Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

KAPITOLA IX. - POUTNÍK PROHLÉDÁ STAV ŘEMESLNÍKŮ

Takž jdouce dostaneme se do ulice, kde se živnosti provodí, kteráž zase na mnoho menších uliček a plácků rozdělená byla, a všudy rozličných síní, dílní, výhní, verštatů, krámů, boud, s přerozličným potvorným nádobím plno, okolo nichž se divně lidé zatáčeli, vše s třískáním, boucháním, vrzáním, škřípáním, hvízdáním, pískáním, foukáním, houkáním, chřestáním a šoustáním rozmanitým. Viděl sem tu, jak se někteří v zemi hrabali a kutali, buď po vrchu ji párajíce, aneb se skrze vnitřnosti její jako krtice prorývajíce. Jiní se máchali v vodě, na řekách i na moři, jiní pálali párali v ohni, jiní zevlovali do povětří, jiní zápasili s zvěří, jiní s dřívím a kamením, jiní ledcos sem a tam přenášeli a převáželi. I dí mi tlumočník: "Hle, jak to bystré a veselé práce! medle, coť se tu nejlép líbí?" Já řekl: "Můž býti, že tu veselosti jest něco, já však mnoho při tom natáhání vidím, mnoho stonání slyším." "Ne všeckoť jest těžké," řekl, "nahlédněme blíž do těch některých věcí." I vodili mne skrze ně pořád a prohlédal sem všecko a chytal se také po místech toho i jiného pro zkušenou, ale všeho vypisovati na tomto místě ani nemohu, ani nechci. Než co sem tu veřejně vyšetřil, toho nezatajím.
1. Předně, spatřil sem, že všickni ti lidští obchodové jen práce jsou a kvaltování a každý nějaké své nepohodlí a nebezpečenství má. Viděl sem tu zajisté, že kteří zacházeli s ohněm, byli jako mouřenínové osmahlí a očadlí, jimž břinkot kladiv vždycky v uších vzněl a půl sluchu zaměstknával, záře ohně vždycky se jim v očích blyštěla a kůže s připálením tytýmž se poklávala. Kteří obchod vedli v zemi, s temnostmi a hrůzami bylo tovaryšství jejich a ne jednou se přihodilo, že se zasuli. Kteří u vodách pracovali, mokli co doch, drkotali zimou co osika, vnitřnosti jim surověly a nemalý jich díl hlubinám za podíl se dostával. Kteří se s dřívím, kamením a jinými hmotnostmi zaneprazdňovali, plní byli mozolů, stonání a ustání. Viděl jsem zajisté, jak někteří oslovské práce měli, s nimiž se až do potu a do ustání a do úpadu vpadu a do úrazu vrazu a do přetržení natáhali a namáhali, ješto tím svým bídným pachtováním chleba sotvá obhájiti mohli. Vidělť sem jiné, takť jest, že se lehčeji a zišťněji živili, ale zase, čím méně kvaltování, tím víc nepravosti a fortelů tu bylo.
2. Druhé, viděl sem, že všecka práce člověka jest pro ústa vsta jeho. Nebo co kdo uhnal, vše to sobě a svým do úst vst vecpal, řídké vymíníc, kteříž ústům vstům utrhajíce do pytlíků kladli. Ale ti, viděl sem opět, že aneb děraví byli, co se nasypalo, pršelo zas, a jiní zbírali, aneb někdo přijda, utrhl mu jej, aneb sám někde zavadě, jej sobě odčesl, neb protrhl neb vždy jinou nějakou příhodou zmrhal. Takže sem to patrně viděl, že se těmi lidskými zaměstknáními jen voda přelívá, dobývají se peníze a odbývají zas s tím toliko rozdílem, že snáze odcházejí, než přicházejí, buď že se skrz ústa vsta aneb skrz truhly přehánějí. Protož sem také více všudy nuzných než možných spatřil.
3. Třetí, spatřil sem, že každá ta práce celého člověka vyhledává. Ohlédal-li se kdo a drobet váhavě sobě počínal, hned zustával vzadu, hned mu všecko z rukou lezlo, a než zvěděl, na korábu se octl.
