Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola II. - Že sobě lidé omylná ledajakás útočiště zvolují

Ale jakož v té příčině nedbanlivost a neopatrnost lidi zavodí, tak na druhou stranu, a více téměř, přílišná pečlivost a omylná opatrnost, kteráž v tom jest, že sobě lidé proti přicházejícím příhodám věci ty za ochranu i obranu zvolují a strojí, kteréž jich před tím nikoli uhájiti a ubrániti nemohou. Ku příkladu: když sobě proti hladu útočiště strojí sklad potrav; proti chudobě sklad peněz, klenotů a zboží; proti meči a válce vysoké hrady a dobře zdmi a valy zpevněná města, též sklad zbroje a munici, vozy, koně a vojska silná; proti moru a smrti slavné doktory a hojné apatyky; proti ohni kamenná stavení a podzemní sklepy; proti povodni a zemětřesení vysoké, na skalách založené domy; proti povětří procesí a zvonění; proti ďáblu a útokům jeho růžence, knížky, Agnus Dei (Agnusky, svěcené v Římě, jež nošeny jako amulety /viz C. Zíbrt v Nár. Listech 1909, č. 111/) neb beránky a rozličná odžehnávání; proti o lidské vzteklosti utíkání před nimi do cizích zemí, aneb ukrývání se v místech tajných, též chlácholení jich a pochlebování jim; aneb naposledy penězi sobě bezpečnosti vykupování, a což by se více věcí těch vyjmenovati mohlo. Ale že to všecko zespolka marné, neplatné a svodné jest, z písem svatých i ze zkušení dovésti se může.
Proti hladu že nepostačují bohaté špižírny, osvědčil Pán Bůh tím, když lidu židovskému hrozil, nebudou-li ho poslouchati, že je hladem hubiti bude (5. Mojž. 28, 33), ačkoli byla přehojná země, do níž je vedl. A v knize Moudrosti 16, 26. napsáno stojí, že ne hojnost úrod živí člověka; čehož potvrzuje Kristus u Mat. 4, 4. A příklad Jeruzalémských ukazuje, kteříž v posledním obležení svém přenáramné obilnice plné obilí měli, že se všecko lidu množství za tři léta zachovati mohlo; ale že je Bůh vedle jiných ran svých i hladem zkaziti byl uložil, nepomohlo zachystání jejich nic, zapálili sobě obilnice své sami (buď z nešetrnosti, neb jedni druhým navzdoru, poněvadž Bůh ducha nesvornosti mezi ně byl poslal), a shořelo jednoho dne všecko pryč, jak Josephus píše. Reptaví Izraelští, na poušti hojnost masa mající, mřeli předce, i v ústech je majíce (4. Mojž. 11, 33). A sic vůbec vidíme, že bohatí i od hojných špižírní předce mrou.
Proti chudobě nejisté a velmi mylné zachystání jsou peníze a statek; nebo to jediný nešťastný den všecko pryč vzíti může. Může zajisté přijíti zloděj, loupežník, nepřítel, oheň, voda, a bude pojednou to, načež se boháč tak pilně podpírá, podraženo (Mat. 6, 19); jakž na Jobovi a bohatém králi Krézovi a jiných příklad. Nebo aniž co na světě nestálejšího jest, jako statek; plyne z rukou do rukou; kdo dnes má, zítra může nemíti. Irus en est subito, qui modo Croesus erat, to jest, boháč se brzy v žebráka obrátiti může. Protož svatý Jakub nezle k boháčům promlouvá: Nuže, boháči, plačte a kvělte, zboží vaše shnilo; roucho vaše zmolovatělo, zlato a stříbro vaše zrezavělo (Jak. 5, 1).
