mluvil, tento se Mámením jmenuje, královnu svou Marností mi (ač neopatrným tuším vybleknutím) jmenoval, co pak to?
2. A když já tak mlče a sklopě oči jdu a nohami nechtivě jaksi pokračuji, Všezvěd: "Co, vrtochu," dí, "tušímť se nazpět chut dělá?" A než já co odpovím, anť mi na krk uzdu jakous vhodí, jejiž udidla pojednou mi se do úst vst vklouzla, a on: "Nu, již mi povolně půjdeš," dí, "kams začal."
3. I pohledím sobě na tu uzdu a aj sšitá byla z řemení Všetečnosti, a udidla její byla z železa Urputnosti v předsevzetích, a porozuměl sem, že k prohlédání světa ne jako prvé dobrovolně půjdu, ale těkavostí a neukojitedlností mysli své násilně tažen budu.
4. V tom druhý vůdce z druhého boku: "A já tobě tyto okuláry," dí, "daruji, skrze něž se na svět dívati budeš." I vstrčil mi brylle na nos, skrze něž já hledě, hned všecko před sebou jinak vidím. Měly zajisté tu moc (jakž sem potom mnohokrát zpruboval), že skrze ně hledícímu věc daleká blízká a blízká daleká, malá veliká a veliká malá, mrzutá krásná a krásná mrzutá, černá bílá a bílá černá etc. se zdála. I porozuměl sem, žeť sobě nezle Mámení říkati dá, když takové brylle dělati a lidem vstavovati umí.
5. Byly pak brylle ty, jakž sem potom vyrozuměl, z skla Domnění vykroužleny, a rámcové, v nichž byly ufasované, byli z rohu, jenž Zvyk slove.
6. Vstrčil mi je pak, na mé štěstí, křivě jaksi, takže mi plně na oči nedoléhaly, a já hlavy přizdvihna a zraku podnesa, čistě přirozeně na věc hleděti sem mohl. Čemuž sem rád byl a sám v sobě myslil: Ač ste mi ústa Vsta sevřeli a oči zastřeli, věřím však svému Bohu, že mi rozumu a mysli nesvážete. Půjduť a podívám se, co pak ten svět jest, na nějž paní Marnost chce, aby se hledělo, a však vlastníma očima aby se nehledělo.