4. Čtvrté, všudy sem mnoho nesnadnosti znamenal. Než se kdo do obchodu vpravil, dobrý díl života mu minul, a vpravě se, nedal-li velmi bedlivého na sebe pozoru, hned mu zase všecko zpět šlo, nýbrž i při nejbedlivějších sem shlédl, že se tak často se škodou jako s ziskem potkávali.
5. Páté, viděl sem všudy (zvlášť mezi obchodem podobným) plno závisti a nepřízně. Navalovalo-li se komu víc práce, aneb že se od něho víc nosilo, sousedé hned škaredě hleděli, zuby škřipěli a mohli-li jak, jemu to zkazili. Odkudž různice, nevole, hřešení pocházelo a někteří z netrpělivosti nádobí od sebe házejíc, v zahálku a dobrovolné korábnictví jiným navzdoru se dávali.
6. Šesté, shlédl sem mnoho všudy falše a šalby. Co kdo dělal, zvlášť jinému, vše na odbyt, ledabylo dělal. Práci svou mezi tím, jak nejvýš mohl, velebě a nadsazuje.
7. Sedmé, nalezl sem tu mnoho zbytečných marností, nýbrž větší díl těch zaměstknání že nejsou než sama pouhá marnost a neužitečné bláznovství, poznal sem jistotně. Poněvadž zajisté lidské tělo skrovničkým a prostičkým jídlem a pitím se přechovati, skrovničkým a prostičkým rouchem přiodíti, skrovničkým a prostičkým staveníčkem přichrániti dá, patrné jest, že maličké a skrovničké o ně péče a práce potřebí, tak jakž za starodávna bývalo. Toho pak tuto, shledal sem, že svět souditi neb neumí, neb nechce, poněvadž k vycpávání a nalívání břicha tak mnoho a tak neobyčejných věcí užívati zvykli, že k shledávání jich veliký lidu díl po zemi i po moři kvaltovati se a sílu i život v šanc sázeti musí; na kterýchž přestrojování opět obzvláštní mistři býti musejí. Podobně se s shledáváním k šatstvu a stavení rozličných materií Materyi a s dáváním jim rozmanitých potvorných křtaltů nemalý lidu díl zanepraždňuje, což vše zbytečné a marné, často i hříšné jest. Tak podobně řemeslníky sem spatřil, jejichž všecko umění a práce jest, dětinské titěrky aneb také jiné hřičky k strojení kratochvílí a maření času dělati. Jiné nadto, jejichž práce byla, nástroje ukrutnosti, meče, tulichy, čekany, ručnice etc., vše na lidi, strojiti a množiti. Jakýchž všech živností s jakým lidé svědomím a s jak potěšenou myslí hleděti mohou, já nevím. Než to vím, kdyby se z těch jejich prací, co nepotřebného, zbytečného a hříšného v nich jest, vyníti a odmísiti mělo, že by větší díl lidských obchodů klesnouti musel. Protož pro tuto i výš připomenuté příčiny nic sobě tu oblíbiti nechtěla mysl má.
8. Zvláště pak naposledy když sem viděl, že se tu jen tělem a tělu pracuje, ješto by člověk, přednější věc v sobě maje, duši, tu nejpředněji v práce zavoditi, té zisků nejpředněji hledati měl.
9. Jednu věc zejména připomenouti se vidí, jak mi se mezi formany po zemi a mezi plavci na moři vedlo. Když sem tak, dílny řemeslníků přehlédaje, tesknil, řekl Mámilovi Všudybud: "Vidím já, že je toto cosi cosý neposedavého, rtuť vždycky se mektati chtíci, protož mu žádné jedno místo nevoní, k němuž by se přivázati dáti chtěl. Ukažme mu prostrannější, kupecký, kdež vždycky sem tam přes svět se přenášeti a jako ptáku létati volno." "Nejsem proti tomu," řekl sem, "i toho zkusiti." Šli sme tedy.