Ve válce že marná jsou útočiště vysocí hradové a pevná města, Babylon a Jeruzalém to ukazují, z kterýchž onen mramorové zdi, jimž v světě rovně nebylo, a sto měděných bran měl a za město ve všem světě nejnedobytnější držán byl; tento pak na vysokých, skalnatých pahrbcích ležel, tak že při posledním jeho obležení Židé Římanům trucovati směli, že by oni třebas jako jejich orlice, které na korouhvích nosí, létati uměli, že se jich nebojí. A však i Jeruzalémských i Babylonských v pevnosti založená naděje chybila. Onino, když nejbezpečněji hodovali, od Cyra (Dan. 5, 5 etc.), tito, když nejvíc trucovali, od Tita dobyti a přestrašlivě na sta tisíce lidu pomordováno. Tak hle pravé jest, což Bůh k Idumejskému, ve vysokých hradech svých doufajícímu národu pověděl: By ty pak vysoké udělal, jako orlice, nýbrž by mezi hvězdami položil hnízdo své, odtud tě strhnu, dí Hospodin (Abdiáš 1, 4). Zbroj, meč, lučiště, koňové a vojska že nevysvobozují ani vítězství nedávají, svědčí David v Žalmu 33, 17. a 20, 8. 9.
Proti moru a smrti žádné apatéky, žádné léky že neplatí, zkušení ukazuje, i král Aza, v lékařích složiv naději, zklamal se (2. Paral. 16, 12).
Proti ohni a povětří, přívalům a povodním že také to nestačuje, čeho se lidé chytají, skutek osvědčuje. Ovšem proti ďáblu a dílu jeho zevnitřní jacíkoli prostředkové (nedím pověrné titěrky) nejméně, ano nic neplatí, předce on lidi s tím se vším mámí, šálí, za sebou po vůli vodí, k ledajakémus neštěstí na těle i na duši dostrkuje a naposledy do jámy věčného zatracení větší díl nešťastných lidí uvodí.
Proti zlosti nepřátel tolikéž po horách, jamách a jeskyních se ukrývání neplatí nic, nebo nepřátelé i v skrýších hledati umějí (1. Král. 23, 23). A Pán Bůh praví, koho on v ruce nepřátel dává, byť se i do země zakopal, aneb na dně moře skryl, že však i odtud vytažen bude (Amos 9, 2). Židé v Antiochenském protivenství utíkali na poušť, avšak i tam stíháni, popadnuti a zmordováni (2. Machab. 2, 29). Daniel od soků a špehéřů svých v skrytém pokoji oknem spatřín byv, u dvora Dariova osočen a do jámy lvové uvržen (Dan. 6, 11-16).
Utíkati před nepřátely svými do země cizí co platno? Znikna mezi domácími nebezpečenství, mezi cizími s ním se potkati může. David před Saulovým tyranstvím mezi Filištínské utíkaje, o málo že od nich samých sklizen nebyl, a sotva se (a nehrubě případným prostředkem) odtud vymotal (1. Sam. 21, 10-15). Tentýž David, před týmž tyranem ucházeje, svěřil se obyvatelům Cejly, kterýmž ač znamenité dobrodiní před tím byl prokázal, od nepřátel je vysvobodiv, od nich však, kdyby ho Bůh nebyl vystřáhl, Saulovi v ruce vydán býti měl (1. Sam. 23, 12). To jest, hle, k cizím se utíkati a jim život svěřovati. Tentýž když se u Zyfejských ukrýval, ačkoli téhož národu a náboženství byli a nevinu jeho znali, vyzrazen však od nich byl Saulovi a téměř i zadržán, kdyby ho obzvláště tu byl Bůh nepřichránil (v. 19-26).
Uplacováním pak aneb choulením se před nepřítelem bezpečnosti hledati, aneb na jejich sliby a trošty a lahodné se ukazování bezpečnost sobě slibovati, nic není než oklamávati sebe, protože víry není mezi syny lidskými. Mluvil Kain k Abelovi zase, jako by již od hněvu pustil, a vyveda jej na pole zabil (1. Mojž. 4, 8). Abner a Amaza věřili Joábovi a pod způsobem přátelství od něho zbiti (2. Sam. 3, 26. etc. a 20, 10). Onyáš, slavný kněz a svatý muž, ze skrýše, kamž byl pro zachování života utekl, lahodnými slovy a sliby od Andronika vyváben a zabit (3. Mach. 4, 34).
