Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Poesis slove umění skládání veršů. A jest umění starožitné, od svatých, duchem božím nadšených lidí původ mající. Nenachází se zajisté ani v božských, ani lidských psaních, aby kdo před Mojžíšem verše a písně skládal: o něm se nejprve čte, že po zatopení v moři Rudém faraona píseň Pánu Bohu na čest z hexametrů (jakž Josephus, lib. 2, c. 14 píše) složil. Od něhož jiní v tom národu formu vzali, až David rozličnými verši žalmy své skládaje, hebrejskou poesis k dokonalosti přivedl. Tak Kniha Job, Šalomounova Píseň, Jeremiašů Pláč v hebrejském jazyku verši jsou sepsané. Chytili se toho potom jiní národové, zvlášť Řekové, a navymýšleli sobě rozličných forem poemat aneb veršů; od nichž Latiníci a potom teprv my jiní příklad jsme vzali.

Jsou pak veršové dvojí, rytmovní a métrovní. Rytmovní veršové jsou prostí, v nichž se nic víc nešetří, než aby jistý počet sylab byl, a ty aby se při konci rýmovaly, jakž se to v našich obecných verších a písních spatřuje. Metrovní pak veršové (jenž carmina slovou) jsou mnohem řemeslnější, v nichž se nejen na poslední, ale na všecky pořád sylaby pozor dává, ne aby rytmové v nich byli, než metra. O čemž, co to jest, oznámiti potřebné bude, poněvadž čas jest, aby se i u nás již umění množilo a mimo rytmy abychom metrů také užívati začali, jakž již někteří šťastně začali.

***

Po Latinících již až posavád žádný národ metru užívati nezačal: někteří, že řečí svých k tomu užiti nemohou, jiní, že nedbají, jako my. Vlaši vpravdě, Francouzi a Němci kdyby k metrům tak způsobný jako my jazyk měli, dávno by již byli, rytmů zanechajíc, carmina sobě v zvyk uvedli: ale se do toho vpraviti nemohou. Němcům se zajisté krátkých sylab nedostává, všecko u nich diftong, pozicí aneb akcent, často mezi desíti patnácti sylabami sotva se jedna krátká najde: načež sám Clajus při konci německé své gramatiky naříká.

Francouzům pak na odpor se přihází, že spěšnou sekavou řeč majíce, mezi dvadcíti sylabami sotva jednu dlouhou míti mohou: jakž vyznává Theodorus Beza v traktátě De pronuntiatione lingvae Francicae p. 75, 76. A tentýž téměř nedostatek Vlaši snášejí: protož ač se pokoušejí carmina dělati, ta však jsou velmi nehladká, vrzavá, a jakž Beza řekl, sine aurium offensione audiri non possunt, t. bez uražení uší slyšeti jich nelze. Avšak hle Řekům a Latiníkům se vrovnati chtíc, předce se o to pokoušejí, čehož dovesti nikdá moci nebudou! My tedy co činíme? Přemilé své (v té částce) řeči proč zanedbáváme? V čem se Němcům a Francouzům vrovnati nemůžeme (v hladkosti rytmů), v to se třeme? A v čem je snadně s pochvalou jazyku svého převýšiti můžeme (v metrech), toho necháváme?

Zmínku činí kněz Jan Blahoslav v Přídávcích Muziky, že Slováci v bosenské zemi karmin latinským podohných užívají. My tedy, kteříž český dialectum za nejozdobnější míti chceme, proč okrasy této zanedbáváme?

Znáti však, že k metrům mnohem více než k rytmům umění přináleží. Nebo nejen musejí všecky sylaby slov (což samo dosti práce dá) tak rozměřeně, jakž býti má, státi: ale musí také mimo to zvláštní věcí jádrnost býti, item retoricské ozdoby, tropi, epitheta, paraphrases, figurae etc., aby libé všecko a zvláštní bylo. Nechtělo-li by to nám přicházeti snadně, pamatovati, že ani řecským a latinským poetům snadno nebývalo, dokud jim poesis v zvyk nevešla a poeticských frazí sobě nenashromáždili. Nýbrž i potom umělé verše skládati umění a práce byla. O Virgiliovi jest zapsáno, že někdy za celý den dva toliko hexametry udělal (Scal. lib. 6 de arte poet. p. 807). A Valerius Max.(lib. 3, c. 7.) o Euripidesovi, řecském poetu, poznamenal, že sobě kdysi před Alcestidem naříkal, že za celé tři dny nemohl než jediné tři verše zformovati: a když se Alcystides chlubil, že on jich za den sto napsal, odpověděl Euripides: Ale, prý, tento jest rozdíl, že se tvoji na tři dny, moji pak na všecky časy hoditi budou. Bez práce tedy to, co zvláštního jest, býti nemůže: ale zvyk a pilná snážnost jest, kteráž nesnadnou práci snadnou činí.