10. A hned uzřím houf lidi sem tam se vrtících a všelijaké věci, až i třísky, prst, hnůj shledávajících, zbírajících, zdvíhajících a do břemen fasujících. Ptám se, co to? Oni, že "přes svět strojí". Já: "A proč ne bez těch tíhot? lehčeji by jeli." Oni: "Bloud si ty. Jakž by jeli? to jejich křídla." "Křídla?" řku já. "Křídla arci. Nebo to jim dává i úmysl vmysl i dobrou při tom mysl i pas a glejt všudy. Či mníš, že se darmo po světě toulati volno? Z toho oni musejí vyživení, přízeň i všecko bráti." Hledím tedy, a aj, oni, co kdo nejvíc břemen těch shledati mohl navážíc, na šráky jakés s poddělanými koly váleli a šroubovali, pak spřipínajíc s připjnagjc k nim hovada, tak se se vším tím přes vrchy, hory, doly, zmoly šrotovali a pachtovali, že to znamenitě veselý život sobě libujíce. Jakož se i mně zprvopočátku zdálo. Ale jakž sem je tu i tam v blatě váznouti, káleti se a máchati, natáhati a namáhati, též od dešťů, snihů, slot, metelic, zim, hork rozličná nepohodlí snášeti viděl, jako i na pasích všudy na ně číhati, všecko jim přetřásati, vačky vyprazdňovati (an nic k zniknutí toho hněv, trhání a sápání sapánj nepomáhal), tolikéž loupežnou po silnicích sběř outoky na ně činiti a duši jejich vždycky na šancích státi sem spatřil, zodnechtělo mi se toho.
11. Pravili tedy, že jiný jest pohodlnější po světě létání způsob, plavbami; tu že se člověk neztřase, nezkálí, neuvázne, ale od jednoho kraje světa k druhému sebou stříleti můž, všudy nového, nevídaného a neslýchaného něco nalézaje. I vedli mne k krajům země, kdež sme před sebou nic neviděli než nebe a vodu.
12. Tu mi do jakés chaloupky vstoupiti kázali z prken zhlobené. A ta nestála na zemi, aniž byla podezděná neb podvalami jakými, sloupy a podporami utvrzená, ale stála na vodě a viklala se sem tam, takže i vstoupiti do ní s rozmyslem bylo. Však když jiní tam šli, šel sem, abych se nesmělým nezdál, i já, nebo pravili, že to náš vůz. Mysle pak já, že již pojedem aneb, jakž pravili, poletíme, anť my tu den, druhý, třetí, desátý stojíme. "I co pak to?" dím já, "však ste pravili, že sebou stříleti budeme od jednoho kraje světa k druhému, a my nemůžeme z místa nikam." Oni, že až nám tahouni přijdou, a vypravují mi, že oni tahouny mají, kterýmž ani hospody, ani maštale, ani obroku, ani ostrohy a biče netřeba, než jen zapřáhnouti 43 a jeti, jen abych počkal, že uhlédám. A ukazují mi mezi tím opratě, provazy, šle, váhy, brdce, oje, nápravy, rozvory, klanice a sochory rozličné, vše jinak než při formanském fasuňku. Byl zajisté toto vůz ležatý, hřbetem znak, ojem (ze dvou nejdelších jedlí udělaným) zhůru do povětří strmící, od jehož špice provazové se rozbíhali k bitům vůkol s mřežováním a žebřováním rozličným. Náprava toho vozu byla vzadu, u níž sedě jediný člověk chlubil se, že všecku tu bohopustu obrátí, kam chce.
