Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola I. - Že v světě plno jest nástrah a nebezpečenství, proti nimž nemá-li kdo jistého útočiště, že bídný jest člověk

Což svatý muž Boží Job v čtrnácté kapitole knihy své v. 1. promluvil, že člověk z ženy narozený krátkého jest věku a plný lopotování, to se všelijak s každodenním skušením srovnává. Nebo kdo jsme se koli na svět zrodili, plyneme odtud zase, a to rychle, že sotva se tu lze ohlédnouti, anť nás již zase není. Ač jednomu méně, jinému dále života statčuje, však kdekoliv od tajného toho všech věcí ředitele cíl vytknut, tu stojí, ani ho překročiti ani minouti ani odstaviti nelze proto, že nespatřitedlný jest; a když k němu nevidomě přicházíme, tožť podraženi a pryč vzati býváme.
Ale sama ta krátkost a nejistota života ještě by snesitedlná byla, kdyby aspoň v té kratičkosti něco potěšeného a bezpečného bylo; než není, nýbrž všudy na nás zjevných i tajných osidel, léček, nástrah i nebezpečenství plno, tak že kratičký ten náš život pln jest starosti, strachu a lopotování, z hůry, z důli, po stranách, z vnitřku, také z nás samých ustavičně na nás přenebezpečné střely létají, jimž se pracně vyhýbati (začasté předce bolestně jimi trefeni bývajíce) musíme.
Z hůry na nás Pán Bůh hází ranami svými, jež jsou hlad, mor, meč, hrom, oheň, přívalové a povodně, krupobití, zemětřesení a jiné přenezčíslné příhody, kteréž na nás zsílá.
Od spodku jsou pokušitelé a katané naši ďáblové, kteříž ustavičně po všech stranách na nás číhají, k úrazu něco na těle neb na duši vždycky nastrčiti hledíce.
Vůkol nás jsou oheň, voda, povětří, země, dříví, kamení, zvěř, hovada, stavení, v němž bydlíme etc., an od každé té věci nezčíslným způsobem neštěstí se přidati může, když nám těch věcí neb zbývá neb se nedostává, neb se na nás obořují neb kácejí. Ovšem pak od spolulidí, kteréž okolo sebe máme, nebezpečno nám, z nichž někteří nevěrnýma rukama, jiní závistivýma očima, jiní lživým jazykem, jiní vražedlným svým srdcem etc. nám k strachu jsou, a když Bůh dopustí, těžce škodí.
Naposledy ani sami před sebou bezpečni nejsme, pro rozličné vášně i žádosti, kteréž v sobě nosíme, jako jsou: radost, zármutek, naděje, strach, milost, nenávist, hněv, žádost pomsty, žádost jmění, žádost cti a k těm podobné, kteréž se řídko v náležité mírnosti držeti dají, nýbrž tak vůbec lidmi zmítají, že odtud nejčastší všemu lidskému pokolení na těle i na duši záhuba povstává.
Pravé tedy jest všelijak, že člověk plný jest lopotování, nepokoje, nástrah i nebezpečenství, a pravé ovšem i to, že nemá-li kdo jistého útočiště neb skrejše jisté, do níž by před létajícimi Božskými, ďábelskými, lidskými, vlastními svými a rozličných příhod střelami ustupovati mohl, že jest bídný a nešťastný člověk.
Příkladové to ukazují: Kain před domácím trapitelem, svědomím zlým, kam ujíti nevěda, zoufal sobě. Podobně Achitofel, Jidáš i jiní bezbožníci v prvním světě a potom v Sodomě, nezaopatřivše sebe časně útočištěm, když přišla povodeň a oheň, žalostně zhynuli; ješto Noe a Lot zachováni byli. Farao s Egyptskými, nevzav s tím, na němž záleželo, srozumění, bídně v moři na těch místech, kdež jiní vesele suchou nohou přešli, utonul. Raab nevěstka v podvrácení Jericha zachována, jiní obyvatelé, nezaopatřivše sobě toho tak jako ona, hanebně pomordováni. Když celé Kananejské zemi poplenění nastávalo, Gabaonitští se tomu vyhnuli, jiní všickni vyhubeni. Summou, kdo sobě toho vždy nějak nezaopatří, odkud mu nebezpečenství nastává, odtud aby se ohradil a letící střele vyhnul, ten se jistotně zavede. Nebo byť ho jedna, druhá, třetí zlá příhoda chybila, naposledy vždy některá trefí, a to obyčejně nenadále bývá.