Domácím svým, kteréž člověk okolo sebe má, se svěřiti, jimi se těšiti a na jejich mlčelivost i věrnost se spouštěti, jest také věc oklamavatelná. Zkusil toho David, když naříkal, že ten, s nímž v přátelství byl, jemuž se všeho svěřoval, kterýž jídal chléb jeho, učiněn zrádce jeho (Žal. 41, 10). Což i Krista Pána potkalo, že od vlastního učedníka zrazen. Bůh sám lidské vrtkavosti a nevěře nejlépe rozuměje, výstrahu skrze proroka dává: Nedůvěřuj se (prý) žádný příteli, nedoufejte ve vůdce, i před tou, jež leží v lůnu tvém, ostříhej se (Mich. 7, 5).
Často neb ze zlosti neb z neopatrnosti slova neb činu nějakého sami ti, jimž se kdo svěří, člověka vyjevují a k těžkosti přivodí. Není se tu naprosto čím ubezpečiti. Ovšem pak, jestliže by kdo na ochranu vyšších, kteréž za patrony drží, spoléhati chtěl, marné jest. Nedoufejte v knížatech ani synech lidských, v nichž není vysvobození, dí David sv. v Žal. 146, 3., proto, že když nejpilněji bývá, nic nepomáhají; někdy nechtí a někdy nemohou. Pavel svatý měl při dvoře císařském vzácné osoby z posluchačů svých (Filip. 4, 22.), avšak když na něj inkvisicí vyšla, žádný se oň neujal, všichni jej opustili (2. Tim. 4, 16). Micheáš od falešného proroka Sedechiáše svévolně políčkován a ještě k tomu od Achaba do žaláře uvržen; načež ač se král Judský Jozafat (jinak sic pán pobožný) díval, nechtě sobě při dvoře Achabově nepříležitosti činiti, mlčel k tomu bezpráví (1. Král. 22, 24-29).
Zvláště pak pobožní služebníci církve na to štěstí mají, aby, když se do úzkých dostávají, žádný se o ně nezasazoval a jich nerci-li zjevně, ale ani tajně, by i mohl, nepřistíral. Málo bývalo i jest Abdiášů, kteříž by v čas protivenství po padesáti prorocích skrývali, přechovávali a opatrovali (1. Král. 18, 4). Více jest těch, kteříž (jakž u svatého Jakuba 2, 16 stojí) říkají: Jděte, bratří, v pokoji, zhřejte se a najezte se; a mezi tím nedají mu žádné potřeby; totiž kteříž přejí sic, aby protivenství trpící zachováni byli, tak však, aby se oni toho nedotýkali. A byť i byli, kdož by buď stínu svého přáli, aneb slova nevinným propůjčiti chtěli, není se vždy nač bezpečiti.
Když Achimelech utíkajícího Davida fedroval, hned se našel Doeg, kterýž to vyzkoumal, a pobožný ten muž za to utrpěl (1. Sam. 21.). Téhož nevinného Davida Jonata, královský syn, před otcem zastával, ale tím Davidovi neprospěl nic a sobě nenávist získal (ibid. k. 20).
Sumou, všecka lidská útočiště, kteráž sobě sami v sobě aneb v jiných věcech strojí, marná i omylná jsou; protože nezáleží běh na rychlých, ani boj na udatných, ani živnost na moudrých, ani bohatství na opatrných, ani přízeň na umělých, ale vedle času a příhody přihází se všechněm. Nebo jakož ryby loveny bývají sítí škodlivou, a jakož ptáci zlapáni bývají osidlem, tak jsou tajná osidla na syny lidské, v nichž zlapáni bývají, dí Šalomoun (Kaz. 9, 11. 12).
I není-liž tedy (díš) žádné naprosto proti těm našim bídnostem rady? Žádného-liž není vyhýbání, žádného-li ubezpečení? Jest jeden ještě prostředek, a ten k vyhýbání všechněm osidlům smrti dostatečný; o čemž následuje.