13. Vtom zavane vítr. Nuž chasa náše zhůru, běhati, skákati, křičeti, výskati začnou, jeden se chytá toho, jiný jiného. Někteří po těch provazích zhůru a dolů co veverky sebou házejí, bidla spouštějí, rohože jakési svinuté rozpouštějí a co víc toho. Já: "Co pak to?" Oni, že zapřáhají. I hledím, a aj, ty rohože se nám vydmou jako stodoly (oni pravili, že to náše křídla) a všecko to počne nad námi fičeti a pod námi se voda střihati a stříkati; a než já zvím, anť se nám břeh i země i všecko z očí ztratí. Já: "Kam sme se pak děli? Co to bude?" Oni, že letíme. "Inu, tedy leťmež ve jméno Boží," řekl sem a dívám se, jak to s námi prudce jde, ne bez líbosti sic, však také ne bez strachu. Nebo vyšel-li sem ven dívati se, závrat mne podjímal, vlezl-li sem na dno, strach od šustící násilně okolo stěn vody obstupoval mne. A tu mi 44 na mysl jíti počalo: "Není-li to předce těžká opovážlivost, tak vzteklým živlům, vodě a větru, život svůj svěřiti a tak zumyslně smrti v hrdlo lézti, od níž tu nic dále nejsme než na dva prsty, jak totiž tlusté jest prkno to mezi mnou a strašlivou propastí." Však umíniv strachu na sobě nedati znáti, mlčel sem.
14. Vtom mne puch jakýsi surový zarážeti počne a mozk i všecky vnitřnosti mi projma, povalí mne. Tu já se (jako i jiní způsobu tomu nepřivyklí) válím, řičím, rady sobě nevím, všecko se ve mně rozplývá a ze mne leje, že se nejinak zdálo, než že jak hlemejžď na slunci, tak my tu na té vodě se rozplyneme. Tu naříkati na sebe i vůdce své počnu, nevěře, aby živu zustati možné bylo, ale od nich všech místo politování smích sem měl. Věděli zajisté zkušením (čehož sem já nevěděl), že ten spůsob nebude leč některý den trvati, jakož tak bylo a síla má pomalu se vracela zase a poznal sem, že vzteklé to moře toliko mne tak přivítalo.
15. Ale což? Těžší oněch věci hned přišly. Opustil nás vír, křídla nám ochlípěla, my stanuli, na vlas nikam nemohouce. Já opět se vraštiti, co to bude: "Zanešeni sme tu do těch pustin mořských, ach, vyjdeme-liž zase? Ach, uhlédáme-liž ještě zemi živých? Ó matko milá, země, země, matko milá, kde jsi? Vodu rybám, tebe nám dal Stvořitel Bůh. Ryby se bydliště svého, ach, rozšafně drží, my pak nesmyslní své opouštíme. Nepřispěje-liť nám nebe na pomoc, jižtě nám v smutné té propasti zahynouti." Takovými kormutlivými myšlenkami trápiti se nepřestal duch můj, až teď plavci křičeti začnou. Já vyběhna: "Co to?" Oni, že vítr jde. I hledím, a nevidím nic; oni předce rozpínají. I přijde, pochytí nás a nese zas. Což všechněm přineslo radost, ale kteráž nám hned zhořkla.
16. Rozmáhalo se zajisté to vání tak násilně, že nejen námi, ale i těmi pod námi hlubinami zmítáno bylo, až hrůza k srdci šla. Nebo moře vlnami takovými odevšad se válelo, že sme jako po vysokých horách a hlubokých údolích jednak zhůru, jednak dolů chodili. Někdy námi zhůru střelilo, že sme sobě měsíce dosáhnouti moci zdáli, z toho zase zstupovali sme jako do propasti. Tu se zdálo, že nás proti nám jdoucí neb poboční vlna přikváčí a hned na místě potopí, ona pak podnesla vždycky, toliko že náš ten prkenný koráb sem tam odrážín a od jedné vlny druhé podáván jsa, jednak na ten, jednak na druhý bok dopadal, jednak předkem kolmo zhůru, jednak dolů strměl. Odkudž nejen vodou vždycky na nás a přes nás do povětří stříkáno, ale my ani státi ani ležeti nemohouc, z boku na bok sme přemítáni, jednak na nohy, jednak na hlavu staveni. Z čehož závrat a všeho všudy s námi se podvracení pocházelo. Což když dnem nocí trvalo, každému souditi snadno, jakých se tu hrůz a strachů pocítiti musilo. I myslil sem sobě: "Ach, titoť lidé mimo všecky, co jich svět má, pobožnými býti příčinu mají, po tu hodinu životem svým jisti nejsouce." A ohlédaje se po nich, jak nábožní jsou, vidím, že jednostejně předce jako v krčmě žerou, pijí, hrají, chechtají se, oplzle mluví, zlořečí a všelikou prostopašnost provodí. Nad čímž se zkormoutě, napomínati jich počnu i prositi, aby, kde jsme, pamatovali a takových věcí přestanouce, k Bohu volali. Než co platno? Jedni mne vysmáli, druzí na mne fukali, třetí opřáhali, čtvrtí vyhoditi strojili. Mámil můj, abych mlčel a hostem se v cizím domě býti pamatoval, kdež hluchým a slepým býti nejlépe jest. "Ach, nemožné jest," dím já, "aby ta věc na dobré vyšla s těmi obyčeji." Tu oni opět v smíchy. Já nezbednost takou vida, mlčeti sem musil, prasku však nějakého při nich se boje.
