Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

KAPITOLA II. - Jak se člověk k hledání a dosažení dokonalosti způsobovati a připravovati má

Troje toto při člověku, kterýž dokonalosti dojíti chce, býti musí:

Jedno, aby věře, že nade všecky šťastný bude, dosáhne-li jí, všecku mysl, žádost a toužení své po ní obrátil. Nebo písmo dí: Kdo hledá moudrosti, nalézá ji, a kdo ji zamiluje nade všecko, tomu vychází vstříc a potkává se s ním (Moudr. 6,). A bez toho ve všech věcech lidských to jest jisté, že kdo co zamiluje, po tom mysl pouští, aniž sobě odpočinutí dá, leč až dosáhne. Co Jákoba patriarchu v tak dlouhé a pracné službě zdržovalo? Milost k Ráchel. Co oráče, vojáky, kupce a jiné lidi. po nesnadných cestách a skrze rozličné práce od jednoho těžkého kvaltování k druhému, nýbrž z jednoho nebezpečenství do druhého vodí? Milost k statku, penězům, cti a podobným věcem. Tuto pak není o Ráchel, není o marné peníze, není o nestálou slávu světa činiti, ale o Boží tajnou moudrost, o přesladké Boží potěšení, o pravý a všeliký lidský rozum převyšující vnitřní pokoj a radost, a tak summou o svrchované dobré, na němž člověku všecko záleží. A protož k tomu ne nějaká chladná a vlažná, ale vroucí žádost býti musí, aby člověk ani očím svým usnouti, ani víčkám svým zdřímati nedal, dokavádž by nenašel místa v srdci svém Hospodinu, k přebývání tam nejsilnějšího Boha Jákobova, jakž o Davidovi psáno stojí v Žal. 132. Kdož tak Pána hledá, ten ho nalézá.

Druhá příprava jest, aby člověk vyčistil srdce své jako nádobku nějakou, do níž nebeskou vonnost klásti strojí. Nebo v nešlechetnou duši, dí písmo, nevchází nebeská moudrost, aniž přebývá v těle podmaněném hříchu (Mou. 1,).

Musí pak srdce od dvojí nešvary aneb překážky vyčištěno býti: Předně, od zbytečných, toulavých, neužitečných myšlení. Potom, od nezřízených vášní, jenž jsou přílišné věcí časných milování, hněv, závist, bázeň, zármutek apod.; kteréž jsou jako kalná mračna, oblohu srdce zatemňující a zanečišťující, aby se v něm hvězd nebeského potěšení spatřovati nemohlo.

Srdce naše jest z přirození nepokojné, ledčehos se leká, ledčemus se raduje, ledacos oblibuje, na ledacos se zpouzí. Ale kdo se o Boží toliko lásku a milost starati chce, ten musí tiché a pokojné srdce míti. Nebo takovým srdcím zjevuje se Bůh; jakž to na onen čas Eliášovi, proroku Páně, u figuře ukázáno, jemuž se ne v země třesení, ani v bouřce větru, ani v ohni plápolajícím, ale v tichém větříčku ozval Hospodin a s ním mluvil (3. Král. 19,). Protož snažuj se, člověče! pokojné srdce míti, aby ničeho v světě příliš nemiloval, ničemu se příliš neradoval, nad ničím příliš se nermoutil, na nic zlobivě se nehněval etc.; tak k tobě vejde tajná Boží moudrost a učiní tě dokonalého.

Třetí, místo přípravy potřebí jest, abychom poznali, že taková dokonalost ne lidskou snažností se dosahuje, než pouhý dar Boží jest. Nebo on dí: Slituji se, nad kýmž se slituji, a milostiv budu, komuž mi se dobře viděti bude (Řím. 9, 15). Myť z přirození nejsme způsobní než k odstupování srdcem od Boha a věčných věcí. Protož takovou svou nebezpečnou mdlobu poznávajíc, povinni jsme jako mdlé dítky v pokoře a sprostnosti před něj předstupovati, důvěrně žádajíce, aby lítostivé své oči k nám obrátil a drobtů, kteříž z stolu nevýmluvného milosrdenství jeho padají, nám příti a nám jimi se v srdcích našich krmiti dáti ráčil. Kdož tak činí a s mdlobou svou jemu k nohám padá, při tom on jistě spasitedlné své dílo koná a v mdlobě lidské, na odivu ďáblu, Božskou svou moc dokonává, jakž se, mluvě s svatým Pavlem, vysvětlil (2. Kor. 12,).