17. Vtom se bouře ssilí a proti nám vichr strašlivý strhne. Tu se teprv moře vlnami až k nebi kouřiti začne, tu nás sobě vlny jako miče podávaji, tu se hlubiny odvírají a nás jednak sehltiti pohrožují, jednak zhůru zase vymítají; tu nás vítr v kolo bere a jednák sem, jednák tam námi hází, až praštělo všecko, jako by se na statisíce kusů roztříštiti mělo. Tu já zmrtvěl všecek, nic již před sebou nevida než zahynutí. Onino násilí již odolati nemohouc a na skály neb mělčiny vehnání se bojíc, křídla strhovali a háky jakési veliké železné na přetlustých provazích vyhazovali, tak se na místě zdržeti, až by bouře pominula, troufajíc. Ale nadarmo. Někteří zajisté z oněch po provazích lezoucích prudkostí větru jako housenky zházíni a do moře vmetáni; těmto týmž násilím kotvy se zutrhovaly a v hlubinách ztonuly. A tu teprv lodí náše s námi již beze vší obrany jako na proudě řeky tříšťka zmítati se počala. Obrům pak oněm železným svévolným teprv také srdce se tratilo, bledli, trnuli, co sobě počíti nevěděli, na Boha teprv zpomínali, k modlitbám napomínali i sami ruce spínali. Tu lodí s námi jednak na dně moře usedati, jednak o skryté pod vodou skálí se bíti a skrze to padati a pukati začne. Tu se voda rozštípeninami těmi k nám leje, kterouž ač vylévati čím a jak kdo pro starost pro mladost mohl poroučíno, platno však nic nebylo, tlačila se násilím k nám a nás v sebe. Tu pláč, křik, úpění vpění nesmírné, žádný nic před očima neviděl než ukrutnou smrt. A však že život milý, chytal se čeho kdo mohl, tabulí, desek, holí, zda by se tím od potopení ubrániti a snad někam vždy vyplouti mohl. Až i já, když se naposledy lodí rozsmekla a všecko potonulo, čehosi se chytě, vyšel sem s nemnohými na břeh jakýsi; jiné sehltila všecky strašlivá ta propast. Kdež od zděšení a hrůzy sotvá se probrav, svým vůdcům domlouvati začnu, že mne v to uvedli. Oni, že to neškodí mi, když sme jen vybředli, abych byl mysli dobré. Věru mysli dobré; do své nejdelší smrti na nic podobného navésti se nedám.
18. Hledě pak, vidím, že ti se mnou vychváceni zase tam běží a znovu do korábů sedají. "I jdětež na všecko neštěstí," řekl sem, "opovážlivi lidé, ani se víc dívati na to nechci." Tlumočník můj: "Ne každý jest tak rozmazaný," dí; "pěknáť jest, milý brachu, statek a zboží! Pro nahnání jeho musí se člověk i života odvážiti." Na to já: "Co jsem hovado, abych pro tělo toliko a tělu naháněje život v šanc sázel? Bá, však toho ani hovado nečiní, člověk ovšem, přednější věc v sobě maje, duši, té by zisků a rozkoši hledati měl.